33 Odo 1211/2004 — Nejvyšší soud

33 Odo 1211/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 11. 2006 Spisová značka:33 Odo 1211/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.1211.2004.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 451 předpisu č. 40/1964Sb. § 520 předpisu č. 40/1964Sb. § 522 předpisu č. 40/1964Sb. § 682 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Odo 1211/2004 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce S. B., družstvo, proti žalované S., k. s., o zaplacení částky 131.358,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 35 Cm 182/96, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. června 2004, č. j. 4 Cmo 200/2003-195, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. června 2004, č. j. 4 Cmo 200/2003-195, se ve výrocích, jimiž byl změněn rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. března 2003, č. j. 35 Cm 182/96-156, tak, že žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci 131.358,- Kč s 18 % úrokem z prodlení od 1. 4. 1994 do zaplacení, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Vrchnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se po žalované domáhal zaplacení 283.878,- Kč s příslušenstvím. Uváděl, že se žalovanou uzavřel dne 18. 8. 1992 smlouvu o nájmu věcí v hodnotě 946.259,- Kč. Ačkoli nájemní vztah skončil jeho výpovědí k 31. 7. 1993, žalovaná mu věci vrátila až 4. 2. 1994 a za jejich užívání v tomto období nic neplatila. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. března 2003, č. j. 35 Cm 182/96-156, zamítl žalobu, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 258.748,- Kč s úrokem ve výši 18 % ročně od 1. 4. 1994 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení (jeho předchozí rozsudek ze dne 5. února 1999, č. j. 35 Cm 182/96-95, ve výrocích, jimiž byla žaloba o zaplacení částky 258.748,- Kč s příslušenstvím zamítnuta a bylo rozhodnuto o nákladech řízení, Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 20. září 2001, č. j. 3 Cmo 546/99-110, zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení; ve výrocích, jimiž bylo řízení o zaplacení částky 25.130,- Kč zastaveno a bylo rozhodnuto o soudním poplatku, zůstal rozsudek soudu prvního stupně odvoláním nedotčen a nabyl samostatně právní moci). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 18. 8. 1992 smlouvu o pronájmu základních prostředků (jednalo se o 74 položek) na dobu neurčitou. Tato smlouva byla jednou z celé řady smluv mezi účastníky uzavřených, jejichž cílem bylo převést podnikatelskou činnost ze žalobce na žalovanou, kteří byli personálně a hospodářsky propojeni. Žalobce dopisem ze dne 28. 4. 1993 doručeným žalované 29. 4. 1993 uvedenou smlouvu vypověděl. Při jednání uskutečněném v době před uplynutím výpovědní lhůty žalobce požadoval, aby mu žalovaná k 31. 7. 1993 vrátila devět položek z pronajatých věcí s tím, že je připraven přijmout i další základní prostředky, jež žalovaná nepotřebuje k zabezpečení provozu, a odprodat ty, které jsou trvale zabudovány do staveb. Dopisem ze dne 7. 10. 1993 žalobce požadoval po žalované okamžité vrácení jedenácti položek z pronajatých věcí. Dne 2. 12. 1993 uzavřeli účastníci dohodu o předání základních prostředků, v níž bylo ujednáno, které prostředky budou žalobcem převzaty do pěti dnů od uzavření dohody a které později. Podle předávacího protokolu žalobce dne 4. 2. 1994 převzal část z pronajatých základních prostředků (24 položek). Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že žalobce neprokázal, že žalovaná užívala dříve pronajaté základní prostředky proti jeho vůli. Žalobce požadoval vrátit pouze malé množství z pronajatých věcí. Nebylo prokázáno, které věci a po jakou dobu byly proti vůli žalobce žalovanou užívány. Způsob určení žalobou požadované částky zůstal žalobcem nespecifikován a k prokázání výše běžného nájemného za pronájem věcí žalobce nenavrhl žádné důkazy. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 10. června 2004, č. j. 4 Cmo 200/2003-195, změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 131.358,- Kč s 18 % úrokem z prodlení od 1. 4. 