4 Tdo 1226/2010 – Nejvyšší soud

4 Tdo 1226/2010-31 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. prosince 2010 dovolání podané obviněným M. P., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2009 sp. zn. 5 To 561/2009, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 15 T 62/2009 a rozhodl t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného M. P. o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Obviněný M. P. byl rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 2. 10. 2009 uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 2 tr. zák. (č. 140/1961 Sb.), jehož se dopustil tím, že v období od měsíce září 2002 do měsíce února 2009 včetně v B. D., okres B., V. n. M., okres H. a jinde se vyhýbal plnění zákonné vyživovací povinnosti ke své nezletilé dceři M. P., vždy nejpozději do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky P. V., v souladu s ustanovením § 85 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, přičemž výše výživného mu byla stanovena předběžnou otázkou podle § 9 odst. 1 tr. ř. částkou 500,- Kč měsíčně, ačkoliv si byl vyživovací povinnosti vědom a mohl si ji plnit, čímž za uvedené období na výživném vznikl dluh ve výši 45 000,- Kč. Za to byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na dobou dvou let. Proti uvedenému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodoval Krajský soud v Brně, který je usnesením ze dne 9. 12. 2009 sp. zn. 5 To 561/2009 podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Proti posledně citovanému rozhodnutí Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V podrobnostech svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že si je vědom limitů dovolacího řízení, pokud jde o přezkum skutkového stavu věci. V projednávané věci ovšem uplatňované důvody, pro které obhajoba mimo jiné dovozuje nesprávné právní posouzení skutku, spočívají v tom, že shromážděné důkazy neumožňují učinit závěr o vině obviněného. Poukázal na to, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2000 byl na majetek obviněného úpadce prohlášen konkurs, který trvá i v době dovolacího řízení. Usnesení o prohlášení konkursu nabylo právní moci dne 20. 9. 2000 a správkyní konkursní podstaty byla jmenována JUDr. M. H. O této skutečnosti byla matka nezletilé informována a poučena správkyní konkursní podstaty o tom, že musí veškeré rozhodné skutečnosti sdělovat správkyni konkursní podstaty. Správkyně přitom popsala vztah rodičů nezletilé jako harmonický a obviněného hodnotila jako pozorného otce. Za dva roky od prohlášení konkursu opustila matka nezletilé společnou domácnost a z dosavadního soužití s obviněným věděla, že on výživné platit nemůže, a že se musí se žádostí o výživné obracet na správkyni konkursní podstaty, což však matka nezletilé nikdy neučinila. Matka nezletilé požádala soud o určení výše výživného, ale rozsudek v této věci doposud není pravomocný. Uvedený rozsudek Okresního soudu v Hodoníně sp. zn. P 95/2002 totiž napadla správkyně konkursní podstaty odvoláním, v němž argumentuje, že uvedené řízení bylo vedeno bez správce konkursní podstaty, který o uvedeném řízení nebyl vůbec informován, a proto nebyl ani vedlejším účastníkem tohoto řízení. Správkyně konkursní podstaty vychází z toho, že podle § 31 odst. 2 písm. g) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, je výživné pohledávkou za podstatou, a proto úpadce M. P. nebyl ve věci pasivně legitimován. Předmětný rozsudek nebyl doručen správkyni konkursní podstaty, a tudíž nemohl nabýt právní moci doručením pouze rodičům nezletilé. (Dovolatel připojil kopii odvolání JUDr. M. H., správkyně konkursní podstaty ze dne 7. 7. 2009 proti rozsudku vydaného ve věci péče o jeho nezletilou dceru dne 31. 1. 