33 Cdo 890/2023 — Nejvyšší soud

33 Cdo 890/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 3. 2024 Spisová značka:33 Cdo 890/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:33.CDO.890.2023.3 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:28. 3. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 890/2023-1071 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce JUDr. Jiřího Oršuly, advokáta se sídlem Praha, Na příkopě 988/31, proti žalované DIAG HUMAN, SE, reg. č. FL 002.198.358-2, se sídlem Landstrasse 33, Vaduz, Lichtenštejnské knížectví, zastoupené JUDr. Ivou Kunz, advokátkou se sídlem Praha, Korunní 810/104, o zaplacení 44 832 083 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Cm 3/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 9. 2022, č. j. 8 Cmo 37/2016-764, 4 Cmo 98/2022, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: (podle § 243f odst. 3 o. s. ř.) Vrchní soud v Praze (poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 14. 11. 2016, č. j. 8 Cmo 37/2016-544, byl spolu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2018, č. j. 32 Cdo 2566/2017-579, zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2748/18) v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2015, č. j. 11 Cm 3/2006-421, ve spojení s usnesením ze dne 24. 11. 2015, č. j. 11 Cm 3/2006-517, tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 44 832 083 Kč s úrokem z prodlení ve výši 3,5 % ročně od 17. 1. 2003 do zaplacení, rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o povinnosti žalované k zaplacení soudního poplatku; dále potvrdil usnesení ze dne 4. 7. 2022, č. j. 32 Cm 28/2020-710, jímž Městský soud v Praze zamítl podaný návrh na nařízení předběžného opatření. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že dne 1. 2. 1998 žalobce (advokát) uzavřel se společnostmi DIAG HUMAN a.s., DIAG HUMAN A.G., APS k.s. a „Eman“ smlouvu o právní službě. Za poskytnutí právních služeb předchůdci žalované měla žalobci náležet odměna ve výši 20 % z částky, kterou žalovaná (resp. její předchůdce) obdrží, a to po odečtení nutných nákladů. K její úhradě bylo (dne 1. 2. 1998) sjednáno postoupení části vymožené pohledávky na žalobce spočívající v nároku na náhradu škody s úroky a případným dalším příslušenstvím vůči státu vzniklé zejména v důsledku jednání ministra zdravotnictví Dr. Bojara v roce 1992 a na kterou se vztahuje rozhodčí smlouva sjednaná mezi společností DIAG HUMAN a.s. a státem. Dne 4. 5. 1998 žalobce jako postupník s předchůdcem žalované a dalším postupitelem uzavřeli dohodu, jejímž předmětem bylo postoupení části pohledávky za státem „v rozsahu 20 % v hrubé výši, kterou tato pohledávka měla ke dni podpisu smlouvy včetně budoucího nárůstu převáděné části o další ušlý zisk a o úroky z prodlení“. Smlouvou uzavřenou dne 2. 3. 2001 předchůdce žalované (DIAG HUMAN a.s.) postoupil na žalobce 30 % pohledávky, jejíž právní základ byl přiznán mezitímním rozhodčím nálezem ze dne 19. 3. 1997 a rozhodčím nálezem ze dne 27. 5. 1998. Smlouvu za postupitele (DIAG HUMAN a.s.) podepsala předsedkyně představenstva; smlouva ruší předchozí smlouvu o postoupení pohledávky ze dne 4. 5. 1998, jakož i veškerá dřívější ujednání stran smlouvy o postoupení dotyčné pohledávky. Dne 16. 1. 2003 byl žalobce vyzván k vystavení faktury na 32 mil. Kč s tím, že na zbývající částku „si oba předloží požadavek podložený přehledem jednotlivých nároků co do důvodu a výše s tím, že nárok na 20 % tím není zpochybněn“. Mezitímním rozhodčím nálezem ze dne 19. 3. 1997 byl shledán po právu základ předchůdcem žalované vůči České republice uplatněného nároku na náhradu škody a na nehmotné zadostiučinění (omluvný dopis). Rozhodčím nálezem ze dne 27. 5. 1998 byl uvedený rozhodčí nález změněn tak, že nárok na náhradu škody je, pokud jde o základ nároku, po právu a námitka promlčení není důvodná, a nárok na nehmotné zadostiučinění – omluvný dopis je po právu. Částečným rozhodčím nálezem ze dne 25. 6. 2002 ve spojení s rozhodčím nálezem ze dne 16. 12. 