4 Tdo 427/2019

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 3 T 21/2016, byli obvinění D. T., K. H., I. D. a spoluobvinění M. J., L. N., P. B., a K. Š. uznáni vinnými zločinem kuplířství podle § 189 odst. 1, alinea 1, 2, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku [jednání pod bodem 1)], a obviněná H. H. byla uznána vinnou zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku [jednání pod bodem 2)], kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že:

D. T., I. D., K. H., L. N., M. J., K. Š. a P. B. společně jako členové organizované skupiny provozovali po předchozí dohodě noční podnik charakteru tzv. privátu s názvem R., kde sjednávali dívky k provozování sexuálních služeb za úplatu, z nichž dále kořistili, konkrétně D. T. v době nejméně od 29. 4. 2013 do 30. 3. 2015, I. D. v době nejméně od 29. 4. 2013 do 30. 3. 2015, K. H. v době nejméně od 19. 5. 2013 do 30. 3. 2015, L. N. v době nejméně od 29. 4. 2013 do 17. 7. 2013, kdy jej z těchto prostor K. H. vyhodila, M. J. v době nejméně od 29. 4. 2013 do 27. 10. 2013, kdy ji z těchto prostor K. H. s D. T. vyhodili, a K. Š. s P. B. v době nejméně od 25. 7. 2013 do 26. 3. 2014, v Praze 1, XY, v 2. nadzemním podlaží budovy č.p. XY, každý svým dílem úmyslně organizovali prostituci a kořistili z prostituce provozované dívkami v uvedeném privátu tak, že I. D. umožnila rekonstrukci těchto prostor na privát rozdělený na 12 samostatných pokojů, svým vybavením, zařízením a dekorací jednoznačně uzpůsobených k poskytování sexuálních služeb za úplatu, a za pronájem těchto prostor inkasovala od června 2013 do září 2013 nejprve částku 84.000,- Kč měsíčně, následně částku 126.000,- Kč měsíčně, a nájemné za květen 2013 inkasoval její přítel, D. T., který dále činnost ostatních členů skupiny organizoval konkrétně tím, že z pozice správce objektu osobně dohlížel na chod podniku, v rámci porad rozhodoval o pracovních úkolech ostatních, upravoval výši nájemného, které měla za povinnost platit K. H., dohlížel na nerušený chod podniku, v případě zjištění pohybu Policie ČR v okolí přikazoval ostatním, aby objekt uzamkli a Policii ČR dovnitř nepouštěli, K. H., M. J. a K. Š. sjednávaly dívky k provozování prostituce, kterou se rozumí poskytování pohlavního styku za úplatu, kdy K. H. dívky obeznámila se způsobem fungování privátu, s pracovní dobou, která dívkám začínala ve 21:00 hod. a končila v časných ranních hodinách (od 3:00 hod. do 6:00 hod.), se systémem plateb za pronájem jednotlivých pokojů v cenovém rozmezí od 600,- Kč do 1.000,- Kč za pokoj a noc, které se lišily podle počtu nocí, s poplatky za výměnu a praní použitého ložního prádla po každém klientovi obslouženém na pokoji, a se systémem pokut za pozdní příchody dívek, kdy výše pokuty byla 100,- Kč za každou započatou hodinu, a tyto platby spolu s M. J., která ji v době dovolené zastoupila, rovněž K. H. vybírala, a část zisku formou nájemného odevzdávala D. T., potažmo I. D., a dále přijímala od dívek rezervace pokojů na určitou dobu a organizovala chod privátu tak, aby byly pokoje obsazeny, L. N. jako recepční a ostraha privátu vybíral od klientů vstupní poplatek ve výši 100,- Kč, vydával čisté ložní prádlo a vyplácel M. J. dle kusů vypraného prádla, případně za dobu, kdy měla službu na recepci místo něho, a dále vytvořil návrh propagačních letáků tohoto privátu, M. J. během výše uvedené doby obstarávala mimo jiné úklid tohoto privátu, praní ložního prádla, měla služby na recepci a v době dovolené K. H. rovněž vybírala od dívek finanční hotovost za pronájem pokojů, K. Š. a P. B. po vzájemné dohodě s dívkami a se souhlasem D. T. a K. H. obstarávali dívkám klienty v ulicích hl. m. Prahy, a to formou přímého kontaktu a distribuce propagačních materiálů podniku, kdy rozdávali letáčky s označením „R. – Daily 20 girls – XY – Prague 1“ (R. – denně 20 dívek – XY – Praha 1) s uvedenou otevírací dobou, kdy z této činnosti jim plynul zisk 100,- Kč, později 200,- Kč za klienta a dále jim náležely platby za výměnu prádla, kdy tento poplatek platily dívky K. H., případně tomu, kdo ji zastupoval, přičemž všechny popsané činnosti, tj. přestavba bytu na privát, nábor dívek, výběr plateb, organizace provozu privátu, evidence počtu klientů jednak formou poplatků na recepci a jednak výběrem plateb od dívek za výměnu setu prádla po každém klientovi a zajišťování klientů byly vedeny shodnou motivací, směřovanou ke generování finačního zisku z prostituce provozované zde působícími dívkami, přičemž pokud by dívkám, z nichž většina byla nezaměstnána a bez dávek státní sociální podpory, nezajišťovali K. Š. s P. B. klienty, kdyby se L. N., K. H. a M. J. nestarali o ostrahu privátu, výměnu ložního prádla, úklid, a kdyby K. H., M. J. a K. Š. telefonicky a osobně neorganizovaly chod privátu, dívky by se zde nemohly efektivně věnovat prostituci, a tudíž i platit K. H. nájem z pokojů, kde sexuální služby na úplatu poskytovaly, a K. H. by nemohla platit nájem I. D. a D. T., a takto tedy kořistili ze sexuálních služeb poskytovaných zde blíže nezjištěným počtem dívek, minimálně M. B., nar. XY, L. F., nar. XY, a L. F., a takto jednali v úmyslu dívky sjednávat k pronájmu pokojů za účelem sexuálních služeb za úplatu, které zde dívky poskytovaly, a z těchto služeb finančně profitovat, přičemž touto činností vydělali za uvedené období částku ve výši nejméně 3.330.000,- Kč

