4 Tdo 1226/2010 — Nejvyšší soud

4 Tdo 1226/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:265b/1g Datum rozhodnutí:29. 12. 2010 Spisová značka:4 Tdo 1226/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:4.TDO.1226.2010.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zanedbání povinné výživy Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:16. 2. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 4 Tdo 1226/2010-31 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. prosince 2010 dovolání podané obviněným M. P., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2009 sp. zn. 5 To 561/2009, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 15 T 62/2009 a rozhodl t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného M. P. o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Obviněný M. P. byl rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 2. 10. 2009 uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 2 tr. zák. (č. 140/1961 Sb.), jehož se dopustil tím, že v období od měsíce září 2002 do měsíce února 2009 včetně v B. D., okres B., V. n. M., okres H. a jinde se vyhýbal plnění zákonné vyživovací povinnosti ke své nezletilé dceři M. P., vždy nejpozději do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky P. V., v souladu s ustanovením § 85 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, přičemž výše výživného mu byla stanovena předběžnou otázkou podle § 9 odst. 1 tr. ř. částkou 500,- Kč měsíčně, ačkoliv si byl vyživovací povinnosti vědom a mohl si ji plnit, čímž za uvedené období na výživném vznikl dluh ve výši 45 000,- Kč. Za to byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na dobou dvou let. Proti uvedenému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodoval Krajský soud v Brně, který je usnesením ze dne 9. 12. 2009 sp. zn. 5 To 561/2009 podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Proti posledně citovanému rozhodnutí Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V podrobnostech svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že si je vědom limitů dovolacího řízení, pokud jde o přezkum skutkového stavu věci. V projednávané věci ovšem uplatňované důvody, pro které obhajoba mimo jiné dovozuje nesprávné právní posouzení skutku, spočívají v tom, že shromážděné důkazy neumožňují učinit závěr o vině obviněného. Poukázal na to, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2000 byl na majetek obviněného úpadce prohlášen konkurs, který trvá i v době dovolacího řízení. Usnesení o prohlášení konkursu nabylo právní moci dne 20. 9. 2000 a správkyní konkursní podstaty byla jmenována JUDr. M. H. O této skutečnosti byla matka nezletilé informována a poučena správkyní konkursní podstaty o tom, že musí veškeré rozhodné skutečnosti sdělovat správkyni konkursní podstaty. Správkyně přitom popsala vztah rodičů nezletilé jako harmonický a obviněného hodnotila jako pozorného otce. Za dva roky od prohlášení konkursu opustila matka nezletilé společnou domácnost a z dosavadního soužití s obviněným věděla, že on výživné platit nemůže, a že se musí se žádostí o výživné obracet na správkyni konkursní podstaty, což však matka nezletilé nikdy neučinila. Matka nezletilé požádala soud o určení výše výživného, ale rozsudek v této věci doposud není pravomocný. Uvedený rozsudek Okresního soudu v Hodoníně sp. zn. P 95/2002 totiž napadla správkyně konkursní podstaty odvoláním, v němž argumentuje, že uvedené řízení bylo vedeno bez správce konkursní podstaty, který o uvedeném řízení nebyl vůbec informován, a proto nebyl ani vedlejším účastníkem tohoto řízení. Správkyně konkursní podstaty vychází z toho, že podle § 31 odst. 2 písm. g) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, je výživné pohledávkou za podstatou, a proto úpadce M. P. nebyl ve věci pasivně legitimován. Předmětný rozsudek nebyl doručen správkyni konkursní podstaty, a tudíž nemohl nabýt právní moci doručením pouze rodičům nezletilé. (Dovolatel připojil kopii odvolání JUDr. M. H., správkyně konkursní podstaty ze dne 7. 7. 2009 proti rozsudku vydaného ve věci péče o jeho nezletilou dceru dne 31. 1. 