1994 do zaplacení, jinak jej (do částky 76.142,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 18 % od 1. 4. 1994) potvrdil. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Z listinných důkazů, jimiž zopakoval dokazování, vzal za prokázané, že dne 18. 8. 1992 účastníci uzavřeli smlouvu o pronájmu základních prostředků v pořizovací ceně 946.259,- Kč na dobu neurčitou za nájemné ve výši 47.313,- Kč měsíčně. Smluvní vztah skončil dne 31. 7. 1993 výpovědí žalobce. Účastníci před tím i poté jednali o vrácení základních prostředků. Při jednání dne 11. 5. 1993 žalobce požadoval vrátit do 31. 7. 1993 vysokozdvižný vozík, osobní automobil zn. Favorit, PC AT, monitor, tiskárnu, pancéřovou skříň, kopírku Canon, telefonní ústřednu, dva elektrické psací stroje zn. Optima, bourací kladivo a stavební vrátek a prohlásil, že je připraven přijmout i další věci. Dopisem ze 7. 10. 1993 žalobce urgoval žalovanou o zaplacení faktur za pronájem základních prostředků a urgoval vrácení věcí, jež požadoval již při jednání 11. 5. 1993 (kromě stavebního vrátku a psacího stroje). Kromě toho požadoval vrátit kladivo zn. Bosch a přenosný radiotelefon. Dne 12. 12. 1993 se účastníci dohodli, že žalobce předloží technologický postup demontáže základních prostředků ve střediscích stolárna a Z. a po jeho schválení žalovanou bude dohodnut termín demontáže. Ostatní věci uvedené v dohodě pod bodem 3a) se zavázal žalobce převzít okamžitě. Dopisem ze 7. 1. 1994 žalobce urgoval žalovanou o vrácení neoprávněně zadržovaných věcí. Žalovaná dne 4. 2. 1994 vrátila žalobci věci v pořizovací ceně 437.859,- Kč (maringotku, vrtací kladivo, závitořez, soustruh, vrtačku, ruční ohýbačku plechu, bourací kladivo Bosch, kompresorovou stanici, ruční tabulové nůžky, bourací kladivo, transportér, stavební vrátek, elektrický psací stroj Optima, radiovou síť, kopírku Canon, pancéřovou skříň, účtovací stroj, tiskárnu, počítač, radiotelefon, osobní automobil zn. Favorit, elektromotor, kalkulačku a vysokozdvižný vozík). Dne 1. 12. 1993 žalobce uzavřel s M. P. smlouvu o nájmu věcí v pořizovací ceně 371.654,- Kč (označené v účastníky uzavřené smlouvě z 18. 8. 1992 poznámkou „Z.“). Na základě těchto zjištění odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že žalovaná se ve smyslu § 451 zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku, ve znění v tu dobu platném - dále jen „obč. zák.“ na úkor žalobce bezdůvodně obohatila. Bezdůvodné obohacení v podobě plnění z právního důvodu, který odpadl, získávala tím, že po skončení nájmu žalobci nevrátila pronajaté věci, tedy tím, že nesplnila svou povinnost podle § 682 obč. zák. Konstatoval, že žalovaná neprokázala splnění své povinnosti pronajaté věci po skončení nájmu vrátit, jež vyplývá ze zákona. Nepřisvědčil její námitce, že žalobce požadoval vrátit pouze část věcí, neboť povinnost vrátit věc po skončení nájmu vzniká ze zákona a není závislá na výzvě pronajímatele. Žalobu proto shledal částečně důvodnou, pokud jde o vydání plnění z bezdůvodného obohacení za užívání věcí, které žalovaná bezdůvodně zadržovala až do 4. 2. 1994, kdy je žalobci vrátila. Při určení výše plnění z bezdůvodného obohacení vycházel z měsíčního nájemného sjednaného účastníky (5 % z částky 437.859,- Kč představující pořizovací cenu těchto věcí) a doby šesti měsíců užívání věcí žalovanou bez právního důvodu. Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. S poukazem na dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. namítla nesprávnost právního závěru odvolacího soudu, že se bezdůvodně obohatila tím, že po skončení nájmu žalobci nevrátila řádně a včas pronajaté věci. Je názoru, že povinnosti nájemce věc vrátit koresponduje povinnost pronajímatele věc od něho převzít. Při porušení této povinnosti je pak pronajímatel v prodlení ve smyslu § 522 obč. zák. Je přesvědčena, že žalobce se v takovém prodlení ocitl, neboť jako pronajímatel neposkytl součinnost při převzetí věcí. Připomněla, že mezi účastníky byla 2. 12. 1993 sjednána dohoda o předání základních prostředků s tím, že byl dohodnut způsob a termíny předání jednotlivých skupin prostředků. Přestože u věcí uvedených pod bodem 3a) dohody, o něž je veden spor, je uvedeno, že