H. H. v období od 19. 5. 2013 do 30. 3. 2015 v úmyslu zastřít původ finančních prostředků umožnila své dceři, K. H., nar. XY, aby využívala její soukromý účet vedený v Komerční bance a.s., č. XY, k němuž měla výhradní dispoziční oprávnění, a vkládala na něj finanční prostředky, jež byly výnosem ze zločinu kuplířství podle § 189 odst. 1, linea 1, linea 2, odstavec 2, písm. a), písm. b) tr. zákoníku, jehož se měla dopustit s dalšími osobami K. H., přičemž v době od 19. 5. 2013 do 18. 11. 2014 byla na tento účet připsána celková částka 1.023.000,- Kč, a dále si z totožných důvodů dne 25. 9. 2013 založila další účet, a to účet u GE Moneybank, a.s., č. XY, k němuž měla rovněž výhradní dispoziční oprávnění, na který bylo v období od 25. 9. 2013 do 31. 1. 2015 formou hotovostních vkladů vloženo K. H. s jejím vědomím, popř. H. H., celkem 320.000,- Kč, kdy tyto příjmy nelze vysvětlit příjmy z její jiné závislé či podnikatelské činnosti, ale s odkazem na to, že K. H. vykázala ve stejném období na svém vlastním účtu vedeném u Komerční banky, a.s., č. XY, k němuž měla výhradní dispoziční oprávnění, v období od 19. 5. 2013 do 18. 11. 2014 celkový příjem ve výši 2.086,- Kč, lze tyto prostředky vysvětlit právě jako prostředky od K. H., jakožto zisk z provozu podniku tzv. privátového charakteru R., kde byly poskytovány sexuální služby za úplatu zde sjednanými dívkami, a takto jednala, přestože věděla o původu těchto finančních prostředků, a v úmyslu zastřít jejich původ spočívající v trestné činnosti.

Za uvedený zločin kuplířství Obvodní soud pro Prahu 1 uložil obviněným D. T. a K. H. podle § 189 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 roků. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku jim výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 4 roků. Podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku každému z nich uložil peněžitý trest ve výměře 50 denních sazeb, přičemž výměra denní sazby činila 4.000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, Obvodní soud pro Prahu 1 každému z nich stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců. Zároveň soud prvého stupně těmto obviněným podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložil trest propadnutí věci, a to: u obviněného D. T. : - 1 x mobilní telefon ZN. IPHONE 6 128 GB, výrobní číslo XY; - 1 x SIM karta VODAFONE, výrobní číslo XY; - 1 x SIM karta VODAFONE, výrobní číslo XY; - hotovost ve výši 687 Kč – depozitum; - 406 x fotografie dívek s kontaktními údaji a poznámkami; - 51 x fotografií dívek s kontaktními údaji; u obviněné K. H. : - 1 x razítko zn. SHINY S1821, s číslicí 17 černé barvy, bez výrobního čísla, černo modro šedé barvy; - 1 x klíč zn. SILCA, kovový, cylindrická vložka, zelený rozlišovací plast, typ FB 15RX; - 1 x klíč zn. GERREBI, kovový, cylindrická vložka, bez rozlišovacího plastu, typ F30RL; - 1 x klíč zn. KEYLINEIT kovový, cylindrická vložka, bílý rozlišovací plast, typ FB2 220; - 1 x klíč zn. SILCA, kovový, cylindrická vložka, hnědý rozlišovací plast, typ FB 15RX; - 1 x kovový kroužek na klíče; - 1 x notebook zn. HP 110 MINI, výr. číslo XY; - hotovost ve výši 4,75 EUR - částka nebyla vložena na depozitní účet, neboť se jedná pouze o eurocenty, kdy na depozitní se vkládají částky v nominální hodnotě od 1 EUR (ve skladu Policie ČR); - hotovost ve výši 10 EUR – depozitum; - hotovost ve výši 25.906 Kč – depozitum; - hotovost ve výši 89.750 Kč – depozitum; - 1 x mobilní telefon zn. XIAOMI, výrobní číslo XY; - 1 x mobilní telefon zn. XIAOMI, výrobní číslo XY; - 1 x mobilní telefon zn. HTC SENCE, výrobní číslo XY, včetně zadního krytu + 1 x baterie č. XY + 1 x SIM karta č. XY; - 6 x leták R.; - 24 x kondom; - letáky a vizitky s označením R. H.; - 1 x sešitek červené barvy s nápisem Letáky; - 1 x sešit červené barvy s nápisem R.; - 3 x plastové průhledné pouzdro (1 s modrým zipem a nápisem Výplaty, 1 s červeným zipem a nápisem Prádlo, a 1 se zeleným zipem a nápisem Nájmy), bez obsahu; - 1 x růžový sešitek s nápisem Kasička;

