33 Cdo 382/2018 — Nejvyšší soud

33 Cdo 382/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 1. 2019 Spisová značka:33 Cdo 382/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.382.2018.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Smlouva o úvěru Finanční arbitr Smlouva spotřebitelská Právní úkony Dotčené předpisy:§ 56 odst. 1 obč. zák. § 56 odst. 3 písm. h) obč. zák. § 8 odst. 1 předpisu č. 229/2002Sb. § 497 an. obch. zák. § 262 odst. 4 obch. zák. § 41 obč. zák. § 55 odst. 2 obč. zák. ve znění do 31.07.2010 čl. 3 odst. 1 směrnice 13/93/EHS Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:28. 3. 2019 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 8.4.2019IV.ÚS 1177/19JUDr. Jan Filip-- Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 382/2018-430 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně MONETA Money Bank, a.s., se sídlem v Praze 4 - Michle, Vyskočilova 1422/1a (identifikační číslo 256 72 720), zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, proti žalovanému R. H., bytem ve XY, zastoupenému Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 4, Mendíků 1396/9, o žalobě proti rozhodnutí finančního arbitra, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 326/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2017, č. j. 96 Co 270/2015-389, t a k t o: I. Rozsudek ze dne 12. 9. 2017, č. j. 96 Co 270/2015-389, kterým Městský soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 15. 6. 2015, č. j. 30 C 326/2014-232, jímž Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala „aby rozsudkem soudu byl návrh žalovaného v řízení zahájeném dne 9. 1. 2013 podle § 8 zák. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve znění pozdějších předpisů, ve věci žalovaného proti žalobci zamítnut i v části týkající se zaplacení 605 Kč s tím, že tento rozsudek nahrazuje výrok 2. rozhodnutí finančního arbitra o námitkách ev. č. FA/5680/2014, sp. zn. 19/SU/2013 ze dne 22. 7. 2014, a výrok I. a III. nálezu finančního arbitra ze dne 3. 12. 2013, evid. č. 10000/2013, reg. č. 19/SU/2013,“ se mění tak, že návrh, kterým se žalovaný v řízení před finančním arbitrem domáhal po žalobkyni zaplacení 605 Kč, se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů 30.456 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. Tomáše Sokola, advokáta. O d ů v o d n ě n í Rozsudkem ze dne 15. 6. 2015, č. j. 30 C 326/2014-232, Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby byl zamítnut „návrh žalovaného v řízení zahájeném dne 9. 1. 2013 podle § 8 zák. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve znění pozdějších předpisů, … i v části týkající se zaplacení 605,- Kč s tím, že tento rozsudek nahrazuje výrok 2. rozhodnutí finančního arbitra o námitkách ev. č. FA/5680/2014, sp. zn. 19/SU/2013 ze dne 22. 7. 2014, a výrok I. a III. nálezu finančního arbitra ze dne 3. 12. 2013, evid. č. 10000/2013, reg. č. 19/SU/2013,“ a rozhodl o nákladech řízení. Ujednání článku 206c Všeobecných obchodních podmínek [oprávnění banky měnit poplatek za vedení úvěrového účtu (dále jen „PVÚÚ“), „a to zejména v závislosti na změnách objektivních skutečností, jako jsou hlavně změny diskontní sazby vyhlašované Českou národní bankou či jiné změny podmínek na peněžním trhu České republiky, anebo změny indexu spotřebitelských cen zveřejňovaných Českým statistickým úřadem“], které spolu se sazebníkem cen za peněžní a obchodní služby pro fyzické osoby jsou součástí smlouvy o úvěru Konsolidace z 11. 11. 2008, posoudil soud prvního stupně jako absolutně neplatnou část právního úkonu z důvodu neurčitosti (§ 37 odst. 1, § 41 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále též jen „obč. zák.“, § 4 odst. 2, písm. d/, § 6 zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon č. 321/2001 Sb.“). Žalovanému, který z částečně neplatného právního úkonu plnil, žalobkyně neposkytla žádné plnění nad rámec sjednaný úvěrovou smlouvou, které by mělo být vypořádáno oproti zaplacení částek (jednostranně) zvýšeného PVÚÚ (§ 451, 457 obč. zák.). V rozhodnutí ze dne 19. 4. 2017, č. j. 33 Cdo 2335/2016-362, kterým byl zrušen v pořadí první rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2015, č. j. 96 Co 270/2015-298, Nejvyšší soud uzavřel, že ujednání o výši poplatku za spravování úvěru vymezuje cenu plnění ve smyslu § 56 odst. 2 obč. zák., a proto je vyloučen jeho přezkum z hlediska přiměřenosti; nelze však dovodit, že se tato výjimka vztahuje i na ujednání, které upravuje změny (zvyšování) předmětného poplatku (srov. rozsudky Soudního dvora ze dne 26. 4. 2012, C-472/10, a ze dne 26. 11. 2015, C-326/14). Odvolacímu soudu uložil, aby – s přihlédnutím ke všem okolnostem a specifikům konkrétní věci – podrobil ujednání článku 206c Všeobecných obchodních podmínek přezkumu přiměřenosti. Městský soud v Praze v pořadí druhým rozsudkem ze dne 12. 9. 2017, č. j. 96 Co 270/2015-389, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a žalovanému přiznal na náhradě nákladů odvolacího řízení 22.342 Kč. Po právní stránce odvolací soud uzavřel, že „smluvní ujednání v článku 206c VOP je zcela neurčité, netransparentní a po podrobení testu přiměřenosti představuje nepřiměřené smluvní podmínky, a je tedy absolutně neplatné ve smyslu ustanovení § 56 odst. 1 občanského zákoníku.“ V dovolání, kterým napadla rozhodnutí odvolacího soudu, žalobkyně namítla, že závěr, podle něhož ujednání o zvyšování PVÚÚ v rozporu s požadavkem dobré víry znamená k újmě spotřebitele (žalovaného) značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran (§ 56 odst. 1 obč. zák.), odporuje ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu. Tzv. test přiměřenosti daného ujednání odvolací soud učinil bez jakékoliv analýzy vnitrostátních právních předpisů, které by byly použity v případě neexistence dohody stran, bez přezkoumání právního postavení, v jakém se spotřebitel nachází s ohledem na prostředky, které má podle vnitrostátních právních předpisů k dispozici pro zabránění dalšímu používání zneužívajících klauzulí, a bez ověření, zda podnikatel mohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s předmětnou klauzulí souhlasil v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy. Žalovaný se vyjádřil tak, že považuje rozhodnutí odvolacího soudu co do řešené právní otázky a výsledku za správné a plně odkazuje na zjištění soudů nižšího stupně, jakož i na argumentaci obsaženou v jeho dovolání ze dne 18. 3. 2016, kterým napadl v pořadí první rozhodnutí odvolacího soudu; navrhl, aby dovolání žalobkyně dovolací soud odmítl. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o.s.ř.“). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Podle § 241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o.s.ř.). Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva – přiměřenosti ujednání spotřebitelské smlouvy ve smyslu § 56 odst. 1 obč. zák. –, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a kterou žalobkyně spolu s vymezením předpokladu přípustnosti dovolání řádně identifikovala, je dovolání přípustné. Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 56 odst. 1 obč. zák. spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Podle ustanovení § 56 odst. 3 písm.