4 Tdo 1192/2022

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2020, sp. zn. 10 T 11/2018 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“, popř. „rozsudek nalézacího soudu“), byli obvinění Stanislav Prager a Miroslava Pragerová uznáni vinnými pokračujícím zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným formou účastenství podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Nalézací soud současně uznal vinným obviněného Mgr. Václava Kyselku pokračujícím zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným formou účastenství podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, a obviněného Aleše Pánka uznal vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným formou organizátorství dle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustili tím, že: jako členové organizované skupiny s rozdělením funkcí s vnitřní strukturou dělby práce, v úmyslu získat ze státního rozpočtu neoprávněně nadměrné odpočty daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH") za využití společností:

Za uvedenou trestnou činnost uložil nalézací soud obviněným Stanislavu Pragerovi a Miroslavě Pragerové podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let nepodmíněně. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku soud oba obviněné pro výkon trestu odnětí svobody zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku obviněným dále uložil trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu funkce jednatele obchodní společnosti na dobu trvání 5 (pěti) let.

Obviněnému Mgr. Václavu Kyselkovi nalézací soud uložil podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 82 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku dále uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu funkce jednatele obchodní společnosti v trvání 3 (tří) let.

Obviněnému Aleši Pánkovi nalézací soud uložil podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 5,5 (pěti a půl) let nepodmíněně. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro výkon tohoto trestu obviněného zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložil i tomuto obviněnému trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu funkce jednatele obchodní společnosti na dobu trvání 5 (pěti) let.

Nalézací soud současně podle § 226 písm. b) tr. ř. obviněné Mgr. Václava Kyselku, Aleše Pánka a již odsouzeného Vladimíra Dacera, zprostil obžaloby pro skutek pod bodem ad 2 obžaloby, neboť žalované jednání nebylo trestným činem.

Pro jistou přesnost je třeba zdůraznit, že rozsudkem soudu prvního stupně byli dále uznáni vinnými i spoluobvinění Tomáš Bartoň, Vladimír Dacer, Tomáš Lochman, Lenka Michálková, Martin Plachý a Jiří Svorada a byli jim taktéž uloženy tresty.

Proti rozsudku nalézacího soudu podali odvolání všichni dovolatelé a dále také již odsouzení Tomáš Bartoň, Vladimír Dacer, Tomáš Lochman a Martin Plachý. Zde je namístě uvést, že o podaných odvoláních bylo z procesních důvodů rozhodnuto dvěma samostatnými rozhodnutími Vrchního soudu v Praze [sp. zn. 3 To 83/2020 (dovolatelé Mgr. Václav Kyselka, Aleš Pánek, a dále již odsouzení Bartoň, Dacer, Lochman a Plachý) a sp. zn. 3 To 88/2021 (dovolatelé Stanislav a Miroslava Pragerovi)].

Odvolání obviněných Bartoně, Lochmana, Plachého, Pánka a Kyselky, byla směřována jak do výroku o vině, tak i trestu. O podaných odvoláních těchto obviněných rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 10. 2021, sp. zn. 3 To 83/2020, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně již odsouzeného Tomáše Bartoně zrušil v celém rozsahu, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. dále napadený rozsudek zrušil ohledně již odsouzeného Martina Plachého v celém výroku o trestu a podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. ohledně již odsouzeného Tomáše Lochmana zrušil rozsudek pouze ve výroku o uloženém trestu zákazu činnosti. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud ohledně těchto spoluobviněných znovu rozhodl v intencích svého zrušení. Odvolání obviněných Dacera, Kyselky a Pánka pak podle § 256 tr. ř. zamítl.

Rovněž odvolání obviněných Stanislava Pragera a Miroslavy Pragerové směřovalo jak do výroku o vině, tak i trestu. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 25. 10. 2021, sp. zn. 3 To 88/2021, tak, že odvolání obviněných podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 10. 2021, sp. zn. 3 To 88/2021, podali obvinění Stanislav Prager a Miroslava Pragerová prostřednictvím obhájce společné dovolání. Obvinění Mgr. Václav Kyselka a Aleš Pánek rovněž podali dovolání prostřednictvím svých obhájců, a to proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 10. 2021, sp. zn. 3 To 83/2020.

Obvinění Stanislav Prager a Miroslava Pragerová podali dovolání z důvodu podle § 265 odst. 1 písm. g) tr. ř. [patrně § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak následně v závěru dovolání dovolatelé uvádějí]. Obvinění namítají nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné hmotněprávní posouzení. V úvodu svého dovolání především akcentují, že trestní řízení je vedeno zásadou in dubio pro reo a presumpcí neviny. Podle jejich přesvědčení, důkazy, které by prokazovaly jejich vinu bez důvodných pochybností v daném řízení absentují a rozhodnutí nalézacího soudu je založeno pouze na obecném konstatování skutečností, které nejsou blíže konkretizovány, podloženy, ani prokázány.

Jako konkrétní příklad uvádějí výslechy svědka N., ve kterých jsou podle jejich názoru zásadní rozpory [tyto však blíže v dovolání neupřesňují]. Namítají, že uvedený svědek nebyl před soudem vyslechnut, přestože jeho výslech byl možný a oni jeho výslech jako důkaz neustále navrhovali. Tvrdí, že soud ani Policie ČR nevyvinuly téměř žádné úsilí jej nalézt a vyslechnout, přestože si svědek vyzvedával písemnosti z datové schránky a podle sdělení policie se nalézal na území České republiky, dokonce byl i dlouhodobě hospitalizován, přesto nebyl nikdy vypátrán. Tvrdí, že bylo úkolem orgánů činných v trestním řízení tento důkaz zajistit. V opačném případě „se nejedná o žádný relevantní důkaz a výpověď N. za něj nemůže být považována, přesto tak soud činí.“.

Jako nestandardní hodnotí dovolatelé zajišťování svědectví k jednatelům společnosti PETROČAS, s. r. o., výslechem svědka Z. T. Jeho výpověď byla pořízena ve výkonu vazby, kdy svědkovi bylo za svědectví nabídnuto propuštění z vazby, ke kterému po výslechu svědka také došlo. Na protokolu o výslechu pak není uvedeno, že tento byl pořízen ve vězeňské vazbě. Před soudem však jeho výpověď nebyla jako důkaz prováděna.

Dovolatelé dále namítají, že obviněný Prager měl údajně zajišťovat fakturaci pro Aleše Pánka, a to v roce 2011 prostřednictvím Martina Plachého. Toho však poznal až v srpnu 2012, tudíž nemohl ani zajišťovat fakturaci za společnost PETROČAS, s. r. o. Nikdo se nezabýval tím, že plnou moc k jednání za tuto společnost měl i Vladislav Vlček, ten byl právě v úzkém kontaktu s Nechybou i Martinem Plachým, Matějkou a dalšími osobami.

