4 Tdo 186/2023

Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 9. 8. 2022, sp. zn. 1 T 106/2016 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný J. H. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve stadiu pokusu § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že: nejpozději dne 27. listopadu 2015 v XY, XY, v kanceláři společnosti S., se sídlem tamtéž, jako jednatel uvedené společnosti v úmyslu obohatit společnost S. vyplnil blankosměnku vystavenou dne 1. dubna 2004 v XY společností E. na řad společnosti S., tak, že v kolonce částka ručně dopsal číslici 2 400 000, v kolonce datum splatnosti vyplnil datum 8. prosince 2015 a v kolonce částka slovy vyplnil dva-miliony-čtyři-sta-tisíc-korun-českých, ačkoli věděl, že směnka zajišťuje závazek vzniklý na základě smlouvy o půjčce č. 031/2 uzavřené dne 1. 4. 2004 mezi společností S. coby věřitelem a společností E. coby dlužníkem, která byla ke dni 31. 8. 2004 splacena, ukončena a nahrazena novou smlouvou č. 031/3 ze dne 1. 9. 2004 a že podle článku III odst. 3) této smlouvy může blankosměnku vyplnit toliko v případě, že se dlužník dostal do prodlení splátky úroků dle čl. II odst. 7) této smlouvy na dobu delší 30 dnů, kdy si byl vědom toho, že taková situace nenastala, následně dopisem ze dne 27. 11. 2015 jménem společnosti S. vyzval společnost E. k zaplacení dlužné směnečné sumy ve výši 2 400 000 Kč nejpozději do 8. 12. 2015, čímž předstíral, že existuje závazek se smlouvy o půjčce ze dne 1. 4. 2004 č. 031/2, s upozorněním, že v opačném případě bude přistoupeno k soudnímu uplatnění tohoto nároku včetně veškerého příslušenství, což společnost E. odmítla splnit a částku neuhradila, následně dne 7. 12. 2015 předmětnou směnku bezplatně indosoval na řad společnosti Z. c. p. p. s tím, že tato společnost neprodleně zahájí soudní řízení vůči společnosti E. a případně vymožená částka bude předána společnosti S., následně byla dne 13. 1. 2016 podána k Městskému soudu v Praze žaloba na zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím a dne 12. 5. 2016 byl vydán Městským soudem v Praze směnečný platební rozkaz č. j. 53 Cm 5/2016-66, který dosud není v právní moci.

Za uvedený zločin uložil soud prvního stupně dovolateli podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku soud výkon uloženého trestu odnětí svobody dovolatele podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. nalézací soud poškozenou společnost E. odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 9. 8. 2022, sp. zn. 1 T 106/2016, podal dovolatel odvolání směřované proti všem výrokům napadeného rozsudku. Rozhodnutí soudu prvního stupně napadl odvoláním i státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Chebu v neprospěch obviněného, které výhradně směřoval do výroku o trestu. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Plzni (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 6 To 181/2022, tak, že na základě odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek nalézacího soudu v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že dovolatele uznal vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 21 odst. 1, § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se měl dopustit tím že: dne 7. 12. 2015 na přesně nezjištěném místě v XY jako jednatel společnosti S., IČ: XY (dále jen „S.“) jménem této společnosti uzavřel jako postupitel se společností Z. c. p. p., IČ: XY, zastoupenou jednatelkou J. B. (dále jen „Z. c. p. p.“) Smlouvu o postoupení pohledávky, kterou měla mít společnost S. za společností E., IČ: XY (dále jen „E.“) z titulu směnky vystavené dne 1. 4. 2004 znějící na směnečnou sumu 2 400 000 Kč, přičemž v rozporu se skutečností prohlásil, že tato pohledávka ke dni uzavření smlouvy trvá, není promlčena a nezanikla, ačkoli věděl, že pohledávka zajištěná směnkou vznikla na základě Smlouvy o půjčce č. 031/2 uzavřené dne 1. 4. 2004 mezi společností S. zastoupenou obžalovaným jako jejím jednatelem a společností E. zastoupenou M. H. jako místopředsedou představenstva, avšak byla ke dni 31. 8. 2004 zaplacena a ke dni uzavření výše uvedené Smlouvy o postoupení pohledávky již neexistovala, čímž uvedl společnost Z. c. p. p. v omyl, přičemž předtím nejpozději dne 27. 11. 2015 v kanceláři společnosti S. v XY, XY, excesivně vyplnil směnku tak, že v kolonce částka ručně dopsal číslici 2 400 000, v kolonce datum splatnosti vyplnil datum 8. prosince 2015 a v kolonce částka slovy vyplnil dva – miliony-čtyři-sta-tisíc-korun-českých, a následně takto vyplněnou směnku výše uvedenou Smlouvou o postoupení pohledávky bezplatně indosoval na řad společnosti Z. c. p. p. s tím, že dle smluvních ujednání této smlouvy tato společnost neprodleně zahájí soudní řízení vůči společnosti E. a případně vymožená částka bude předána společnosti S., následně právní zástupce společnosti Z. c. p. p. zaslal společnosti E. předžalobní výzvu datovanou 9. 12. 2015, v níž se domáhal, aby společnost E. zaplatila ve lhůtě 7 kalendářních dnů dlužnou směnečnou jistinu ve výši 2 400 000 Kč, včetně úroku z prodlení a směnečné odměny, dne 13. 1. 2016 podala společnost Z. c. p. p. jako žalobce vůči společnosti E. jako žalovanému k Městskému soudu v Praze žalobu o zaplacení 500 000 Kč s příslušenstvím a směnečné odměny ve výši 8 000 Kč, Městský soud v Praze vydal dne 12. 5. 2016 pod č. j. 53 Cm 5/2016 – 66 platební rozkaz, který dosud nenabyl právní moci, přičemž při případném plnění z excesivně vyplněné a postoupené směnky by vznikla společnosti E. škoda ve výši 2 400 000 Kč a současně by byla o tuto částku obohacena společnost S.

Za uvedený zločin uložil odvolací soud obviněnému podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku výkon uloženého trestu odnětí svobody dovolateli podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. odvolací soud poškozenou společnost E. odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Chebu soud druhého stupně podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 6 To 181/2022, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. c) a h) tr. ř., tedy z důvodu že neměl v řízení obhájce, i když jej podle zákona měl mít. Dále z důvodu, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

K naplnění dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. dovolatel uvádí, že se odvolací soud ztotožnil se skutkovými závěry okresního soudu, nicméně se neztotožnil s právním posouzením okresního soudu. Akcentuje, že podle odvolacího soudu neuvedl v omyl společnost E. (dále jen „E.“), nýbrž společnost Z. c. p. p. (dále jen „Z. c.“). Proto odvolací soud následně změnil popis skutku ve výroku o vině způsobem, že znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu jsou podle skutkové věty výroku o vině rozsudku odvolacího soudu spatřovány ve zcela jiných skutkových okolnostech, které ve skutkové větě výroku o vině rozsudku okresního soudu vůbec nebyly uvedeny. Konkrétně namítá, že odvolací soud doplnil do skutkové věty, že jako jednatel společnosti S. (dále jen „S.“) v postavení postupitele uzavřel se společností Z. c. dne 7. 12. 2015 Smlouvu o postoupení pohledávky, v níž měl v rozporu se skutečností prohlásit, že postupovaná pohledávka z titulu směnky ke dni uzavření smlouvy trvá, není promlčena a nezanikla, a že o tomto rozporu měl dovolatel vědět, čímž měl společnost Z. c. uvést v omyl. Skutkové okolnosti vyjadřující znak „uvedení v omyl“ tak byly ve skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu nahrazeny ve skutkové větě výroku o vině rozsudku odvolacího soudu zcela jinými skutkovými okolnostmi, které ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu vůbec nebyly uvedeny.

