4 Tdo 15/2025 – Nejvyšší soud

4 Tdo 15/2025-835 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 2. 2025 o dovolání, které podal obviněný S. H., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 7. 8. 2024, č. j. 55 To 56/2024-739, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 5. 9. 2024, č. j. 55 To 56/2024-748, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 6 T 172/2022, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. 12. 2023, sp. zn. 6 T 172/2022 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný S. H. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů): v době od 9. 3. 2019 do 11.5.2022, v úmyslu neoprávněně užívat nebytový prostor jiného, v Olomouci, na pozemku p.č. XY, v k.ú. Olomouc-XY, na XY protiprávně užíval nebytové prostory v majetku poškozené E. M. A., nacházející se v prvním nadzemním podlaží situované v průčelní části domu o výměře 194 m2 a prostory v prvním podzemním podlaží o výměře 150,3 m2, vše zapsáno na LV č. XY, u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Krajské pracoviště Olomouc, pro katastrální území Olomouc-XY, obec Olomouc, ačkoliv si byl vědom platnosti výpovědi z pronájmu uvedených nebytových prostor, která vyplynula z rozsudku Okresního soudu v Olomouci, ze dne 18.10.2016, sp. zn. 21 C 288/2015, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci sp. zn. 75 Co 30/2017 ze dne 29.11.2018, nabytí právní moci dne 5. 3. 2019 a vykonatelnosti dne 9.3.2019, kdy byl povinen uvedené prostory vyklidit a předat klíče k rukám poškozené, čímž takto poškozenou E. M. A., zastoupenou zmocněncem JUDr. Lenkou Vidovičovou se sídlem advokátní kanceláře Zámečnická 497/3a, Olomouc, omezil na jejich vlastnických právech nebytový prostor volně užívat nebo s ním disponovat. 2. Za tuto trestnou činnost byl obviněnému podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. a), § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku nalézacím soudem uložen peněžitý trest ve výměře 180 (jedno sto osmdesát) denních sazeb po 500 Kč (pěti stech korunách českých), tj. celkem ve výši 90 000 Kč (devadesát tisíc korun českých). 3. Současně podle § 229 odst. 1 tr. ř. nalézací soud poškozenou E. M. A., odkázal s jejím nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních. 4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný, který je zaměřil do výroku o vině i o trestu, dále státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Olomouci, která je podala v neprospěch obviněného a zaměřila je do výroku o trestu, jakož i poškozená, která je zaměřila do výroku o náhradě škody a vydání bezdůvodného obohacení. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále také jako „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) o podaných odvoláních rozhodl rozsudkem ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. 55 To 56/2024 tak, že z podnětu odvolání státní zástupkyně a poškozené podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém výroku o trestu a v celém výroku o náhradě škody. Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. obviněného nově odsoudil při nezměněném výroku o vině podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) měsíců. Pro výkon tohoto trestu odvolací soud obviněného podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 256 tr. ř. soud druhého stupně odvolání obviněného zamítl. Zároveň podle § 229 odst. 1 tr. ř. odvolací soud poškozenou E. M. A. odkázal s jejími nároky na náhradu škody a na vydání bezdůvodného obohacení na řízení ve věcech občanskoprávních. 5. Usnesením ze dne 5. 9. 2024, č. j. 55 To 56/2024-748, odvolací soud opravil záhlaví rozsudku ze dne 7. 8. 2024, č. j. 55 To 56/2024-739, neboť v něm byla uvedena nesprávná spisová značka rozsudku nalézacího soudu. II. Dovolání a vyjádření k němu 6. Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. 55 To 56/2024, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, které následně ještě doplnil, když upravil výrok týkající se petitu. Dovolatel explicitně uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť podle něj rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, a rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (konkrétně pak nesprávném hmotněprávním posouzení). 