Podle dovolatelů není vůbec důkazně podloženo, co vlastně oni sami měli zajišťovat v rámci trestné činnosti a jak měli ovládat společnost PETROČAS, s. r. o. Krom toho obžaloba uváděla, že dovolatel Stanislav Prager byl jednatelem společnosti PETROČAS, s. r. o., což nebyla pravda. To vyplývá i z výpovědi spoluobviněného Martina Plachého, který uvedl, že žádné fakturace nezajišťoval a ani s uvedeným zbožím neměl nic společného. V tomto směru akcentují, že spoluobviněný Aleš Pánek naopak vypověděl, že uvedené fakturace zajišťoval přes Martina Plachého. Nikde se nezmínili o tom, že by fakturaci za společnost PETROČAS, s. r. o., přebírali od jejich osob (dovolatelů). Mají za to, že odvolací soud se pak danou věcí nějak do hloubky nezabýval a de facto převzal právní názor prvoinstančního soudu.

Zdůrazňují, že nikdo z dalších vyslechnutých svědků je neznal. Ze spoluobviněných je znali pouze Martin Plachý, Libor Zvolánek a Aleš Pánek. Tuto skutečnost však soud nebral řádně v úvahu. Přesto byli spolu s ostatními souzeni v rámci skupiny, která měla společně páchat trestnou činnost. Dané tvrzení soud v odůvodnění rozsudku nedokládá konkrétními důkazy, které by upřesňovaly, kdy, kde a jak se měli na společném postupu dohodnout, jakým způsobem si měli rozdělit funkce a práci, jakou kdo měl mít úlohu. Poukazují např. na výpověď svědkyně Řepové, ze které jasně vyplývá, že veškeré záležitosti vyřizovala pouze s panem Michálkem a obviněným Pánkem. Jednalo se jasně o činnost konanou mimo jejich dosah (dovolatelů), přesto je jím to přičítáno k tíži. Ačkoliv svědkyně svou výpovědí fakticky potvrdila svou účast na trestné činnosti odsouzeného Pánka, nebyla za toto nijak postihována, druhý zúčastněný Michálek byl z trestního řízení vyloučen a tyto skutky se naopak přisuzují jako důkazy vůči nim.

Dále obvinění namítají, že u hlavního líčení nebyl proveden zásadní důkaz, a to výslech Petra Michálka, který byl navíc podle názoru soudu hlavním osnovatelem posuzované trestné činnosti. Odmítají konstatování odvolacího soudu, že toto nebylo v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. již potřeba. Jsou toho názoru, že ve světle zásady materiální pravdy měl být jmenovaný vyslechnut.

Konstatují, že obžaloba byla postavena na podkladech správce daně, jejichž správnost nebyla žádným způsobem přezkoumávána, tyto byly v celém řízení bez dalšího považovány za správné. Jsou toho názoru, že nelze automaticky převzít takové podklady jako správné, a to ani v případě, že jejich autorem je státní orgán.

Dovolatelé dále uvádějí, že v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně jsou sice citovány výpovědi jednotlivých svědků, nicméně již není patrné, jak soud hodnotil jejich věrohodnost a jaká učinil skutková zjištění. Námitce nesprávného hodnocení důkazů, resp. nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně se přitom odvolací soud prakticky nevěnoval. Dovolatelé se domnívají, že rozhodnutí tak nedostálo požadavkům vyplývajícím z § 125 a § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. Jsou toho názoru, že zejména nalézací soud nesprávně v odůvodnění uvádí pouhý výčet jednotlivých důkazů společně pouze s dílčími zjištěními, která však zapadají pouze do obrazu tvořeného obžalobou, aniž by přitom soud provedl hodnocení vzájemně si odporujících důkazů. V takovém případě bylo povinností odvolacího soudu pro nepřezkoumatelnost rozsudek soudu prvního stupně zrušit, když není úkolem odvolacího soudu nahrazovat nedostatečnou činnost nalézacího soudu.

Za naprosto absurdní dovolatelé považují výpočet škody z dokladů, které soud označil jako fiktivní. Soud vůbec nevzal v úvahu prokázanou skutečnost, že obchodní společnost Vivid Real, s. r. o., DPH odváděla, což samozřejmě ovlivňuje výši škody. Namítají, že nemohli být odsouzeni, když ani neměli nástroj a možnost se dozvědět, jak ovlivnit obviněného Pánka, aby nárokoval odpočty DPH. Tuto skutečnost se dovolatelé dozvěděli až po zahájení kontrol finančního úřadu, a později po zahájení trestního řízení.

Za nezákonný považují dovolatelé i uložený trest. Poukazují na to, že ostatním odsouzeným, i když způsobili vyšší škodu, soud uložil tresty odnětí svobody, jejichž výkon byl podmíněně odložen. O jejich spíše okrajové účasti svědčí i to, že většina důkazů a výslechů se týkala jiných obviněných, nikoliv jejich osoby. Celé jejich konání bylo obecně označeno jako pomoc při páchání trestné činnosti, bez konkrétního doložení a odůvodnění jak a proč měli tak konat a jaký prospěch z toho měli mít. Nadto se souzené věci odehrály v letech do roku 2014, soud nevzal v úvahu odstup a délku řízení, když domovní prohlídka proběhla již dne 8. 1. 2015. Soud rovněž nerespektoval a ignoroval zahlazení jejich dřívějšího odsouzení a nepohlížel na ně jako na osoby bezúhonné. Ze všech shora uvedených důvodů není právní kvalifikace jejich jednání správná, soud jim uložil nepřiměřeně přísný trest a je tak naplněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Závěrem dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že rozsudek „Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2021 [správně 24. 4. 2020 – pozn. Nejvyššího soudu] č. j. 10 T 11 2018 ve spojení s usnesením 3 To 88/2021 ze dne 25. 11. 2021 se zrušuje.“.

K podanému dovolání těchto obviněných se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 21. 9. 2022, sp. zn. 1 NZO 451/2022. Nejprve stručně shrnul průběh trestního řízení, uplatněné dovolací důvody a zvolenou argumentaci obviněných. Státní zástupce akcentuje, že návrh obviněných na rozhodnutí dovolacího soudu není úplný, neboť neobsahuje konkrétní návrh na další postup dovolacího soudu podle § 265l – § 265m tr. ř. po zrušení napadeného rozhodnutí. Nejde však o úplnou absenci některé z náležitostí obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.). Vzhledem k tomu, že návrh dovolatelů nemá žádný dopad na rozsah přezkumné povinnosti dovolacího soudu, nejde podle názoru státního zástupce o takovou vadu, která by opravňovala odmítnutí dovolání pro nesplnění náležitostí obsahu dovolání podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř.