Obviněný tak namítá překvapivost rozhodnutí nalézacího soudu, jelikož o odlišném právním názoru krajského soudu nebyl v průběhu odvolacího řízení vůbec informován. Dozvěděl se jej až z ústního vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu. Akcentuje, že tímto postupem byl zbaven možnosti, aby se proti odlišnému právnímu názoru krajského soudu vymezil a předložil argumenty, pro které právní názor odvolacího soudu nepovažuje za správný. Namítá, že právu na obhajobu by odpovídal jen takový postup, při kterém by odvolací soud na změnu právního názoru a nutnost změny skutkové věty obhajobu upozornil a dal jí prostor k uplatnění námitek. Nic takového avšak soud druhého stupně neučinil.

Dovolatel následně odkazuje na judikaturu Ústavního soudu. Konkrétně na nálezy sp. zn. I. ÚS 3206/08 či sp. zn. I. ÚS 55/04. Dále také na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 892/2005-I, či ze dne 21. 9. 2005, sp. zn. 8 Tdo 911/2005. Z této judikatury obviněný vyvozuje povinnost dovolacího soudu zabývat se též námitkou, že v řízení před nižšími soudy byla postupem soudu zkrácena práva obhajoby – v tomto případě minimálně právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se kladou obviněnému za vinu, a důkazům o nich, uvádět okolnosti a důkazy sloužící k obhajobě dovolatele, činit návrhy. Proto se domnívá, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, což lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Obviněný dále uvádí, že pokud by toto porušení práva na spravedlivý proces nespadalo pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., tak pak by muselo spadat pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

Ve vztahu k nesprávnému právnímu posouzení skutku [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] obviněný namítá porušení zákazu reformationis in peius zakotveného v § 259 odst. 4 tr. ř., a to ze strany odvolacího soudu, jelikož v neprospěch obviněného může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného. Podle ustálené judikatury lze námitku porušení uvedeného zákazu obsahově podřadit pod dovolací důvod, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04; ze dne 8. 6. 2006, sp. zn. II. ÚS 304/04; či ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/2005). Poté odkazuje i na nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2006, sp. zn. II. ÚS 544/05. Je přesvědčen o tom, že závěry, ke kterým v nálezu sp. zn. II. ÚS 544/05 dospěl Ústavní soud, je možné aplikovat i na jeho případ. Upozorňuje na skutečnost, že státní zástupce sice podal odvolání v jeho neprospěch, avšak odvolání směřovalo pouze do výroku o trestu, nikoli do výroku o vině. Uvádí, že postupem odvolacího soudu došlo ke změně k horšímu, a tudíž porušení výše zmíněného zákazu, neboť popis skutku rozsudku soudu prvního stupně nevyjadřoval naplnění všech znaků zvolené skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.

Dále dovolatel argumentuje, že odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že jako jednatel společnosti S. uvedl v omyl společnost Z. c. pod přehradou. K tomu konkretizuje, že odvolací soud spojuje uvedení v omyl s jeho prohlášením obsaženým ve Smlouvě o postoupení pohledávky uzavřené dne 7. 12. 2015 mezi společnosti S. jako postupitelem a společností E. jako postupníkem, že pohledávka z titulu směnky vystavené dne 1. 4. 2004 na směnečnou sumu 2 400 000 Kč trvá, není promlčena a nezanikla, ačkoliv údajně měl vědět, že pohledávka zajištěná předmětnou směnkou byla ke dni 31. 8. 2004 zaplacena a ke dni uzavření Smlouvy o postoupení pohledávky již neexistovala.

Dovolatel akcentuje, že směnečná pohledávka a pohledávka zajišťovaná směnkou jsou odlišné pohledávky, nejde o jednu a tu samou pohledávku. Směnečná pohledávka je spojena s existencí směnky jako cenného papíru. Zanikne spolu se znakem směnky. Zánik zajišťované pohledávky nevede k zániku směnečné pohledávky, protože ta vyplývá přímo ze směnečné listiny. Naproti tomu pohledávka, která je zajištěna zajišťovací směnkou, není závislá na existenci směnky jako takové. Zánik zajišťovací směnky není důvodem zániku zajišťované pohledávky. Obě pohledávky (směnečná i zajišťovaná) mohou mít dokonce jiného věřitele. K tomu dodává, že Smlouvou o postoupení pohledávky uzavřenou dne 7. 12. 2015 mezi společností S. jako postupitelem a společností E. jako postupníkem byla převáděna směnečná pohledávka a nikoliv zajišťovaná pohledávka. Prohlášení obsažené v čl. II. odst. 1 uvedené smlouvy se podle výslovného odkazu vztahuje pouze k pohledávce uvedené v čl. 1, kde je výslovně uvedeno, že se jedná o pohledávku z titulu směnky vystavené dne 1. 4. 2004 znějící na směnečnou sumu 2 400 000 Kč. Prohlášení o existenci pohledávky obsažené v postupní smlouvě se tak nevztahuje k zajišťované (nesměnečné) pohledávce a nelze z něj proto v žádném případě dovozovat, že při uzavření této smlouvy v rozporu se skutečností předstíral, že závazek zajištěný spornou směnkou zanikl (výslovná citace). Jestliže tedy uvedl v prohlášení obsaženém v čl. II odst. 1 postupní smlouvy, že pohledávka uvedená v čl. I postupní smlouvy – tzn. směnečná pohledávka trvá, není promlčena a nezanikla, nebylo toto prohlášení v rozporu se skutečností, protože směnečná pohledávka ke dni uzavření postupní smlouvy skutečně existovala. Namítá tak, že odvolacím soudem tvrzený rozpor se skutečností neodpovídá skutečnému obsahu Smlouvy o postoupení pohledávky. Již z tohoto důvodu nemohl společnost Z. c. uvést v omyl.

Dovolatel dále namítá, že odvolací soud neřešil otázku příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem, nesprávně aplikoval závěry vyslovené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1576/2010 na předmětnou trestní věc, které následně cituje. Uvádí, že soud druhého stupně dospěl k závěru, že v projednávané věci měla být uvedena v omyl společnost Z. c. Osobou poškozenou měla být společnost E. a osobou obohacenou společnost S. V tomto kontextu odkazuje na citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1576/2010, a uvádí, že v citované části dovozuje Nejvyšší soud trestnost jednání v případě prodeje směnky se záměrem získat (vedle plnění získaného ze zajišťovaného závazku) prospěch též z prodeje směnky. Dále dovolatel dovozuje, že podle Nejvyššího soudu je u skutkové podstaty § 209 tr. zákoníku vyžadováno zamlčení skutečnosti, že došlo ke splnění zajišťovaného závazku, před nabyvatelem směnky.

