4 Tdo 1141/2024 – Nejvyšší soud

4 Tdo 1141/2024-2950 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 2. 2025 o dovolání obviněného V. Č., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 4. 2024, sp. zn. 9 To 40/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 1 T 93/2021, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 7. 12. 2023, č. j. 1 T 93/2021-2511 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný V. Č. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) společně se spoluobviněnými E. A. M. a J. Č. uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (viz bod 2). Spoluobvinění se zločinu loupeže dopustili i jednáním popsaným pod bodem 1. Předmětného trestného činu se podle skutkových zjištění dopustil obviněný se spoluobviněnými tím, že: 1. obžalovaní E. A. M. a J. Č. dne 15. 8. 2020 v době od 14:40 do 14:54 hodin v XY, ve volně přístupném prostoru u mostu přes řeku XY v ulici XY společně fyzicky napadli poškozeného J. K., tak, že jej strhli na zem, kde jej bili a kopali do hlavy, a při tom mu strhli z krku masívní řetízek stříbrné barvy a ze zadní kapsy kalhot odcizili peněženku s finanční hotovostí 17.000 Kč a osobními doklady poškozeného, čímž poškozenému J. K., způsobili drobná poranění, a to oděrky na hlavě, která si vyžádala ošetření v Domažlické nemocnici, a.s., kde byl poškozený do 16. 8. 2020 hospitalizován s podezřením na otřes mozku, a dále mu způsobili škodu v celkové výši nejméně 17.200 Kč na odcizených věcech, 2. obžalovaní E. A. M., J. Č. a V. Č. dne 29. 4. 2021 v době od 19:30 do 19:37 hodin v XY, v prostoru u mostu přes řeku XY v ulici XY v úmyslu odcizit poškozenému peněženku společně fyzicky napadli poškozeného J. T., kdy J. Č. a V. Č. strhli poškozeného na zem, kopali ho do hlavy a E. A. M. mu stála nad hlavou, v obou rukách držela kámen a poškozenému říkala, že mu kámen hodí na hlavu, když jim peněženku nedá, přičemž jeden z obviněných J. Č. nebo V. Č. mu následně peněženku obsahující finanční hotovost ve výši 10.000 Kč, osobní doklady poškozeného a občanský průkaz na jméno J. D., vytáhl z kapsy kalhot, kdy obvinění tímto svým jednáním způsobili poškozenému J. T., zranění spočívající v tržných ranách na hlavě a kontuzi lbi, které si vyžádalo lékařské ošetření na neurologické ambulanci Klatovské nemocnice, a.s., a škodu v celkové výši nejméně 10.500 Kč na odcizených věcech. 2. Za uvedený zvlášť závažný zločin uložil soud prvního stupně obviněnému podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výměře 32 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněného pro výkon uloženého trestu zařadil do věznice s ostrahou. Dále bylo rozhodnuto o uložených trestech spoluobviněným. Současně byl tímto rozsudkem podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek uvedený v bodě 1) obžaloby spoluobviněný L. V., ve kterém bylo podanou obžalobou spatřováno spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Spoluobviněná E. A. M. byla současně podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěna obžaloby pro skutek, ve kterém bylo spatřováno spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a kterého se měla dopustit skutkem popsaným pod bodem 3) obžaloby. 3. Současně soud prvního stupně podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému a spoluobviněným povinnost nahradit poškozenému J. T., způsobenou škodu v částce 10 500 Kč a poškozené VZP ČR, regionální pobočka Plzeň, škodu ve výši 11 163 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. (ve výroku nesprávně uvedeno § 229 odst. 1 tr. ř.) poškozeného J. T. se zbytkem jeho nároku na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně soud prvního stupně rozhodl o nárocích na náhradu škody ve vztahu k bodu 1). 4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný a spoluobvinění E. A. M. a J. Č., které směřovali do všech výroků rozsudku soudu prvního stupně, které se jich týkaly. Odvolání podala i státní zástupkyně, a to v neprospěch spoluobviněného L. V. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Plzni (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 4. 