Obviněné H. H. Obvodní soud pro Prahu 1 uložil podle § 216 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 roků. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku jí byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Rovněž jí uložil podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to: - 1 x mobilní telefon zn. G SMART, výrobní číslo XY, XY, Typ Roma R2 DUO SIM + 1 x baterie zn. G-Smart + 1 x SIM karta Vodafone č. XY, účastnické číslo XY + 1 x paměťová karta 2GB zn. Kingston; - finanční prostředky zajištěné na účtu č. XY ve výši 2.511,03 Kč; - finanční prostředky zajištěné na účtu č. XY ve výši 512.135,27 Kč.

Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 3 T 21/2016, podali všichni obvinění a spoluobvinění odvolání směřující do výroků o vině a trestu. O podaných odvoláních rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 44 To 40/2018 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) tr.ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné D. T., K. H., I. D. a spoluobviněné M. J., L. N., P. B. a K. Š. uznal vinnými zločinem kuplířství podle § 189 odst. 1, alinea 1, 2, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku [jednání pod bodem I)], a obviněnou H. H. uznal vinnou přečinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [jednání pod bodem II)], kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že:

D. T., I. D., K. H., L. N., M. J., K. Š. a P. B. po předchozí vzájemné ústní i konkludentní dohodě společně provozovali za jednoznačného rozdělení úkolů noční podnik charakteru tzv. privatu s názvem R., a to v Praze 1, XY, v druhém nadzemním podlaží budovy č. p. XY, zabývající se úplatnou prostitucí, z níž získávali finanční prospěch, a to v době nejméně – obž. D. T. od 29. 4. 2013 do 30. 3. 2015, obž. I. D. od 29. 4. 2013 do 30. 3. 2015, obž. K. H. od 19. 5. 2013 do 30. 3. 2015, obž. L. N. od 29. 4. 2013 do 17. 7. 2013, obž. M. J. od 29. 4. 2013 do 27. 10. 2013 a obž. K. Š. s obž. P. B. od 25. 7. 2013 do 26. 3. 2014 a to tak, že předně obž. I. D. jako majitelka těchto prostor umožnila jejich úpravu na tzv. privát rozdělený na 12 samostatných pokojů, svým zázemím, vybavením, zařízením a dekorací jednoznačně uzpůsobených k poskytování sexuálních služeb za úplatu a za pronájem těchto prostor inkasovala od června 2013 do září 2013 nejprve 84 000,- Kč měsíčně, následně 120 000,- Kč měsíčně, kdy nájemné za květen 2013 inkasoval její přítel obž. D. T., který jako správce objektu osobně dohlížel na činnost podniku, rozhodoval o činnosti a úkolech ostatních obžalovaných, upravoval výši nájemného, které mu odváděla obž. K. H., dohlížel na nerušený chod podniku,zejména na nevpouštění Policie ČR, uzamykání vchodu, aby tomuto vstupu bylo zabráněno, zatímco obž. K. H., M. J. a K. Š. domlouvaly ženy k provozování úplatné prostituce a to tak, že obž. K. H. dívky seznámila s fungováním privatu, s tzv. „pracovní dobou“ od 21 hodin do 03 či 06 hodin, se systémem plateb za „pronájem“ jednotlivých pokojů v cenovém rozmezí 600,- Kč - 1 000,- Kč za pokoj a noc, s poplatky za výměnu a praní použitého ložního prádla a se systémem pokut za pozdní příchody (kdy výše pokuty byla 100,- Kč za každou započatou hodinu) a tyto platby spolu s obž. M. J., která ji v době nepřítomnosti plně, včetně výběru hotovosti od žen, zastupovala, vybírala a část tohoto zisku obž. K. H. odevzdávala obž. D. T., tedy potažmo obž. I. D. a dále přijímala od žen rezervace pokojů na určitou dobu a organizovala chod tak, aby byly pokoje obsazeny, zatímco obž. L. N. jako recepční a ostraha privátu vybíral od klientů vstupní poplatek 100,- Kč, vytvořil návrh propagačních letáků privátu, vydával čisté ložní prádlo a vyplácel obž. M. J. dle kusů vypraného prádla, případně za dobu, kdy ho na recepci privátu zastupovala a tato obstarávala úklid prostor, praní prádla, zatímco obž. K. Š. a obž. P. B. po dohodě s ženami (prostitutkami) a se souhlasem obž. D. T. a obž. K. H. obstarávali ženám klienty i v ulicích hlavního města Prahy, a to formou přímého kontaktu a distribucí propagačních letáčků s označením „R. – Daily 20 girls – XY – Prague 1“ s uvedenou otevírací dobou, 44 To 40/2018 kdy z této činnosti získávali nejdříve 100,- Kč a později 200,- Kč za klienta, kdy veškerá tato činnost všech obžalovaných byla vedena shodnou motivací směřovanou ke generování finančního zisku z provozování prostituce zde působícími ženami (prostitutkami), kdy obžalovaní tímto způsobem ve vzájemné propojenosti, zastupováním se a návazností svých činností profitovali ze sexuálních služeb poskytovaných blíže nezjištěným počtem žen, a to minimálně M. B., nar. XY, L. F., nar. XY, L. F., nar. XY.