Obviněný akcentuje, že v nyní projednávané věci bylo prokázáno, že převod směnečné pohledávky byl sjednán jako bezúplatný, nejednalo se tedy o prodej směnky. V tomto směru odkazuje na bod 31 zrušujícího usnesení odvolacího soudu ze dne 10. 4. 2019.

Pokud jde o znak zamlčení podstatné skutečnosti, odkazuje opětovně na rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 10. 4. 2019, ve kterém měl tento soud uvést, že není jasné, co společnost Z. c. (zastoupená paní J. B.) o zajišťované (tedy nesměnečné) pohledávce věděla, resp. zda a popř. co obviněný jí v souvislosti s postoupením směnečné pohledávky ohledně zajišťované pohledávky sdělil, tedy zda jí ohledně zajišťované pohledávky něco vědomě zamlčel. Podle obviněného nebylo zjištěno ničeho, co by nasvědčovalo závěru, že společnost Z. c. uvedl v omyl.

Následně obviněný opětovně odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1576/2010, a to ohledně významu zamlčení skutečnosti (při prodeji směnky), že zajišťovaný závazek byl splněn. Dovozuje, že podle Nejvyššího soudu je podmínkou k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, aby vznik škody (či bezprostřední hrozba vzniku škody) byla důsledkem zamlčení uvedené skutečnosti. Pokud by tomu tak nebylo, potom zde nebude příčinná souvislost mezi zamlčením podstatné skutečnosti a vznikem škody, a nebudou tak naplněny ani znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu. Akcentuje, že v nastíněné příčinné souvislosti Nejvyšší soud (tam Vrchní soud v Praze) přehlédl, že zatajení uvedené informace nemělo podle odvolacího soudu vliv na rozhodnutí nabyvatele (kupujícího) směnky o majetkové dispozici; tedy že k prodeji směnky by došlo i v situaci, kdyby prodávající kupujícímu tuto informaci sdělil. Za takových okolností by zde ale chyběla příčinná souvislost mezi zatajením informace a vznikem (hrozbou) škody na straně jiné osoby, protože k převodu směnky by došlo i v případě, že by kupující měl uvedenou informaci před koupí směnky k dispozici. V této souvislosti odkazuje obviněný rovněž na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 11 Tdo 1008/2014, také na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2000, sp. zn. 8 Tz 136/2000. Shrnuje, že v dané věci nebylo zjištěno nic k tomu, zda by případné zatajení informace o zajišťované pohledávce, pokud by k němu došlo, mělo vliv na rozhodnutí společnosti Z. c. o majetkové dispozici (nabytí sporné směnky). Nalézací či odvolací soud otázku příčinné souvislosti vůbec neřešily. V souvislosti s tím, zda je posouzení příčinné souvislosti otázkou skutkovou či právní, odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 83/2019. Uvádí, že ačkoliv jde o judikaturu v civilních věcech, platí její závěry v obecné rovině nepochybně i pro posouzení příčinné souvislosti mezi jednáním pachatele a trestněprávně relevantním následkem. Pokud nižší soudy ve sledované věci otázku příčinné souvislosti neřešily vůbec, jedná se o pochybení jak z hlediska nedostatečných skutkových zjištění, tak z hlediska nesprávného právního posouzení. Dovolatel dále uvádí, že „[z] výše uvedených důvodů je proto případ řešený v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1576/2010 jednak v určitých skutkových okolnostech významných z hlediska právní kvalifikace skutku odlišný, jednak je založen na nesprávném, resp. nedostatečném vyhodnocení příčinné souvislosti mezi zamlčením určité okolnosti a vznikem škody jako trestněprávně relevantním následkem.“. Dodává, že kromě toho se Nejvyšší soud v uvedeném usnesení Nejvyššího soudu nijak nevypořádal s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 541/10 a jeho dopady na trestněprávní kvalifikaci směnečných sporů s ohledem na princip ultima ratio.

Obviněný namítá, že údajné zamlčení podstatné skutečnosti před společností Z. c. zpochybňuje i tvrzení samotné poškozené společnosti E., která v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu vydaném v řízení vedeném u Městského soudu v Praze uvedla, že jediná společnice a jednatelka společnosti Z. c. jednala ve shodě a po předcházející domluvě s obviněným (tuto námitku zmiňuje i okresní soud v odůvodnění v pořadí prvního zprošťujícího rozsudku okresního soudu). Nic takového v řízení nebylo ovšem prokázáno. Pokud by tomu však bylo, tak podle obviněného lze z povahy věci (při jednání ve shodě) jen stěží uvažovat o tom, že by před společností Z. c. něco zamlčel, a tedy ji uvedl v omyl.

Dovolatel je také přesvědčen, že odvolací soud vůbec nezohlednil, že jeho jednání nesměřovalo ke vzniku škody na straně společnosti E. ani k obohacení na straně společnosti S.– nesprávné posouzení otázky naplnění subjektivní stránky trestného činu. Uvádí, že již v odvolání namítal, že společnost E. měla v době uplatnění sporné směnky vůči společnosti S. dluh ve výši 2 400 000 Kč. Existence tohoto dluhu nebyla vyvrácena. Odvolací soud však ve shodě se soudem nalézacím, došel k závěru, že se ale nemohlo jednat o dluh, který by vznikl ze smlouvy o půjčce č. 031/2 ze dne 1. 4. 2004. Dovolatel namítá, že vyřešení otázky, zda má společnost E. vůči společnosti S. dluh, má význam pro případné posouzení, zda mohlo dojít k naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu § 209 tr. zákoníku. Namítá, že na směnce byla doplněna částka 2 400 000 Kč, což je přesně částka odpovídající výše nesplacené částce poskytnuté společnosti E. na provozní financování v roce 2011. K doplnění směnečné sumy na zajišťovací blankosměnce vystavené ke smlouvě o půjčce č. 031/3 z 1. 9. 2004 nedošlo, když společnost E. mu tuto blankosměnku odmítla vydat a předmětná blankosměnka nebyla společností S. využita k realizaci zajištění nesplacené pohledávky ve výši 2 400 000 Kč vzniklé v souvislosti s provozním financováním společnosti E. ze strany společnosti S. Daná pohledávka není vymáhána ani žalobou o zaplacení z titulu půjčky (nikoli směnky). Uplatněním dané směnky vystavené dne 1. 4. 2004 tak podle dovolatele dochází pouze k vymáhání částky odpovídající dluhu, který společnost E. vůči společnosti S. stále má. Doplnění částky tak bylo s úmyslem vymožení dluhu, který existuje. Nelze tak dovodit podvodný úmysl. Vyplněním předmětné blankosměnky pak obviněný sledoval zcela legitimní cíl.

