33 Cdo 795/2025 — Nejvyšší soud

33 Cdo 795/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 2. 2026 Spisová značka:33 Cdo 795/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:33.CDO.795.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 241a o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:5. 3. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 795/2025-152 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka v právní věci žalobců a) A. K. a b) L. K., obou zastoupených Mgr. Matějem Kopřivou, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října 438/219, proti žalovanému R. H., zastoupenému Mgr. Danem Pospíšilem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 936/21, o zaplacení 240.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 12 C 144/2022, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 9. 2024, č. j. 11 Co 81/2024-130, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Okresní soud v Novém Jičíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 11. 2023, č. j. 12 C 144/2022-83, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům 133.100 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu, co do částky 106.900 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 9. 2024, č. j. 11 Co 81/2024-130, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I tak, že žalobu zamítl, potvrdil jej v zamítavém výroku II a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Soudy vzaly za prokázané, že žalovaný v roce 2015 koupil pozemky v obci XY za účelem výstavby dvou domů pro svoji rodinu. V průběhu výstavby došlo ke změně a žalovaný se rozhodl dvojdům postavit a následně jej prodat a vedle něj postavit další dům pro sebe a manželku. Jeden z domů nabyli žalobci na základě kupní smlouvy ze dne 20. 2. 2019. V kupní smlouvě se strany dohodly, že strana prodávající se zavazuje předat straně kupující současně s protokolárním předáním převáděných nemovitostí rovněž veškerou stavebně – technicko – administrativní dokumentaci ohledně nemovitosti. V případě, že strana prodávající poruší závazek ze smlouvy byla sjednána smluvní pokuta ve výši 10 % z kupní ceny s tím, že jedna polovina náleží straně kupující a druhá polovina realitní kanceláři. Dva dny po předání nemovitosti předal žalovaný žalobcům dokumentaci k předmětnému domu. V souvislosti se zjištěním vad žalobci vyzvali žalovaného k předání dokumentace skutečného provedení stavby a stavebního deníku. Žalobcům byla dne 26. 8. 2021 předána veškerá dokumentace, kterou měl žalovaný k dispozici, o čemž byl vyhotoven protokol, žalobcům však nebyla předána dokumentace skutečného provedení stavby, neboť se skutečné provedení domu odlišovalo od dokumentace předané žalovaným. Odvolací soud po zopakování dokazování kupní smlouvou ze dne 20. 2. 2019 a dopisem ze dne 24. 2. 2021 dospěl ve shodě se soudem prvního stupně (viz body 38 a 39 rozsudku ze dne 3. 11. 2023, č. j. 12 C 144/2022-82) k závěru, že žalobci nevystupují ve vztahu s žalovaným při koupi předmětné nemovitosti jako spotřebitelé a žalovaný jako podnikatel. Jestliže si žalobci ve smlouvě výslovně nevymínili, že žádají předání stavebního deníku, žalovanému taková povinnost nesvědčila. Žalovaný jako stavebník předložil úřadu dokumentaci, na jejímž základě proběhlo stavební řízení a byla postavena předmětná nemovitost. Následně zákonem předpokládaným postupem byla dokončená stavba ohlášena spolu s čestným prohlášením stavebníka, že stavba byla provedena podle ověřené stavební dokumentace a v souladu se stavebním povolením. Kolaudační rozhodnutí nebylo v tomto případě vydáváno. Odvolací soud dospěl k závěru, podle něhož stačila-li stavební dokumentace stavebnímu úřadu pro rozhodnutí o povolení stavby a následně pro akceptaci ohlášení dokončení stavby, není dán důvod pro aplikaci § 125 tehdy platného stavebního zákona. Nejsou dány důvody pro pořízení dokumentace skutečného provedení stavby a jejímu předání. Ujednání kupní smlouvy nelze vykládat tak, že by byl kontrahenty dán úmysl předložit a dodat kupujícímu dokumentaci skutečného provedení stavby. Jestliže žalobci shledali na koupené nemovitosti odchylky v provedení stavby oproti původní stavební dokumentaci, mohli se domáhat práva z vadného plnění, avšak nárok na smluvní pokutu kupujícím vůči prodávajícímu z výše uvedených důvodů jim nevznikl. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále též „dovolatelé“) dovolání, jehož přípustnost podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), spojují s nesprávným právním posouzením právního vztahu mezi žalobci a žalovaným tak, že žalovaný nevystupoval jako podnikatel. Dovolatelé mají za to, že skutkové zjištění soudu, že žalovaný si nechal postavit v jednom případě dvojdům (kdy nejprve začal stavět dvojdům pro sebe a svou dceru a poté, co se dcera rozhodla bydlet jinde, byl dům dostavěn a prodán) za účelem jednorázového zisku (nikoliv zisku trvalejšího charakteru), ze kterého financoval stavbu sousedního domu, jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazování. Kdyby soudy tuto otázku posoudily správně (tj. podle verze dovolatelů), musely by dospět k závěru, že žalovaný při uzavírání kupní smlouvy jednal v postavení podnikatele, neboť stavbu dvojdomku realizoval podle přesvědčení dovolatelů v rámci soustavné podnikatelské činnosti. Za dosud v rozhodovací činnosti dovolacího soudu nevyřešenou otázku hmotného práva, jejíž řešení by mělo zakládat přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., považují dovolatelé otázku, „zda při správném posouzení postavení žalovaného jako podnikatele a žalobců jako spotřebitelů je nutno vykládat ujednání ve smlouvě také podle § 558 a § 1812 odst. 1. a 2. o. z. a nikoliv podle § 557 o. z.?“ Dovoláním žalobci vytýkají odvolacímu soudu nepřezkoumatelnost jeho rozsudku, neboť mají za to, že z odůvodnění rozhodnutí není seznatelné, z jakých skutkových zjištění vycházel, co vzal za prokázané, jaké přijal právní závěry (jak vyložil dotčená ustanovení kupní smlouvy). S argumentem, že jde o v rozhodovací činnosti dovolacího soudu dosud nevyřešenou, se dovolatelé domáhají po dovolacímu soudu odpovědi na otázku, zda je správné právní posouzení věci odvolacím soudem, který přijal závěr, že stačila-li stavební dokumentace stavebnímu úřadu pro rozhodnutí o povolení stavby a následně pro ohlášení dokončení stavby, není důvod proto nyní pořídit dokumentaci skutečného provedení stavby a její předání žalobcům. Dovolatele mají za to, že se odvolací soud při řešení právní otázky výkladu ujednání čl. V. odst. 1 kupní smlouvy ve vazbě na její čl. V. odst. 3, tj. zda tato ustanovení smlouvy ukládají žalovanému povinnost při změnách stavby (oproti původní stavební dokumentaci), předat žalobcům dokumentaci skutečného provedení stavby a také stavební deník, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, který pravidla pro výklad právních jednání podal v rozsudcích ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 29 Cdo 2706/2016, ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 61/2021, ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 23 Cdo 71/2022, a v usnesení ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4861/2017. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelé namítají, že odvolací soud porušil jejich právo na spravedlivý proces, neboť jeho rozhodnutí je založeno na „skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním.“ Na základě vlastního hodnocení důkazů prosazují závěr, že žalovaný ve vztahu účastníků vystupoval jako podnikatel. Řešení otázky „zda odvolacím soudem učiněná skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, nebo zda jejich