Státní zástupce následně konstatuje, že dovolatelé opřeli své dovolání o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 (od 1. 1. 2022 dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř). Ten byl dán v případě, že rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Předmětný dovolací důvod tedy sloužil k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, nikoli k nápravě vad skutkových zjištění. Podle státního zástupce dovolatelé však prakticky neuvádějí žádné námitky, kterými by vytýkali nesoulad zákonných znaků přisouzeného trestného činu, případně jeho stadiu či formě jakou jej spáchali, a skutkových zjištění vymezených v tzv. skutkové větě a odůvodnění soudních rozhodnutí, popř. nesprávnost jiného hmotněprávního posouzení. Jistý náznak hmotněprávní námitky by snad byl možno spatřovat v námitkách vztahujících se k existenci organizované skupiny. K těmto námitkám lze podle jeho názoru vzhledem k jejich převážně skutkovému charakteru uvést pouze tolik, že k naplnění judikaturou vymezených znaků organizované skupiny není nutné, aby se všichni členové této skupiny navzájem znali. Existence organizované skupiny ostatně nebyla znakem základní skutkové podstaty ani kvalifikovaných skutkových podstat zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016 (k naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty podle § 240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku postačovalo a postačuje i podle současné právní úpravy spáchání činu uvedeného v § 240 odst. 1 nejméně se dvěma osobami).

Jako bezpředmětnou z hlediska zvolené právní kvalifikace vyhodnocuje státní zástupce též námitku, podle které společnost Vivid Real, s. r. o., DPH odváděla. Akcentuje, že podstata trestné činnosti dovolatelů spočívala v tom, že jako účastníci ve formě pomoci (§ 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku) zajištěním fingovaných faktur umožnili hlavnímu pachateli Aloisi Pánkovi [správně zřejmě Aleši Pánkovi – pozn. Nejvyššího soudu], aby při podávání daňových přiznání za společnosti „RANGER“ neoprávněně uplatňoval odpočet DPH. K daňovému úniku, resp. získání neoprávněné výhody, docházelo u těchto společností. Z pohledu tohoto závěru je irelevantní, že společnost Vitar Real, s. r. o. [zřejmě Vivid Real, s. r. o. – pozn. Nejvyššího soudu] „nějakou“ DPH platila a v tomto směru nelze provádět nějakou „kompenzaci“. V této souvislosti poukazuje též na argumentaci pod bodem 11 na str. 10 rozhodnutí odvolacího soudu, ze které mj. vyplývá, že společnost Vivid Real, s. r. o., vykazovala vždy pouze nepodstatnou daňovou povinnost.

Následně konstatuje, že další námitky těchto obviněných směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění a svým obsahem mají blíže k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, který následně rozvádí. K tomu dodává, že existenci zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními dovolatelé nevytýkají, a to ani formálně. Podstata jejich skutkových námitek, pomine-li státní zástupce zcela obecné odkazy na základní zásady trestního řízení, spočívá v podstatě v tom, že dovolatelé provádějí vlastní hodnocení důkazů a na jeho základě předkládají vlastní skutková tvrzení, přičemž skutková zjištění učiněná soudy označují za důkazně nepodložená a v podstatě je ignorují. Zdůrazňují např. že obviněný Prager nebyl jednatelem společnosti PETROČAS, s. r. o., přestože odvolací soud výslovně připustil, že dovolatel jednatelem uvedené společnosti nikdy nebyl, když současně konstatoval, že společnosti fakticky ovládal, když formálním jednatelem byl nejdříve jeho devatenáctiletý syn a následně byla společnost postupně převáděna na různé tzv. bílé koně (str. 9 rozhodnutí odvolacího soudu). Dovolatele v této souvislosti ovšem zcela pomíjejí úlohu společnosti Vivid Real, s. r. o., ve které obviněný Prager i po formální stránce jednatelem byl (bod 144 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Podle státního zástupce se dovolatelé soustřeďují na selektivní hodnocení výpovědí některých spoluobviněných a svědků, kdy jiné důkazy však zcela pomíjejí, např. odposlechy svědčící o účasti obviněné Pragerové na trestné činnosti (bod 109 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu) nebo skutečnost, že v jejich počítači byly nalezeny objednávky všech tří společností „RANGER“ (bod 145 odůvodnění). Někdy se dovolatelé uchylují k vyloženým spekulacím, zejména ve vztahu k výpovědi svědka Z. T.

Státní zástupce tak shrnuje, že dovolatelé se svými skutkovými námitkami domáhají především jiného hodnocení důkazů soudy; existenci zjevného rozporu skutkových zjištění učiněných soudy s provedenými důkazy však nelze dovozovat z toho, že soudy hodnotí důkazy jiným způsobem, než jaký by odpovídal představám obviněných o správném způsobu hodnocení důkazů. Část námitek navíc směřuje proti kvalitě odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, přičemž námitky směřující toliko proti kvalitě odůvodnění soudních rozhodnutí jsou nepřípustné již s ohledem na ustanovení § 265a odst. 4 tr. ř.

Podle státního zástupce důkazní řízení netrpí ani vadou spočívající v tzv. opomenutých důkazech. Zdůrazňuje, že není povinností soudu provést všechny navrhované důkazy, přitom odkazuje na judikaturu Ústavního soudu. V případě nevyhovění návrhu je ovšem povinností soudu tento postup adekvátně zdůvodnit. Takto soudy v předmětné trestní věci postupovaly, když nalézací soud v bodě 124 vyložil, proč další navrhované důkazy neprováděl, a k této problematice se v bodě 9 odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil i soud odvolací. Nadto státní zástupce dodává, že osobní výslech svědka N. neprovedl nalézací soud z důvodů jeho nedosažitelnosti, když svědek byl neznámého pobytu, nikoli proto, že by soud nepřikládal jeho výpovědi důkazní význam. Navíc údajné rozpory v jeho výpovědích se netýkají rozporů mezi výpověďmi učiněnými v procesním postavení svědka, ale rozporu mezi svědeckou výpovědí z přípravného řízení a výpovědí učiněnou při podání vysvětlení, která nemá procesní hodnotu.

Dále dodává, že zcela mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění před 1. 1. 2022, ale i po tomto datu, se nacházejí námitky směřující proti výroku o trestu. Dodává, že námitky týkající se toliko přílišné přísnosti nebo mírnosti trestu, šlo-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby, nebylo možno vznášet ani v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (nyní § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.), který je jinak k nápravě vad týkajících se druhu a výměry trestu určen. Nadto dovolatelé v souvislosti s tvrzeními o nezákonnosti uloženého trestu se fakticky vracejí ke skutkovým námitkám proti výroku o vině.

