4 Tdo 139/2022 — Nejvyšší soud

4 Tdo 139/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř. Datum rozhodnutí:30. 8. 2022 Spisová značka:4 Tdo 139/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.139.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:13. 11. 2022 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 3190/22 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 4 Tdo 139/2022-1544 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 8. 2022 o dovolání obviněné E. P., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2021 sp. zn. 7 To 264/2021, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 51 T 156/2018, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné E. P. odmítá. Odůvodnění: Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 5. 2021 sp. zn. 51 T 156/2018 byla obviněná E. P. uznána vinnou zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, ukončeným ve stadiu pokusu podle 21 odst. 1 tr. zákoníku, na skutkovém základě, že „jako předsedkyně představenstva společnosti A. M., IČ: XY, se sídlem XY, podala či nechala podat správci daně - Finančnímu úřadu pro XY, Územnímu pracovišti pro XY, se sídlem XY, nepravdivá dodatečná přiznání k DPH, která byla správci daně doručena dne 29. 10. 2015, s úmyslem vylákat od správce daně daň z přidané hodnoty v těchto případech: 1) dodatečné daňové přiznání k DPH za měsíc červenec 2014, kdy daňovým subjektem byl neoprávněně vykázán rozdíl oproti poslední známé dani ve výši 203.482 Kč, přitom na řádku 25 předmětného přiznání k DPH - v režimu přenesení daňové povinnosti - byla uvedena částka ve výši 968.964 Kč, kdy tímto jednáním se obviněná snažila vylákat částku na dani z přidané hodnoty ve výši 203.482 Kč, 2) dodatečné daňové přiznání k DPH za měsíc září 2014, kdy daňovým subjektem byl neoprávněně vykázán rozdíl oproti poslední známé dani ve výši 231.000 Kč, přitom na řádku 25 předmětného přiznání k DPH - v režimu přenesení daňové povinnosti - byla uvedena částka ve výši 1.100.000 Kč, kdy tímto jednáním se obviněná snažila vylákat částku na dani z přidané hodnoty ve výši 231.000 Kč, 3) dodatečné daňové přiznání k DPH za měsíc říjen 2014, kdy daňovým subjektem byl neoprávněně vykázán rozdíl oproti poslední známé dani ve výši 462.000 Kč, přitom na řádku 25 předmětného přiznání k DPH - v režimu přenesení daňové povinnosti - byla uvedena částka ve výši 2.200.000 Kč, kdy tímto jednáním se obviněná snažila vylákat částku na dani z přidané hodnoty ve výši 462.000 Kč, 4) dodatečné daňové přiznání k DPH za měsíc listopad 2014, kdy daňovým subjektem byl neoprávněně vykázán rozdíl oproti poslední známé dani ve výši 5.856 Kč, přitom na řádku 25 předmětného přiznání k DPH - v režimu přenesení daňové povinnosti - byla uvedena částka ve výši 27.885 Kč, kdy tímto jednáním se obviněná snažila vylákat částku na dani z přidané hodnoty ve výši 5.856 Kč, 5) dodatečné daňové přiznání k DPH za měsíc prosinec 2014, kdy daňovým subjektem byl neoprávněně vykázán rozdíl oproti poslední známé dani ve výši 2.520.000 Kč, přitom na řádku 25 předmětného přiznání k DPH - v režimu přenesení daňové povinnosti - byla uvedena částka ve výši 12.000.000 Kč, kdy tímto jednáním se obviněná snažila vylákat částku na dani z přidané hodnoty ve výši 2.520.000 Kč, přičemž do účetnictví společnosti byly vloženy opravné daňové doklady č. 15056, č. 15058, č. 15060, č. 15062, č. 15064 a č. 15066 k dříve vydaným daňovým dokladům, dále byly vystaveny doklady v režimu přenesené daňové povinnosti č. 15057, č. 15059, č. 15061, č. 15065, č. 15067, č. 15063, přičemž předmětné opravné daňové doklady a doklady v režimu přenesené daňové povinnosti byly vloženy do účetnictví neoprávněně s úmyslem vylákat daň z přidané hodnoty, kdy obviněná byla srozuměna s tím, že předmětná plnění poskytnutá společnosti Z. CZ., IČ: XY, se sídlem XY, spočívající v instalačních pracích souvisejících s instalací diesel generátorových stanic, nesplňují podmínky pro zařazení do režimu přenesené daňové povinnosti, neboť je