33 Cdo 572/2023 – Nejvyšší soud

33 Cdo 572/2023-368 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně BBDC.cz a.s., se sídlem v Praze 4 – Nuslích, Na Pankráci 1337/109, identifikační číslo 289 81 847, zastoupené Mgr. Petrou Besserovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Milevská 2094/3, proti žalované UNIFOOD.CZ s. r. o., se sídlem v Praze 1, Revoluční 1082/8, identifikační číslo 272 12 441, zastoupené Mgr. Tomášem Ourodou, advokátem se sídlem v Praze 3, Písecká 1967/5, o 520.510 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 161/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2022, č. j. 62 Co 67/2022-319, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 60.451,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petry Besserové, advokátky. O d ů v o d n ě n í: Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 11. 2021, č. j. 11 C 161/2019-213, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 520.510 EUR s příslušným úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost 2P Commercial Agency, s. r. o. (dále jen „2PCA“) a žalovaná uzavřely kupní smlouvy podle § 2079 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Společnost 2PCA žalované zboží dodala, ta jeho převzetí potvrdila podpisem a razítkem na dodacích listech, avšak kupní cenu žalobkyni (resp. její právní předchůdkyni) nezaplatila. Pohledávka 2PCA byla postoupena podle § 1879 o. z. na Raiffeisenbank, a. s, poté na společnost PROTEN s. r. o. a následně na žalobkyni. K námitce promlčení vznesené žalovanou v závěrečné řeči, tj. po koncentraci řízení, soud prvního stupně nepřihlédl, neboť žalovaná až v závěrečném návrhu zpochybnila ujednání o splatnosti (což do té doby neučinila), tedy v rozporu s ustanovením § 118a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatila nové tvrzení, které mohlo a mělo zaznít již ve lhůtě určené soudem při soudním jednání. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 10. 2022, č. j. 62 Co 67/2022-319, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé (výrok I), změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III). V průběhu odvolacího řízení byl žalované usnesením ze dne 13. 10. 2022, č. j. 62 Co 67/2022-293, ustanoven procesní opatrovník podle § 29 odst. 2 o. s. ř., neboť žalovaná od 3. 10. 2022 nemá statutární orgán a zastupujícímu advokátovi byla dne 3. 10. 2022 odvolána plná moc k zastupování. Po částečném zopakování a doplnění dokazování listinnými důkazy tzv. „pravými“ fakturami a „pravými“ dodacími listy (které se od původně doložených lišily pouze v údaji o místě převzetí sporného zboží – bezcelní zóně v Dubaji) dospěl odvolací soud k závěru, že 2PCA a žalovaná uzavřely kupní smlouvu, na základě níž bylo žalované předáno v bezcelní zóně v Dubaji objednané zboží (mobilní telefony a tablety značky Apple a Samsung), které bylo (mimo jiné) účtováno fakturami č. 16030151, č. 16030152 a č. 16030153, a žalovaná za ně nezaplatila. Při existenci dvou verzí faktur a dodacích listů, v nichž na jednom je uvedeno místo převzetí zboží „UAE, c/o Hawk Freight Services FZE, Hawk logistic centrum, Plot NO: W-28, Dubai Airport Free Zone, 54“ (dále jen „bezcelní zóna v Dubaji“) a na druhém „Czech Republic, Prague, Praha 5, Radlická 19/1, 150 00,“ odvolací soud na základě předchozí e-mailové komunikace uvěřil skutkové verzi žalované, že zboží bylo předáno dne 2. 5. 