Obviněný dodává, že nalézací soud učinil skutkový závěr, že blankosměnku vystavenou společnosti E. na řad společnosti S. ke smlouvě o půjčce č. 031/3 k zajištění pohledávky společnosti S. z této smlouvy si ponechala společnost E. a odmítla ji dovolateli předat (ačkoliv převzala blankosměnku vystavenou společností S. na řad společnosti E. k zajištění pohledávky společnosti E. z této smlouvy, při probíhajícím provozním financováním společnosti E. ze strany společnosti S. totiž mohlo dojít ke vzniku pohledávky společnosti E. vůči společnosti S., kterou měla zajišťovat právě blankosměnky vystavená společností S. na řad společnosti E.). Potom ale podle dovolatele platí, že v realizaci zajištění prostřednictvím blankosměnky vystavené ke smlouvě o půjčce č. 031/3 mu bylo zabráněno tím, že mu tuto blankosměnku společnost E. odmítla vydat. Její vydání podle zjištění nalézacího soudu podmiňovala tato společnost předáním blankosměnky vystavené ke smlouvě o půjčce č. 031/2. Obě blankosměnky přitom zajišťovaly pohledávku společnosti S. vzniklou provozním financováním společnosti E., který byl v případě obou smluv smluvně omezen limitem 5 000 000 Kč. Dovolatel tak uvádí, že jeho cílem bylo dosáhnout uplatněním blankosměnky vymožení existujícího dluhu, který navíc byl platně zajištěn blankosměnkou, kterou mu ale společnost E. odmítla předat. Dovozuje, že vyplněním a uplatněním blankosměnky vystavené dne 1. 4. 2004 neporušoval žádný zájem chráněný trestním zákoníkem, naopak postupoval plně v souladu s vůlí smluvních stran, které obě akceptovaly zajištění pohledávky společnosti S. z titulu provozního financování blankosměnkou. Dodává, že s touto argumentací, kterou uplatnil již v odvolání, se soud druhého stupně vůbec nevypořádal. Podle obviněného tak odvolací soud nejenže dospěl k nesprávnému právnímu posouzení, zda byla naplněna subjektivní stránka trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, ale zároveň tím odvolací soud porušil jeho právo na spravedlivý proces. Přitom odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06. Podle dovolatele odvolací soud ve vztahu k dluhu společnosti E. vůči společnosti S. pouze uvedl, že okresní soud důvodně uzavřel, že si v době vyplnění směnky byl vědom toho, že tento dluh může být sporný, neboť ho druhá strana neuznává. K této údajné spornosti se následně obviněný detailněji vyjadřuje, přitom akcentuje, že podstatné jsou objektivní skutečnosti a nikoli názor protistrany, přičemž se opětovně vyjadřuje k existenci dluhu a jeho významu na posouzení celé věci. Zdůrazňuje, že se jedná o spor mezi dvěma společnostmi, k jehož vyřešení je standardně příslušný civilní soud.

Následně dovolatel podotýká, že na základě pokynu odvolacího soudu ve zrušujícím usnesení ze dne 10. 4. 2019 byl ve věci přibrán znalec Ing. Antonín Filip z oboru ekonomika, odvětví mzdy, účetní evidence. Z jím vypracovaného znaleckého posudku plyne, že společnost E. měla ještě ke konci roku 2013 závazek ve výši 2 400 000 Kč, který jí vznikl vůči společnosti S. Jelikož znalec ale neměl k dispozici kompletní účetnictvím společnosti E., nemohl se vyjádřit k tomu, zda byl uvedený dluh společnosti E. splacen (jak uvádí tato společnost), či nikoliv.

Obviněný namítá existenci zmíněného dluhu a také to, že se váže ke smlouvám o půjčce č. 031/2 a č. 031/3. O existenci dluhu byl navíc utvrzen i obsahem Výroční zprávy společnosti E. za rok 2014, kde jsou v příloze účetní závěrky na straně 10 uvedeny jak smlouva o půjčce č. 031/3, tak smlouva o půjčce č. 031/2 s dovětkem, že smlouvy budou ukončeny v roce 2015. U jiných smluv je přitom ve výroční zprávě výslovně uvedeno, že ukončeny byly. Namítá, že obsah výroční zprávy vyhotovené v roce 2015 již nemohl ovlivnit, neboť byl předsedou a členem představenstva společnosti E. do 30. 6. 2014. Soud prvního stupně akceptoval vysvětlení členů představenstva společnosti E., že neukončenost smluv spojovali s nepředáním blankosměnky vystavené k dané smlouvě. Podstatné podle dovolatele ale je nikoliv to, jak údaj o smlouvě č. 031/2 ve výroční zprávě vnímali členové představenstva E., nýbrž to, jak tento údaj vnímal on. Tedy jako důkaz o tom, že uvedená smlouva nebyla ukončena a že závazky z ní nadále trvají.

Dovolatel dále namítá, že odvolací soud měl aplikovat závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 541/2010, a pokud to neučinil, nerespektoval tak princip ultima ratio. Část daného nálezu dovolatel cituje a následně předestírá závěry z tohoto rozhodnutí. Poté uvádí, že v citovaném rozhodnutí Ústavní soud neshledal jako trestné takové jednání, které spočívalo v excesivním uplatnění osamostatněné zajišťovací směnky vůči dlužníkovi s odkazem na neexistující kauzu směnky (předstírání nesplněného závazku z neexistující další půjčky dlužníka), a to s ohledem na abstraktní povahu směnečné pohledávky, přičemž dle obviněného, nelze odhlédnout ani od toho, že výstavce směnky svým vlastním neopatrným jednáním možnost své obrany proti směnce snížil. To navíc v situaci, kdy skutečná kauzální pohledávka byla uplatněna samostatně – vedle směnečné pohledávky jejím věřitelem prostřednictvím podané civilní žaloby, když právě toto souběžné uplatnění pohledávky mělo vést ke vzniku škody na straně dlužníka a založit trestnost jednání. Obviněný dodává, že vzhledem na závěry v daném nálezu Ústavního soudu jej nalézací soud v pořadí prvním rozsudkem ze dne 9. 5. 2018 zprostil obžaloby. Odvolací soud se v rozsudku s obhajobou dovolatele z pohledu principu ultima ratio náležitě nevypořádal. Pouze uvedl, že v projednávané věci musí i s ohledem na § 12 odst. 2 tr. zákoníku následovat trestněprávní postih. Argumentoval tím, že postoupení pohledávky na společnost Z. c. bylo pouze zdánlivé – případně vymožená směnečná částka měla být podle Smlouvy o postoupení pohledávky převedena na společnost S. a účelem postoupení bylo podle odvolacího soudu ztížení obrany společnosti E. ve směnečném řízení.

