33 Cdo 747/2015 — Nejvyšší soud

33 Cdo 747/2015 citace  Právní věta:Cestovní kancelář odpovídá podle § 852i obč. zák. i za imateriální újmu, která u zákazníka nastala porušením závazků vyplývajících z uzavřené cestovní smlouvy.. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 4. 2016 Spisová značka:33 Cdo 747/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.747.2015.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Smlouva cestovní Dotčené předpisy:čl. 852i odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:A EU Zveřejněno na webu:27. 6. 2016 Publikováno ve sbírce pod číslem:58 / 2017 Anotace:V daném rozsudku Nejvyšší soud řešil otázku, zda lze z ustanovení § 852i Obč. Zák. dovodit právo na náhradu imateriální újmy, zahrnující rovněž právo na náhradu ztráty požitku (radosti) z dovolené, nezajistila-li cestovní kancelář podle uzavřené cestovní smlouvy klientovi jím požadované pokoje s výhledem na moře. Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 15/15 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 747/2015-111 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce JUDr. J. B., proti žalované MARINE TOUR, s. r. o. se sídlem v Praze 2, Kunětická 2534/2, identifikační číslo 27893731, zastoupené Mgr. Luďkem Voigtem, advokátem se sídlem v Praze 6, Bělohorská 163/185, o 24.828,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 142/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. října 2014, č. j. 64 Co 220/2014-86, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2014, č. j. 64 Co 220/2014-86, v části, jíž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 2. 2014, č. j. 27 C 142/2012-58, v zamítavém výroku co do částky 24.828,- Kč s 7,5 % úrokem z prodlení od 26. 7. 2012 do zaplacení, včetně výroku o nákladech odvolacího řízení, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 2. 2014, č. j. 27 C 142/2012-58, v zamítavém výroku co do částky 24.828,- Kč s 7,5 % úrokem z prodlení od 26. 7. 2012 do zaplacení, a ve výroku o nákladech řízení, se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobou ze dne 28. 7. 2012 se žalobce domáhal zaplacení částky 26.788,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení. Dne 14. 6. 2012 uzavřel se žalovanou cestovní smlouvu č. 24744 na pobytový zájezd v hotelu FAME LARA RESIDENCE, destinace Antalya, v Turecku v termínu od 15. 6. 2012 do 22. 6. 2012 pro 4 osoby. Cena zájezdu zahrnovala příplatek za každou ubytovanou osobu za pokoj s výhledem na moře ve výši 490,- Kč. Na místě pobytu byli ovšem ubytováni na pokoji nikoliv s výhledem na moře, nýbrž orientovaném na rušnou ulici. Žalovaná částka tak představuje 4x příplatek za pokoj s výhledem na moře (1.960,- Kč) a „minimální odškodnění“ ve výši 30% z původní ceny zájezdu. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 2. 2014, č. j. 27 C 142/2012-58, žalobu zcela zamítl. Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 14. 6. 2012 cestovní smlouvu, jejímž předmětem byla letecká doprava a pobyt v hotelu FAME LARA RESIDENCE v destinaci Antalya v Turecku v termínu od 15. 6. 2012 do 22. 6. 2012 se stravováním formou all inclusive a ubytováním ve dvou dvoulůžkových pokojích s výhledem na moře za částku 20.690,- Kč pro jednu osobu, zvýšenou o 490,- Kč za výhled na moře z pokoje. Žalobce ve smlouvě potvrdil, že mu byly spolu s návrhem smlouvy zaslány všeobecné smluvní podmínky pořadatele zájezdu, které tvoří nedílnou součást smlouvy. Podle smluvních podmínek se žalovaná zavázala poskytnout žalobci služby podle smlouvy a to řádně a včas. Při porušení této povinnosti byl žalobce oprávněn uplatnit reklamaci, bez zbytečného odkladu, nejpozději do tří měsíců od skončení zájezdu, jinak by toto právo zaniklo. V případě důvodné reklamace se žalovaná zavázala odstranit vadu služby nebo ji doplnit, popř., bude-li to možné, poskytnout službu náhradní, jinak se zavázala žalobci poskytnout slevu ze sjednané ceny reklamované služby. Žalovaná žalobce upozornila, že v prázdninových letoviscích se odehrává rušný noční život, který může způsobit i hluk, jejž není v jejích silách ovlivnit. Zároveň zdůraznila, že v některých hotelech končí večerní animační program až v pozdních nočních hodinách. V případě stížností odůvodněných těmito okolnostmi nemůže poskytnout slevu ani kompenzaci. Z reklamačního protokolu sepsaného dne 15. 