Státní zástupce uzavírá, že pokud vůbec lze podřadit námitky dovolatelů pod deklarovaný dovolací důvod, jsou zjevně nedůvodné. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhuje, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasí i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Obviněný Mgr. Václav Kyselka podal dovolání z důvodů uvedených § 265b odst. 1 písm. g), h), i) a l) tr. ř., přitom poslední uvedený dovolací důvod uplatnil v druhé alternativě. Je přesvědčen o tom, že rozhodnutím soudu druhého stupně a zejména řízením mu předcházejícím, došlo k tak zásadním pochybením spočívajícím v nesouladu právního posouzení věci se skutkovými zjištěními, výsledky dokazování a hodnocení důkazů, že toto odpovídá uplatněnému hmotněprávnímu dovolacímu důvodu podle ustanovení § 265 odst. 1 písm. g) tr. ř., když částečně jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Ve věci došlo i k zásadním vadám v průběhu celého trestního řízení, následkem kterých byla porušena jeho základní práva a svobody ve smyslu postulátů spravedlivého procesu, přičemž tyto dosahují intenzity porušení práva na spravedlivý proces. Je toho názoru, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně posouzen jako trestný čin, ačkoli nešlo o žádný trestný čin. Namítá, že obligatorní znaky skutkové podstaty přisouzeného trestného činu nebyly naplněny jeho jednáním. V tomto kontextu odkazuje na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 11 Tdo 422/2010), podle které pod zmíněný dovolací důvod spadají i případy zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci a případy nehodnocení stěžejních důkazů. Z výše uvedeného tak dovozuje naplnění i dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě.

Obviněný uplatnění dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. odůvodňuje tím, že soudy nižších stupňů nezohlednily při ukládání trestu délku trestního řízení s ohledem na zájem společnosti potrestat obviněného vzhledem k době, která uplynula od tvrzeného spáchání skutku, pro nějž byl uznán vinným, až do jeho pravomocného odsouzení, a s ohledem na jeho beztrestné jednání v uvedené době a vedení řádného života bez nutnosti dalšího výchovného působení. V důsledku kumulace protiprávních postupů obou soudů pak došlo podle dovolatele k uložení nezákonného trestu u jeho osoby, a proto namítá i naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.

Dovolatel poté své námitky člení do 4 okruhů vad, které podřazuje pod písmena a) až d). Pod písmenem a) uvádí, že závěry soudů nižších stupňů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Následně konkretizuje, že za vadu, jež zakládá neústavnost pravomocného rozsudku soudu druhého stupně, považuje absenci provedení listinných důkazů – faktury č. 200909113 s DZP 22. 9. 2009 v celkové výši plnění 1 080 800 Kč bez DPH, s DPH ve výši 205 352 Kč a faktury č. 200909116 s DZP 30. 9. 2009 v celkové výši plnění 1 080 800 Kč vez DPH s DPH ve výši 205 352 Kč. V tomto ohledu tak nebyly provedeny žádné listinné důkazy, které by jakýmkoli způsobem prokazovaly jeho vinu.

Obviněný zdůrazňuje, že u soudu prvního stupně nebyl vyslechnut Petr Michálek, který byl podle názoru soudů hlavním zosnovatelem posuzované trestné činnosti. Soud prvního stupně v bodě 124 svého rozsudku odůvodnil neprovedení výslechu tohoto svědka jako nadbytečné, takže návrh zamítnul. Obviněný s tímto závěrem soudu prvního stupně nesouhlasí, přičemž neakceptuje ani názor soudu druhého stupně, který uvedl, že doplnění dokazování nebylo v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. již potřebné. Postupem soudů tak podle dovolatele došlo k závažnému porušení zásady zjištění materiální pravdy.

Dovolatel je dále přesvědčen, že bez jakéhokoliv procesně relevantního odůvodnění použily soudy nepřípustný důkaz – zajištění počítače společnosti Cosmetic Invest International, spol. s r. o., a to v rámci zcela jiného trestního řízení vedeného pod č. j. KRPA-155002/TČ-2014 s krycím názvem „Fialky“, které bylo odloženo a součástí tohoto trestního řízení se stalo zcela procesně „nepřípustným způsobem“. Tvrzení soudu prvního stupně o tom, že se jednalo o počítač Cosmetic Invest International přitom nevyplývá z tohoto ani žádného jiného důkazu, který by byl v řízení proveden.

Soudy podle dovolatele rovněž zcela ignorovaly rozpory ve výpovědích Michala Kupky, když v odůvodnění rozsudků obou stupňů zcela absentují podle obviněného úvahy o tom, proč z řady procesně použitelných výpovědí si soud vybral tu jedinou, která v kontrastu se všemi ostatními popisuje jeho domnělou aktivitu ve vztahu k tomuto svědkovi. Podle dovolatele se soudy obou stupňů nezabývaly časovým kontextem všech výpovědí svědka Kupky, jeho předcházejícím a paralelním trestním stíháním, vazbami na ostatní svědky a spoluobviněné, které prokazatelně předcházely seznámení s ním (obviněným) a rolím těchto osob v trestních řízeních, ve kterých byl svědek Kupka odsouzen. Rozporuje soudy konstatovanou věrohodnost svědka Kupky, aniž by tyto jakýmkoliv způsobem zhodnotily jeho trestní minulost. Soudy také bez dalšího a podrobného vysvětlení akceptovaly jeho rozhodnutí odmítnout výpověď z důvodu jeho obavy z vystavení se trestnímu stíhání. Ani tento jeho postup nevedl soudy k tomu, aby zapochybovaly o věrohodnosti tohoto svědka.

K závěru soudů o věrohodnosti svědka Kupky odkazuje na úřední záznam o podaném vysvětlení ze dne 23. 10. 2013 na č. l. 8837, který podle dovolatele zcela jasně prokazuje jeho nevinu. Obsahem tohoto úředního záznamu se soudy nezabývaly, nehodnotily jeho kontext. Namítá také, že svědek Kupka uvedl, že pana Libora Zvolánka pověřil vedením společnosti Cosmetic Invest International, s tímto uzavřel pracovní smlouvu a osobně mu vystavil plnou moc k zastupování jeho osoby dne 11. 5. 2010. Obviněný tak namítá, že soudy nepostupovaly v souladu s § 125, § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., což v textu rozvádí. Odůvodnění výroku o vině je tak zcela nejednoznačné, vzbuzující vážné pochybnosti o celém řízení i jeho závěru. Na základě zásady in dubio pro reo měl být po provedeném dokazování zproštěn obžaloby ve všech bodech nejen v bodě 2. Zdůrazňuje, že není jeho povinností prokazovat svoji nevinu, toto je povinností orgánů činných v trestním řízení. Podle obviněného nebyly v řízení zajištěny důkazy, které jeho vinu bez důvodných pochyb prokazují a rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou tak založena na vyfabulovaných domněnkách policejního orgánu a státního zastupitelství, které soudy obou stupňů převzaly zcela nekriticky, a to bez zvážení všech důkazů obsažených v trestním spisu.

