4 Tdo 1525/2019 — Nejvyšší soud

4 Tdo 1525/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:29. 1. 2020 Spisová značka:4 Tdo 1525/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.1525.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zanedbání povinné výživy Dotčené předpisy:§ 196 odst. 3 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:27. 4. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 4 Tdo 1525/2019-260 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 1. 2020 o dovolání obviněného J. P., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 31 To 81/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 2 T 64/2017, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění: Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 2 T 64/2017, byl obviněný J. P. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že: v Liberci ani jinde v době od 11. 12. 2013 do 12. 7. 2016, ačkoliv jde o jeho povinnost podle § 85 zák. č. 94/1963 Sb., zákon o rodině, ve znění do 31. 12. 2013, a dle § 910 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, jako otec úmyslně nepřispíval na výživu svého nezletilého syna AAAAA (pseudonym), narozeného XY, i když mu to jeho majetkové poměry, byť částečně, umožňovaly a své vyživovací povinnosti si byl vědom, přičemž rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 16. 5. 2005, č. j. 10 Nc 454/2004-38, v právní moci dne 16. 7. 2005, mu byla stanovena povinnost platit na syna výživné ve výši 2.000 Kč měsíčně, vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky J. Ch., narozené XY, čímž za uvedené období na výživném dluží částku ve výši 62.000 Kč, kdy vzhledem k tíživé finanční situaci rodiny byly J. Ch. vypláceny nepojistné sociální dávky ve formě příspěvku na živobytí, a to po celé posuzované období. Za shora uvedený přečin uložil Okresní soud v Liberci obviněnému podle § 196 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 62 odst. 1 a § 63 odst. 1 tr. zákoníku trest obecně prospěšných prací ve výměře sto osmdesát (180) hodin. Podle § 63 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 48 odst. 4 písm. i) tr. zákoníku byla obviněnému uložena přiměřená povinnost podle svých možností uhradit dlužné výživné. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl nezletilý AAAAA, nar. XY zastoupený zákonnou zástupkyní J. Ch., nar. XY, bytem XY, Liberec, odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 2 T 64/2017, podal obviněný odvolání. Obviněný opravný prostředek směřoval do všech výroků napadeného rozsudku. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci usnesením ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 31 To 81/2019, tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl. Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 31 To 81/2019, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání do všech výroků z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí soudů nižších stupně spočívá na nesprávném právním posouzení nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněný nejprve rozvádí předpoklady naplnění tohoto dovolacího důvodu, když namítá, že tento dovolací důvod může naplňovat extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, když takový vadný postup může vést k porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení principu řádného spravedlivého procesu, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle obviněného skutkový stav zjištěný provedeným dokazováním měl vést k závěru, že skutek uvedený v obžalobě není trestným činem. Nadto poukazuje na fakt, že soudy většinu provedených důkazů hodnotily v rozporu s jejich obsahem a některé navrhované důkazy neprovedly vůbec, přičemž jejich odmítnutí neodůvodnily či zdůvodnily nedostatečně. Obviněný zdůrazňuje, že nejdůležitější pro posouzení trestnosti neplacení výživného je správné posouzení otázky, zda se pachatel sám nevzdal výdělečné činnosti, která by mu umožňovala hradit výživné. V tomto směru uvádí, že do doby, než bylo proti němu zahájeno v roce 2009 nezákonné trestní stíhání, provozoval podnikatelskou činnost a výživné řádně hradil. Poukazuje na skutečnost, že během pobytu ve vazbě v roce 2009 přišel o veškerý majetek a po propuštění z vazby se ocitnul zcela bez finančních prostředků, odkázán na pomoc svého otce. Tvrdí, že po propuštění z vazby bylo proti jeho osobě zahájeno další trestní řízení, které však skončilo pravomocným zprošťujícím rozsudkem (viz rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. 