33 ICdo 49/2023 – Nejvyšší soud

KSOS 36 INS 12666/2014 36 ICm 3483/2014 33 ICdo 49/2023-721 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce D. M., zastoupeného Mgr. Danielem Kapitánem, advokátem se sídlem Plzeň, Sady 5. května 36, proti žalovaným 1) D. N., a 2) V. N., zastoupeným JUDr. Evou Janíkovou, advokátkou se sídlem Frýdek-Místek, Farní 19, o určení pravosti pohledávek, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 ICm 3483/2014, jako incidenční spor v insolvenční věci žalovaných, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 36 INS 12666/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 9. 2022, č.j. 36 ICm 3483/2014, 12 VSOL 23/2022-671 (KSOS 36 INS 12666/2014), takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Krajský soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. 11. 2021, č. j. 36 ICm 3483/2014-516, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení pravosti dílčí pohledávky č. P4-2 přihlášené žalobcem ve výši 376 510 Kč z titulu zajišťovací směnky ze dne 16. 3. 2010 do společného insolvenčního řízení žalovaných (výrok I.), zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení pravosti dílčí pohledávky č. P4-3 přihlášené žalobcem ve výši 156 132 Kč z titulu smlouvy o půjčce ze dne 16. 3. 2010 do téhož insolvenčního řízení (výrok II.), zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení pravosti dílčí pohledávky č. P4-4 přihlášené žalobcem ve výši 106 991 Kč z titulu smluvní pokuty ujednané ve smlouvě o půjčce ze dne 16. 3. 2010 do téhož insolvenčního řízení (výrok III.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. – VI.). Vrchní soud v Olomouci (odvolací soud) rozsudkem ze dne ze dne 15. 9. 2022, č. j. 36 ICm 3483/2014, 12 VSOL 23/2022-671 (KSOS 36 INS 12666/2014), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. ve vztahu mezi žalobcem a Mgr. Kateřinou Siudovou (insolvenční správkyní dlužníků D. a V. N.) zrušil, ve výrocích I., III. a V. a ve výroku II. ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými potvrdil, ve výroku IV. změnil (ohledně výše nákladů řízení) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaní uzavřeli se společností ES. (dále jen jako „společnost ES“), jejímž jednatelem byl žalobce, dne 1. 11. 2007 smlouvu o budoucí smlouvě o dílo a dne 10. 12. 2008 smlouvu o dílo (zhotovení stavby rodinného domu), podle níž jednotlivé zálohy na cenu díla byly splatné okamžikem dokončení příslušné části díla (nešlo o pevné datum) s tím, že společnost ES po dokončení příslušné části díla vystaví fakturu až dodatečně toliko na výslovnou žádost žalovaných. Dne 10. 3. 2009 žalovaní uzavřeli s Hypoteční bankou, a. s. smlouvu o poskytnutí předhypotečního úvěru ve výši 880 000 Kč účelově určeného na výstavbu nemovitosti a na vypořádání půjčky na investici do nemovitosti, v níž se zavázali k použití vlastních peněžních prostředků ve výši 306 204 Kč, a smlouvu o hypotečním úvěru ve výši 2 690 000 Kč účelově vázaného na výstavbu nemovitosti a refinancování předhypotečního úvěru. Dne 16. 3. 2010 žalobce s žalovanými uzavřel smlouvu označenou jako smlouva o půjčce, kterou se zavázal poskytnout žalovaným peněžní prostředky na zaplacení zálohy (č. 6) na cenu díla ve výši 250 000 Kč s tím, že peněžní prostředky převede přímo společnosti ES; žalobce téhož dne dal pokyn společnosti ES (jako její jednatel) k zaúčtování částky 250 000 Kč z částky 8 000 000 Kč žalobcem již dříve převedené na účet jmenované společnosti. Ve smlouvě ze dne 16. 3. 2010 byl sjednán úrok z jistiny (předmětu plnění) ve výši 16 % ročně, pro případ prodlení smluvní pokuta ve výši 40 % jistiny, a k zajištění pohledávky ze smlouvy byla žalovanými vystavena směnka vlastní na částku 366 767 Kč (zahrnující jistinu, sjednané úroky do dne splatnosti a smluvní pokutu). Stejné smluvní podmínky (vyjma výše jistiny a splatnosti) obsahují i smlouvy - rovněž označené jako smlouvy o půjčce - ze dne 13. 12. 2007 a ze dne 24. 9. 2009 uzavřené mezi žalobcem a žalovanými za účelem úhrady záloh na cenu díla (plnění v částce 170 000 Kč a 450 000 Kč). Odvolací soud s poukazem na závěry Nejvyššího soudu (stanovisko sp. zn. Cpjn 200/2013 a rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 688/2012 a sp. zn. 33 Cdo 874/2016) a Ústavního soudu (nález sp. zn. I. ÚS 913/16) dovodil, že závazek ze smlouvy ze dne 16. 