7. Obviněný je toho názoru, že odvolací soud se stejně jako soud prvního stupně ne zcela dostatečně vypořádal s argumenty a námitkami obhajoby. Má za to, že soud prvního stupně jeho obhajobu prakticky ignoroval (v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se soud nevypořádal ani s jedním z argumentů uvedených v závěrečné řeči obhajoby), když odvolací soud jeho argumenty a námitky toliko plošně odmítl, aniž by své závěry opřel o konkrétní skutková zjištění. Dovolatel konstatuje, že je tak nucen opětovně opakovat své argumenty shrnuté již v závěrečné řeči a obsáhlém odvolání. 8. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předně namítá, že oba rozsudky vykazují vady, ke kterým došlo v procesu dokazování a které způsobují extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními na základě těchto důkazů učiněných. Domnívá se, že došlo k porušení základních zásad ovládajících proces dokazování v rámci trestního řízení. 9. Podle dovolatele byla porušena zásada in dubio pro reo, k čemuž odkazuje v obecnosti také na závěry Ústavního soudu. Akcentuje, že vinu obviněného lze vyslovit jen při dodržení zásady materiální pravdy (ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř.), tj. jen je-li prokázána provedenými důkazy bez důvodných pochybností. Tak tomu však v řízení před soudy nižších stupňů podle jeho přesvědčení nebylo. Nadto podle něj z provedených důkazů nebyly dovozeny patřičné skutkové závěry. 10. V podrobnostech pak namítá, že v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně zcela absentovalo hodnocení několika důkazů (tj. uvedení toho, jaké skutkové závěry z nich soud učinil), přestože v úvodu odůvodnění, konkrétně v bodech 2 až 6, tyto důkazy soud konstatoval jako provedené a sumarizoval jejich obsah. Jinak vyjádřeno, v úvodu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně jsou zmíněny konkrétní důkazy jako provedené, následně je však v pasáži obsahující hodnocení důkazů tento soud zcela opomíjí. Takový postup považuje za problematický, zejména s odkazem na skutečnost, že tyto důkazy podporují verzi obhajoby, a naopak vyvrací závěry o jeho vině. Odvolací soud tím, že postup soudu prvního stupně v rámci dokazování vyhodnotil jako bezvadný, vytýkané nedostatky podle něj nenapravil. Podle dovolatele odvolací soud jen v bodech 15 a 16 napadeného rozsudku ryze formálně konstatoval, že došlo k zachování zásady volného hodnocení důkazů a zásady materiální pravdy, přičemž v bodě 23 napadeného rozsudku pak stručně uvedl, že nedošlo k porušení zásady in dubio pro reo. Jinak vyjádřeno, odvolací soud na konkrétní věcné námitky obhajoby zcela rezignoval. Byť dovolatel připouští, že si je pochopitelně vědom toho, že soudy nejsou povinny zabývat se všemi jeho námitkami, nicméně v tomto případě se domnívá, že jde o námitky zcela zásadní, jejichž opomenutí vede k porušení jeho práva na spravedlivý proces. 11. Akcentuje, že soudu prvního stupně vytýkal, že ve svých závěrech nijak nezohlednil některé důkazy, které konstatoval v bodech 3 až 6 rozsudku, a to konkrétně výpovědi všech v řízení slyšených svědků, tj. D. V. (bývalá zaměstnankyně v cukrárně XY, kdy zaměstnavatelem byl R. H.; k obviněnému tedy zcela bez jakéhokoli poměru, viz bod 5 rozsudku), M. H. (strýce obviněného, viz bod 3 rozsudku), R. H. (otce obviněného, viz bod 4 rozsudku), jakož i sdělení jednotlivých institucí a orgánů (ČOI, MMOL, SÚIP, KHS, SZPI, viz bod 6 rozsudku). Obviněný je toho názoru, že tento postup soudu je do jisté míry logický, neboť z uvedených důkazů vyplývá, že v tzv. druhém období od 23. 7. 2019 do 11. 5. 2022, která v podaném dovolání dále specifikuje, cukrárnu neprovozoval on, ale jeho otec R. H., a tedy pokud by se s nimi soud vypořádal, pak by jen těžko mohl dovozovat závěr o jeho vině. Tím, že odvolací soud ve svém rozhodnutí na závěry učiněné v rozsudku soudu prvního stupně pouze odkázal, tuto vadu podle dovolatele nijak nezhojil. 12. Dále dovolatel konstatuje, že kromě toho, že soud prvního stupně nevyhodnotil ty důkazy, které alespoň konstatoval jako provedené a jako pro rozhodnutí relevantní, tak ostatní důkazy, které obhajoba považovala pro řízení významné, soud prvníh