33 Cdo 499/2024 – Nejvyšší soud

33 Cdo 499/2024-278 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a Mgr. Ivy Krejčířové ve věci žalobce M. R., zastoupeného Mgr. Bc. Petrem Dostálem, advokátem se sídlem v Olomouci, Za poštou 416/2, proti žalované Ekonomické stavby, s. r. o., se sídlem v Chotíkově 479, identifikační číslo 25224476, zastoupené Mgr. Petrem Žižkou, advokátem se sídlem v Plzni, Sedláčkova 209/16, o zaplacení 170 000 Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň – sever pod sp. zn. 4 C 57/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 10. 2023, č. j. 14 Co 133/2023-224, takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 10. 2023, č. j. 14 Co 133/2023-224, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobce se po žalované domáhal zaplacení 170 000 Kč s tím, že o tuto částku se žalovaná na jeho úkor bezdůvodně obohatila. Okresní soud Plzeň – sever (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 2. 2023, č. j. 4 C 57/2023-166, žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost nahradit náklady řízení žalované ve výši 89 298 Kč a státu (svědečné) ve výši 9 016,51 Kč. Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 10. 2023, č. j. 14 Co 133/2023-224, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 170 000 Kč s úroky z prodlení ve výši 11,75 % ročně za dobu od 11. 1. 2022 do zaplacení; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že při uzavírání smlouvy dne 4. 11. 2019 byl žalobce žalovanou uveden v omyl (§ 583 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. z.“), sdělením, že s využitím jí nabízeného programu „Nulová hotovost“ bude schopen financovat stavbu rodinného domu a nákup pozemku, aniž by předem musel disponovat finanční hotovostí. Jednalo se o omyl o rozhodující okolnosti, neboť žalobce by nevstoupil do smluvního vztahu s žalovanou, pokud by věděl, že jí nabízený program „Nulová hotovost“ mu neumožní dosáhnout na úvěr potřebný k realizaci stavby. Žalobce, kterému jako spotřebiteli náleží vyšší míra ochrany, oprávněně spoléhal, že žalovaná postupuje s odbornou péčí a věřil informacím, které mu poskytovala. Naproti tomu žalovaná vstupovala do jednání jako právnická osoba s mnoholetou zkušeností s výstavbou rodinných domů, měla zkušenosti s uzavíráním smluv a s financováním projektů pomocí úvěrů. Musela vědět, že proces vedoucí k získání úvěru pro výstavbu domu trvá delší dobu. Bylo jejím rizikem, pokud žalobci – aniž náležitě zjišťovala jeho úvěruschopnost –prezentovala a nabídla možnost „Nulové hotovosti“. Žalobce se dovolal neplatnosti smlouvy ve smyslu § 586 odst. 1 o. z. důvodně. Od podpisu smlouvy neměl reálnou možnost vystoupit ze smluvního vztahu s žalovanou. Plnění, která žalovaná žalobci poskytla, se vázala na konkrétní výstavbu a nebyla-li tato realizována (a realizována ani nebude), jsou pro žalobce nevyužitelná (žalobce z nich neměl prospěch, resp. nebyl jimi bezdůvodně obohacen). Opačný závěr by podle odvolacího soudu popřel smysluplnost ustanovení § 2999 odst. 1 věty druhé o. z. Obraně žalované spočívající v započtení své pohledávky z titulu smluvní pokuty 207 450 Kč za prodlení žalobce s úhradou zálohy proti pohledávce žalobce z titulu zaplacené zálohy 170 000 Kč odvolací soud nepřisvědčil, jelikož odpadla-li žalobci z důvodu neplatnosti smlouvy povinnost zálohu zaplatit, nemůže mít ani povinnost platit smluvní pokutu za prodlení s jejím placením. Otázkou, zda bylo jednání žalované v rozporu s dobrými mravy, se odvolací soud pro nadbytečnost nezabýval. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z přesvědčení, že napadené rozhodnutí „závisí na (níže popsaných) otázkách hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, anebo, které nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud řešeny“. Především má za to, že odvolací soud nerespektoval rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2749/2008, a ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3845/2012, dospěl-li k závěru, že žalobce byl jako spotřebitel uveden v omyl za situace, kdy mu byly předem předány veškeré relevantní dokumenty k prostudování. V rozporu se závěry dovozenými v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 32 Cdo 124/2014, ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1251/2002, ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 33 Odo 1560/2006, a ze dne 30.7. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1830/2007, podle názoru dovolatelky odvolací soud posoudil omyl jako podstatný, resp. dovodil, že se žalobce může omylu účinně dovolat (§ 586 odst. 1 o. z.) a přitom nezkoumal, kdo zapříčinil, že údajně nebyla schopna zajistit žalobcem zamýšlenou výstavbu v předpokládaném rozsahu bez dodatečného zajištění dalších zdrojů financování (zda to lze přičítat právě jí). Srozuměna není ani s tím, jak odvolací soud posoudil rozsah ochrany osoby jednající v omylu. Od rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3810/2007, a ze dne 7. 9. 2000, sp. zn. 29 Cdo 200/2000, se odvolací soud podle názoru dovolatelky odchýlil, dovodil-li, že bezdůvodné obohacení vznikne pouze tehdy, pokud obohacený plnění, které mu bylo protistranou poskytnuto, následně využije (že nepostačí možnost ho využít). Otázku závislosti existence bezdůvodného obohacení na trvání ekonomické využitelnosti získaných plnění a otázku závislosti nároku na kompenzaci bezdůvodného obohacení k aktuální ekonomické využitelnosti získaných plnění odvolací soud řešil v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 32 Cdo 3521/2017. Ustanovení § 2999 odst. 1 věta druhá o. z. bylo aplikováno značně extenzivně, pokud odvolací soud dovodil, že se vztahuje na jakéhokoli spotřebitele, tedy nikoli jen na osoby požívající zvláštní ochrany. Za dosud neřešenou má dovolatelka otázku, „zda se následky omylu jedné ze stran při uzavírání smlouvy vztahují i na veškerá plnění poskytnutá, resp. poptávaná touto stranou po odpadnutí tohoto omylu, a zda takový omyl zbavuje obohaceného povinnosti poskytnout plnící straně přiměřenou odměnu“. Závěrem dovolatelka viní odvolací soud z toho, že vycházel z nezpůsobilých důkazních prostředků, své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil a nevypořádal se se všemi relevantními závěry soudu prvního stupně. Žalobce se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Skutkový stav, z něhož vyšel odvolací soud, v dovolacím řízení přezkumu nepodléhá; dovolací soud z něj vychází. Odvolací soud vyšel z následujících zjištění soudu prvního stupně. V reakci na email z 16. 8. 2019, v němž partnerka žalovaného projevila zájem o informace, žalovaná žalobce 23. 8. 2019 informovala o svých programech „Mladá rodina“, „Nulová hotovost“ a „Chytrý nájem“ a o projektech „Pohodová stavba“ či „Maximální služba“. Dne 4. 11. 2019 s ním uzavřela smlouvu s názvem „Smlouva o budoucí smlouvě o dílo č. 751/19 a Smlouva o dílo na projektovou dokumentaci č. 751/19 a Smlouva příkazní č. 751/19“ (dále jen “Smlouva“), jejíž návrh mu zaslala 12. 9. 2019 k prostudování. Ve Smlouvě se žalobce zavázal zaplatit žalované do 30 dnů od podpisu zálohu výši 170 000 Kč na úhradu nákladů přípravných projektových prací a činností specifikovaných v čl. B bodě B.1 Smlouvy a na úhradu nákladů přípravných inženýrských činností specifikovaných v čl. C bodě C.1 písm. a) Smlouvy. V části C Smlouvy (smlouvě příkazní) se žalovaná zavázala obstarat pro žalobce následující práce a činnosti: zajištění povolení realizace stavby rodinného domu ve stavebním řízení (dále jen inženýrské činnosti), uživatelský manuál klienta, přidělení a servis manažera projektu, výběr projektanta a osoby zajišťující inženýrskou činnost, přidělení a servis manažerky financí, správa dat a umožnění přístupu a komunikaci v klientském prostředí na webu společnosti Ekonomické stavby a.s., rezervace výrobních kapacit na stavbu rodinného domu, podpora