K tomu dovolatel namítá, že i kdyby byl předestřený závěr odvolacího soudu správný, nic to nemění na povinnosti soudů respektovat princip ultima ratio. Podle dovolatele pořád platí, že směnečný závazek je abstraktní povahy a že spory ze směnky jsou řešitelné v civilním sporu. Společnost E. mohla podle obviněného postupovat tak, aby ji byly zachovány kauzální námitky i v případě postoupení směnečné pohledávky. Jestliže společnost E. nepostupovala při vystavení sporné směnky dostatečně opatrně, aby jí zůstaly zachovány kauzální námitky i pro případ převodu směnky, nelze s následným převodem směnky na společnost Z. c. spojovat jakékoliv trestněprávní následky. Nad to namítá, že odvolací soud naznačuje, že společnost Z. c. jednala při nabývání směnky ve shodě se společností S., když konstatuje, že mu uniká ekonomický smysl uzavření smlouvy o postoupení pohledávky pro společnost Z. c. Tedy naznačuje, že společnosti Z. c. muselo být zřejmé, že účelem převodu směnky je ztížení obrany společnosti E. ve směnečném řízení. To podle dovolatele koresponduje s tvrzením společnosti E. ve směnečném řízení, že jediná společnice a jednatelka společnosti Z. c. jednala při nabývání směnky ve shodě a po předcházející domluvě s obviněným. V takové situaci by ale bylo z povahy věci vyloučeno, aby obviněný společnost Z. c. p. p. uvedl v omyl. Jednání ve shodě a uvedení v omyl se totiž vzájemně vylučují.

Závěrem tak dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. c) a h) tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 11. 2022, č. j. 6 To 181/2022-1409, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 9. 8. 2022, č. j. 1 T 106/2016-1374, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu. Dále navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Chebu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 9. 3. 2023, sp. zn. 1 NZO 109/2023, nejprve shrnula průběh trestního řízení, uplatněný dovolací důvod a zvolenou argumentaci obviněného. Následně se vyjadřuje k dovolatelem uplatněnému dovolacímu důvodu § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., který podrobně rozvádí. Zdůrazňuje, že tento důvod se nevztahuje na jakékoliv porušení práva obviněného na obhajobu, přičemž dále detailně popisuje, na jaké případy tento dovolací důvod dopadá. Akcentuje, že z uplatněné dovolací argumentace vyplývá pouze zbavení možnosti dovolatelovi kvalifikované obrany proti takovému výsledku odvolacího řízení – tedy nikoliv proti procesnímu postupu k takovému výsledku vedoucímu, který spojuje s námitkou porušení zákazu reformace in peius. Státní zástupkyně je tak přesvědčena o tom, že svou argumentací dovolatel nezaložil kvalifikovaný podnět k dovolacímu přezkumu.

K namítanému zákazu reformace in peius státní zástupkyně dodává, že ta odpovídá dovolatelem uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právě s ohledem na možné hmotněprávní důsledky jejího nedodržení. Státní zástupkyně uvádí, že nevztahuje-li se zákaz reformace in peius na vlastní řízení, ale pouze na jeho výsledek, tedy na rozhodnutí ve věci samé, pak při hodnocení postavení obviněného ve světle přezkoumávaného odsuzujícího rozsudku odvolacího soudu zůstává podstatným, že opatřený skutkový stav věci, odpovídající právní kvalifikaci dovolatelova jednání ve smyslu znaků skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, byl kvalifikován a rovněž sankcionován zcela shodným způsobem, který vyplývá z prvostupňového odsuzujícího výroku aniž by tak došlo k porušení zákazu reformace in peius.

Státní zástupkyně následně odmítá dovolatelův „teoretický exkurz“ do rozdílů mezi směnečnou pohledávkou a pohledávkou zajišťovanou směnkou, když tento se na skutkové okolnosti posuzovaného případu nevztahuje, což následně odůvodňuje. Předně odkazuje v tomto na znění Smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 7. 12. 2015, když zejména podle té je patrné, že předmětem směnečného indosamentu se stala doposud existující pohledávka bez právních vad zajištěná směnkou. Tedy nelze se ztotožnit s tím skutkovým závěrem, že se Prohlášení o existenci pohledávky obsažené v postupní smlouvě, nevztahovalo k zajišťované (nesměnečné) pohledávce a že tak z něj nelze v žádném případě dovozovat, že při uzavření této smlouvy dovolatel v rozporu se skutečností předstíral, že závazek, zajištěný spornou směnkou zanikl.

Ohledně námitky dovolatele, že krajský soud neřešil otázku příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem a že nesprávně aplikoval závěry vyslovené v rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tdo 1576/2010, státní zástupkyně podrobně odůvodňuje použitelnost daného rozhodnutí na předmětný případ. Dále dodává, že pokud odvolací soud pod bodem 35 odůvodnění v tam uvedených podrobnostech dospěl k závěru, že se dovolatel dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k obohacení jiného (S.) v souvislosti se způsobením značné škody na majetku potenciálně poškozeného subjektu (E.), pak mu rozhodně nelze vytýkat, že se otázkou příčinné souvislosti nezabýval.

Státní zástupkyně také odmítá námitku obviněného o neexistenci podvodného úmyslu, když směnku doplnil o částku (podle jeho názoru) s legitimním úmyslem dosáhnout vymožení dluhu, přičemž odkazuje na podstatné okolnosti dovolatelova jednání.

S ohledem na argumentaci obviněného směřující k akceptaci závěrů nalézacího soudu soudem odvolacím, které se týkaly toho, že obviněný si byl v době vyplnění směnky vědom, že tento dluh může být sporný, uvádí státní zástupkyně, že obviněný přehlédl ty přezkumné pasáže, které se týkaly způsobu, jakým se soud nalézací vypořádal s uplatněnou argumentací, týkající se účetně evidovaných závazků společnosti E. z roku 2011, jakož i jejich geneze ve smyslu závěrečné zprávy Znalecké kanceláře Dušek, s.r.o. Dále poukazuje také na zápis 53. zasedání představenstva společnosti E. ze dne 30. 9. 2004, který je podepsán přímo dovolatelem a ze kterého vyplývá, že smlouva č. 031/3 nahrazuje smlouvu č. 031/2, jejíž platnost tak zcela logicky skončila. V této souvislosti tak odmítá i argumentaci obviněného ohledně jeho údajného utvrzení neukončení smlouvy č. 031/2 obsahem Výroční zprávy společnosti E. za rok 2014.