Ohledně zvukového záznamu, který si pořídil sám svědek Kupka namítá, že v řízení absentuje kontext. Jde o slova vytržená ze souvislostí, která soud prvního stupně uvedl bez jakýchkoli důkazů do kontextu, který neodpovídá realitě. Předestírá, že skutečný význam byl ten, že u obviněného Zvolánka právě proběhla domovní prohlídka a pan Kupka měl obavu, zda tím není kompromitován jeho přístup k účetnictví jeho společností, které všechny účetně zpracovával pan Zvolánek (zejm. společnosti 2D international, s. r. o.). Jeho slova se vztahovala právě k této společnosti, neboť pan Kupka byl odsouzen k podmíněnému trestu za svou roli v trestní věci společnosti (ASP) FORMANENT, s. r. o., kde se skupina pachatelů pokusila vylákat nadměrný odpočet DPH a krátce před zásahem OČTŘ vůči panu Zvolánkovi byl pan Kupka policií dotazován na činnost této jeho společnosti, ve které však už od dubna 2014 nebyl jednatelem.

Konstatuje, že nalézací soud pak v bodě 162 uvádí, že spolu s Bartoněm a manžely Pragerovými aktivně vystavovali faktury za společnosti, které ovládali. Podle soudů jednali v tomto ohledu samostatně, když lze mít za to, že dostávali od organizátorů provizi, byť toto bez dalších pochybností prokázáno nebylo. Obviněný namítá, že v trestním řízení nebylo doloženo, že by vystavil, byť jedinou fakturu, ať už za společnost Cosmetic Invest International nebo společnosti MIMOSA TECHNIC, s. r. o., nebo že by se na fakturačním procesu jakkoli podílel. Principiálně skutečně nerozporoval, že poskytoval novému společníku a jednateli Cosmetic Invest International součinnost, zejména během jeho pracovního pobytu v Brazílii, byl s ním v každodenním kontaktu, zajištoval finanční prostředky na obchodní expanzi, komunikoval s dodavateli i odběrateli, byl-li o to požádán, pak i ve vztahu k úřadům, formou i způsobem, na kterém se v každém jednotlivém případě dohodli. Nemůže tak být řeč o obžalobou tvrzeném zneužití identity, když svědek Kupka do detailů věděl, co na jeho žádost za společnost jeho jménem konkrétně činí a jak vyplynulo z provedeného dokazování – byl např. osobně přítomen hovoru obviněného na finanční úřad. Obviněný upozorňuje, že v případě, kdy na žádost svědka Kupky vyřizoval obchodní korespondenci z e-mailové adresy společnosti INFO@CII.CZ, nepodepisoval se jménem jednatele, nýbrž jméno Kupky bylo uvedeno v podpisové patičce e-mailu jako automatické. Přístup k tomuto e-mailu navíc měly všechny osoby, které měly přístup do kanceláře společnosti Cosmetic Invest International.

Zdůrazňuje, že v řízení bylo prokázáno, že ve společnosti Cosmetic Invest International aktivně působil od roku 2002, kdy tuto společnost v prosinci 2008 prodal svědkovi Kupkovi, přičemž veškeré účetnictví bylo protokolárně předáno svědkovi Kupkovi a novému účetnímu společnosti panu Zvolánkovi. Od tohoto okamžiku nepotřeboval nikdo z jmenovaných žádnou jeho součinnost k tomu, aby za společnost Cosmetic Invest International vystavil jakoukoli fakturu, tím méně to potřeboval po více než 9 měsících, kdy měl přístup prakticky ke všemu, co se této společnosti týkalo, „vzor faktury“, protože jej samozřejmě měl k dispozici již od převzetí společnosti svědkem Kupkou a na něj navazujícím převzetí účetnictví od předchozí účetní společnosti. Dále dodává, že vzhledem k dlouhodobým obchodním vztahům společnosti vůči odběratelům a závazkům vůči dodavatelům Cosmetic Invest International založeným na osobní důvěře se nový společník a jednatel společnosti svědek Kupka s ním dohodl, že po prodeji společnosti bude udržovat vztahy s dosavadními dodavateli a odběrateli a zajistí jejich postupné předání, což se po dobu přibližně jednoho roku také dělo, když nový jednatel se pokoušel o obchodní expanzi do Brazílie.

Pod písmenem b) dovolatel namítá nesprávné právní posouzení skutku jako trestného činu. Je toho názoru, že právní posouzení skutku popsaného ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně je v rozporu s vyjádřením způsobu jednání předvídaným v příslušné skutkové podstatě přisouzeného trestného činu a neprotíná se se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního ani druhého stupně. Z uvedeného důvodu obviněný namítá, že skutek zjištěný soudem prvního a druhého stupně byl nesprávně posouzen jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, ačkoliv nebyly naplněny obligatorní znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu v jednání, které je mu ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně přisouzeno.

Dovolatel konkrétně namítá, že z výroku o vině rozsudků obou soudů vůbec neplyne popis skutečností ohledně naplnění formy zavinění vyžadované trestním zákoníkem. Jeho úmyslné jednání je ve výroku o vině jen formálně konstatováno, ovšem popis skutečností nenaplňuje subjektivní stránku skutkové podstaty přisouzeného trestného činu, v důsledku čehož je výrok o jeho vině v rozsudku soudu prvního stupně zcela nepřezkoumatelný. Popsaný skutkový stav ve skutkové větě nelze právně kvalifikovat jako trestný čin, pro který byl odsouzen. Zhojení této vady v odůvodnění je přitom vyloučeno (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1157/2007).

