4 Tdo 160/2021 — Nejvyšší soud

4 Tdo 160/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. b) tr.ř. § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:24. 3. 2021 Spisová značka:4 Tdo 160/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.160.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zneužití pravomoci úřední osoby Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:27. 6. 2021 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 1801/21 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 4 Tdo 160/2021-472 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 3. 2021 o dovolání obviněného L. D., nar. XY v XY, trvale bytem XY č. XY, okres XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 9. 2019 č. j. 6 To 278/2019-413, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 32 T 180/2012, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. D. odmítá. Odůvodnění: Obviněný L. D. byl v předložené trestní věci uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 4. 2015 č. j. 32 T 180/2012-218 z přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku za jednání spočívající v tom, že „dne 11. 4. 2012 v přesně nezjištěné době v XY na XY č. XY v budově XY z pozice vedoucího oddělení vnitřní kontroly XY uložil své podřízené I. Č., nar. XY, aby dále nekonala ve věci vedené na oddělení vnitřní kontroly pod č. j. XY, kdy pod tímto číslem jednacím byl zadokumentován a měl být prověřován přestupek, resp. kázeňský přestupek řidičů vozidel značek Škoda Octavia červené barvy, r. z. XY, jehož provozovatelem bylo XY, a Volkswagen Golf modré metalické barvy, r. z. XY, jehož provozovatelem byl příslušník Policie České republiky F. B., nar. XY, kdy řidiči těchto vozidel byli podezřelí ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., v platném znění, kterého se měli dopustit tím, že dne 10. 4. 2012 v dopoledních hodinách měli parkovat uvedenými vozidly v XY ulici v XY na parkovišti vyhrazeném pro vozidla Muzea města XY, čímž měli porušit ustanovení § 27 odst. 1 písm. o) zákona č. 361/2000 Sb., kdy na pokyn obžalovaného byl sekretářkou oddělení vnitřní kontroly A. Š., nar. XY, spisový materiál v elektronickém systému evidence trestního řízení (ETŘ) zneplatněn poznámkou, že číslo jednací bylo „nabráno omylem“, přičemž tohoto jednání se dopustil s cílem neprověřovat uvedené přestupky, neboť jedním z podezřelých ze spáchání přestupku byl příslušník Policie České republiky J. U., nar. XY, a druhým jmenovaný F. B., aby tak umožnil přestupcům vyhnout se postihu za spáchané přestupky, čímž porušil ustanovení § 2 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, a jednal v rozporu se zněním služebního slibu dle ustanovení § 17 odst. 3 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, a v rozporu se základními povinnostmi příslušníka dle § 45 odst. 1 písm. b), i) tohoto zákona“. Za to mu byl podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku, § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 30 denních sazeb po 500 Kč, tedy celkem ve výši 15.000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, soud mu podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku a § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání, povolání nebo funkce v bezpečnostních sborech na dobu čtyř let. Následné odvolání obviněného Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 1. 6. 2016 č. j. 6 To 463/2015-260 podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné. Z podnětu dovolání obviněného Nejvyšší soud usnesením ze dne 3. 1. 2018 sp. zn. 4 Tdo 1401/2017 obě výše uvedená rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně zrušil, zrušil též všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Okresnímu soudu v Ústí nad Labem přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dovolací senát vyhodnotil jako právně relevantní a současně opodstatněnou námitku obviněného, že soudy nijak neodůvodnily svůj hmotněprávní závěr o takové míře společenské škodlivosti jeho činu, která již vyžadovala vyvození trestněprávních důsledků za jeho spáchání, resp. proč podle jejich názoru v daném případě nepostačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí bylo zřejmé, že zejména okresní soud hodnotil otázku škodlivosti posuzovaného činu pouze v rámci úvah o volbě druhu a výměry ukládaných sankcí, když opomněl, že je nutno terminologicky rozlišovat mezi hodnocením rozhodných skutečností z hlediska míry společenské škodlivosti činu při použití zásady subsidiarity trestní represe a hodnocením kritérií podřazených pod pojem povaha a závažnost trestného činu při určování druhu trestu a jeho výměry ve smyslu § 39 tr. zákoníku. V reakci na dané pochybení Nejvyšší soud zdůraznil, že vztahuje-li se § 12 odst. 2 tr. zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe k pojmu trestného činu, jde o otázku viny, kdy je třeba hodnotit společenskou škodlivost deliktu při zvažování rozhodných kritérií pro stanovení spodní hranice trestní odpovědnosti. U povahy a závažnosti trestného činu jde naopak o kritéria uplatňovaná při ukládání trestu v případě, kdy soud nejprve shledal potřebnou míru společenské škodlivosti činu pro uplatnění trestní odpovědnosti pachatele. Soud prvního stupně se tedy měl s otázkou případné aplikace zásady subsidiarity trestní represe vypořádat již v rámci posouzení viny obviněného, tj. při řešení otázky, zda skutek je či není trestným činem, a nikoli tuto zásadu a z ní vyplývající princip použití trestního práva jako prostředku ultima ratio uplatňovat až v souvislosti s úvahami o výměře či druhu trestu, jak učinil. Krajskému soudu pak bylo vytknuto, že v rámci prvního odvolacího přezkumu tuto závažnou vadu nejen neodstranil, ale sám ji zopakoval při vlastním rozhodování o řádném opravném prostředku obviněného. Nejvyšší soud tedy nalézacímu soudu uložil, aby se věcí v intencích kasačního rozhodnutí znovu zabýval, odstranil a napravil zjištěné pochybení a při opětovném právním posouzení jednání obviněného důsledně zvážil, zda jeho případná právní kvalifikace může obstát i ve světle judikatorních závěrů Nejvyššího soudu k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe a z ní odvozeného principu ultima ratio jakožto materiálních korektivů jinak formálního pojetí trestného činu v trestním zákoníku č. 40/2009 Sb. Okresní soud v Ústí nad Labem v následném hlavním líčení částečně doplnil dokazování a poté ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 14. 5. 2018 č. j. 32 T 180/2012-363, jímž obviněného na nezměněném skutkovém základě (viz shora) znovu uznal vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za který mu podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku, § 67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložil pouze mírnější peněžitý trest ve výměře 20 denních sazeb po 500 Kč, tedy celkem ve výši 10.000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil mu podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Následně podané odvolání obviněného bylo zamítnuto podle § 256 tr. ř. usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 9. 2019 č. j. 6 To 278/2019-413. I na posledně uvedené rozhodnutí odvolacího soudu reagoval obviněný L. D. dovoláním, v němž tentokrát uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. V jeho odůvodnění předně zopakoval, že se stíhaného skutku nedopustil, a i kdyby ano, jednalo by se s ohledem na všechny okolnosti případu o prohřešek nízké „společenské nebezpečnosti“, který by mohl být efektivně vyřešen v kázeňském řízení tak jako stovky jiných podobných i mnohem závažnějších případů. Znovu připomněl, že podstatou celé kauzy byla situace, kdy Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje nemělo k dispozici žádná vlastní parkovací státní pro příslušníky PČR, kteří se při plnění služebních povinností potřebovali vozem dopravit do jeho sídla. Proto dva policisté čistě z nutnosti zaparkovali svá vozidla na volných parkovacích místech, jež ovšem byla vyhrazena Muzeu města XY. Přitom zvolili tu nejméně závažnou variantu nesprávného parkování v situaci, když z objektivních důvodů nebylo možné zaparkovat jinde. Dovolateli je pak kladeno za vinu, že měl své podřízené dát pokyn, aby ve věci tohoto bagatelního přestupku nekona