2006 sp. zn. P 95/2002 k podanému dovolání v této jeho trestní věci. ) Dovolatel dále odkázal na ustanovení § 31 odst. 2 písm. g) zákona o konkursu a vyrovnání, podle nějž je výživné pohledávkou za podstatou a výživné ve smyslu tohoto ustanovení není pohledávkou přednostní. Správce konkursní podstaty proto nemůže z vlastní iniciativy vyplácet nárok, o který nebylo požádáno. U hlavního líčení správkyně konkursní podstaty uvedla, že matka nezletilé byla od počátku informována, u jednání byla přítomna a celé poučení slyšela. Protože P. V. o výživné správkyni nepožádala, nemohlo jí být vypláceno. Za dané situace nelze dovodit údajnou trestnou činnost obviněného. Zároveň dovolatel poukázal na skutečnost, že v předmětné věci nelze aplikovat nový insolvenční zákon, neboť ten v ustanovení § 432 stanoví, že pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností insolvenčního zákona se použijí dosavadní právní předpisy. Z tohoto důvodu je pak argumentace odvolacího soudu odkazujícího na nový insolvenční zákon zcela nepřípadná. Vyživovací povinnost mezi rodiči a dětmi je povinností nepřenosnou na stát, když tato může přejít pouze na předky rodičů. V předmětném případě mělo být ovšem plnění této povinnosti prováděno z majetku úpadce prostřednictvím správkyně konkursní podstaty. Bylo proto na matce nezletilé, aby podle § 31 odst. 2 písm. g) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, požádala správkyni konkursní podstaty o vyplácení výživného z majetkové podstaty úpadce. Prohlášením konkursu na majetek úpadce totiž dochází k tomu, že úpadce není oprávněn nakládat s majetkem konkursní podstaty, neboť toto oprávnění přešlo ze zákona na správce. Úpadce za tohoto stavu nemůže volně uvážit výši výživného a tato otázka měla být vyřešena za účasti správkyně konkursní podstaty. Dovolatel je toho názoru, že pokud by úpadce majetek neměl, byl by konkurs soudem zrušen, a teprve pak by byly na místě úvahy o tom, zda se měl nechat zaměstnat v profesi, kterou se kdysi vyučil. Podle § 31 odst. 2 písm. g) zákona č. 328/1991 Sb. bylo totiž možné, aby bylo výživné vypláceno. V této souvislosti dovolatel opakovaně zdůraznil, že na rozdíl od Krajského soudu v Brně zastává názor, že na případ úpadce nelze vztáhnout právní úpravu nového insolvenčního zákona č. 182/2006 Sb. Argumentace Krajského soudu v Brně o úmyslu zákonodárce spočívajícího v tom, že ten jistě neměl v úmyslu přenést vyživovací povinnost na stát, nemůže obstát. Obviněný respektuje trestní rozsudek Okresního soudu v Hodoníně a plní výši výživného, která mu byla stanovena předběžnou otázkou. V závěru svého mimořádného opravného prostředku obviněný poukázal na nálezy Ústavního soudu týkající se dokazování a možností jeho přezkumu v rámci dovolacího řízení sp. zn. II. ÚS 215/99, II. ÚS 1975/08, III. ÚS 2042/08, IV. ÚS 260/2005. Vzhledem k výše uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl podanému dovolání a zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně, a aby věc podle § 265l tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Hodoníně k novému projednání a rozhodnutí. Nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva a k věci se vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Pokud jde o relevantní námitku obviněného, podle které nemohl nakládat se svým majetkem a de facto plnit svou vyživovací povinnost, neboť ze zákona přešlo právo nakládat s majetkem na správce konkursní podstaty, k této státní zástupce uvedl, že pokud byl na majetek toho, kdo je povinen platit výživné, prohlášen konkurs, trvá i nadále jeho vyživovací povinnost, přestože za úpadce platí výživné zpravidla správce konkursní podstaty, a to z majetku, který je v konkursní podstatě (srov. R 7/2007). Vyživovací povinnosti se tedy obviněný účinkem prohlášení konkursu v žádném případě nezbavil. Je sice pravdou, že dílčí povinnost hradit předmětné pohledávky výživného byla zákonem přenesena z úpadce na správce konkursní podstaty, v konkrétním případě však správkyně konkursní podstaty o vyživovací povinnosti ani nevěděla. Z uvedeného důvodu tak nelze této námitce přisvědčit. Trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 2 tr. zák. s