nelze zařadit mezi práce uvedené v kódu klasifikace produkce CZ-CPA 41 až 43, čímž mohla České republice, zastoupené Finančním úřadem pro XY, Územní pracoviště pro XY, IČ: XY, se sídlem XY, způsobit škodu v celkové výši 3.422.338 Kč, avšak k vyplacení daně z přidané hodnoty správcem daně v důsledku daňových kontrol nedošlo“. Za to byla obviněná podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody ve výměře dvou a půl roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku jí byl zároveň uložen peněžitý trest ve výměře 250 denních sazeb po 1.000 Kč, tedy celkem ve výši 250.000 Kč. K následnému odvolání obviněné Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 8. 2021 sp. zn. 7 To 264/2021 podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. shora citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. obviněnou při nezměněném výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně odsoudil podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Proti předmětnému rozhodnutí odvolacího soudu podala obviněná E. P. dovolání s odkazem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021. V jeho odůvodnění namítla, že odsuzující rozsudky soudů obou stupňů byly založeny na nesprávné aplikaci ustanovení čl. 2 odst. 1 směrnice Rady 77/388/EHS a na chybném výkladu judikatury Soudního dvora Evropské unie k tomuto ustanovení. Trvá na tom, že skutek tak, jak byl popsán ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, není trestným činem. Připomněla, že v řízení bylo zjištěno, že společnost A. M. v daném případě dodávala elektromontážní práce související s instalací náhradních dieselgenerátorů v jaderných elektrárnách Temelín a Dukovany, zatímco dodávku těchto generátorů prováděla firma Z. CZ. Jejich montáž pak prováděla firma I C E. Daná fakta žádný ze zúčastněných subjektů nijak nezpochybnil. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že elektromontážní práce prováděné firmou A. M. byly součástí vlastních dieselgenerátorů, posoudil podle dovolatelky celou věc naprosto nesmyslně. Jeho závěr je stejně absurdní, jako kdyby někdo tvrdil, že součástí elektrického spotřebiče určeného k napojení do elektrické sítě je i sama elektrická síť, případně celá rozvodná energetická soustava, protože bez nich není spotřebič funkční. Oba soudy nesprávně posoudily otázku, zda v daném případě bylo v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, uplatnění tzv. přenesené daňové povinnosti. Vycházely přitom ze zásady, že v případě, kdy je poskytnuto vedlejší a hlavní plnění, je třeba uplatnit daňový režim vztahující se k plnění hlavnímu. Tím byla podle nich dodávka dieselgenerátorů od firmy Z. CZ firmě Č. E., zatímco plnění poskytnuté firmou A. M., firmě Z. C. spočívající v dodávce elektromontážních prací, nesprávně a v rozporu s platným právním řádem a judikaturou označily za plnění vedlejší. Odvolacímu soudu obviněná konkrétně vytkla, že své rozhodnutí odůvodnil poukazem na princip vycházející ze zákona o dani z přidané hodnoty, aniž by konkretizoval, ve kterém ustanovení tohoto zákona je daná otázka přesně řešena. Podle mínění obhajoby jde ostatně o nesplnitelný požadavek, protože pojmy „hlavní“ a „vedlejší“ plnění se v zákoně vůbec nevyskytují. V § 36 odst. 3, odst. 4 se hovoří toliko o „vedlejších nákladech“, kdy jde typicky například o dopravné, balné apod. Provádění elektromontážních prací navíc za tzv. vedlejší náklady považovat nelze. Dovolatelka připustila, že předmětná problematika není v dosavadní judikatuře českých soudů dostatečně řešena. Poukázala však na právní závěr plynoucí z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 27. 10. 2005 ve věci C-41/04 Levob Verzekeringen BV, podle nějž je jednotný základ daně z přidané hodnoty třeba vykládat tak, že pokud dvě nebo několik dílčích plnění nebo úkonů poskytnutých osobou povinnou k dani průměrnému spotřebiteli je tak těsně spojeno, že z ekonomického hlediska objektivně tvoří celek, jehož rozdělení by mělo umělou povahu, všechna tato dílčí plně