Ohledně zbývající argumentace vztahující se k aplikaci principu ultima ratio ve smyslu závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 541/2010, státní zástupkyně uvádí, že jeho jednání nespočívalo toliko v excesivním uplatnění (emisí) osamostatněné zajišťovací směnky ve spojení s nepravdivým uvedením kauzy závazku, ke které sice plnila zajišťovací funkci, avšak ve vztahu k němuž se nenacházela v akcesorickém postavení. Nýbrž v postavení zcela samostatného a nezávislého závazku s tím, že směnečné právo se změnou kauzálního závazku nespojuje zánik platnosti směnky – a tím i její využitelnosti v rámci směnečného řízení, aniž by tak směnečný zákon akt oddělení zajišťovací směnky od zajištěné pohledávky zapovídal; nicméně jde o jednání nesolidní a nekorektní. Nicméně státní zástupkyně akcentovala, že jednání obviněného směřovalo ke způsobení škodlivého následku na majetku a pokud podle nálezu Ústavního soudu mají účastníci směnečného vztahu, mezi nimiž existuje obchodněprávní spor, dostatek možností k jeho vyřešení prostředky směnečného práva a cestou občanskoprávního soudního řízení, pak tomu tak v předmětném případě nebylo. Dodává, že společnosti E. v postavení žalované ze směnky byla ve smyslu zákona směnečného a šekového skutečně limitována v povaze svých uplatnitelných námitek vůči (aktuálnímu) majiteli směnky, pokud by ve svém takto ztíženém postavení účastníka směnečného řízení neunesla důkazní břemeno jeho vědomého poškozujícího jednání. Podle státní zástupkyně nelze přisvědčit tvrzení dovolatele, že mohl výstavce směnky zabránit takovým následkům převodu směnky, pokud by při jejím vystavení postupoval opatrně, když ten nemohl logicky předpokládat, že dojde k jejímu excesivnímu uplatnění za stavu, kdy již neplnila žádnou zajišťovací funkci k původně zajištěné a aktuálně uhrazené pohledávce. Státní zástupkyně tak uvádí, že v posuzované trestní věci nelze dospět k závěru, že by použití prostředků trestního práva kolidovalo se zásadou subsidiarity trestní represe, resp. s principem ultima ratio.

Závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněného tak, že se odmítá podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhuje, aby takto bylo podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání a dále vyjadřuje souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným, naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Z podaného dovolání obviněného je patrné, že v něm výslovně uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. c) a h) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívá v námitce, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Tento dovolací důvod však nenaplní jakékoliv porušení práva na obhajobu, nýbrž pouze takové, které je ve svých důsledcích skutečně relevantní z hlediska meritorního rozhodnutí. Jestliže např. obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (viz rozhodnutí č. 48/2003 Sb. rozh. tr.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Nejvyšší soud následně přistoupil k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Argumentaci dovolatele, že odvolací soud se dopustil tzv. překvapivého rozhodnutí, jestliže znak uvedení někoho v omyl vztáhl ke společnosti Z. c., a dopustil se tak porušení jeho práva na obhajobu, nelze podle Nejvyššího soudu vztáhnout k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Je tomu tak proto, že obviněný měl v řízení obhájce a tento se zúčastnil jak řízení před soudem prvního stupně, tak i řízení před odvolacím soudem, což nakonec obviněný ani nezpochybňuje. Obviněný ve vztahu k překvapivému rozhodnutí uplatnil i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (viz bod 29 dovolání). Nejvyšší soud si je vědom judikatury Ústavního soudu, podle které tzv. překvapivé rozhodnutí může zakládat porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. IV. 251/04, či ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 1980/13, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2020, sp. zn. 11 Tdo 1521/2015), když tato námitka se uplatňovala pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud si je vědom skutečnosti, že do 31. 12. 2021 dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočíval v nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, když právě na základě judikatury Ústavního soudu se pod tento dovolací důvod podřazovalo i porušení práva na spravedlivý proces (viz přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, či ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další). Vzhledem k tomu, že od 1. 1. 2022 došlo k úpravě dovolacích důvodů, neboť dovolací důvody byly rozšířeny tak, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, přičemž důvod dovolání spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení představuje samostatný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., lze mít za to, že namítané překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu mělo být uplatňováno prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento ovšem dovolatel výslovně neuplatnil.

Bez ohledu na tento závěr se ovšem Nejvyšší soud námitkou obviněného stran tvrzeného překvapivého rozhodnutí věcně zabýval, neboť alespoň slovně s odkazem na právo na spravedlivý proces tento dovolací důvod vyjádřil. Nejvyšší soud vzal v úvahu, že předchozí právní úprava účinná do 31. 12. 2021 porušení práva na spravedlivý proces judikatorně podřazovalo právě pod nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, takže nelze vyloučit, že obhajoba změnu dovolacích důvodu nezaregistrovala, byť tato změna je známa po delší dobu. Proto se dovolací soud předmětnou námitkou obviněného zabýval, neboť vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu je s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení, kdy by postupem soudů nižších stupňů mohlo dojít k porušení základních práva dovolatele (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04).

Nicméně jak dál Nejvyšší soud rozvede, námitku stran tzv. existence překvapivého rozhodnutí odvolacího soudu uplatnil dovolatel neopodstatněně, když výše zmíněný závěr odvolacího soudu vyjádřeny ve skutkové větě vychází ze stabilizovaných skutkových zjištění, proti kterým mohl obviněný v průběhu řízení brojit. Námitky stran subjektivní stránky lze obecně podřadit pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nicméně tuto námitku dovolatel převáženě opírá o jiné skutkové a právní závěry, než ke kterým dospěly soudy nižších stupňů, přičemž tyto svůj postup a úvahy dostatečně a přesvědčivě odůvodnily ve svých rozhodnutích. Námitky stran uvedení v omyl společnosti Z. c., absenci příčinné souvislosti či neaplikování zásady subsidiarity trestní represe, lze také obecně podřadit pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. I zde ovšem musí Nejvyšší soud opětovně zdůraznit, že tyto námitky jsou obsahově v rozhodující míře postaveny na jiném předestření události, a to pro obviněného příznivější, resp. na polemice se závěry soudů nižších stupňů, a jako takové jsou neopodstatněné. Také námitky stran porušení zákazu reformace in peius lze obecně podřadit pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Další námitky obviněného, že předmětná pohledávka ze smlouvy č. 031/2 nezanikla, fakticky představují jen polemiku obviněného se způsobem hodnocením důkazů soudů nižších stupně.

Jak již bylo konstatováno, obviněný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé, resp. je toho názoru, že odvolací soud změnil popis skutku ve výroku o vině způsobem, že znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu jsou spatřovány ve zcela jiných skutkových okolnostech, než z jakých dovozoval naplnění předmětné skutkové podstaty soud prvního stupně. Konkrétně namítá, že odvolací soud doplnil do skutkové věty, že jako jednatel společnosti S. uzavřel se společností Z. c. dne 7. 12. 2015 Smlouvu o postoupení pohledávky, v níž v rozporu se skutečností prohlásil, že postupovaná pohledávka z titulu směnky ke dni uzavření smlouvy trvá, není promlčena a nezanikla, a že o tomto rozporu měl dovolatel vědět, čímž měl společnost Z. c. uvést v omyl. Tuto změnu ve skutkových okolnostech vyjádřených ve výroku rozsudku odvolacího soudu chápe jako porušení jeho práva na obhajobu v tom směru, že minimálně byl zkrácen na svém právu vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu a důkazům o nich, uvádět okolnosti a důkazy sloužící k jeho obhajobě, činit návrhy. Akcentuje, že nebyl o takové změně v průběhu odvolacího řízení vůbec informován a nemohl tak na tuto změnu z pohledu své obhajoby adekvátně reagovat.