Obviněný rovněž rozporuje, že skutkové závěry popsané ve výroku o vině soudů nižších stupňů nekorespondují s uvedenými výroky o vině, jelikož z provedeného dokazování je zcela zřejmé, že nebylo prokázáno naplnění objektivní stránky skutkové podstaty přisouzeného trestného činu. Především opětovně zdůrazňuje, že obchodně působil ve společnosti Cosmetic Invest International úspěšně se ziskem od roku 2002, tuto následně prodal v roce 2008, když se jediným jednatelem stal svědek Kupka. Zdůrazňuje, že se nejednalo o společnost, jež by byla založena za účelem daňových úniků na DPH, nýbrž měla dlouhou obchodní tradici a stabilní sídlo s funkční adresou a kanceláří. Dovolatel opětovně namítá, že pokud nalézací soud zcela jednostranně hodnotí jednu výpověď svědka Kupky jako kruciální pro vyvození jeho trestní odpovědnosti a druhou výpověď téže osoby, která je zcela opačná, v odůvodnění napadeného rozsudku opomíjí, porušuje zásadu volného hodnocení důkazů vymezenou v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a postupuje v rozporu s ustálenou judikaturu Ústavního soudu (dovolatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16). Současně opětovně konstatuje, že soud opomněl zhodnotit hodnověrnost výpovědi svědka Kupky. Namítá, že pokud se soud rozhodl svědka Kupku (bez náležitého hodnocení jeho role v případu) považovat za tzv. bílého koně, a to s hodnocením, že o obchodování společnosti Cosmetic Invest International a o případné trestné činnosti tento svědek nic nevěděl ani v základních obrysech, znamená to, že v případě jednání svědka Kupky soud nevyvodil u tohoto svědka trestní odpovědnost za trestný čin zkrácení daně podle § 240 tr. zákoníku, když ovšem v případě jiných osob soud postupoval zcela opačně.

Dovolatel opětovně akcentuje, že pokud jednal jménem svědka Kupky za společnost Cosmetic Invest International po jejím předání, nedělo se tak v rozsahu faktického ovládání společnosti a řízení jejich obchodních aktivit v postavení skrytého jednatele. Připouští, že po domluvě se svědkem Kupkou po dobu přibližně jednoho roku od prodeje společnosti Cosmetic Invest International udržoval vztahy výhradně s dosavadními dodavateli a odběrateli této společnosti, a to vzhledem k dlouhodobým osobním obchodním vztahům, ale i s ohledem na dlouhodobou splatnost faktur za poskytnutá plnění. Účel tohoto postupu pak dále v dovolání blíže rozvádí. Dodává, že pokud za svědka Kupku jednal, jednalo se o domluvená individuální příležitostná jednání na základě dohody se svědkem Kupkou, který byl za účelem obchodní expanze v Brazílii. Kromě toho, tato soudem označená jeho příležitostná jednání za svědka Kupku neměla a ani nemohla mít za následek umožnění nebo usnadnění vylákání nadměrných odpočtů DPH od správce daně. Je toho názoru, že se jednalo o konání zcela beztrestné, jelikož uvedeným parciálním jednáním nebyly naplněny zákonné znaky žádné skutkové podstaty trestného činu. Opětovně poukazuje na to, že po prodeji společnosti Cosmetic Invest International předal účetnictvím společnosti a k tomu související doklady, přístupy atd., což potvrzuje sdělení daňové poradkyně Vandy Vendlové ze dne 10. 2. 2016 a také obsah předávacího protokolu. Z provedených důkazů v hlavním líčení plyne, že účetním společnosti v době jednatelství svědka Kupky byl pan Libor Zvolánek, který vystupoval za uvedenou společnost i u finančních úřadů a disponoval vzory faktur a účetními doklady společnosti. On sám nikdy ve společnosti nevystavoval faktury za společnost a ani nevedl účetnictví. Poukazuje na to, že z jeho strany nebyla poskytnuta potřebná součinnost ve věci vystavení, zajištění nebo dodání jakékoliv faktury za společnost Cosmetic Invest International pro jejich zahrnutí do daňových přiznání hlavních společností za účelem vylákání nadměrných odpočtů DPH od správce daně. Neměl ani vědomost o tom, že by se snad faktury na domnělá fiktivní plnění za společnost měly vydávat jakýmkoliv jiným společnostem, tím méně konkrétním společnostem, které soud prvního stupně v rozsudku označuje za hlavní.

Dále zdůrazňuje, že stejně tak neovládal s panem Liborem Zvolánkem společnost MIMOSA TECHNIC, s. r. o., jako dodavatelskou společnost pro společnost RANGER AGENCY, s. r. o., a RANGER INVESTMENT, s. r. o., v květnu 2011. Uvedené jednání je v napadeném rozsudku prokazováno procesně nepoužitelnými důkazy zajištěnými při domovní prohlídce v trestním řízení vedeném Policií ČR pod sp. zn. KRPS-121923-203/TČ-2012. Namítá tedy procesní nepoužitelnost listinných důkazů, neboť tyto se týkaly jiného trestního řízení, které bylo odloženo.

Dovolatel dále uvádí, že je etablovaný podnikatel, dosud neměl žádné problémy s fungováním svých společností. Veřejnou žalobou tvrzená jednání se stala před zhruba deseti lety v době, kdy se věnoval svému běžnému podnikání ve společnosti MSG Professional s.r.o., které generovalo řádově vyšší zisky, než činila veškerá tvrzená škoda údajně vzniklá činností celé skupiny spoluobviněných, z nichž absolutní většinu poprvé potkal až před nalézacím soudem. Od počátku trestního stíhání nebyl odsouzen za žádnou majetkovou nebo daňovou trestnou činnost, ani trestnou činnost související s výkonem statutárního orgánu. Právě naopak, v současné době řídí personální agenturu, jež počtem několika set agenturních zaměstnanců patří mezi největší v České republice. Stejně tak o absenci jeho úmyslu vylákat nadměrné odpočty DPH od správce daně svědčí i neznalost osob zainteresovaných do souzených daňových úniků. Namítá tak, že jeho úmysl nelze vyvozovat ani z jednání obviněného Libora Zvolánka, který byl účetním ve společnosti Cosmetic Invest International, a měl jednat i za společnost MIMOSA. Odkazuje přitom na nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09.

Je toho názoru, že soudy nedostály své povinnosti vymezené v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., a neprokázaly na podkladě zajištěných důkazů, že by jeho jednání naplnilo znaky pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ve vztahu k objektivní a subjektivní stránce zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku.

Pod písmenem c) obviněný uvádí, že soudy nižších stupňů se nevypořádaly s otázkou absence motivu u jeho osoby u tvrzeného napomáhání k vylákání nadměrných odpočtů DPH, jako otázky důležité i pro objasnění formy zavinění pachatele. Argumentuje tím, že dlouhodobě ziskově podniká, dosud neměl žádné problémy s plněním svých daňových povinností. Je schopen si zajistit finanční prostředky na úhradu svých měsíčních nákladů životních potřeb sám skrze dlouholetou a úspěšnou obchodní činnost. Z provedených důkazů u soudu prvního stupně ani neplyne, že by měl disponovat jakýmkoliv neoprávněným ziskem nebo mu měl být přislíben. Uvedeným skutečnostem nevěnoval soud prvního stupně v napadeném rozsudku žádnou pozornost.

