4 Tdo 354/2014 — Nejvyšší soud

4 Tdo 354/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:29. 4. 2014 Spisová značka:4 Tdo 354/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.354.2014.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání Dotčené předpisy:§ 171 odst. 1 písm. b) tr. zák. § 265k odst. 1, 2 tr. ř. § 265l odst. 1 tr. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:15. 5. 2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 4 Tdo 354/2014-18 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. dubna 2014 o dovolání, které podal obviněný označovaný jako A. S., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. 5 To 382/2013, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 4 T 8/2004, t a k t o : Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j í rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. 5 To 382/2013, a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. 10. 2013 sp. zn. 4 T 8/2004. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e státnímu zástupci Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 8 uznal obviněného A. S. rozsudkem ze dne 9. 10. 2013 sp. zn. 4 T 8/2004 vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák. (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2009, dále jen tr. zák.), jehož se dopustil tím, že v době od 22. 7. 2003 do 28. 2. 2004, kdy byl zadržen v P. Policií ČR, se zdržoval na území České republiky, ačkoli mu byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 6. 2003 sp. zn. 1 T 147/2003, který nabyl právní moci dne 22. 6. 2003, uložen trest vyhoštění na dobu pěti let, tj. do 22. 6. 2008. Zároveň bylo podle § 24 odst. 1 tr. zák. upuštěno od potrestání obviněného. K odvolání obviněného, které proti tomuto rozsudku podal, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. 5 To 382/2013 napadené rozhodnutí podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného za skutek spočívající v tom, že nejméně od konce ledna 2003 do 28. 2. 2004, kdy byl zadržen v P. Policií ČR, se zdržoval na území České republiky, ačkoli mu byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 6. 2003 sp. zn. 1 T 147/2003, který nabyl právní moci dne 22. 6. 2003, uložen trest vyhoštění na dobu pěti let, tj. do 22. 6. 2008, uznal vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák. Podle § 24 odst. 1 tr. zák. pak bylo upuštěno od potrestání obviněného. Uvedeným rozsudkům předcházelo vydání trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. 3. 2004 sp. zn. 4 T 8/2004, který nabyl právní moci dnem vyhlášení, jímž byl obviněný uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák., a byl mu uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Následně proti němu podala ministryně spravedlnosti stížnost pro porušení zákona, o které Nejvyšší soud rozhodl rozsudkem ze dne 28. 8. 2013 sp. zn. 6 Tz 42/2013, jímž bylo vysloveno, že citovaným trestním příkazem byl porušen zákon v ustanovení § 314e odst. 2 písm. f) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2009 v neprospěch obviněného A. S. Nejvyšší soud proto uvedený trestní příkaz zrušil v celém rozsahu, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obvodnímu soudu pro Prahu 8 bylo přikázáno věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Tento soud posléze vydal trestní příkaz ze dne 11. 9. 2013 sp. zn. 4 T 8/2004, který byl s ohledem na podaný odpor obviněného zrušen, a posléze bylo rozhodnuto shora uvedený rozsudkem ze dne 9. 10. 2013. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. 