34 T 19/2011). Obviněný namítá, že se sám v žádném případě nevzdal výdělečné činnosti, která by mu umožňovala hradit výživné. Podle jeho názoru soudy nižších stupňů bagatelizují shora uvedené skutečnosti, když pouze zdůrazňují, že získal od státu finanční odškodnění nemajetkové újmy a že toto měl použit na úhradu vzniklého dluhu na výživném. Vyjadřuje nesouhlas s touto argumentací, když uvádí, že předpokládal, že mu bude přiznáno téměř milionové odškodnění majetkové újmy, přičemž odkazuje na nepravomocné rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 15 C 35/2013 a ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 15 C 78/2014, které mu dávaly právo věřit, že z tohoto bude schopen výživné uhradit. Obviněný konstatuje, že obdržel pouze odškodnění nemajetkové újmy za nezákonnou vazbu a trestní stíhání, přičemž rozvádí, z jakých důvodů z této částky nemohl zaplatit nic na výživném. Argumentuje rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2009, č. j. 5 Afs 76/2008, ze kterého vyplývá, že odškodnění nemajetkové újmy není zdanitelným příjmem ve smyslu zákona o daních z příjmů, nejedná se tedy o příjem ve smyslu jakéhokoliv výdělku či zisku, a proto jsou úvahy soudů, ve smyslu nemajetkové újmy jako nadstandardního příjmu, ze kterého mohl uhradit výživné, zcela neoprávněné. Současně poukazuje na skutečnost, že odškodnění nemajetkové újmy nepodléhá ani exekučnímu vymáhání ve smyslu § 320 odst. 1 občanského soudního řádu. Obviněný dále soudům vyčítá, že se tyto zabývaly pouze tou skutečností, že pobíral dvě sociální dávky pomoci v hmotné nouzi, a to příspěvek na živobytí ve výši existenčního minima a doplatek na bydlení, ve výši nákladů na jeho bydlení. Konstatuje, že zákon o hmotné nouzi stanovuje, že dávka „doplatek na bydlení“ musí být celá použita na úhradu nákladů na bydlení jeho příjemce, takže je pojmově vyloučeno, aby z této dávky hradil výživné. Příspěvek na živobytí má podle zákona o pomoci v hmotné nouzi sloužit k přežití příjemce. Uvádí, že mu byl příspěvek na živobytí snížen z životního minima (3 410 Kč) na existenční minimum (2 200 Kč), v důsledku toho, že na Úřadu práce nenahlásil, že má dluh na výživném. Soudy tak dovodily, že se sám připravil o část příjmu, který mohl vynakládat na výživné. V souvislosti s tímto obviněný zdůrazňuje, že soudy nižších stupňů nezkoumaly, zda je rozdíl (1 210 Kč měsíčně) ve vyplacených dávkách zasílán poškozenému. Snížení příspěvku na živobytí z uvedeného důvodu ho logicky vedlo k přesvědčení, že tato částka je měsíčně zasílána poškozenému. V tomto směru zdůrazňuje, že proto měl soud druhého stupně rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k provedení dalšího dokazování, když nemůže souhlasit s tím, že si nemohl myslet, že rozdíl v dávkách bude vyplácen poškozenému. Obviněný následně hodnotí výpověď svědka M. K., ze které je podle jeho názoru zjevné, že nikdy pracovní nabídky neodmítal, byl v jednání s Úřadem práce aktivní a plnil si veškeré povinnosti. Tvrzení soudu druhého stupně, že se soustředil pouze na formální splnění požadavků Úřadu práce, ale že ve skutečnosti byl pasivní, je podle jeho názoru zcela nepodložené. Podle dovolatele se jedná o jednoznačnou svévoli soudu při hodnocení obsahu provedených důkazů. Dovolatel se vyjadřuje i k výpovědi svědkyně J. Ch., konkrétně ke stavu hmotné nouze poškozeného. Podle obviněného by stav hmotné nouze u poškozeného trval i za předpokladu, pokud by hradil stanovené výživné v plné výši. V souvislosti s § 196 odst. 3 tr. zákoníku obviněný odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2010, sp. zn. 8 Tdo 183/2010 podle kterého z výplaty sociálních dávek nelze bez dalšího dovozovat, že sociální potřebnost znamená současně nebezpečí či stav nouze zaviněný, byť z nedbalosti, obviněným. Pokud tedy soud prvního stupně dospěl k závěru, že nehrazením výživného zapříčin