Pod písmenem d) pak dovolatel namítá porušení zásad při ukládání trestu a nepřiměřenost uloženého trestu, který je zcela nepřiměřený a v rozporu se zněním ustanovení § 38–39 tr. zákoníku. Uvádí, že soud prvního stupně hodnotil kritéria upravená v § 39 tr. zákoníku mechanicky a povšechně bez akcentace soudní individualizace především u trestu zákazu činnosti. Namítá, že soud prvního stupně postupoval v rozporu s nálezem Ústavního soud ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12. Je toho názoru, že nalézací soud nezohlednil polehčující okolnosti – jeho dosavadní bezúhonnost, uspořádaný život, stabilní pracovní zařazení a prospěšnost pro společnost, jako i možnost jeho nápravy s ohledem na jeho osobnost a konkrétní okolnosti jeho jednání v souvislosti se skutkem, pro který byl odsouzen. Zdůrazňuje, že úspěšně podniká, prochází pravidelnými a opakovanými kontrolami úhrad sociálního a zdravotního pojištění. Nebyla zohledněna také doba, jež uplynula od jeho případného jednání, za kterou byl odsouzen napadeným rozsudkem, absence odsouzení za obdobný trestný čin v souvislosti s funkcí jednatele obchodní společnosti nebo vedením personální agentury. Uvedené skutečnosti soud prvního stupně nezohlednil při uložení trestu zákazu činnosti, když výkon tohoto trestu bude mít dalekosáhlé důsledky pro jeho další život včetně zaměstnanců. Obviněný v podaném odvolání [zřejmě dovolání] namítá i nepřiměřenou výměru stanovené zkušební doby v trvání pěti let, která je v rozporu s jeho participací na tvrzené trestné činnosti a polehčujícími okolnostmi vymezenými v napadeném rozsudku.

Obviněný tak namítá porušení zásady proporcionality podle § 38 odst. 1 tr. zákoníku, zásady subsidiarity přísnější trestní sankce podle § 38 odst. 2 tr. zákoníku a zásady personality trestů, odkazuje přitom na nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17.

Uvádí, že pro uložení trestu zákazu činnosti podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku nebyly naplněny zákonné podmínky. Nalézací soud odůvodnil uložení trestu zákazu činnosti, spočívající v zákazu vykonávat funkci statutárního orgánu obchodní společnosti, tím, že se trestné činnosti dopustil jako osoba přímo ovládající obchodní společnosti, kdy statutární orgán byla pouze nastrčená osoba a přímo toto postavení využíval k tomu, aby napomáhal ke spáchání trestné činnosti. Podle jeho názoru však z provedeného dokazování neplyne jeho faktické ovládání jakékoliv společnosti dodavatele wifi komponentů. Nalézací soud formuluje v rozhodnutí jenom domněnku, že společnosti MIMOSA měla být ovládána jeho osobou a svědkem Zvolánkem. Žádný přímý důkaz o pravdivosti tohoto tvrzení ovšem neexistuje. Proto nebyla splněna zákonná podmínka spáchání trestného činu v souvislosti s činností, pro kterou je uložen trest zákazu činnosti.

Obviněný se domnívá, že mu byl nezákonně uložen trest v rozporu s trestněprávními zásadami ukládání trestů. Soud prvního stupně porušil ústavní povinnosti zákonnosti trestu, a tím taktéž princip nulla poena sine lege vyjádřeného v čl. 39 Listiny základních práv a svobod.

Závěrem dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 10. 2021, sp. zn. 3 To 83/2021 [správně 2020 – pozn. Nejvyššího soudu], jakož i všechna rozhodnutí tomuto předcházející, podle ustanovení § 265k odst. 1, 2 tr. ř. v celém rozsahu zrušil, a podle ustanovení § 265l odst. 1 tr. ř. vrátil věc zpět senátu odvolacího soudu nebo soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Dovolatel Aleš Pánek vymezil podané dovolání dovolacími důvody § 265b odst. 1 písm. g), h) a m). Obviněný je toho názoru, že nebyly provedeny jím navrhované důkazy a některá rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy. Dále napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení zejména stran (ne)existence údajně vylákané výhody a nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí o odvolání, když se odvolací soud zejména nevypořádal s jeho námitkami a rozhodnutí nepředcházel řádný přezkum zákonnosti odvoláním napadeného rozsudku.

Obviněný následně konkretizuje, že napadený rozsudek odvolacího soudu neobsahuje řádné odůvodnění a nejsou v něm vypořádány všechny jeho námitky, obdobně jako v předcházejícím rozsudku nalézacího soudu. Poukazuje na to, že odvolací soud se prakticky nezabýval jeho klíčovou námitkou neexistence získané výhody na straně společností RANGER TECHNOLOGIES, s. r. o., RANGER AGENCY, s. r. o., a RANGER INVESTMENT, s. r. o. Odvolacímu soudu dále vytýká, že se nezabýval celou řadou dalších namítaných skutečností, zejména nekonzistentností rozhodnutí soudu prvního stupně stran (ne)existence dotčených obchodů s WIFI komponenty, nerozklíčování jednotlivých fakturačních řetězců, proč je považuje soud za fiktivní, přičemž rozsudek ani neurčuje, které z nich byly fiktivní a které nikoliv. Nebyly uvedeny konkrétní důvody, proč byly jednotlivé uvedené řetězce shledány fiktivními, rozsudky obsahují pouze obecné shrnutí řady obchodů, které jsou označeny za fiktivní. Dále akcentuje skutečnost, že jmenované společnosti byly financovány bankovními úvěry, což by zjevně nepotřebovaly, pokud by sloužily výhradně a jen pro fiktivní obchody. Poukazuje na nelogičnost antedatace dokladů. Rozporuje kvalitu znaleckého posudku Ing. Trezziho, jenž o ničem nevypovídá. Nebyl také prokázán jakýkoliv majetkový prospěch jeho a ostatních obviněných a existence přijmu z tvrzené rozsáhlé hospodářské činnosti.

Je toho názoru, že vydání rozsudku odvolacího soudu zjevně nepředcházel řádný přezkum zákonnosti napadeného prvostupňového rozsudku (absentují myšlenkové pochody odvolacího soudu s vypořádáním námitek dovolatele), takže nebyla splněna povinnost odvolacího soudu podle § 254 tr. ř. a napadený rozsudek tak byl vydán v rozporu s judikaturou dovolacího soudu i Ústavního soudu. Odkazuje např. na nález Ústavního soudu ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. II. ÚS 122/96.

