33 Odo 605/2005 — Nejvyšší soud

33 Odo 605/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 6. 2007 Spisová značka:33 Odo 605/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.605.2005.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Odo 605/2005 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně A. I., s. r. o. zastoupené JUDr. E. Š., advokátkou proti žalovanému městu P., zastoupenému JUDr. J. S., advokátem o zaplacení 9,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Plzeň – město pod sp. zn. 24 C 222/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. ledna 2005, č. j. 12 Co 422/2004-120, takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26. ledna 2005, č. j. 12 Co 422/2004-120, a rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 4. května 2004, č. j. 24 C 222/2003-80, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň-město k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 9,000.000,- Kč s příslušenstvím s tím, že tato částka představuje bezdůvodné obohacení, které žalovaný získal na úkor jejího právního předchůdce plněním z právního důvodu, jenž odpadl. Okresní soud Plzeň – město rozsudkem ze dne 4. května 2004, č. j. 24 C 222/2003-80, žalobu o zaplacení 9,000.000,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že 21. 4. 1999 uzavřel žalovaný jako prodávající s kupujícím R. J. kupní smlouvu, jejímž předmětem byly domy čp. 1003 a 1078 v části obce S. P. a pozemky č. kat. 11102/11, 11102/451 v katastrálním území P. (dále jen „nemovitosti“, případně „předmětné nemovitosti“). Sjednaná kupní cena ve výši 18,000.000,- Kč měla být kupujícím uhrazena do 30 dnů od právní moci rozhodnutí ve věci o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem vedené pod sp. zn. 19 C 253/95 u Okresního soudu Plzeň – město. V tomto sporu bylo určeno, že žalovaný je vlastníkem nemovitostí, neboť předchozí kupní smlouva z 18. 11. 1991, jíž nemovitosti prodal manželům Š., je absolutně neplatná; rozsudek nabyl právní moci 1. 7. 1999. Dne 21. 4. 1999 uzavřeli žalovaný na straně jedné, R. J. na straně druhé a manželé J. a E. Š. na straně třetí dohodu o narovnání vzájemných práv a závazků, podle níž postoupil R. J. žalovanému svoji pohledávku za manželi Š. ve výši 4,842.050,- Kč, žalovaný započetl tuto svou pohledávku proti pohledávce manželů Š. vůči němu ve výši 9,000.000,- Kč a R. J. převzal dluh žalovaného vůči manželům Š. ve výši 4,157.950 Kč a zůstal tak žalovanému dlužen 9,000.000,- Kč na kupní ceně předmětných nemovitostí; tento zůstatek kupní ceny R. J. žalovanému nezaplatil. Dříve, než se kupní smlouva uzavřená 21. 4. 1999 stala účinnou, resp. než byl podán návrh na vklad vlastnického práva R. J. k předmětným nemovitostem do katastru nemovitostí, byly tyto nemovitosti zapsány správcem konkursní podstaty obchodní společnosti A., spol. s r. o. do konkursní podstaty této úpadkyně. Žalovaný se bránil zápisu vylučovací žalobou, která však byla rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 2. 2002, č. j. 4 Cmo 202/2000-53, zamítnuta; tento rozsudek nabyl právní moci 21. 3. 2002. Stejně tak byl zamítnut návrh žalovaného na vydání předběžného opatření, jímž by bylo správci konkursní podstaty úpadkyně A. spol. s r. o. zakázáno nemovitosti do vydání rozhodnutí o dovolání zcizit. Dopisem z 22. 5. 2002 vyzval R. J. žalovaného k vydání částky 9,000.000,- Kč s tím, že plnění z kupní smlouvy se stalo nemožným a částka 9,000.000,- Kč, která byla uhrazena na kupní cenu podle smlouvy z 21. 4. 1999, tak představuje bezdůvodné obohacení žalovaného. Smlouvou z 10. 12. 2002 postoupil R. J.o svou pohledávku za žalovaným z titulu vydání plnění z bezdůvodného obohacení žalobkyni a dopisem z 12. 12. 2002, který byl žalovanému doručen 7. 4. 2003, mu tuto skutečnost oznámil. Žalovaný vznesl námitku promlčení práva žalobkyně na vydání plnění z bezdůvodného obohacení. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně uzavřel, že došlo k promlčení práva žalobkyně na vydání plnění z bezdůvodného obohacení, neboť okamžikem, kdy došlo k zápisu nemovitostí do konkursní podstaty úpadkyně A. spol. s r. o., tj. k 1. 9. 