4 Tdo 1137/2024 – Nejvyšší soud

4 Tdo 1137/2024-422 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 1. 2025 o dovolání obviněného P. D., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 8. 2024, sp. zn. 4 To 126/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 1 T 160/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění: 1. Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 23. 5. 2024, sp. zn. 1 T 160/2023, byl obviněný P. D., uznán vinným ze spáchání pokusu přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů): „dne 12. října 2022 kolem 18:55 hod. na volném prostranství u rodinného domu číslo popisné XY na ulici XY v XY, okres XY, poté, co k místu přijelo vozidlo značky Škoda Felicia, registrační značky XY, které řídil poškozený J. H., obžalovaný k vozu přistoupil s přinesenou dřevěnou střešní latí dlouhou 218 cm a o profilu 4 x 5 cm, z důvodu nesouhlasu s tím, že poškozený zaparkoval své vozidlo před domem obžalovaného, nejprve obžalovaný udeřil latí do kapoty vozidla a poté tuto lať zasunul pod přední nárazník a proti nárazníku ji páčil směrem nahoru, následně z vozidla vystoupil poškozený, který se slovně ohrazoval proti poškozování jeho vozidla, obžalovaný nato vzal lať, s níž páčil nárazník a bez varování nízkou až střední intenzitou udeřil poškozeného latí do levé strany krku, čemuž se poškozený začal aktivně bránit, načež povalil obžalovaného na zem, obkročmo jej zaklekl a telefonoval na tísňovou linku 158, v tom se mu ale obžalovaný vysmekl ze sevření a odešel za branku svého domu, následně se však obžalovaný vrátil a chtěl znovu zvednout lať, která ležela před vozidlem, čemuž poškozený z obav o své zdraví zamezil tak, že si na lať stoupnul, obžalovaný do něj však opakovaně strkal a pokoušel se lať získat do své moci, následně obžalovaný svého jednání zanechal a odešel do svého domu, přičemž obžalovaný se svého jednání dopustil s vědomím, že může způsobit vážnější poranění hlavy nebo krku a poškozenému tak způsobil oděrku na levé straně krku o velikosti 6 x 10 cm, dále blíže nespecifikované poranění v oblasti levého klíčku, kdy tato zranění si vyžádala lékařské ošetření a omezila poškozeného v obvyklém způsobu života na dobu kratší než sedm dnů, přičemž pracovní neschopnost byla obžalovanému vystavena v době od 14. 10. 2022 do 24. 10. 2022, a obžalovaný dále svým jednáním způsobil na laku kapoty a na nárazníku vozidla Škoda Felicia škodu ve výši 6 500 Kč“. 2. Za uvedené jednání byl obviněný P. D., odsouzen podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, za užití § 67 odst. 2 písm. b), odst. 3, § 68 tr. zákoníku k úhrnnému peněžitému trestu v počtu 100 denních sazeb ve výši 1 500 Kč (tj. v celkové výši 150 000 Kč). 3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě majetkové škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem Orlická 2020/4, 130 00 Praha 3, IČ: 41197518 částku ve výši 1 343 Kč. 4. Proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 23. 5. 2024, sp. zn. 1 T 160/2023, podal obviněný P. D., odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. 8. 2024, sp. zn. 4 To 126/2024 tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl. 5. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 8. 2024, sp. zn. 4 To 126/2024, podal následně obviněný P. D., prostřednictvím svého obhájce dovolání, opírající se o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. upozornil na to, že zatímco soud prvního stupně hodnotil výpověď poškozeného jako výpověď věrohodnou, přestože poškozený nebyl schopen při své výpovědi u hlavního líčení popsat, jak k údajnému útoku tyčí došlo, výpovědí obviněného se nezabýval vůbec. K tomuto uvádí, že zdánlivě by se snad mohlo zdát, že vina obviněného je vedle výpovědi poškozeného prokazována i dalšími provedenými důkazy, dodává ovšem, že pokud by byly provedené důkazy řádně hodnoceny a posuzovány, bylo by nutné dospět k závěru, že jediným důkazem svědčícím o vině dovolatele je právě výpověď poškozeného. Dodává, že fotodokumentace, lékařské zprávy i znalecký posudek můžou být důkazem toliko o existenci zranění, případně důkazem o možném způsobu jeho