6. 2012 vyplývá, že si žalobce stěžoval, že byli ubytováni v pokojích orientovaných na velmi rušnou ulici, a proto nemohli spát, ačkoliv měli objednány pokoje s výhledem na moře. Reklamaci se na místě nepodařilo vyřešit. S odkazem na § 852a odst. 1, § 852b odst. 1 a 3, § 852i odst. 1 a 2, § 852k odst. 2, 3 a 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), soud prvního stupně uzavřel, že došlo sice k porušení cestovní smlouvy, jelikož žalovaná nezajistila pro žalobce pokoje s výhledem na moře, avšak zájezd mohl pokračovat, protože v tomtéž hotelu mu žalovaná (a členům jeho rodiny) zajistila jiné pokoje odpovídající kvality (s výjimkou chybějícího výhledu na moře). Proto má povinnost vrátit žalobci pouze rozdíl v ceně zájezdu při ubytování v pokoji s výhledem na moře a bez něj. Jestliže bylo prokázáno, že tomu odpovídající částku (1.960,- Kč) žalovaná žalobci vrátila, žaloba nemůže být důvodná, neboť zbývající služby mu poskytla řádně a žalobce se zbývajícími členy své rodiny ostatní „služby přijal a spotřeboval.“ Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 10. 2014, č. j. 64 Co 220/2014-86, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel z jeho skutkových zjištění a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Ve vztahu k porušení cestovní smlouvy nezajištěním ubytování na pokojích s výhledem na moře považoval za dostačující vrácení ceny (příplatku) za tuto „službu“. Domáhal-li se žalobce náhrady za nepřiměřený hluk, pak odvolací soud uzavřel, že byl i s rodinou ubytován v rekreačním komplexu poskytujícím služby velkému počtu osob, na což byl ve všeobecných smluvních podmínkách upozorněn. Hledal-li žalobce pro svou dovolenou tiché místo, pak s přihlédnutím k poloze hotelu, jeho rozloze a obsazení v sezóně, nemohl kýžený klid od uvedeného hotelu očekávat. Odvolací soud přihlédl k tomu, že žalobce a příslušníci jeho rodiny všechny ostatní služby vyčerpali, a proto nemohlo dojít k zásahu do klidné dovolené, kterou očekávali. V dovolání, které podle obsahu směřuje pouze proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu v rozsahu částky 24.828,- Kč s příslušenstvím, jehož přípustnost žalobce (dále též „dovolatel“) dovozuje ze znění § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), má obsahově (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Závěry, které totiž přijal, jsou v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, reprezentovanou zejména jeho rozsudkem ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3661/2013. Akcentuje, že i rozhodovací praxe Soudního dvora Evropské unie (viz věc C-168/00, Simone Leitner proti TUI Deutschland GmbH & Co. KG) přiznává podle směrnice 90/314/EHS zákazníkovi (spotřebiteli) právo na náhradu materiální a imateriální újmy, zahrnující rovněž právo na náhradu ztráty požitku z dovolené. Neujistila-li by žalovaná žalobce, že bude mít zajištěny pokoje s výhledem na moře, cestovní smlouvu by neuzavřel. Náhrada vzniklé újmy nemůže být uspokojena pouze vrácením částky (příplatku) za rezervaci pokojů s výhledem na moře. Dovolatel zdůrazňuje, že náhradní pokoje byly nevyhovující, jelikož byly situovány na rušnou ulici. S tímto odůvodněním navrhl zrušit jak rozsudek odvolacího soudu, tak i soudu prvního stupně a věc vrátit Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. Podle § 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., dále opět jen „o. s. ř.“), lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť dovoláním napadené rozhodnutí, jímž se řízení končí, závisí na vyřešení otázky práva na náhradu újmy vzniklé porušením cestovní smlouvy, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Právní po