5 To 382/2013 napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel namítá, že nedošlo k naplnění subjektivní stránky stíhaného trestného činu. Ukládá-li trestní zákon určité osobě jednat způsobem pro ni nemožným, nelze vůči ní i s ohledem na zásadu subsidiarity trestního práva uplatňovat trestní odpovědnost. Nemožnost opustit území ČR vylučuje trestní odpovědnost cizince za pobyt na území ČR, a to i v situaci, kdy příslušné rozhodnutí o vyhoštění cizince zůstává (ať již z jakýchkoli důvodů) v platnosti. Dovolatel taktéž nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu vyjádřeným na straně 3 odůvodnění napadeného rozsudku, tedy že služba cizinecké a pohraniční policie může zajistit tranzit cizinci, aniž by existoval stát, který předem vyjádřil ochotu cizince přijmout na své území. Dále považuje za chybný názor odvolacího soudu, že výjezdní příkaz opravňuje cizince k opuštění území ČR, jelikož výjezdní příkaz udělený podle § 50 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců”), opravňuje optikou českého práva k pobytu i opuštění ČR, ale neposkytuje v žádném případě oprávnění vstoupit na území kteréhokoli jiného státu. Obviněný se dále domnívá, že nelze po cizinci vymáhat prostřednictvím trestního práva povinnost opětovného dostavení se na Policii ČR za účelem vycestování, pokud byl propuštěn po šesti měsících zajištění za účelem vycestování, kdy se samotné Policii ČR nepodařilo zajistit cizinci vycestovat. Česká trestněprávní úprava (snad s výjimkou trestného činu neuposlechnutí rozkazu podle § 375 tr. zákoníku) formálně neukládá určité osobě konkrétní jednání, které tato nemůže objektivně vykonat. Splnění povinnosti opustit území ČR může být vyloučeno například důvody zdravotními či finančními. Představitelná je i situace nemožnosti vycestovat cizinci, jehož státní příslušnost je známa, avšak domovský stát cizince diskriminuje a odmítá přijmout na své území, anebo se jedná o stát, s nímž ČR nekomunikuje (kdy s každým státem rovněž není uzavřena tzv. readmisivní smlouva). Nejčastějším důvodem jsou však v praxi okolnosti právní povahy, kdy žádný stát není ochoten přijmout cizince na své území, s čímž se pojí i nemožnost označená dovolatelem jako fyzická, kdy letecké společnosti kontrolují, zda pasažéři mají povolení ke vstupu do státu cílové destinace a osobu bez tohoto oprávnění na palubu letadla nevpustí, jinak by platily pokutu, popřípadě pohraniční úředníci nevpustí cizince bez povolení vstupu na území daného státu přes hranice. Tato premisa se plně neuplatní při pohybu cizince v Schengenském prostoru, kdy by byl možný ilegální přechod cizince na území jiného státu Schengenského prostoru, čímž by však porušil právo těchto států (viz například trestný čin podle § 95 německého zákona o pobytu, výdělečné činnosti a integraci cizinců na spolkovém území), a proto nemůže ČR cizince k takovému porušení právních předpisů těchto států jako jejích smluvních partnerů nutit. Nerealizovatelnost vycestování mnoha cizinců je závažným problémem řady států a z právního hlediska se jedná o mezeru v právu. Ani české právo nezná nástroj pro upuštění od výkonu nerealizovatelného trestu vyhoštění, neboť ustanovení § 350h tr. ř. odkazuje na § 80 tr. zákoníku, který však otázku realizovatelnosti vyhoštění neřeší. V oblasti cizineckého správního práva taktéž neexistuje možnost zrušit rozhodnutí o správním vyhoštění z uvedeného důvodu (viz § 122 zákona o pobytu cizinců). V praxi se věc někdy řeší vydáním výjezdního příkazu anebo institutem azylu. Příslušným orgánům veřejné moci rozhodujícím o povinnosti cizince vycestovat z území ČR neukládá zákon povinnost zkoumat reálnou možnost cizince tuto povinnost splnit, a to ani ustanovení § 80 tr. zákoníku, ani ustanovení § 119 a následující zákona o pobytu cizinců. Tyto orgány jsou povinny jen zkoumat, zda cizinci nehrozí v zemi, kam byl vyhoštěn, pronásledování (viz § 80 odst. 3 písm. d) tr. zákoníku a § 120a odst. 1 a § 179 zákona o pobytu cizinců), a zároveň se soud v trestním řízení zabývá otázkou státní příslušnosti cizince, na rozdíl od cizinecké policie. Otázku reálné možnosti vycestování soud nezkoumal vůbec a okolnost, že obviněného nebyla ani Policie ČR schopna z ČR odvézt, neposoudil jako skutečnost mající zásadní vliv na trestnost nevycestování obviněného, čímž zatížil své rozhodnutí vadou. Při rozhodování o vině cizince za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí vyhoštění je