Dovolatel dále namítá, že bez řádného odůvodnění byly odmítnuty jím navržené důkazy, ač nešlo o důkazy, pro jejichž provedení by bylo nutné vynaložit mnoho času, či peněz. Nesouhlasí s odůvodněním rozhodnutí soudů nižších stupňů, že nebylo nutné vyslýchat pracovníky finančních úřadů, přičemž odkazuje na bod 20 rozsudku odvolacího soudu. Dovolatel vyjadřuje pochopení ke skepsi soudů ohledně schopnosti pracovníků finančních úřadů vybavit si skutečnosti, které se odehrály před značnou dobou. Namítá však, že obdobně skepticky soudy nehodnotily svědecké výpovědi svědkyně Vlasty Řepové, či řady jiných svědků, kteří rovněž vypovídali o událostech relativně dávno minulých. Je toho přesvědčení, že soudy by se rozhodně neměly dopouštět takového předporozumění, když a priori odmítnou svědka jen proto, že bez objektivních důvodů dospějí k závěru, že už si svědek nic nepamatuje. Obviněný tak má za to, že v tomto směru ani jeden ze soudů neodůvodnil řádné odmítnutí tohoto důkazního návrhu. Dosavadní průběh trestního řízení tak proběhl de facto bez slyšení poškozeného.

Obdobně obviněný uvádí, že nebylo dostatečně zdůvodněno odmítnutí jeho návrhů na provedení nového znaleckého posudku ke zkoumání použitelnosti předmětných WIFI komponentů a návrhu důkazu provedení zapojení uvedených WIFI komponentů přímo při hlavním líčení. Odmítnutí těchto důkazů soudem prvního stupně bylo nanejvýše vágní, více méně v rovině, že důkazů již bylo provedeno dost a není namístě dále zdržovat řízení. Odvolací soud odmítnutí těchto důkazů přisvědčil, neboť zjevně dospěl k závěru, že zboží nikdy neexistovalo (bod 21 rozsudku odvolacího soudu). Za prvé poukazuje na to, že o neexistenci takového zboží neexistuje žádný důkaz ani řetězec nepřímých důkazů. Navíc i odvolací soud připustil, že očividně nějaké zboží existovalo. Akcentuje také, že závěr o tom, že zboží bylo staré a podle názoru soudů nepoužitelné, byl velmi důležitý pro finální rozhodnutí o vině všech obviněných. Namítá, že rozhodnutí soudů si v tomto protiřečí.

Dovolatel dále vyslovuje přesvědčení, že pokud by byl proveden důkaz testem WIFI komponentů, mohl by daný test prokázat, že dotčené zboží je i v dnešní době funkční a že především rychlost přenosu dat v těchto zařízeních v letech 2009 až 2014 bohatě postačovala tehdejším standardům. Uzavírá, že tvrzení, že WIFI komponenty Lucent Technologies byly v letech 2009 až 2014 zastaralé a nepoužitelné byl pro oba soudy naprosto zjevně velice významný. Navzdory tomu mu však byla upřena možnost se vůči jejich tvrzené nepoužitelnosti vymezit a tuto vyvrátit.

V další části svého dovolání uvádí obviněný, že z pohledu výroku o vině i trestu je kruciální otázka vylákání výhody, eventuálně krácení daňové povinnosti ve smyslu § 240 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný si v dovolání klade otázky, zda vzniká relevantní výhoda pouze požádáním o odpočet při prodeji do zahraničí, ačkoliv není prokázáno, či vůbec posuzováno, zda daný daňový subjekt nezaplatil svému dodavateli? Musí být daňový subjekt při získání trestněprávně relevantní výhody v pozitivní bilanci vůči státu, tedy více získat zpět, nežli odvést? Dané otázky soudy nižších stupňů podle dovolatele prakticky neřešily, ač jim byly namítány. Obviněný má za to, že žádný daňový subjekt nemůže získat výhodu, pokud žádá zpět daň, kterou zároveň dříve odvedl. Je přesvědčen, že z hlediska naplnění objektivního znaku trestného činu podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku by měl dotčený daňový subjekt skutečně získat v ekonomickém slova smyslu výhodu a získat od státu více než odvedl. Namítá, že i kdyby šlo o fiktivní fakturace, resp. obchody, je nutné zkoumat, kde došlo ke generování „zisku“, potažmo daňové výhody. Bez skutkových závěrů o tomto klíčovém bodě trestných činů spočívajících ve vylákání neoprávněných odpočtů nelze dospět k závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 240 tr. zákoníku. Ty podle dovolatele však v rozhodnutích soudů nižších stupňů scházejí.

Uvádí, že opakovaně tvrdil, že výhodu jím řízené společnosti nezískaly, neboť zůstaly ve vyrovnané bilanci. Odvolací soud však pouze okrajově zmínil, že někteří obvinění namítali, že žalovaným skutkem nebyla způsobena škoda. To je však podle dovolatele otázka naprosto odlišná. Rozvádí dále, že s otázkou získání výhody (generování zisku) souvisí i další otázka, a to sice otázka obohacení obviněných. Jedná se o naprosto nevypořádanou námitku. Nadto namítá, že údajně získaná výhoda se nepromítla na jeho majetkových poměrech, ale ani na majetkových poměrech žádného z dalších obviněných. V této souvislosti uvádí, že neproběhlo žádné zkoumání majetkových poměrů, nebyl mu prokázán jakýkoliv majetkový prospěch.

V další části svého dovolání rozporuje, že není zcela zřejmé, o jaké důkazy oba soudy opřely svůj závěr o jeho organizátorství. Nalezené kusé podklady na jeho PC svědčí toliko o tom, že znal své obchodní partnery a hrubě nedůvěryhodná výpověď svědkyně Řepové poskytuje pouze kvazidůkaz, který toto neprokazuje. Namítá, že nebylo vyvráceno, že byl navzdory své údajné organizátorské funkci na pozici nejexponovanější, tj. na článku řetězce těsně „před hranicí“. Přisouzenou pozici organizátora rozporuje tím, že neměl žádný prospěch z žalované činnosti. Je otázkou proč by, pokud by byl organizátor rozsáhle skupiny sestávající se mj. z řady bílých koní, sám sebe vystavil na nejkritičtější místo celého řetězce a učinil ze sebe jednatele společností, které nárok na odpočet DPH při prodeji do zahraničí uplatňovaly. Tímto se soudy podle jeho názoru nezabývaly. Rozporuje také uložený trest a vnímá jej za hrubě nepřiměřený, zvlášť při přihlédnutí k trestům uloženým jiným obviněným.

Uzavírá, že byl jen stěží organizátorem předmětné trestné činnosti. Z žalovaného skutku mu neplynul žádný prokázaný významný příjem. Nepodmíněný trest odnětí svobody je v jeho případě bez ohledu na námitky uvedené výše hrubě nepřiměřený a je znakem libovůle rozhodujících soudů.

V poslední argumentační části dovolá