1999 ztratil žalovaný svá dispoziční práva k nemovitostem (tato práva přešla podle § 18 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání výlučně na správce konkursní podstaty) a plnění z kupní smlouvy uzavřené 21. 4. 1999 se pro něho stalo podle § 575 obč. zák. nemožným. Tímto dnem zanikla i druhé smluvní straně (tj. R. J.) povinnost plnit podle kupní smlouvy; část kupní ceny, která byla již uhrazena, se stala plněním z právního důvodu, který odpadl, tedy bezdůvodným obohacením žalovaného, jehož vydání se R. J. mohl domáhat ve lhůtách uvedených v § 107 odst. 2 obč. zák., což neučinil, neboť žaloba byla podána teprve 6. 6. 2003. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 26. ledna 2005, č. j. 12 Co 422/2004-120, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, shledal správným i jeho právní závěr, že lhůta k uplatnění práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení začala běžet nejpozději dnem 2. 9. 1999 a marně uplynula 2. 9. 2001, neboť dne 1. 9. 1999, kdy byly předmětné nemovitosti sepsány do konkursní podstaty úpadkyně A. spol. s r. o., se plnění z kupní smlouvy stalo pro žalovaného nemožným. Tímto dnem ztratil žalovaný právo dispozice se svými nemovitostmi, nemohl plnit ani za ztížených podmínek s většími náklady, ani po sjednaném čase a jeho povinnost zanikla. Již dne 1. 9. 1999 si R. J. (a v důsledku postoupení pohledávky pak i žalobkyně) musel být vědom toho, že žalovaný získal na jeho úkor bezdůvodné obohacení a je povinen ho vydat. Námitku žalobkyně, že úkon, jímž žalovaný vnesl námitku promlčení práva, je v rozporu s dobrými mravy, neshledal důvodnou. Zdůraznil přitom, že předmětné nemovitosti byly nezvratně zapsány do soupisu konkursní podstaty, žalovaný za ně dosud od R. J. neobdržel doplatek kupní ceny (tj. 9,000.000,- Kč) a nedostal od něho ani zaplaceno za jejich užívání od roku 1994. Odvolací soud nepřisvědčil ani výtce žalobkyně, že jí žalovaný nesplněním povinnosti podle § 577 obč. zák. způsobil škodu. Konstatoval, že z provedených důkazů bez pochybností vyplynulo, že právní předchůdce žalobkyně byl vedlejším účastníkem v řízení o žalobě, jíž bylo požadováno vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty, takže o nemožnosti plnění (rovněž z pozice zastupitele žalovaného) musel vědět a věděl. Nárok na náhradu škody pak nebyl předmětem řízení před soudem prvního stupně (byl namítán až v odvolání) a po koncentraci řízení již o něm odvolací soud nemohl jednat. Důvodnou nebyla shledána ani odvolací námitka, že žalovaný mohl zvrátit zápis nemovitostí do konkursní podstaty zaplacením pohledávky, která je zajištěna zástavním právem váznoucím na nemovitostech. Ze zástavní smlouvy je totiž zřejmé, že nemovitosti jsou zatíženy zástavním právem k zajištění bankovních úvěrů v celkové výši 25,900.000,- Kč a po žalovaném nelze spravedlivě požadovat, aby dosáhl jejich vynětí z konkursní podstaty. Názor žalobkyně, že plnění žalovaného není plněním nemožným ve smyslu § 575 odst. 1 obč. zák., tudíž nebyl odvolacím soudem akceptován. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť je přesvědčena, že rozhodnutí odvolacího soudu je zásadně právně významné z hlediska aplikace § 575 obč. zák. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že samotným pojetím předmětných nemovitostí do soupisu konkursní podstaty se pro žalovaného stalo plnění z kupní smlouvy uzavřené dne 21. 4. 1999 nemožným a již zaplacená část kupní ceny bezdůvodným obohacením. Zdůrazňuje, že nemožnost plnění musí mít trvalý charakter, resp. musí jíž o nemožnost zjevně nezvratnou (k tomu odkazuje na prvorepublikovou judikaturu, která je přejímána současnou odbornou literaturou). V souzené věci byly nemovitosti 1. 9. 1999 pojaty do soupisu konkursní podstaty, čímž dispoziční právo k nim sice přešlo na správce konkursní podstaty, avšak nenastal okamžik nemožnosti plnění předvídaný § 575 odst. 1 obč. zák. Žalovaný byl totiž vyzván k podání vylučovací žaloby, tuto skutečně podal a v řízení před soudem prvního stupně byl dokonce úspěšný (vylučovací žalobu zamítl až odvolací soud). Byl-li výsledek sporu nejistý, nelze hovořit o trvalém charakteru nemožnosti plnění z kupní smlouvy, neboť žalovan