2024, sp. zn. 9 To 40/2024, tak, že k odvolání obviněného a spoluobviněných E. A. M. a J. Č. podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výrocích o uložených trestech a sám podle § 259 odst. 3 písm. a) a b) tr. ř. rozhodl tak, že obviněnému uložil podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 28 měsíců. Pro výkon trestu obviněného podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně rozhodl o uložených trestech ohledně spoluobviněných. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Z podnětu podaného odvolání státní zástupkyně pak podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušil zprošťující výrok ohledně spoluobviněného L. V. a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Následně obviněný podrobně rozvedl, jakým skutkem byl uznán vinným a jak bylo jeho jednání právně kvalifikováno. Podle dovolatele ovšem rozhodnutí soudů nižších stupňů trpí řadou vad, když v řízení byla porušena ustanovení týkající se práv na objasnění věci a práva na obhajobu, což má zásadní vliv na správnost a zákonnost přezkoumávané části rozsudku. Podle obviněného totiž soud prvního stupně porušil zásadu spolehlivého zjištění skutkového stavu a náležitého odůvodnění závěru o spolehlivosti použitých důkazů (viz rozhodnutí I. ÚS 368/15-1), zásadu presumpce neviny (viz rozhodnutí I. ÚS 520/16-1) a nesprávně posoudil skutek, své rozhodnutí nepřesvědčivě zdůvodnil a odmítl provést navržené důkazy (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 863/2014). 6. Dovolatel uvádí, že byl odsouzen na trestný čin loupeže, když ovšem nebylo prokázáno, že by proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci nebo pohrůžky násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Toto nebylo potvrzeno ani výpovědí poškozeného, bez ohledu na skutečnost, že poškozený přes zákonné poučení před soudem opakovaně lhal. Následně rozvádí, co měl vypovědět poškozený ve své výpovědi dne 10. 3. 2022, když akcentuje, že poškozený nikdy neřekl, že by po něm chtěli peníze, a nebo peněženku. Zdůrazňuje, že poškozený ani nebyl schopen vysvětlit rozpory ve svých výpovědích. Podle obviněného soud nevzal ani v úvahu, že poškozený byl 13x soudně trestán a že nikdy neuvedl, že by měl jeho peněženku v ruce. 7. Podle obviněného poškozený tedy předložil 3 různé verze události, aniž by vysvětlil, která verze platí. Soud se ho nikdy na rozpory nedotázal přes pokyny odvolacího soudu. Poukazuje na skutková zjištění soudu prvního stupně, přičemž je přesvědčen, že tato skutková zjištění nemají oporu v provedených důkazech a nevyplývají ani z výpovědi poškozeného. Podle obviněného není zřejmé, která epizoda představuje spáchání zločinu loupeže, zda ta, kdy spoluobviněná vzala peněženku poškozeného nezjištěným způsobem během napadení spoluobviněným J. Č., aniž by tento po něm chtěl nějaké peníze nebo je chtěl někdo jiný, když následně byla peněženka vrácena J. Č. starším. V této fázi ovšem on sám nijak nefiguroval. Proto se domnívá, že závěry soudu prvního stupně jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy (viz např. rozhodnutí III. ÚS 1624/09). 8. Současně obviněný namítá, že soud prvního stupně nesplnil pokyny, které mu uložil soud druhého stupně v rámci svého zrušujícího rozhodnutí, když se měl zabývat věrohodností jednotlivých svědků, zejména poškozeného. Dovolatel vyslovuje přesvědčení, že takto soud nepostupoval a že celou věc posoudil totožně jako v předchozím odsuzujícím rozsudku. Následně je podrobně poukazováno na výpověď poškozeného u hlavního líčení ze dne 6. 4. 2023, kterou považuje obviněný za spontánní a vyslovuje přesvědčení, že tuto výpověď soud prvního stupně nijak nehodnotil. Podle dovolatele také nebyl poškozený dotázán na rozpory ve svých výpovědích, nebyly odstraněny pochybnosti o tom, kdo poškozeného srazil a jak vlastně přišel o peněženku, přičemž v tomto směru odkazuje na bod 19. zrušujícího rozhodnutí soudu druhého stupně. Obviněný má za to, že soud prvního stupně nepostupoval ani v intencích bodu 20. a 21. zrušujícího rozhodnutí odvolacího soudu, když se nevypořádal ze všemi zjištěnými pochybnostmi. 9. Podle dovolatele tedy soud prvního stupně zcela pominul zásadu in dubio pro reo, když v podrobnostech odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 520/16-1 a rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 344/2012. Má za to, že obžaloba a odsuzuj