2016 v bezcelní zóně v Dubaji, což na „daňovém dokladu“ vykazujícím nulovou daň potvrdil podpisem a připojením razítka tehdejší jednatel žalované B. I.; otisk razítka žalovaného a podpis A. S. je součástí dodacího listu obsahujícího shodné údaje o předmětu koupě, jeho dni a místu dodání. Odvolací soud uzavřel, že pohledávka za žalovanou vznikla nesplněním jejího smluvního závazku, ačkoli jí bylo zboží dodáno a nabyla k němu vlastnictví. Existenci dvou verzí „daňových“ dokladů a dodacích listů považoval za irelevantní, neboť z hlediska zjištěných skutečností šlo stále o tentýž obchod, z něhož žalované vznikla povinnost zaplatit 2PCA za dodané zboží kupní cenu. Ve vztahu ke vznesené námitce promlčení se odvolací soud ztotožnil s odůvodněním soudu prvního stupně, na něž odkázal. Proti rozsudku odvolací soudu podala žalovaná (dále jen „dovolatelka“) dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť podle jejího přesvědčení rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky včasnosti vznesené námitky promlčení, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované jeho rozsudky ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2992/2009, ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 32 Odo 879/2002, ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 653/2003, a jeho usnesením ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1647/2004. Odvolacímu soudu vytýká nesprávný procesní postup při jmenování jejího opatrovníka, a na podporu své argumentace odkazuje na výklad Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 1964, sp. zn. Cpj 220/64, a jeho rozsudek ze dne 16. 7. 1998, sp. zn. 22 Cdo 1370/98. Vznáší výhrady, že odvolací soud nerozhodl o odvolání ustanoveného opatrovníka proti jeho jmenování, neodvolal nařízené jednání odvolacího soudu jednak kvůli podanému odvolání proti ustanovení opatrovníka, ani pro jeho omluvu z nařízeného odvolacího jednání, nedodržel lhůtu k přípravě na jednání. Tím zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť jí – citujíc § 115 odst. 2, § 119 odst. 2 o. s. ř. – odňal možnost hájit svá práva před soudem. S tímto odůvodněním žalovaná navrhla zrušit jak rozsudek odvolacího soudu, stejně jako i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, jenž byl uveřejněn pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, je podán ucelený výklad problematiky koncentrace řízení a účinků jejího nastoupení v závislosti na povinnosti soudu o koncentraci účastníka řízení poučit. Z rozsudku se podává, že účinky koncentrace řízení se vztahují na procesní aktivitu účastníků řízení související se zjišťováním skutkového stavu věci, tedy na uplatnění skutkových tvrzení a na označování (navrhování) důkazů. Nejvyšší soud výslovně uvedl, že „od tvrzení skutečností významných pro rozhodnutí o věci samé a od označování důkazů k prokázání tvrzení o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé je třeba dále důsledně odlišovat zejména projev účastníka, jímž vyjadřuje svůj žalobní požadavek nebo stanovisko k němu, jímž uplatňuje své procesní námitky, jímž shrnuje své návrhy učiněné za řízení, jímž se vyjadřuje k dokazování a ke skutkové a právní stránce věci nebo jímž sděluje svůj názor, jak má být věc soudem rozhodnuta. Protože tu nejde ani o projevy směřující k plnění povinnosti tvrzení, ani o plnění důkazní povinnosti, soud vždy přihlíží k těmto údajům, i když je účastník učinil až poté, co nastaly účinky tzv. koncentrace řízení podle ustanovení § 118b o. s. ř.“ I když uvedený závěr byl prezentován ve vztahu ke znění § 118b o. s. ř. účinnému do 31. 12. 2012, je plně relevantní i pro řízení, v nichž je koncentrace řízení a její účinky posuzovány podle právní úpravy účinné po 1. 1. 2013. Na tom, že účinkům koncentrace řízení podléhá taková aktivita účastníků řízení, kterou je naplňována procesní povinnost tvrzení a povinnost důkazní, se nic nezměnilo. Jinými slovy řečeno, dojde-li ke koncentraci řízení, lze uvést nové skutečnosti a důkazy jen za podmínek uvedených v § 118b odst. 1 větě třetí o. s. ř. a po rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (s výjimkou rozsudků pro uznání a pro zmeškání) jen za podmínek uvedených v § 205a o. s. ř. Nastane-l