H. H. v období od 19. 5. 2013 do 30. 3. 2015 v Praze, v sídlech níže uvedených bank, ve snaze znejasnit původ finančních prostředků, umožnila své dceři obž. K. H., nar. XY využít svůj soukromý účet vedený u Komerční banky a.s., se sídlem Na Příkopě 33, č. p. 969, Praha 1, č. XY, k němuž měla výhradní dispoziční oprávnění a vkládala na něj kromě jiného rovněž i finanční prostředky jež byly výnosem z trestné činnosti její dcery (právně kvalifikované podle § 189 odst. 1, alinea 1, 2; odst. 2 písm. b) tr. zákoníku jako zločin kuplířství), jíž se dcera dopustila s dalšími osobami, a to v době od 19. 5. 2013 do 18. 11. 2014 a dále si z totožných důvodů založila další účet u GE Money Bank a.s., se sídlem Václavské náměstí 806/62, Praha 1, č. XY, k němuž měla rovněž výhradní dispoziční právo a na tento vkládala rovněž finanční prostředky v období od 25. 9. 2013 do 31. 1. 2015 formou hotovostních vkladů, kdy K. H. na svém vlastním účtu vedeném rovněž u Komerční banky a.s., č. XY v období od 19. 5. 2013 do 18. 11. 2014 vykazovala celkový vklad pouze 2 086,- Kč.

Za uvedený zločin Městský soud v Praze uložil obviněným D. T. a K. H. podle § 189 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 roků. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku jim byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku každému z nich uložil peněžitý trest ve výměře 50 denních sazeb, přičemž výměra denní sazby činí 4.000 Kč, tj. 200 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanovil každému z nich náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Zároveň obviněnému D. T. uložil podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to finanční částky ve výši 687 Kč uložené na depozitním účtu KŘ Policie hl. m. Prahy a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, konkrétně 1 ks mobilního telefonu ZN. IPHONE 6 128 GB, výrobní číslo XY, 1 ks SIM karty VODAFONE, výrobní číslo XY a 1 ks SIM karty VODAFONE, výrobní číslo XY. Obviněné K. H. uložil podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí věci a to finanční částky ve výši 25 906 Kč uložené na depozitním účtu KŘ Policie hl. m Prahy a finanční částky ve výši 89 750 Kč uložené na depozitním účtu KŘ Policie hl. m Prahy. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku dále této obviněné uložil trest propadnutí věci a to 1 ks notebooku zn. HP 110 MINI, výr. číslo XY, 1 ks mobilního telefonu zn. XIAOMI, výrobní číslo XY, 1 ks mobilního telefonu zn. XIAOMI, výrobní číslo XY, a 1 ks mobilního telefonu zn. HTC/SENCE, výrobní číslo XY, včetně zadního krytu, baterie č. XY a SIM karty č. XY.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 44 To 40/2018, podali obvinění D. T., K. H., I. D. a H. H. dovolání.

Obviněný D. T. podal dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., když napadá rozhodnutí soudu druhého stupně v celém rozsahu a namítá, že spočívá na nesprávném právním posouzení skutku obsaženém ve výroku o vině a že mu byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. následně obviněný spatřuje v tom, že soud druhého stupně nesprávně právně posoudil zjištěné skutkové okolnosti. Namítá, že skutek kladený mu za vinu nevykazuje všechny zákonné znaky zločinu kuplířství podle § 189 odst. 1 alinea 1, 2, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, když pokud byl v předmětných prostorách poskytován pohlavní styk za úplatu, tak se tak dělo dobrovolně, bez jakéhokoliv donucení. Za takové situace pronájem uvedených prostor a z toho plynoucí příjem nelze považovat za trestný čin kuplířství. Současně poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1045/2014. Zdůrazňuje, že pronajímatel nemůže nést odpovědnost za provozování podnikatelské činnosti jiného subjektu a rovněž na skutkové zjištění soudů, které neuvádí, jakým způsobem organizoval či jinak působil na vůli a chování osob v nájemním vztahu.

