33 Cdo 389/2024 — Nejvyšší soud

33 Cdo 389/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 12. 2024 Spisová značka:33 Cdo 389/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:33.CDO.389.2024.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Spotřebitel Smlouva o zájezdu (o. z.) Dotčené předpisy:§ 1813 o. z. čl. 3 odst. 1 Nařízení (EHS) č. 93/13 Kategorie rozhodnutí:C EU Zveřejněno na webu:17. 1. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 389/2024-126 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně T. R., zastoupené Mgr. Karolínou Novou, advokátkou se sídlem Praha 1, Biskupský dvůr 1152/2, proti žalované Blue Style a.s., se sídlem Praha 1, Jindřišská 873/27, identifikační číslo osoby 25609688, zastoupené Mgr. Michalem Hanzlíkem, advokátem se sídlem Praha 4, Milevská 2094/3, o zaplacení 19 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 40 C 45/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2023, č. j. 19 Co 209/2023-99, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2023, č. j. 19 Co 209/2023-99, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 3. 2023, č. j. 40 C 45/2022-69, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 27. 9. 2023, č. j. 19 Co 209/2023-99, potvrdil rozsudek ze dne 10. 3. 2023, č. j. 40 C 45/2022-69, kterým Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 19 000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. 2. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně s žalovanou uzavřela smlouvu o zájezdu pro dvě osoby s dopravou a s ubytováním v hotelu LISA MARY na Krétě v termínu od 24. 6. 2020 do 1. 7. 2020 za celkovou cenu 33 760 Kč, z níž žalobkyně uhradila 19 000 Kč. V souvislosti se zákazem vycestování uloženým vládou ČR (po vyhlášení nouzového stavu) žalovaná dne 5. 4. 2020 zaslala žalobkyni email s nabídkou tří variant možného postupu ohledně jejího zájezdu. Dne 7. 4. 2020 žalobkyně zvolila variantu - poukaz na částku 19 000 Kč s benefitem 10 % slevy z ceny nového zájezdu s návratem nejpozději do 31. 10. 2021; žalovaná platnost poukazu prodloužila do 30. 4. 2023 s odletem do 31. 10. 2023. 3. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně neměl za prokázané, že se žalovaná dopustila nekalé obchodní praktiky ve smyslu § 4 zákona č․ 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“). S poukazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1553/2022, dovodil, že žalobkyně od smlouvy podle § 2533 zákona č․ 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v rozhodném znění (dále jen „o. z.“), odstoupila na základě svobodně učiněného projevu vůle. II. Dovolání 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na posouzení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, „zda-li jednání žalované, tj. aktivní zákonem nevyžadované právní jednání učiněné prostřednictvím emailu ze dne 5. 4. 2020, jež explicitně uvádí, že není možné efektivně naplánovat termín i místo dovolené a současně doporučuje variantu a. Poukaz na nový zájezd TravelSafe+ jakožto optimální, kdy spotřebitel nepřijde o žádné peníze, přičemž ve volbě c. Nechci měnit svou existující rezervaci neuvedla možnost v budoucnu při stagnaci či zhoršení epidemiologické situace, a tedy nemožnosti odcestovat či absolvovat předmětný zájezd odstoupit podle ustanovení § 2535 o. z. bez povinnosti hradit odstupné, a to vše přesto, že žalovaná věděla o existenci a blížící se účinnosti zákona č. 185/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru označovaného jako SARS CoV-2 na odvětví cestovního ruchu (dále jen „zákon č. 185/2020 Sb.“ známý též pod názvem Lex voucher), který umožnil spotřebitelům si nechat vystavit voucher zákona č. 185/2020 Sb., kdy oproti voucheru TravelSafe+ měl spotřebitel po uplynutí ochranné lhůty právo na vrácení celé částky, lze posoudit jakožto zakázaná nekalá obchodní praktika ve smyslu § 4 zákona o ochraně spotřebitele“. 5. Prosazuje, že email ze dne 5. 4. 2020 je nekalou obchodní praktikou, neboť „jen a pouze část popisku u varianty a. Poukaz na nový zájezd TravelSafe+ je vyznačen tučně se zavádějící informací, že jen u této varianty spotřebitel o žádné peníze nepřijde, čímž se žalovaná snažila vyvolat chybný dojem o „nejvýhodnější“ variantě a donutit ho tak tuto variantu přijmout“. Povinností žalované bylo poučit ji řádně o právech a povinnostech spotřebitele, kdy v případě v dotyčném emailu uvedené možnosti c. Nechci měnit svou existující rezervaci „mělo být explicitně uvedeno“, že v okamžiku, kdy půjde se značnou mírou pravděpodobnosti uzavřít, že mimořádné okolnosti budou trvat a významnou měrou ovlivní poskytnutí sjednaných služeb či přepravu do místa určení cesty nebo pobytu, bude mít spotřebitel právo odstoupit podle § 2535 o. z.; „i u této možnosti mělo být uvedeno“, že spotřebitel s ohledem na eventuální budoucí právo odstoupit bez placení odstupného podle § 2535 o. z. „rovněž nepřijde o své peníze, kdy tuto skutečnost žalovaná uvedla výlučně u varianty pro ní zjevně nejvýhodnější, tj. voucher TravelSafe+, kterou rovněž i spotřebiteli doporučila na základě svého subjektivního přesvědčení, což negativně narušuje ekonomické chování spotřebitele“. Žalovaná tedy „negativně ovlivnila její ekonomickou volbu“. Souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že s ohledem na termín dovolené až 2,5 měsíce po obdržení dotyčného emailu právo na odstoupení bez povinnosti hradit odstupné (podle § 2535 o. z.) v době zaslání emailu nevzniklo (k tomu odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1553/2022). 6. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl. 7. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). III. Přípustnost dovolání 8. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). 9. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. 10. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; skutkový stav, na němž odvolací soud založil meritorní rozhodnutí, přezkumu nepodléhá a pro dovolací soud je závazný. Dovolatelka uvedené zjevně pomíjí, neboť řešení nastolené právní otázky (zda se žalovaná dopustila nekalé obchodní praktiky) zakládá na vlastní skutkové verzi. Jinak řečeno argumentuje-li žalobkyně nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by odvolací soud vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (z její skutkové verze), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy uzavřít, že email ze dne 5. 4. 2020 je nekalou obchodní praktikou ve smyslu § 4 zákona o ochraně spotřebitele. Důkazům, které byly v řízení provedeny a následně zhodnoceny, odpovídá skutkový závěr, že žalovaná nemohla ovlivnit, zda vůbec, případně v jaké podobě (znění) bude zákon č. 185/2020 Sb. přijat. Oproti tomu žalobkyně prosazuje, že „v době zaslání emailu … žalovaná na rozdíl od spotřebitele již věděla o existenci zákona č. 185/2020 Sb. a o veškerých klíčových právech a povinnostech s tímto zákonem spojených“ a že „žalovaná ještě před oficiálním zveřejněním zákona č. 185/2020 Sb. nesporně musela vědět o jeho obsahu“. Pro úplnost je vhodné poznamenat, že vláda ČR návrh zákona (později vyhlášeného ve Sbírce zákonů pod č. 185/2020) projednala a předložila Poslanecké sněmovně dne 6. 4. 2020, téhož dne byl materiál s návrhem zákona zaevidován ve veřejně přístupném Portálu informačního systému ODok Úřadu vlády ČR, zákon byl (v režimu legislativní nouze) schválen dne 16. 4. 2020