Nejprve je nutno uvést, že nalézací soud dospěl k jednoznačnému dílčímu závěru, že smlouva č. 031/2 byla ke dni 31. 8. 2004 zrušena (bod 18 rozhodnutí nalézacího soudu) a že směnku vyplnil obviněný a také ji uplatnil, kdy ten se sám k tomu doznal (bod 19 rozhodnutí nalézacího soudu). Obviněný pak uplatnil směnku dopisem ze dne 27. 11. 2015 adresovaný společnosti E. (č. l. 16), když před obdržení odpovědi od zástupce společnosti E. a tuto vyplněnou směnku postoupil dne 7. 12. 2015 společnosti Z. c. (č. l. 847–849). Následně započal ze strany společnosti Z. c. proces vymožení částky ze směnky (bod 19 rozhodnutí nalézacího soudu). Dalším dílčím závěrem po precizním zdůvodnění nalézacího soudu je, že důvody k vyplnění směnky vážící se ke smlouvě ze dne 1. 4. 2004 č. 031/2 nenastaly, šlo tedy o excesivní, neoprávněné vyplnění směnky ze strany obviněného (viz bod 28 rozsudku nalézacího soudu). Za prokázané považoval nalézací soud i to, že v účetnictvím společnosti E. byl až do roku 2015 závazek vůči společnosti R. – postoupený jí od společnosti S. a později zase postoupený zpět této společnosti ve výši 2 400 000 Kč, který ovšem společnost E. zpochybnila, o čemž obviněného informovala ještě před vyplněním předmětné směnky. Nalézací soud měl tak za prokázané, že obviněný následně jménem společnosti S. při vědomí výše uvedených skutečností směnku vystavenou ke smlouvě o půjčce ze dne 1. 4. 2004 č. 031/2 vyplnil a požadoval po společnosti E. zaplacení částky 2 400 000 Kč, když následně tuto směnku bezplatně indosoval na řád společnosti Z. c. O tomto skutkovém stavu neměl nalézací soud žádné rozumné pochybnosti, stejně tak jako soud odvolací. Současně i Nejvyšší soud uvádí, že tyto skutkové závěry nalézacího soudu považuje za správné, když postup, jak k těmto závěrům soud prvního stupně dospěl, je dostatečně podrobně a přesvědčivě vyjádřen v odůvodnění jeho rozhodnutí a Nejvyšší soud k tomuto nemá větších výtek. Ohledně jednotlivých námitek obviněného rozporující tento skutkový stav se Nejvyšší soud vyjádří v dalších bodech tohoto usnesení.

Z pohledu námitek obviněného je nutno akcentovat, že nalézací soud dospěl k závěru, že smlouva č. 031/02, se kterou se pojí předmětná směnka, byla ke dni 31. 8. 2004 zrušena a že danou směnku k již neexistující smlouvě č. 031/2, tedy k neexistujícímu závazku, postoupil obviněný dne 7. 12. 2015 skrze Smlouvu o postoupení pohledávky společnosti Z. c. (viz bod 19 rozhodnutí nalézacího soudu). V této smlouvě přitom obviněný jednoznačně prohlašuje, že má za výstavcem (dlužníkem) společností E. pohledávku z titulu směnky vystavené dne 1. 4. 2004 znějící na směnečnou sumu 2 400 000 Kč, současně prohlašuje, že tato pohledávka ke dni podepsání smlouvy trvá, nezanikla a není promlčena (č. l. 847). Obecně lze připustit, že nalézací soud výslovně neuvedl ve skutkových zjištěních, že obviněný uvedl v omyl společnost Z. c., nicméně toto vyplývá ze stabilizovaných skutkových zjištěních (zrušení smlouvy č. 031/02; excesivní, tedy neoprávněné vyplnění směnky ze strany obviněného s vědomím, že tato se váže k již neexistující smlouvě, a postoupení této směnky na společnosti Z. c.), proti kterým měl možnost obviněný v řízení před nalézacím soudem, ale i před soudem odvolacím, aktivně brojit, což také činil. V tomto směru je také třeba zdůraznit, že jak v podané obžalobě, tak i v usnesení o zahájení trestního stíhání bylo jednoznačně uvedeno, že dovolatel zamlčel před společností Z. c., že půjčka zajištěna blankosměnkou byla ke dni 31. 8. 2004 splacena a že jako taková byla zrušena a že závazek neexistuje. Tedy předmětnou blankosměnku vyplnil neoprávněně, v čemž bylo spatřováno podanou obžalobou naplnění přečinu poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku. Jinak řečeno, obviněnému bylo po celou dobu trestního řízení známo, že je mu mimo jiné i kladeno za vinu, že společnosti Z. c. nepravdivě uvedl, že pohledávka trvá, nezanikla a není promlčena, takže na toto mohl v průběhu trestního řízení reagovat a také reagoval (jeho obhajoba byla fakticky založena na tvrzení, že pohledávka skutečně existovala, takže nemohl společnost Z. c. uvést v omyl nebo ji zatajit podstatnou skutečnost).

Lze mít za to, že odvolací soud při naplnění znaku „uvedení v omyl“ pouze vycházel z těchto stabilizovaných skutkových zjištění, když je zřejmé, že právě zmíněný znak vyplývá zejména z obsahu uzavřené Smlouvy o postoupení pohledávky (č. l. 847). Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést, že byť to obviněný v podaném dovolání výslovně nenamítá, tak v dané věci není pochyb o tom, že svědkyně B. (jednatelka společnosti Z. c.) z důvodů uvedených v § 100 odst. 2 tr. ř. odmítla ve věci opakovaně vypovídat (viz č. l. 1172, č. l. 1104), přičemž odvolací soud zhodnotil odepření výpovědi touto svědkyni jako zákonné (viz bod 21 rozhodnutí odvolacího soudu, a body 23-24 zrušujícího usnesení odvolacího soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 6 To 208/2018). Protože tato svědkyně nevypovídala, tak neosvětlila, co přesně ji o dané pohledávce bylo sděleno ze strany obviněného, nicméně pouze na základě absence takové svědecké výpovědi, resp. využití jejího práva § 100 odst. 2 tr. ř. nelze dojít k závěru, že společnost Z. c. v omyl uvedená nebyla, když existuje písemná smlouva obsahující zjevně nepravdivé informace a obviněný obsah této smlouvy a smluvní ujednání nikdy nezpochybnil. Nelze se tak ztotožnit s námitkou obviněného, že nebylo zjištěno ničeho, co by nasvědčovalo závěru, že společnosti Z. c. uvedl v omyl, když toto jednoznačně dokládá právě již zmíněná smlouva ze dne 7. 12. 2015. Rovněž nelze přisvědčit obecné námitce dovolatele, že z námitek společnosti E. proti směnečnému platebnímu rozkazu vydaném v řízení vedeném u Městského soudu v Praze, vyplývá, že lze jen stěží uvažovat o tom, že něco společnosti Z. c. zamlčel, když jednatelka této společnosti měla jednat ve shodě a po předcházející domluvě s obviněným. V tomto směru je třeba uvést, že dané námitky byly de facto jednostranným tvrzením žalovaného – společnosti E., přičemž (jak již bylo výše zdůrazněno), vedle těchto námitek poškozené společnosti E. existuje naprosto zřetelné nepravdivé prohlášení obviněného o podstatné skutečnosti ve vztahu ke společnosti Z. c. Nejvyšší soud nakonec zdůrazňuje, že skutečnost, že snad odvolací soud dospěl k závěru, že důvodem převedení směnky na společnost Z. c. mohlo být ztížení obrany společnosti E. ve směnečném řízení není pro naplnění znaku uvedení v omyl podstatné, přestože se takový smysl bezplatného indosování směnky skutečně nabízí, když rozhodující je, že ve Smlouvě o postoupení pohledávky výslovně obviněný prohlásil, že pohledávka ke dni podepsání smlouvy trvá, nezanikla a není promlčena, což prokazatelně neodpovídalo skutečnému stavu věci a tedy toto prohlášení nebylo pravdivé.

