4 Tdo 1056/2024 – Nejvyšší soud

4 Tdo 1056/2024-166 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 1. 2025 o dovolání obviněné S. S., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 7. 2024, sp. zn. 7 To 170/2024, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 90 T 19/2024, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2024, sp. zn. 90 T 19/2024 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byla obviněná S. S. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustila tím, že: „dne 3. 12. 2023 v době kolem 9:00 hod. v Brně na ulici XY při odklízení sněhu slovně napadla své sousedy, poškozeného J. J. a J. Ch., kteří na ulici právě odklízeli sníh za pomoci motorové frézy, a nadávala jim výrazy „kreténi“, „idioti“, „debilové“, u čehož na ně pokřikovala, aby si utužovali svaly raději ručním odhazováním sněhu, na což muži se znalostí konfliktní povahy obžalované raději nijak nereagovali a nevšímali si jí, což ji však ještě více popudilo a v důsledku toho napadla J. J. nejprve bez většího úspěchu pěstmi a poté se po něm ohnala svou lopatou na sníh, kterou mířila na jeho obličej a poškozenému se však podařilo úder vykrýt, lopatu obžalované vytrhl a odhodil na zem a pokračoval v odklízení sněhu, přičemž když byl k obžalované následně obrácen zády, tato vzala znovu lopatu do rukou a udeřila jí poškozeného do zad v bederní oblasti, v důsledku čehož byl poškozený J. J., nucen vyhledat lékařské ošetření, čímž způsobila poškozenému podkožní hematom v bederní krajině o velikosti 5 x 4 cm a přechodnou bolestivost zad“. 2. Za uvedenou trestnou činnost byl obviněné nalézacím soudem podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody ve výměře 3 (tří) měsíců, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 24 (dvaceti čtyř) měsíců. Dále byl obviněné podle § 67 odst. 2 písm. b), § 68 odst. 1, 2, 3 a 5 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 30 (třiceti) denních sazeb, kdy denní sazba činí 200 Kč (dvě stě korun českých), tj. v celkové výměře 6 000 Kč (šest tisíc korun českých). 3. Zároveň podle § 228 odst. 1 tr. ř. nalézací soud obviněné uložil povinnost nahradit poškozenému J. J., nemajetkovou újmu ve výši 5 000 Kč (pět tisíc korun českých). Podle § 229 odst. 2 tr. ř. pak odkázal poškozeného J. se zbytkem jeho nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Týmž rozsudkem potom nalézací soud podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozeného J. Ch., odkázal s jeho nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně nalézací soud podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněné uložil povinnost nahradit poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně ČR, IČ: 47114975, škodu ve výši 1 074 Kč (jeden tisíc sedmdesát čtyři korun českých). 4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání, které směřovala do všech jeho výroků. Krajský soud v Brně (dále také jako „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) o něm rozhodl rozsudkem ze dne 11. 7. 2024, sp. zn. 7 To 170/2024 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o způsobu výkonu uloženého trestu odnětí svobody a za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku výkon uloženého trestu odnětí svobody obviněné podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 11. 7. 2024, sp. zn. 7 To 170/2024, ve spojení s rozsudkem nalézacího soudu ze dne 25. 4. 2024, sp. zn. 90 T 19/2024, podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, které směřovala do výroků o vině a do výroku o náhradě nemajetkové újmy J. a náhradě škody Všeobecné zdravotní pojišťovně (správně Vojenské zdravotní pojišťovně ČR – pozn. NS). V podaném dovolání obviněná explicitně uplatnila dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť podle ní rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a dále podle ní rozhodnutí obou soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 6. Dovolatelka předně připomíná obecná východiska uplatněných dovolacích důvodů, zejména pak dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Následně konstatuje, že má za to, že soudy obou stupňů věc nesprávně právně kvalifikovaly s ohledem na příslušná ustanovení hmotného práva. Konkrétně z dikce § 358 odst. 1 tr. zákoníku vyplývá, že jedním ze znaků skutkové podstaty přečinu výtržnictví je zaviněné jednání ve formě minimálně nepřímého úmyslu spočívajícího v napadení jiného. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že jednala v přímém úmyslu, tedy že chtěla oba poškozené napadnout. Podle obviněné tak nalézací soud nepřímo naznačuje, jako by obviněná hledala záminku k vyprovokování (dalšího) konfliktu. 7. K nesprávnému právnímu posouzení skutku obviněná následně uvádí, že již v průběhu hlavního líčení poukazovala na nesprávnou aplikaci § 12 odst. 2 tr. zákoníku s tím, že skutek popsaný v obžalobě, i pokud by se stal, což však po celou dobu popírá, není trestným činem a není podle ní namístě vyvozovat z něj trestní odpovědnost. Namítá, že se jedná o pouhou sousedskou nikoli ojedinělou rozepři, jejíž příčina navíc není na její straně, jak ostatně podle ní minimálně připustil odvolací soud v odůvodnění rozsudku na str. 4 (přirozené projevy domácího zvířectva). Oproti tomu nalézací soud při úvaze o právní kvalifikaci očividně zohlednil i okolnost, že měla v průběhu období v řádu několika let častovat oba svědky urážlivými výrazy. K tomu upozorňuje, že aplikace prostředků trestního práva na toliko verbální projevy je na rozdíl od minulosti výrazně restriktivnější a že i v oblasti správního práva převládá spíše zdrženlivý přístup. Nesprávné hmotněprávní posouzení tak obviněná spatřuje především již v projednání případu před soudem a posléze v následném pravomocném odsouzení. 8. Dále obviněná ve vztahu k nesprávnému právnímu posouzení skutkových okolností uvádí, že odvolací soud paušálně zamítl její odvolací námitky s odůvodněním, že směřují jen do hodnocení důkazů. Obviněná však namítá, že rozsudek nalézacího soudu obsahuje vady, které jsou buď faktickým omylem, nebo logickým excesem. Poukazuje především na zásadní časový rozpor mezi časovým údajem události uvedeným ve výroku rozsudku, tj. 3. 12. 2023, a časovým údajem uvedeným v bodě 5 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, v němž je událost zasazena do prvních dní roku 2023. Je přesvědčena, že se nejedná o písařskou chybu. Není tak podle ní zjevné, zda se podle svědka J. měla událost stát na počátku roku 2023, nebo naopak v jeho závěru. Obviněná je toho názoru, že pokud by vyšel najevo nesoulad výpovědí svědků u časového zasazení události, znamenalo by to nutně znevěrohodnění zbývajících částí jejich výpovědí, které ji jako jediné usvědčovaly. Konstatuje, že ani to odvolací soud nepovažoval za faktický omyl, mezeru v logické struktuře úvahy a z toho rezultující nesprávné právní posouzení. Rovněž vyslovuje přesvědčení, že se nalézací soud dostatečně nezabýval genezí konfliktů mezi ní a poškozenými (sousedy), přestože její výpověď přesvědčivě ukázala na hlubší příčiny neshod. Odvolacímu soudu vytýká, že se spokojil s upozorněním na možnost domáhat se nápravy občanskoprávní cestou. 9. Obviněná následně konstatuje, že soud prvního stupně dovodil její úmysl pouze z výpovědí obou poškozených, kteří poukazovali na dlouhodobé neshody mezi nimi, již od okamžiku, kdy se nastěhovali do jejího sousedství. Namítá, že tento její povahový rys nebyl zjištěn z žádné jiné skutečnosti, např. ze záznamu v evidenci přestupků. V souladu se zásadou presumpce neviny je tak podle ní potřeba mít za to, že žádné sklony u ní nejsou dány, a zároveň je nutno za stejně pravděpodobnou považovat možnost, že příčina konfliktů je na straně poškozených. Dovolatelka má za to, že s touto okolností se nalézací soud nevypořádal. Dále se podrobněji vyjadřuje k příčině konfliktů, zejména pak v podobě projevů zvířectva poškozených. Nakonec konstatuje, že z odůvodnění obou rozsudků nelze spolehlivě vyčíst, o co je opřen dílčí překvapivý závěr o jejích sklonech k vyvolávání konfliktů, což následně vyhodnotil jako přitěžující okolnost v neprospěch obviněné, tj. že skutek spáchala jako pomstu za jednání poškozeného J. 10. Poté obviněná namítá vadu tzv. opomenutého důkazu a vyjadřuje se k pochybnostem ohledně hodnocení skutkového děje. Uvádí, že posouzení průběhu samotné události vykazuje značné mezery. Zdůrazňuje, že namítala, že hluk obou fréz v kombinaci se vzájemnou vzdáleností všech aktérů skutkového děje znemožňoval slyšitelnost nebo alespoň sr