4 Tdo 257/2016 — Nejvyšší soud

4 Tdo 257/2016 citace  Název judikátu:Násilí proti úřední osobě Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. l) tr.ř. Datum rozhodnutí:7. 4. 2016 Spisová značka:4 Tdo 257/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.257.2016.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Násilí proti úřední osobě Dotčené předpisy:§ 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:1. 7. 2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 4 Tdo 257/2016-40 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 4. 2016 o dovolání obviněné D. P., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. června 2015, sp. zn. 4 To 180/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 2 T 127/2012, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněné D. P. odmítá. Odůvodnění: Obviněná D. P. byla rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 2 T 127/2012, uznána vinnou přečinem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, za nějž jí byl podle § 325 odst. 1 trestního zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle§ 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Dále byla obviněné uložena v souladu s § 228 odst. 1 trestního řádu povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem Orlická 2020/4, 130 00 Praha 3, IČO: 41197518, částku ve výši 618 Kč. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu byl poškozený S. M., odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Daného jednání se obviněná dopustila tak, že dne 15. 12. 2011 v době kolem 15.30 hod. ve vchodových dveřích provozovny společnosti H. V., P., Ž., na ulici N. V. ve V. B., okr. Ž. n. S., úmyslně fyzicky napadla nprap. S. M., který zde jako referent daňového řízení Celní správy ČR v doprovodu svých kolegů prováděl místní šetření v této společnosti, a když jí prokázal svoji příslušnost k Celní správě ČR prohlášením „Celní správa České republiky“ a přitom držel svůj služební průkaz v levé ruce, uchopila ho oběma rukama za bundu pod krkem a využívaje jeho překvapení jej vystrčila ven a poté společně se svým manželem P. P., který byl přítomen před provozovnou, zavřeli dveře provozovny, v jejichž zámku zalomili klíč, když při této činnosti byl S. M. přivřen palec pravé ruky do dveří. Odvolání, která proti rozsudku soudu prvního stupně podala jak obviněná, tak její manžel P. P., byla usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 4 To 180/2015, podle § 256 trestního řádu zamítnuta. Výše uvedeným rozhodnutím soudů prvého a druhého stupně předcházelo rozhodnutí Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, který usnesením ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 2 T 127/2012, rozhodl podle § 222 odst. 2 trestního řádu o postoupení trestní věci k projednání Městskému úřadu ve Velké Bíteši s odůvodněním, že žalovaný skutek by mohl být posouzen jako přestupek. Toto rozhodnutí však bylo na základě stížnosti podané státním zástupcem usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 4 To 366/2014, zrušeno a soudu prvního stupně uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 4 To 180/2015, napadla obviněná prostřednictvím svého obhájce dovoláním, v němž uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) trestního řádu. V rámci své argumentace obviněná uvedla jako zásadní námitku, že poškozený svým jednáním v inkriminované době překročil svou pravomoc, když práva a povinnosti úřední osoby vykonával v rozporu s tehdy platnými zákony ČR i s čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 LZPS a čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR. Z této skutečnosti obviněná vyvozuje, že poškozený nepožíval ochrany úřední osoby, neboť zvláštní ochrana prostředky trestního práva se neposkytuje tam, kde úřední osoba svou pravomoc zneužila nebo překročila. Obviněná označuje konání poškozeného za vážný deficit řádného výkonu pravomoci a v této souvislosti rozporuje hmotněprávní hodnocení v odůvodnění odvolacího soudu, že pro naplnění znaku úřední osoby ve smyslu § 127 trestního zákoníku plně postačuje působnost celníka na základě zákona č. 185/2004 Sb., o celní správě. Tvrdí, že při výkonu a uplatňování pravomocí správce daně není ani celník oprávněn vyššími pravomocemi než správce daně. V zákoně č. 185/2004 Sb. není obsaženo