Obecně k případům tzv. překvapivého rozhodnutí považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést následující. Předně je nutno konstatovat, že ve všech případech tzv. překvapivých rozhodnutí bylo společné, že účastníkům řízení byla odňata možnost reagovat na změněnou situaci argumenty, návrhy, vylíčení skutkových okolností, které dosud v posuzované věci nebyly případně vzneseny (usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 743/16, bod 8). Jinými slovy, jedná se o každé rozhodnutí, které stojí na skutkovém a právním hodnocení, k němuž účastník řízení neměl možnost se vyjádřit. Překvapivá rozhodnutí tak jsou na jedné straně určitým projevem svévole a tedy i porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Zároveň se však jedná i o porušení principu kontradiktornosti, tedy čl. 38 Listiny. Standardně se tak může dít tím, že například odvolací soud skutkový stav zjištěný nalézacím soudem sice považuje za úplný, avšak jím provedené důkazy hodnotí jinak. Nicméně v takovém případě by ale nemohl po zrušení rozsudku nalézacího soudu rozhodnout sám odsuzujícím rozsudkem, ledaže by „přehodnocené“ důkazy provedl v rámci veřejného zasedání (viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 1 2014, sp. zn. III. ÚS 1980/13). Za překvapivé a tudíž jako protiústavní se považuje také rozhodnutí odvolacího soudu, který vlastní rozhodnutí založí na zcela novém právním názoru, odlišném od názoru soudu prvního stupně, aniž by obviněného s tímto názorem seznámil, a umožnil mu tak k tomuto názoru reálně uplatňovat námitky. Protiústavní stav zakládá též okolnost, kdy obecný soud právní názor racionálně akceptovatelně nevyargumentuje (nález Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 3269/12, obdobně také nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06). Obecně pak k tzv. překvapivým rozhodnutím viz Husseini, F. a kol. Listina základních práv a svobod. 1. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2021, marg. č. 77 a násl. či Kühn, Z. a kol. Listina základních práv a svobod. Velký komentář. Praha: Leges, 2022. Str. 1519 a násl.

Z pohledu shora prezentovaných závěrů stran tzv. překvapivého rozhodnutí je třeba zdůraznit, že na předmětné řízení je nutno pohlížet komplexním pohledem. Jak bylo výše uvedeno, obviněný namítá, že uvedení v omyl společnosti Z. c. je překvapivým závěrem ze strany odvolacího soudu. V této souvislosti musí Nejvyšší soud poukázat, jak již bylo naznačeno, na podanou obžalobu ve věci ze dne 12. 10. 2016, kdy z jednání, které bylo obviněnému kladeno za vinu pod bodem 2) je patrné, že obžaloba v tomto bodě cílila na to, že společnosti Z. c. úmyslně zamlčel, že půjčka zajišťovaná předmětnou blankosměnkou byla ke dni 31. 8. 2004 splacena, čímž měl spáchat přečin poškození cizích práva podle § 181 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Sám nalézací soud ve svém prvním (zprošťujícím rozhodnutí) ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 1 T 106/2016. na které mj. obviněný opakovaně odkazuje, na str. 6 uvádí, že „[s]píše připadá v úvahu jednání hrozící poškozením ve vztahu ke společnosti Z. c. …“ V rámci odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Chebu ze dne 22. 6. 2018, č. l. 1261, tento namítal, že pokud soud považoval odmítnutí podání výpovědi svědkyní B. za oprávněné, pak zejména ze Smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 7. 12. 2015 vyplývá, že obviněný výslovně prohlašuje, že předmětná pohledávka trvá, není promlčena, nezanikla a není zatížená žádnou právní vadou. Z uvedeného podle státního zástupce vyplývalo, že obviněný zamlčel nabyvateli směnky skutečnost, že předmětný závazek, k jehož zajištění byla směnka vyplněna, zanikl. Podle státního zástupce tímto způsobem obviněný uvedl nabyvatele směnky jednoznačně v omyl a dopustil se tak minimálně pokusu zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 a § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Soud druhého stupně ve svém zrušujícím usnesení ze dne 10. 5. 2019, sp. zn. 6 To 208/2018, pak akcentoval, že má za to, že není důvod jednání obviněného popisovat ve dvou samostatných skutcích, když podle jeho názoru se jedná o jediné jednání obviněného vedené od počátku týmž úmyslem-neoprávněným vyplněním směnky a její indosaci na řad třetí společnosti v úmyslu způsobit dlužníkovi škodu a vystavit ho soudnímu řízení. V bodě 32 pak odvolací soud zdůrazňuje, že soud prvního stupně vůbec nehodnotil obsah Smlouvy o postoupení pohledávky mezi společnostmi S. a Z. c. ze dne 7. 12. 2015. Zde zmiňuje jak skutečnost, že obviněný prohlásil, že pohledávka trvá a není promlčená, nezanikla, ale také to, že postupník zinkasuje plnění přímo související s postupovanou pohledávkou.

V následném rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 9. 8. 2022 pak tento soud rozvedl v bodě 29, proč na jednání obviněného popsané v podané obžalobě bylo nyní nahlíženo jako na jeden skutek a nikoli na skutky dva, včetně toho, proč nemůže kvalifikovat jednání obviněného jako přečin poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (promlčení). Zde lze poukázat na bod 30 rozhodnutí nalézacího soudu, kde soud zdůrazňuje, že obhajoba v závěrečné řeči věnovala značný prostor vysvětlení, proč se nemohl obviněný dopustit podvodu indosací směnky na společnost Z. c., když od počátku řízení tvrdí a dokládá, že tato pohledávka splněna nebyla. Dále obviněný podrobně rozvedl, proč ze smlouvy o postoupení pohledávky nelze dovodit zamlčení splnění pohledávky, což dále velice detailně rozvádí (viz č. l. 1367 a násl.). Obviněný tak fakticky podával námitky proti tomuto závěru. Toto činí i v bodě 25 svého doplnění odvolání ze dne 12. 9. 2022. Odvolací soud pak ve svém rozsudku ze dne 23. 11. 2022, pak detailně rozvedl v bodech 33 a následující svého rozhodnutí, že znak uvedení v omyl u trestného činu podvodu § 209 tr. zákoníku dovodil zejména z již ně