33 Cdo 997/2019 — Nejvyšší soud

33 Cdo 997/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 5. 2020 Spisová značka:33 Cdo 997/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.997.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Smlouva zprostředkovatelská Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017 § 2447 odst. 2 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:26. 7. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 997/2019-223 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně M & M reality holding a. s., se sídlem v Praze 1, Krakovská 583/9, identifikační číslo osoby 274 87 768, zastoupené Mgr. Peterem Harmečkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Macharova 302/13, proti žalovanému K. K., bytem XY, zastoupenému JUDr. Milanem Jebavým, advokátem se sídlem Horní Počaply 130, o zaplacení 121 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 11 C 255/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 1. 11. 2018, č. j. 83 Co 95/2018-207, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 10. 1. 2018, č. j. 11 C 255/2016-178, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 121 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 121 000 Kč za dobu od 3. 2. 2016 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 1. 11. 2018, č. j. 83 Co 95/2018-207, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že dne 21. 4. 2015 uzavřeli žalobkyně jako zprostředkovatelka (jednající v rámci své podnikatelské činnosti) a žalovaný jako „klient“ (nikoli v postavení podnikatele) „Výhradní dohodu o zprostředkování a poskytování služeb“, v níž se žalobkyně zavázala do 21. 10. 2015 vykonávat činnosti, na jejichž základě vznikne klientovi příležitost uzavřít smlouvu o převodu družstevního podílu v bytovém družstvu se zájemcem o nabytí předmětu převodu, jímž je družstevní byt, číslo jednotky XY, v domě č. p. XY v ulici XY, jehož vlastníkem je Bytové družstvo XY. Z bodu II. smlouvy označeného jako „Kupní cena“ a čl. II. Smluvního ujednání vyplývá, že má být zprostředkovatelem obstarána příležitost k převodu družstevního bytu za kupní cenu 2 700 000 Kč včetně provize zprostředkovatele, která dle bodu III. smlouvy činí 121 000 Kč. Podle čl. II odst. 2.2. Smluvního ujednání je zájemce povinen zaplatit provizi ve výši 121 000 Kč již v případě, že zprostředkovatel opatří příležitost k uzavření zprostředkovávané smlouvy. Zjištěný skutkový stav věci odvolací soud shodně se soudem prvního stupně poměřoval úpravou týkající se zprostředkování [§ 2445 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“)], přičemž účastníky uzavřenou smlouvu s ohledem na postavení žalovaného vyhodnotil jako tzv. smlouvu spotřebitelskou. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který dovodil, že obstaráním zájemce, tj. příležitosti k uzavření smlouvy, žalobkyni vznikl - v souladu s ujednáním ve smlouvě o zprostředkování, které ve vztahu k žalovanému spotřebiteli není ujednáním zvláště nevýhodným či nepřiměřeným – nárok na provizi podle § 2447 odst. 2 o. z. ve výši 121 000 Kč, odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyni nárok na provizi nevznikl. Odvolací soud uzavřel, že smlouva o zprostředkování z 21. 4. 2015 není dostatečně určitá, neboť z jejího obsahu není zřejmé, zda (i) žalovaný poptával uzavření smlouvy o převodu družstevního podílu za cenu ve výši 2 700 000 Kč, kterou by třetí osoba byla povinna zaplatit, aniž by převzala závazek vůči družstvu, který bude případně ze zaplacené ceny uhrazen zájemcem, nebo (ii) zda kupní cena 2 700 000 Kč zmiňovaná ve smlouvě představuje součet úplaty za převod podílu a celkové aktuální hodnoty závazků vůči družstvu, jejichž splnění třetí osoba převezme, anebo (iii) zda kupní cena představuje součet úplaty za převod a výše případné okamžité úhrady závazku vůči družstvu. Otázka výše „ceny“ a její splatnosti, resp. otázka převzetí či úhrady závazků vůči družstvu, které váznou na převáděném podílu a za které převodce ručí, tak ve smlouvě nebyly vymezeny určitě. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Na přípustnost svého dovolání usuzuje žalobkyně z toho, že „napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a současně, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“. Dovolatelka formuluje a předkládá k dovolacímu přezkumu tyto otázky: 1) Jaké jsou podstatné náležitosti smlouvy o zprostředkování a lze případný nedostatek některé z těchto podmínek zhojit? 2) Je podmínkou platnosti smlouvy o zprostředkování, kterou se zprostředkovatel zavazuje obstarat druhé straně příležitost k uzavření smlouvy o převodu družstevního podílu, přesná specifikace její ceny, její splatnosti, resp. otázka úhrady závazků vůči družstvu, které váznou na převáděném podílu? 3) Co se rozumí obstaráním příležitosti ve smyslu § 2445 odst. 2 a § 2447 odst. 2 o. z.? Dovolatelka s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1631/2011 nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že předpokladem splatnosti provize splatné již obstaráním příležitosti podle § 2447 odst. 2 o. z. není toliko ujednání o tom ve zprostředkovatelské smlouvě, ale i to, že zprostředkovatelská smlouva určitě vymezí obsah zprostředkovávané smlouvy, ani se závěrem, že předmětná smlouva o zprostředkování obsah zprostředkovávané smlouvy dostatečně určitě nevymezuje. Argumentuje přesvědčením, že dotyčná smlouva byla uzavřena v souladu se zákonem a že splňuje i požadavek určitosti právního jednání. Odkazuje na základní princip výkladu smluv, kterým je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Dovolatelka dále argumentuje odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2694/2011, sp. zn. 30 Cdo 772/2001, sp. zn. 23 Cdo 4513/2010, a sp. zn. 25 Cdo 5296/2008. Dovolání není přípustné. Předně je třeba poznamenat, že z právní úpravy přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (předpokladů přípustnosti dovolání) vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání; splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné. Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením (volbou) několika v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro jednu právní otázku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, přičemž ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, a závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 3762/16). V projednávané věci dovolatelka ohlašuje, že splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a současně, že totožná právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dále však, ač formuluje a předkládá k posouzení tři otázky, konkrétně nespecifikuje, o který z případů přípustnosti se ve vztahu k té které z nich má jednat, s výjimkou části argumentace, založené na přesvědčení, že