Ve vztahu k provedeným důkazům v podobě odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu uvádí, že byly soudy nesprávně vyhodnoceny v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (sp. zn. Tpjn 304/2012) a opatřené v rozporu s tr. ř. a v důsledku toho jsou nepoužitelné pro jeho usvědčení. Tyto námitky uplatnil již v řízení před soudy nižších stupňů, ovšem tyto se s jeho argumentací nevypořádaly.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný spatřuje v neodůvodnění spáchání skutku v rámci organizované skupiny a v důsledku tohoto mu nemůže být ukládán trest podle odst. 2 § 189 tr. zákoníku.

V závěru podaného dovolání obviněný D. T. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 44 To 40/2018, a podle § 265l tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněná I. D. uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř., když namítá, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení a že v rozhodnutí některý výrok chybí či je neúplný.

Nesprávné právní posouzení skutku spatřuje v tom, že orgány činné v trestním řízení jsou sice přesvědčeny, že měla spáchat trestný čin podle § 189 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, aniž by tomuto odpovídalo provedené dokazování. Především namítá, že ke dni zahájení trestního stíhání nebyly splněny podmínky zakotvené v § 160 odst. 1 tr. ř. pro zahájení trestního stíhání (zjištěné a odůvodněné skutečnosti nenasvědčovaly spáchání trestného činu ani že jej spáchala obviněná). K samotnému skutku uvádí, že konstrukce skutku je smyšlená a nemá oporu ve zjištěných skutečnostech a provedených důkazech, když coby vlastník bytových prostor pouze využila svého vlastnického práva a k bytovým prostorům zřídila písemnou nájemní smlouvou nájemní právo ve prospěch obviněné K. H. za sjednané nájemné a poté ve prospěch V. M. Transparentnost uzavřených smluv je zjistitelná z uskutečněných finančních transakcí vyplývajících z bankovních výpisů a vkladů, když jí nelze klást k tíži, že orgány činné v trestním řízení nebyly schopny zajištěné smlouvy řádně srovnat. Dále podrobně poukazuje na skutečnosti, které odporují soudy zjištěnému skutkovému stavu, když z provedených důkazů je nepochybné, že se stala vlastníkem předmětných bytových prostor až dne 3. 6. 2013, přičemž podle skutkových zjištění měla páchat trestnou činnost od 29. 4. 2013 a bytové prostory měly být přestavěny na ubytovnu již předtím, než se stala vlastnicí uvedených bytových prostor (viz úřední záznam ze dne 26. 4. 2013). Poukazuje v tomto směru na skutková zjištění soudů vyjádřená ve skutku, ze kterých se podává, že měla jako majitelka těchto prostor umožnit jejich úpravu na prostory umožňující provozování sexuálních služeb za úplatu, když ani nesouhlasí s hodnocením předložených fotografií uvedených prostor soudy, když vzhledem k jejich uspořádání nelze zcela jednoznačně dovodit, že byly přizpůsobeny k poskytování sexuálních služeb za úplatu.

Ve vztahu k nájemnímu vztahu akcentuje zákonnou úpravu nájmu v občanském zákoníku [§ 2201 ve spojení s § 2205 písm. c)], když vyzdvihuje povinnost pronajímatele zdržet se všeho, co by mohlo vést k narušení užívání věci nájemcem a právo nájemce bytové prostory vymalovat a umístit do nich nábytek. Z tohoto důvodu považuje hodnocení orgánů činných v trestním řízení, že pokoje svým vymalováním a vybavením byly uzpůsobeny k poskytování sexuálních služeb za úplatu, za zcela subjektivní, spekulativní a účelové, bez toho, aby byly podloženy provedenými důkazy, neboť vybavení odpovídalo běžnému vybavení bytu většiny domácností. Obviněná se dále zaobírá kontrolou bytových prostor, když podle § 2272 občanského zákoníku nemůže nájemci zakazovat krátkodobé návštěvy, kontrolovat míru oblečenosti takových návštěv či děj, jenž se v bytových prostorech odehrává, neboť takové jednání pronajímatele by bylo v rozporu s právem nájemce na nerušené užívání nájmu a čl. 7 odst. 1, čl. 12 LZPS zakotvující nedotknutelnost osoby a jejího soukromí a nedotknutelnost obydlí. Současně poukazuje na usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 5. 2013, sp. zn. 43 Nt 4743/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1045/2014, když opakovaně rozporuje odpovědnost za užití bytových prostor nájemce k jinému než smlouvou sjednanému účelu.

Ohledně závěru soudů, že trestný čin spáchala jako členka organizované skupiny, tvrdí, že většina svědků v rámci svědeckých výpovědí vypověděla, že ji vůbec neznají, s výjimkou obviněných D. T. a K. H., přičemž odkazuje na výpovědi ostatních spoluobviněných a svědků. Podotýká, že ačkoliv měla hlášen trvalý pobyt na adrese XY, XY, fakticky na uvedené adrese nebydlela a provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že by tomu bylo naopak, což prokazuje i nařízená domovní prohlídka na adrese XY, XY. Zdůrazňuje, že odpovědnost za trestný čin je podle českého trestního práva subjektivní (obligatorní znak zavinění podle § 13 tr. zákoníku). Vzhledem k tomu, že české právo nezná objektivní trestní odpovědnost, nelze nikomu přičítat skutečnost, kterou nezavinil. Konstatuje, že k naplnění subjektivní stránky trestného činu kuplířství je potřeba úmyslného zavinění, přičemž u ní nedošlo k úmyslnému zavinění, a proto nemůže u ní nastoupit ani trestní odpovědnost za tento trestný čin.

