33 Cdo 579/2017 — Nejvyšší soud

33 Cdo 579/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 4. 2018 Spisová značka:33 Cdo 579/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.579.2017.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Smlouva o dílo Smlouva o opravě a úpravě věci Dotčené předpisy:§ 644 obč. zák. § 652 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:29. 6. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 579/2017-284 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce R. H., zastoupeného Mgr. Filipem Vyskočilem, advokátem se sídlem v Praze 3, Laubova 1729/8, proti žalovanému P. K., místem podnikání v Hradci Králové, Březhradská 149/5, identifikační číslo osoby, zastoupenému JUDr. Alenou Ježkovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 574/13, o zaplacení 121.670 Kč s příslušenstvím oproti povinnosti žalobce vydat žalovanému použitý materiál, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 11 C 332/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 9. 2016, č. j. 47 Co 240/2015-246, takto: Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 9. 2016, č. j. 47 Co 240/2015-246, a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 26. 3. 2015, č. j. 11 C 332/2012-204, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 13. 4. 2016, č. j. 11 C 332/2012-236, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 26. 3. 2015, č. j. 11 C 332/2012-204, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 13. 4. 2016, č. j. 11 C 332/2012-236, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 121.670 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 4. 10. 2012 do zaplacení oproti povinnosti žalobce vydat žalovanému veškeré movité věci použité při provádění blíže specifikovaného díla, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky II. a III.). Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 13. 9. 2016, č. j. 47 Co 240/2015-246, změnil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. o zaplacení úroku z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 4. 10. 2012 do zaplacení tak, že žalobu v této části zamítl; ve zbývající části jej potvrdil v tom správném znění, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 121.670 Kč oproti povinnosti žalobce umožnit žalovanému demontáž a převzetí veškerých movitých věcí použitých při provádění díla dle smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky dne 15. 11. 2011 zhotovením dřevěné podlahy - její podkladové a nášlapné vrstvy, a to v místě provedení tohoto díla v bytě ve 3. nadzemním podlaží, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku; odvolací soud současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné mimo jiné z toho důvodu, že odvolací soud se při řešení otázky právní kvalifikace smlouvy uzavřené mezi účastníky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2746/99, a ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1632/2011, totiž posoudil smlouvu, jejímž předmětem bylo zhotovení podlahy v bytě žalobce, jako smlouvu o zhotovení věci na zakázku upravenou § 644 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., dále jen „obč. zák.“), zatímco se jednalo o smlouvu o opravě a úpravě věci podle § 652 a násl. obč. zák. Prosazuje, že podlaha se stala součástí nemovitosti a nelze ji in natura vydat bez znehodnocení nemovitosti. Nadto nelze vydat podlahu jako samostatnou věc; demontáží zaniká podlaha jako celek a stává se opět pouze „souborem movitých věcí“. V tomto směru žalovaný podpůrně argumentuje rozsudkem ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007, v němž Nejvyšší soud definoval součást věci (§ 120 odst. 1 obč. zák.), a odvolacímu soudu vytýká, že se kritérii uvedenými v citovaném rozhodnutí neřídil a posoudil podlahu jako samostatnou věc namísto jako součást bytu (věci hlavní). Krom uvedeného odvolacímu soudu vytýká - pochybení při vypořádání vzájemných nároků účastníků zrušené (zaniklé) smlouvy podle § 458 odst. 1 obč. zák.; - nesprávné užití závěrů uvedených v o rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2004; - okruh vad, k nimž přihlížel při posouzení odstoupení od smlouvy; - vady petitu a vady znaleckého posudku, jehož obsah podrobně rozebírá - a skutečnost, že advokátovi protistrany přiznal náklady řízení včetně daně z přidané hodnoty, ačkoliv nedoložil, že je jejím plátcem. Ze všech uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu stejně jako soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobce navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto. Způsob, jakým žalovaný vymezil přípustnost dovolání, považuje za „paušální a neurčitý“. Nadále prosazuje, že žalovaný v jeho bytě zhotovil samostatnou věc (tj. podlahu včetně její podkladní konstrukce) oddělitelnou od nemovitosti. Závěry odvolacího soudu považuje za správné a dostatečně odůvodněné, včetně odkazů na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu vyjadřující se ke všem řešeným otázkám. V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“). Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalovaným) při splnění podmínek uvedených v § 241 odst. 1, 4 a § 241a odst. 2 o. s. ř., a je přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva (právní kvalifikaci podtypu smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky), kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (§ 237 o. s. ř.). Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalovaný zpochybnil závěr odvolacího soudu, že smlouva o dílo z 15. 11. 2011 je smlouvou o zhotovení věci na zakázku upravenou v § 644 a násl. obč. zák. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle § 644 obč. zák., jde-li o zhotovení věci na zakázku, vznikne objednateli právo, aby mu zhotovitel podle jeho objednávky věc zhotovil a povinnost zaplatit zhotoviteli cenu za zhotovení věci. Podle § 652 obč. zák., jde-li o opravu nebo úpravu věci, vznikne objednateli právo, aby mu zhotovitel podle jeho objednávky provedl opravu nebo úpravu věci; zhotoviteli vznikne právo, aby mu objednatel zaplatil cenu za opravu nebo úpravu věci (odst. 1). Opravou věci je činnost, kterou se zejména odstraňují vady věci, následky jejího poškození nebo účinky jejího opotřebení. Úpravou věci je činnost, kterou se zejména mění povrch věci nebo její vlastnosti (odst. 2). V otázce rozlišování, zda má poskytovaná činnost povahu zhotovení díla na zakázku nebo úpravy (opravy) díla, je rozhodovací praxe dovolacího soudu historicky ustálená. Již ve stanovisku kolegia ze dne 20. 10. 1988, sp. zn. Cpj. 39/88, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 12/1989, Nejvyšší soud vyslovil právní názor, že je třeba vycházet především ze smlouvy a z toho, zda v rámci poskytnutí činnosti má být dílo teprve vytvořeno či má být změněna podstata díla již existujícího nebo dílo již existuje a má být jen změněno bez toho, aby se to dotklo podstaty věci. Předmětem smlouvy o opravě a úpravě věci nemůže být vytvoření věci nové. To odlišuje smlouvu o opravě a úpravě věci od zhotovení věci na zakázku. I když při opravě či úpravě věci byly na ní provedeny rozsáhlejší práce, které vyžadovala povaha objednané služby, neznamená to, že by tím byla zhotovena nová věc ve smyslu § 644 obč. zák. O úpravu či opravu se jedná i v případě, že předmětem smlouvy je zhotovení jen součásti věci hlavní, nikoliv vytvoření nové samostatné věci. Je-li předmětem smlouvy zhotovení (sou)části již existující věci (§ 120 odst. 1 obč. zák.), nejde o smlouvu o zhotovení věci na zakázku, neboť vytvořením pouze součásti věci nevzniká nově samostatná věc, nýbrž se jen mění dosavadní kvalita či vlastnost věci, k níž součást náleží. V takovém případě b