33 Cdo 4762/2018 — Nejvyšší soud

33 Cdo 4762/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 4. 2020 Spisová značka:33 Cdo 4762/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.4762.2018.3 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odpovědnost za vady Smlouva o dílo Smlouva o opravě a úpravě věci Dotčené předpisy:§ 631 obč. zák. § 644 obč. zák. § 652 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:20. 7. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 4762/2018-393 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Z. K., bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Hoškem, advokátem se sídlem ve Strakonicích, Sokolovská 980, proti žalované SLAVONA s.r.o., se sídlem ve Slavonicích, Stálkovská 258, identifikační číslo osoby 26140772, zastoupené Mgr. Karlem Borkovcem, advokátem se sídlem v Brně, Masarykova 31, o zaplacení 89 516 Kč oproti vydání věci, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 6 C 302/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 9. 2018, č. j. 8 Co 1014/2018-356, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 5. 2018, č. j. 6 C 302/2015-307, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 89 516 Kč oproti vydání 3 ks dřevohliníkových oken HA 110 včetně 3 ks okenních klik, a rozhodl o nákladech řízení a o nákladech státu. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 9. 2018, č. j. 8 Co 1014/2018-356, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka přípustnost dovolání s odkazem na § 237 o. s. ř. zakládá na přesvědčení, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, která v části nebyla doposud spolehlivě řešena a odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a věc je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a současně rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení“. Otázky „zásadního právního významu“ neřešené v praxi dovolacího soudu, k nimž odvolací soud zaujal nesprávné závěry, se týkají „postupu žalobce v rámci reklamačního řízení a z toho vyplývající právní následky“, „povinnosti vyhotovit dílo v obvyklé kvalitě a s obvyklými vlastnostmi nebo v kvalitě odpovídající nejnovějším poznatkům vědy a techniky“, „povinnosti zjištění rozhodného data pro posouzení obvyklých vlastností díla“, „práva na zrušení smlouvy v případě odstranitelné vady“, a „práva na spravedlivý proces, jehož součástí je i právo na řádné odůvodnění rozsudku ve smyslu jeho přesvědčivosti a přezkoumatelnosti“. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; skutkový stav, na němž odvolací soud založil meritorní rozhodnutí, přezkumu nepodléhá a pro dovolací soud je závazný. Ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 a § 211 o. s. ř.), jehož výsledkem jsou skutková zjištění rozhodná pro aplikaci právní normy, nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení. Námitky, jimiž dovolatelka vytýká odvolacímu soudu nesprávné řešení otázek spojených s průběhem reklamace vad a s uplatněním práva z odpovědnosti za vady díla včetně jeho změny, mají základ v polemice se skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Důkazům, které byly v řízení provedeny a následně zhodnoceny, odpovídá skutkový závěr, že žalobce právo z odpovědnosti za vady řádně uplatnil dopisem ze dne 20. 4. 2015, nikoliv dopisy ze dne 24. 5. 2013, ze dne 26. 8. 2013, ze dne 12. 12. 2013, ze dne 17. 1. 2014, ze dne 13. 3. 2014, ze dne 5. 8. 2014 a ze dne 20. 9. 2014, jak prosazuje dovolatelka. Odvolací soud rovněž neučinil závěr, podle něhož žalobce změnil již zvolené právo z odpovědnosti za vady, a stejně tak není jeho rozhodnutí založeno na zjištění, že žalobce opakovaně reklamoval totožnou vadu, ve vztahu k níž již reklamace byla řádně vyřízena. Argumentace dovolatelky vedená ve skutkové rovině předložením skutkové verze odlišné od toho, co zjistil odvolací soud, přípustnost dovolání nezakládá. V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. žalovaná dále zpochybňuje správnost posouzení otázky odpovědnosti za vady odvolacím soudem. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti. Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (§ 237 o. s. ř.). Za takovou právní otázku je třeba považovat otázku posouzení odpovědnosti za vady v případě, je-li předmětem díla dodávka a montáž oken stavby domu. Dovolání však není důvodné. Formulací otázky, zda lze z důvodu existence odstranitelné vady zrušit smlouvu o dílo, kterou považuje za dosud neřešenou, žalovaná nesprávně směšuje otázku volby práva z odpovědnosti za vady s naplněním podmínek vzniku práva na ukončení smlouvy, přičemž napadené rozhodnutí na závěru, že ke zrušení smlouvy došlo z důvodu existence odstranitelných vad, není založeno. Uvedená námitka tak přípustnost dovolání nezakládá. Nejvyšší soud však v souvislosti s námitkami, jimiž se žalovaná snaží zpochybnit právní posouzení věci, nepřehlédl, že odvolací soud po právní stránce věc posuzoval podle § 631 a násl. občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb.) – dále jen „obč. zák.“, a učinil právní závěr, že účastníci uzavřeli smlouvu o dílo, resp. o zhotovení věci na zakázku podle § 644 obč. zák., sjednali záruční dobu, v jejímž průběhu žalobce uplatnil právo vyplývající z odpovědnosti za vady. Při posouzení odpovědnosti za vady právně odkázal na § 645 a násl. obč. zák. K tomu dovolací soud poznamenává, že obecná ustanovení § 631 až § 643 obč. zák. platí pro všechny smlouvy o dílo, úprava ovšem obsahuje zvláštní ustanovení, která se vztahují ke smlouvě o zhotovení věci na zakázku (§ 644 až § 651 obč. zák.) a ke smlouvě o opravě a úpravě věci (§ 652 až § 656 obč. zák.), jež obsahují vymezení pojmu, stanovení práv a povinností smluvních stran a úpravu odpovědnosti za vady. Je-li předmětem smlouvy zhotovení součásti již existující věci, nejde o smlouvu o zhotovení věci na zakázku, neboť vytvořením pouze součásti věci nevzniká nově samostatná věc, nýbrž se jen mění dosavadní kvalita či vlastnost věci, k níž součást náleží. V takovém případě jde o smlouvu o opravě a úpravě věci (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II, § 460 až 880, Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, 1827 s.). Smlouva, jejímž předmětem je dodávka a montáž oken na domě je typickým příkladem. Právě výsledek činnosti zhotovitele – tedy vytvoření nového hmotného předmětu odlišuje smlouvu o zhotovení věci od smlouvy o opravě a úpravě věci, což má význam i z hled