vzniku, nikoliv však důkazem o okolnostech jeho vzniku. Fotodokumentace z místa činu a úřední záznam o ohledání tohoto místa pak nejsou důkazy, které mohou samy nebo ve spojení s jinými důkazy vinu dovolatele prokazovat. Dovolatel je proto přesvědčen, že tu vedle výpovědi poškozeného žádné další usvědčující důkazy nejsou, a proto jde ve skutečnosti o situaci tvrzení proti tvrzení, se kterou se soudy řádně nevypořádaly. Další námitku uplatnil vůči tomu, že podle odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně byla jeho vina prokázána i ze zjištění učiněných k jeho osobě, což je zcela v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, podle které tvrzená skutečnost, že obviněný má mít sklon k násilné trestné činnosti, byť by takový sklon byl doložen i objektivnějším a kvalifikovanějším způsobem nežli nahlédnutím do opisu rejstříku trestů, má naprosto nulovou vypovídací hodnotu pro zjištění, zdali tato osoba byla v inkriminovaném čase přítomna na místě činu a trestného činu se skutečně dopustila. Na základě výše popsaného je tak dovolatel přesvědčen, že se odvolací soud řádně s odvolacími námitkami nevypořádal, s některými se pak nevypořádal vůbec, a že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. 6. Obviněný dále uvedl skutečnost, že obhajoba navrhla provést důkaz úředním záznamem o podání vysvětlení sepsaným s AAAAA u OOP Velké Meziříčí ze dne 13. 10. 2022, což nalézací i odvolací soud odmítly pro nepřípustnost. Má za to, že soudy tímto postupem porušily právo dovolatele na spravedlivý proces a právo na obhajobu. Nechává proto na dovolacím soudu, aby posoudil, zda úřední záznam vyhotovený podle zákona o policii lze provést jako důkaz podle § 211 odst. 6 tr. ř. Pokud ano, pak by se jednalo o nesprávný postup nižších soudů. Obviněný dále nesouhlasí s postupem odvolacího soudu, kdy již před jednáním odvolacího soudu sdělil, že se svědkyně AAAAA, rozhodla ve věci vypovídat a opětovně navrhl její výslech, odvolací soud však provedení jejího výslechu zamítl s odůvodněním, že není dán důvod k opakovanému výslechu nezletilé. 7. Závěrem dovolání obviněný namítl, že soudy nižších stupňů neaplikovaly zásadu v pochybnostech ve prospěch obviněného, ač tak byly povinni učinit. S ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 23. 5. 2024, č. j. 1 T 160/2023-329, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 8. 2024, č. j. 4 To 126/2024-378, podle ustanovení § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a aby podle § 265m obviněného zprostil obžaloby, případně aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí. 8. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že námitky obviněného obsažené v dovolání z velké části těží z obhajoby obviněného z předchozích stadií trestního řízení, se kterými se již soudy obou stupňů věcně a správně a argumentačně přesvědčivě vypořádaly. Nyní uplatněná argumentace dovolatele odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ve variantě, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a dále, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V úvodu svého mimořádného opravného prostředku obviněný vyjadřuje nesouhlas s odůvodněním rozhodnutí soudu druhého stupně, kterému vytýká, že se nevypořádal s jeho námitkami uplatněnými v rámci podaného odvolání. V tomto ohledu je třeba uvést, že dovolání proti odůvodnění rozhodnutí není přípustné. Z ustanovení § 265a odst. 4 tr. ř. totiž vyplývá, že dovoláním lze zásadně napadat výroky určitého rozhodnutí, nikoliv jen jeho odůvodnění. Lze připustit, že výjimku by představovala situace, že by v napadeném rozhodnutí skutečně absentovalo jakékoliv smysluplné odůvodnění ve smyslu § 125 odst. 1 nebo § 134 odst. 2 tr. ř. V takovém případě by rozhodnutí soudu bylo výrazem libovůle a svévole, tudíž by zjevně odporovalo pravidlům spravedlivého procesu. Státní zástupkyně však konstatuje, že námitky v odvolání atakovaly především podle dovolatele nesprávně ustálený skutkový děj a nebyly tak skutečně ničím jiným než opakováním jeho obhajoby, s níž se nalézací soud náležitě vypořádal. Takovýto postup odvolacího soudu je souladný s judikaturou Ústa