V neposlední řadě obviněná namítá nezákonnost domovní prohlídky na základě příkazu Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 43 Nt 1032/2015 (dále jen příkaz k domovní prohlídce) na adrese XY, XY, neboť bytová jednotka nebyla dostatečně specifikována, když nebyla označena příslušným číslem, ačkoliv přesnou identifikaci lze zjistit z příslušného LV. Neztotožňuje se ani s postupem provedení domovní prohlídky, když tato měla být podle citovaného příkazu k domovní prohlídce provedena jako neodkladný a neopakovatelný úkon podle § 158 odst. 3 písm. i) a § 160 odst. 4 tr. ř., přestože byla v době vydání tohoto příkazu již trestně stíhána, a v souvislosti s takovými tvrzeními poukazuje na čl. 12 LZPS zakotvující ústavně zaručené právo na domovní svobodu, neboť příkaz k domovní prohlídce musí být ústavně přijatelný a řádně odůvodněn, aby mohly být legitimně zajištěny věci při prohlídce nalezeny. Namítá, že pokud by bylo dovoláním napadené rozhodnutí založeno na nezákonně založených důkazech, existuje předpoklad, že soudy nižších stupňů rozhodovaly na základě nesprávného právního posouzení skutku.

Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. uvádí, že v rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 44 To 40/2018, některý výrok chybí nebo je neúplný. Poukazuje na skutečnost, že veškerá obvinění ve výroku o vině jsou smyšlená, spekulativní, ničím nepodložená a nemají oporu ve zjištěných skutečnostech (T. nemohl inkasovat platbu nájemného za květen 2013, když obviněná nebyla vlastníkem; orgány činné si nevyžádaly bankovní výpisy do 30. 3. 2015; neodpovídá výše nájemného; neumožnila rekonstrukci bytových prostor, neboť v předmětné době nebyla jejich vlastníkem; spekulativnost ohledně uzpůsobení bytových prostor k poskytování sexuálních služeb, výše nájemného byla odpovídající).

Dovolatelka se dále vyjadřuje k otázce legálnosti prostituce a poukazuje na návrh zákona o regulaci prostituce, který vychází z předpokladu, že není reálné prostituci jako určitý patologický jev právním předpisem zakázat, a v souvislosti s tímto poukazuje na zásadu zákonnosti a subsidiarity trestní represe v § 12 tr. zákoníku ve vztahu k výkladu pojmu „kořistí“ a „zjevná“ u trestného činu kuplířství. Opakovaně argumentuje skutečností, že nikdo nebyl k provozování prostituce nucen. Upozorňuje rovněž na stanovisko Ministerstva vnitra ze dne 17. 3. 2015 související s intimní asistencí pro potřebné a odkazuje na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 1. 2013, sp. zn. 2 To 105/2012, ze kterého vyplývá, že v případě rozdělení výdělku mezi obžalovaného a prostitutky na polovinu se nejednalo o trestný čin kuplířství ve smyslu § 189 tr. zákoníku.

V závěru podaného dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil napadený rozsudek a též rozhodnutí předcházející a podle § 265l tr. ř. přikázal soudu prvého stupně, aby věc znovu projednal, in eventum, aby dle § 265m odst. 1 tr. ř. dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a sám ve věci rozhodl tak, že se zprošťuje obžaloby v celém rozsahu.

Obviněná K. H. uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř., když dovolání bylo podáno do výroku o vině i trestu. Dovolatelka uvádí, že rozhodnutí obou soudů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Namítá, že právní závěry soudu druhého stupně jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, soudy se nezabývaly subjektivní stránkou daného zločinu, ve věci byly použité nezákonné důkazy, výše peněžitého trestu nebyla řádně odůvodněna, stejně tak trest propadnutí věci, nebyly provedeny všechny požadované důkazy. Zdůrazňuje, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, když skutkové a právní závěry nemají oporu v provedeném dokazování a jsou dovozovány spekulacemi, čímž došlo k porušení zásady in dubio pro reo a presumpce neviny. Skutkové závěry vyplývají z protiústavního a nezákonného odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, čímž došlo k zásahu do jejích základních práv a svobod. Konstatuje, že vady rozsudku soudu prvního stupně nebylo možno zhojit tím, že soud druhého stupně zrušil rozsudek soudu prvního stupně a ve věci sám rozhodl. Věc měla být vrácena soudu prvního stupně, přičemž situace kolem soudkyně JUDr. Králové nemůže podobné rozhodnutí Městského soudu v Praze odůvodnit.