3. 2010 nelze poměřovat ustanovením § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), již proto, že jeho obsahem ve skutečnosti nebylo přenechání dohodnuté částky dlužníkovi, nýbrž zajištění financování díla, a to tím způsobem, že žalobce nechá ve prospěch žalovaných „zaúčtovat část finančních prostředků, které poukázal na účet společnosti ES“ (což také učinil). Podle odvolacího soudu smlouva ze dne 16. 3. 2010 je smlouvou nepojmenovanou (inominátní) ve smyslu § 51 obč. zák. stejně jako (předchozí) smlouvy ze dne 13. 12. 2007 a ze dne 24. 9. 2009 uzavřené za účelem zajištění financování díla. Současně shledal, že jde o smlouvy spotřebitelské (žalovaní je uzavírali v postavení spotřebitelů) formulářového typu obsahující individuálně neprojednaná (typová) smluvní ujednání, jež poměřoval úpravou § 55 a § 56 obč. zák. Vzhledem k tomu, že smlouvy ze dne 16. 3. 2010, ze dne 13. 12. 2007 a ze dne 24. 9. 2009 (dále též jen „sporné smlouvy“) obsahují totožná (typová) ujednání, tj. úročení jistiny (předmětu plnění) ve výši 16 % ročně, smluvní pokutu ve výši 40 % jistiny pro případ prodlení a zajištění jistiny, smluveného úroku a smluvní pokuty směnkou, a také s přihlédnutím k tomu, že žalobci byl znám způsob (mechanismus) poskytování peněžních prostředků úvěrující bankou při čerpání hypotečního úvěru na stavbu pro bydlení, že věděl (na základě dokladů vyhotovených společností ES k žádosti žalovaných a z obsahu sporných smluv), že žalovaní disponují pouze peněžními prostředky průběžně jim poskytovanými z hypotečního úvěru (jiné peněžní prostředky k dispozici neměli), a že způsob jejich poskytování úvěrující bankou (na základě faktury vystavené společností ES) ve spojení se sjednaným okamžikem splatnosti jednotlivých záloh (při dokončení dané části díla) nevyhnutelně vedl k prodlení žalovaných s úhradou dané zálohy, odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) dospěl k závěru, že žalobce – ve svém dvoudomém postavení jednatele společnosti ES a poskytovatele peněžních prostředků (věřitele) – pokud by jednal s žalovanými jako spotřebiteli poctivě a přiměřeně, nemohl rozumně očekávat, že by se zmíněnými ujednáními v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy souhlasili; proto dovodil, že smlouva jako celek (tj. jednotlivá smluvní ujednání ve svém souhrnu) v rozporu s požadavkem dobré víry zakládá k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, a je tedy absolutně neplatná. Odvolací soud dodal, že vzhledem k absolutní neplatnosti (všech) sporných smluv žalobci vznikl toliko nárok na vydání bezdůvodného obohacení (§ 451 obč. zák.) ve výši poskytnuté jistiny, tj. celkem 870 000 Kč (součet částek 170 000 Kč, 450 000 Kč a 250 000 Kč). Tento nárok zanikl (v důsledku plnění žalovaných před zahájením insolvenčního řízení), a proto žalobce pohledávky ze sporných smluv (v insolvenčním řízení označených P4/3 a P4/4) nemá. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že mezi účastníky uzavřené smlouvy o půjčce obsahují ujednání, jež v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran ve smyslu § 56 odst. 1 a 3 obč. zák. Odvolací soud se podle jeho přesvědčení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 156/2018 a sp. zn. 23 Cdo 1201/2009) v otázce „výkladu obsahu spotřebitelské smlouvy dle ust. § 56 odst. 1 a 3 obč. zák.“. Prosazuje, že sporné smlouvy „neumožňují jiný výklad než stranami projevenou vůli spočívající v poskytnutí půjčky za podmínek uvedených ve smlouvě o půjčce“, přičemž v nich sjednanou „kombinaci úroků, smluvní pokuty a zajištění směnkou nelze považovat za nepřiměřenou, ale naopak za zcela obvyklý postup (zejména při poskytování půjček)“. Odvolacímu soudu vytýká, že se „snaží o přepjatou ochranu“ žalovaných jako spotřebitelů, což „absolutně překračuje“ možnosti zákonné ochrany spotřebitelů, zásadu rovnosti stran a smluvní volnosti účastníků, a že tak zasahuje do autonomie vůle účastníků „ex-post zcela nepřípustným způsobem, když zejména tak přiznává žalovaným ochranu jejich neodpovědnosti a lehkomyslnosti“. Odvolací soud „absolutně nedostatečně vyhodnotil“ zjištění, že žalovaní se „chovali