žádné ustanovení, které by celníky přímo opravňovalo k provádění místního šetření či ke vstupu do jakýchkoli soukromých objektů. K otázce výkonu pravomoci úřední osoby pak obviněná cituje závěry z vybraných rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Obviněná brojí proti hmotněprávnímu hodnocení odvolacího soudu, který ve svém odůvodnění dovodil oprávnění poškozeného k místnímu šetření nikoli ze znění zákona, ale z jeho nezákonného chování, a to vstupu do soukromého objektu. Dále vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval otázkou, zda celní správa je či není správcem spotřební daně z lihu, obsaženého ve výrobcích označených jako doplňky stravy, neboť tato otázka není v přímé příčinné souvislosti s jednáním obviněné. Dle názoru obviněné je tato otázka ba naopak v přímé příčinné souvislosti s protizákonným jednáním poškozeného a zneužitím pravomoci jeho nadřízeného, který jej na místní šetření vyslal. Dovolatelka poukazuje na zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, který při výkonu správy daní upravuje postup všech správců daně, tedy i těch, kterým pravomoci správce daně přiznává § 5 odst. 3 písm. g) zákona č. 185/2004 Sb., o Celní správě. Zdůrazňuje, že činnost správce daně, stejně jako úřední osoby, jejímž prostřednictvím správce svoji pravomoc vykonává, musí být v souladu s tímto zákonem. Pokud správce daně či jeho zaměstnanci práva nebo povinnosti ze zákona vyplývající poruší, jedná se o nezákonný exces. Dovolatelka tvrdí, že v § 12 odst. 4 daňového řádu je explicitně uzákoněna povinnost pořídit úřední záznam o tom, kdo je v dané věci úřední osobou. Tím, že takový úřední záznam pořízen nebyl a poškozený byl k místnímu šetření pověřen pouze ústně na poradě dne 14. 12. 2011, došlo k porušení zákona. Odvolací soud pak svým rozhodnutím hrubě zasáhl do jejích základních práv, když ve svém výroku uvedl, že nebylo třeba, aby měl poškozený nějaké písemné pověření, či byl předem o tom učiněn zápis. Za další exces poškozeného obviněná označila jeho postup, kdy neprokázal své oprávnění přímo jednateli společnosti Herba Vitalis, s. r. o., Ing. P. P., který se nacházel u vchodu do budovy a kterého poškozený na rozdíl od obviněné znal. Dle názoru dovolatelky požívají podnikající osoby stran práva na ochranu soukromí mnohem nižší ochrany než osoby při prohlídce prováděné v rámci trestního řízení, neboť tato je vázána na povolení soudu, zatímco zákonná ustanovení umožňující zásah do práva na ochranu soukromí obsažená v daňovém řádu a daňových zákonech jsou diskriminační. Tuto skutečnost odvolací soud při hmotněprávním posouzení nezohlednil, ač k tomu byl ze zákona povinen. Pokud odvolací soud dospěl při svém hmotněprávním posouzení k závěru, že poškozený požíval při místním šetření za účelem zdanění doplňků stravy ochrany úřední osoby, rozhodl v rozporu s evropským právem. Soud měl povinnost respektovat, že členské státy jsou povinny při správě harmonizované daně z alkoholu postupovat jednotně, bez celních, daňových, množstevních, administrativních a jiných diskriminačních překážek. Obviněná pouze využila svého práva na přiměřenou obranu. Za nesprávné hmotněprávní hodnocení odvolacího soudu dále dovolatelka označila posouzení naplnění znaku „v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby“ skutkové podstaty přečinu násilí proti úřední osobě ve smyslu § 325 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Dle jejího názoru by byla subjektivní část znaku skutkové podstaty trestného činu naplněna pouze za situace, kdy by věděla, že v civilním nevábném oděvu převlečená osoba, která se v mimopracovní době objevila překvapivě a nečekaně za jejími zády a kterou neslyšela nic říct ani neměla možnost a čas reagovat jakkoli jinak než zcela reflexivně, je skutečný celník, a zároveň by musela vědět, že jde provést místní šetření nebo jiný úkon v daňovém řízení. Obviněná tvrdí, že z žádných okolností nemohla vědět, kdo poškozený je, ani že koná službu a plní své služební povinnosti. Soudy opomněly zásadu in dubio pro reo, neboť na podporu svého právního hodnocení žádnou takovou okolnost neuvedly. Obviněná dále celý incident sama obšírně skutkově zhodnotila, přičemž dospěla k závěru, že poškozený vybočil z mezí své pravomoci do takové míry, že ona ani na okamžik nezapochybovala,