2006 sp. zn. P 95/2002 k podanému dovolání v této jeho trestní věci. ) Dovolatel dále odkázal na ustanovení § 31 odst. 2 písm. g) zákona o konkursu a vyrovnání, podle nějž je výživné pohledávkou za podstatou a výživné ve smyslu tohoto ustanovení není pohledávkou přednostní. Správce konkursní podstaty proto nemůže z vlastní iniciativy vyplácet nárok, o který nebylo požádáno. U hlavního líčení správkyně konkursní podstaty uvedla, že matka nezletilé byla od počátku informována, u jednání byla přítomna a celé poučení slyšela. Protože P. V. o výživné správkyni nepožádala, nemohlo jí být vypláceno. Za dané situace nelze dovodit údajnou trestnou činnost obviněného. Zároveň dovolatel poukázal na skutečnost, že v předmětné věci nelze aplikovat nový insolvenční zákon, neboť ten v ustanovení § 432 stanoví, že pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností insolvenčního zákona se použijí dosavadní právní předpisy. Z tohoto důvodu je pak argumentace odvolacího soudu odkazujícího na nový insolvenční zákon zcela nepřípadná. Vyživovací povinnost mezi rodiči a dětmi je povinností nepřenosnou na stát, když tato může přejít pouze na předky rodičů. V předmětném případě mělo být ovšem plnění této povinnosti prováděno z majetku úpadce prostřednictvím správkyně konkursní podstaty. Bylo proto na matce nezletilé, aby podle § 31 odst. 2 písm. g) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, požádala správkyni konkursní podstaty o vyplácení výživného z majetkové podstaty úpadce. Prohlášením konkursu na majetek úpadce totiž dochází k tomu, že úpadce není oprávněn nakládat s majetkem konkursní podstaty, neboť toto oprávnění přešlo ze zákona na správce. Úpadce za tohoto stavu nemůže volně uvážit výši výživného a tato otázka měla být vyřešena za účasti správkyně konkursní podstaty. Dovolatel je toho názoru, že pokud by úpadce majetek neměl, byl by konkurs soudem zrušen, a teprve pak by byly na místě úvahy o tom, zda se měl nechat zaměstnat v profesi, kterou se kdysi vyučil. Podle § 31 odst. 2 písm. g) zákona č. 328/1991 Sb. bylo totiž možné, aby bylo výživné vypláceno. V této souvislosti dovolatel opakovaně zdůraznil, že na rozdíl od Krajského soudu v Brně zastává názor, že na případ úpadce nelze vztáhnout právní úpravu nového insolvenčního zákona č. 182/2006 Sb. Argumentace Krajského soudu v Brně o úmyslu zákonodárce spočívajícího v tom, že ten jistě neměl v úmyslu přenést vyživovací povinnost na stát, nemůže obstát. Obviněný respektuje trestní rozsudek Okresního soudu v Hodoníně a plní výši výživného, která mu byla stanovena předběžnou otázkou. V závěru svého mimořádného opravného prostředku obviněný poukázal na nálezy Ústavního soudu týkající se dokazování a možností jeho přezkumu v rámci dovolacího řízení sp. zn. II. ÚS 215/99, II. ÚS 1975/08, III. ÚS 2042/08, IV. ÚS 260/2005. Vzhledem k výše uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl podanému dovolání a zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně, a aby věc podle § 265l tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Hodoníně k novému projednání a rozhodnutí. Nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva a k věci se vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Pokud jde o relevantní námitku obviněného, podle které nemohl nakládat se svým majetkem a de facto plnit svou vyživovací povinnost, neboť ze zákona přešlo právo nakládat s majetkem na správce konkursní podstaty, k této státní zástupce uvedl, že pokud byl na majetek toho, kdo je povinen platit výživné, prohlášen konkurs, trvá i nadále jeho vyživovací povinnost, přestože za úpadce platí výživné zpravidla správce konkursní podstaty, a to z majetku, který je v konkursní podstatě (srov. R 7/2007). Vyživovací povinnosti se tedy obviněný účinkem prohlášení konkursu v žádném případě nezbavil. Je sice pravdou, že dílčí povinnost hradit předmětné pohledávky výživného byla zákonem přenesena z úpadce na správce konkursní podstaty, v konkrétním případě však správkyně konkursní podstaty o vyživovací povinnosti ani nevěděla. Z uvedeného důvodu tak nelze této námitce přisvědčit. Trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo se úmyslně vyhýbá plnění své zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného. Úmyslným vyhýbáním se zde rozumí jednání pachatele, který nejenže svoji povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného neplní (§ 213 odst. 1 tr. zák.), ale úmyslně podniká též kroky k tomu, aby se této povinnosti zbavil, nebo aby zamezil či podstatně ztížil anebo oddálil vymáhání nároku na výživném. V předmětném popisu skutkové věty výroku o vině u obviněného M. P. není uvedeno konkrétní záměrné jednání, kterým se obviněný měl vyhýbat plnění vyživovací povinnosti. Popis skutku obsahuje pouze obecnou formulaci, která je vlastní citací části znění právní věty skutkové podstaty uvedené v odstavci 2 § 213 tr. zák. Jednán