2002 byla České republice uložena povinnost zaplatit společnosti DIAG HUMAN a.s. částku 326 608 334 Kč. Ve vztahu k odvolacím námitkám žalované odvolací soud nejprve uvedl, že mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost a ústavnost postupu Ústavního soudu v projednávané věci, zejména ke způsobu, jakým Ústavní soud doručoval žalovanému, ani k jeho rozhodnutí. Jeho další právní závěry lze shrnout následovně: - Smlouva o právní službě uzavřená dne 1. 2. 1998 je z důvodu neurčitosti vymezení práv a povinností stran (definice právní služby, která by mohla mít vztah k řešení projednávané věci), kterou nelze překlenout ani výkladem, neplatná. - Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1. 2. 1998 a ze dne 4. 5. 1998 jsou neplatné z důvodu neurčitého vymezení (specifikace) pohledávek, jež mají být předmětem postoupení. Ke smlouvě ze dne 2. 3. 2001 učinil odvolací soud tyto právní závěry: - Smlouva je za předchůdce žalované podepsána oprávněnou osobou. - Postupovaná pohledávka je specifikována určitě a dostatečně, neboť jde o část pohledávky v rozsahu 30 % s odkazem na existentní a smlouvou specifikované rozhodčí nálezy, jimiž bylo rozhodnuto o základu nároku předchůdce žalovaného na náhradu škody vůči státu. - Ujednání bodu 2 smlouvy není ujednáním o úplatném postoupení pohledávky a nemá žádnou vazbu na činnost žalobce vynakládanou ve vztahu k (předchůdci) žalované, pouze ne zcela přehledným a srozumitelným způsobem stanoví povinnost žalobce při vypořádání žalovanou vynaložených nákladů; jde o smlouvu smíšenou s tím, že dotyčné ujednání není pro rozhodnutí v této věci relevantní, neboť vypořádání nákladů předmětem řízení není. - S „opětovným“ odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3223/2010 neshledal opodstatněnou námitku žalované, že absence souhlasu dozorčí rady společnosti je důvodem neplatnosti smlouvy. Odvolací soud uzavřel, že za situace, kdy bylo (částečným nálezem) pravomocně státu uloženo zaplatit žalované 326 608 334 Kč, od čehož žalobce svůj nárok i jeho výši odvozuje, a žalované byla uvedená částka (dne 17. 1. 2003) uhrazena, přičemž postoupení pohledávky nebylo dlužníkovi před její úhradou notifikováno, plnil dlužník postupiteli právem. Bylo-li postoupení bezúplatné, nelze postupovat podle § 527 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Postupitel tak postoupením pohledávky ztrácí právní titul a je povinen plnění přijaté od dlužníka vydat postupníkovi, jinak by se na jeho úkor bezdůvodně obohatil. Důvodnou neshledal odvolací soud námitku promlčení, kterou žalovaná uplatnila. Proti rozsudku odvolacího soudu, s výjimkou výroku, jímž bylo rozhodnuto o odvolání proti usnesení ze dne 4. 7. 2022, č. j. 32 Cm 28/2020-710, podala žalovaná dovolání, neboť má za to, že napadené rozhodnutí je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, resp. že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe nejen Nejvyššího soudu, ale i Ústavního soudu. V prvé řadě dovolatelka namítá porušení jejího práva na spravedlivý proces v řízení před Ústavním soudem. Z toho, že jí nebyl řádně doručen nález vydaný Ústavním soudem (jímž Ústavní soud zrušil předchozí rozhodnutí odvolacího soudu a též rozhodnutí soudu dovolacího), dovozuje jeho nevykonatelnost, což ve svém důsledku (že dotyčný nález není pravomocný) zakládá překážku věci rozhodnuté. V tomto směru namítá, že Ústavní soud s žalovanou jako vedlejší účastnicí nejednal, ač jí zákon takové postavení přiznává, přičemž při doručování ústavní stížnosti postupoval vadně, což ve svém důsledku vedlo k nezákonnému odejmutí postavení vedlejšího účastníka v tomto řízení. V řízení, jež předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, tak bylo porušeno právo dovolatelky na spravedlivý proces, což samo o sobě dovolatelka považuje za důvod, pro který neobstojí napadený rozsudek jak z hlediska přípustnosti dovolání, tak jeho důvodů. Dále (v části dovolání označené „Otázky procesního práva, při níž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe a která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“) dovolatelka s odkazem na odůvodnění nálezu Ústavního soudu vydaného v této projednávané věci namítá, že odvolací soud postupoval vadně, neboť (ač měl) účastníky nepoučil, že hodlá věc posoudit jinak, že hodlá vycházet z jiného právního posouzení, než mohou účastníci řízení vzhledem k dosavadní