Vady trestního řízení následně shrnuje do čtyř hlavních bodů – odposlechy, neprokázání zákonného znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu organizované skupiny, nelegitimování příslušníků policie při úkonech prověřování, provedení nezákonných domovních prohlídek. Ve vztahu k prokázání její viny zdůrazňuje, že nikdy nikoho k prostituci nenutila, pronájem pokoje nebyl podmíněn provozováním prostituce, o činnost v pokojích se nezajímala, když zároveň konstatuje, že určitá praxe pronájmů zjevně musela probíhat ještě před tím, než si byt pronajala ona, o což se nikdo nezajímal. Namítá, že spoluobviněná J. o tomto vypovídala vyhýbavě a že se jí chtěla pomstít. K uzpůsobení prostor k prostituci a možném podvědomí o jejím provozování poukazuje na rozsudek Vrchního soudu sp. zn. 2 To 105/2012, judikaturu Nejvyššího soudu a výpovědi dívek, z nichž vyplývá, že prostory vnímaly jako ubytování, maximálně hodinový hotel, přičemž pronájem pokojů nebyl podmíněn sexuálními službami.

Ohledně výpovědi spoluobviněné J. rozporuje postup soudu prvního stupně, který přečetl její výpověď z přípravného řízení. Takový postup podle jejího názoru není možný, když nelze přečíst dřívější výpověď podle § 207 odst. 2 tr. ř., jestliže se nejedná o případ jednání v nepřítomnosti obviněného nebo kdy tento odepře vypovídat anebo když se objeví podstatné rozpory mezi jeho výpovědí dřívější a v rámci hlavního líčení. V případě rozporů je pak nutno obviněnou osobu na tyto rozpory upozornit a dotázat se na jejich příčinu. Takto soud prvního stupně nepostupoval, čímž byla porušena zásada bezprostřednosti a přímosti. Nesouhlasí ani s odmítnutím návrhu důkazu svědeckou výpovědí S. L. pro nadbytečnost a odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3320/09 ze dne 18. 3. 2010. Usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 546/2012 argumentuje neprokázání základních skutkových podstat v alineách 1 a 2 ust. § 189 tr. zákoníku.

Obviněná dále namítá, že soudy nezdůvodnily jednotlivé tresty, včetně trestů peněžitých, když se nevěnovaly mimo jiné jejím osobním a majetkovým poměrům a odůvodnění rozhodnutí postrádají jakékoliv úvahy v tomto směru, byť odhadové, jak výši peněžitého trestu stanovily, když nebyla ani zkoumána otázka případné nedobytnosti uloženého peněžitého trestu. V otázce viny dle jejího názoru nelze vycházet ani z výpovědi svědka A., když tento v rámci hlavního líčení neuvedl, kde měly být sexuální služby nabízeny.

Rozhodující část dovolání obviněná věnuje nezákonnosti odposlechů. V prvé řadě podotýká, že ve věci nebyly splněny podmínky pro jejich vydání a že tyto nebyly v rámci hlavního líčení přehrány, nýbrž pouze konstatovány, což narušuje zásadu bezprostřednosti (viz odkaz na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 764/2017). Poukazuje i na právní doktrínu „plodů z otráveného stromu“. Konstatování soudu prvního stupně, že nerespektování zákonných požadavků na odůvodnění příkazu podle § 88 odst. 1 tr. ř. neznamená bez dalšího jeho nepoužitelnost, je popřením jakékoliv víry v dodržování zákonů ze strany států a jeho orgánů. Poukazuje na podnět k vydání příkazu o odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 19. 7. 2013, č. j. KRPA-112098/TČ-2013-001176-1-BK-TR, na jeho stručnost, když příkaz byl vydán teprve měsíc po zahájení úkonů trestního řízení ve věci podezření ze spáchání přečinu kuplířství, tj. bez toho, že by v podnětu byl uveden jediný konkrétní důkaz či skutkové okolnosti, které by vydání příkazu k odposlechu odůvodňovaly, když ani neobsahuje zdůvodnění doby trvání odposlechu, uvedení proč nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo jinak že by bylo jeho dosažení podstatně ztížené. Stejné nedostatky obsahuje návrh Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 2 ZN 2494/2013. Je s podivem, že byl příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu soudkyní Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 43 Nt 2910/2013 vydán. Z příkazu je zřejmé, že první dva odstavce byly zkopírovány z návrhu Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, příkaz neobsahuje všechny náležitosti stanovené v § 88 odst. 1, 2 tr. ř., čímž je příkaz nezákonný a v trestním řízení nepoužitelný a neúčinný. Podrobně pak rozebírá ustanovení § 88 odst. 1, 2 tr. ř. ve vztahu k vydaným příkazům, zejména požadavků na zdůvodnění, proč nebylo možné dosáhnout sledovaného účelu jinak nebo podstatně ztíženě (poukazuje na přiměřenost, zdrženlivost, operativně pátrací prostředky, stanovisko trestního kolegia sp. zn. Tpjn 304/2012, neexistenci důvodného předpokladu), konkretizaci účelu odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, namítá absenci byť jediné konkrétní skutečnosti odůvodňující vydání příkazu a konkrétní skutkové okolnosti podmiňující dobu trvání odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Současně odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Pzo 10/2015 ze dne 20. 1. 2016 (zásada přiměřenosti, bezprostřednosti, omezující podmínky, obecné podmínky, odůvodnění vč. doby, specifik). Obviněná je toho mínění, že soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 nevěnovala patřičnou pozornost návrhům státního zastupitelství a bez bližšího zkoumání jim vyhověla, čímž došlo k porušení zákona. Rovněž považuje za nutné zmínit i další navazující příkazy, a to vztahující se k prodloužení doby odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (příkazy Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2013, 25. 2. 2014 a 7. 1. 2014), když byly opět vydány nezákonně a trpí stejnými vadami jako příkazy prvotní, když s přihlédnutím k doktríně „plodů z otráveného stromu“, nelze poznatky obsažené v nezákonně získaném důkazu dále v trestním řízení používat, když tato nezákonnost důkazů se přenáší i na důkazy odvozené od prvního příkazu. Připomíná již své dříve uplatněné námitky a s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1217/2016 připomíná, že poznatek o spáchání trestného činu musí předcházet vydání příkazu. Konstatuje, že se soudy nevypořádaly s otázkou subsidiarity odposlechu a záznamu o telekomunikačním provozu. Odkazuje na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2016, sp. zn. 6 To 106/2015.

V závěru podaného dovolání obviněná K. H. vyjadřuje nesouhlas s odsouzením své osoby, upozorňuje na pochybení soudů v rámci rozhodnutí o propadnutí jejích věcí bez splnění podmínek § 70 tr. zákoníku (1 notebook, 3x mobilní telefon, finančních prostředků zajištěných v jejím bytě) a navrhuje, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání v souladu s § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 44 To 40/2018, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 3 T 21/2016, jakož i všechna případná další rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a rovněž aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněná H. H. podala dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., když napadá rozhodnutí soudu druhého stupně v celém rozsahu. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítá existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy v tom, že se soudy nezabývaly subjektivní stránkou jejího jednání, použití nezákonných odposlechů, nezákonné zahájení trestního stíhání, v neodůvodnění uložení trestu propadnutí věci. Namítá, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl dán již v řízení před soudem prvního stupně a přestože soud druhého stupně její odvolání nezamítl, tak ve své podstatě jejímu odvolání nevyhověl, je u ní dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak obviněná především namítá, že právní závěry soudu druhého stupně jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, které nemají oporu v provedeném dokazování a jsou dovozovány spekulacemi, čímž došlo k porušení zásady in dubio pro reo a presumpce neviny. Zdůrazňuje, že skutková zjištění vyplývají z protiústavního a nezákonného odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Její vina byla vyvozena na základě extrémního rozporu s provedenými důkazy (odposlechy, absence subjektivní stránky trestného činu, nezákonnost zahájení trestního stíhání).

Obviněná následně konstatuje, že v řízení před soudy došlo k porušení práva na spravedlivý proces, práva na obhajobu a zásady presumpce neviny, neboť nebyly provedeny všechny navrhované důkazy. Uvádí, že věc měla být soudem druhého stupně vrácena soudu prvního stupně, když soud druhého stupně vady rozsudku soudu prvního stupně nemohl napravit sám. V tomto směru poukazuje zejména na skutečnost, že nebyla upozorněna soudem druhého stupně na změnu právní kvalifikace a změnu popisu skutku, v důsledku čehož se nemohla na toto připravit a reagovat, čímž byla porušena zásada totožnosti skutku.

Vyjadřuje přesvědčení, že soudy založily výrok o její vině na domněnkách a pochybnostech, což je v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Soud prvního stupně založil závěr o její vině na tom, že neprokázala věrohodnost původu svých finančních prostředků, přičemž odmítl provést výslech její sestry, ačkoliv takový důkaz mohl mít zásadní význam pro projednávanou věc. Výslechem této svědkyně mělo být prokázáno, že své dceři neumožnila používat svůj účet vedený u GE Money Bank, a. s., že tento byl určen pouze k ukládání finančních prostředků její sestry. V řízení nebyl proveden jediný důkaz, který by popsal subjektivní stránku trestného činu, a že tak došlo k k naplnění skutkové podstaty přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, když rovněž chybí naplnění objektivní stránky (zastírání původu, podstatné ztížení či zjištění původu věci, která byla získána trestným činem), neboť neměla podvědomí o trestné činnosti své dcery a nájem za ni vybírala pouze jednou a ten jí i odevzdala. V rámci provedeného dokazování nedošlo k prokázání předání finančních prostředků její osobě a k tomu, že by tyto vložila na svoje účty. Ve vztahu k dokazování obviněná rovněž poukazuje na porušení principu bezprostřednosti, když pořízené odposlechy nebyly přehrány, pouze konstatovány (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 764/2017), neprovedení jí navrhovaných důkazů (s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3320/09), kdy měla v úmyslu prokázat výlučné ukládání prostředků své sestry na předmětný účet, a tím se jedná o opomenutý důkaz, a v neposlední řadě také na vyslovené pochybnosti soudu prvého stupně ohledně původu a vkladu peněz.

Ve vztahu k námitce závěrů o její vině a extrémnímu nesouladu s provedenými důkazy předestírá, že neexistuje jediný důkaz, že by věděla o trestné činnosti své dcery, kdy jediným důkazem, na který bylo poukazováno, je odposlech s M. J., jenž nebyl u soudu ani přehrán a nevypovídá o vině její dcery. Ohledně svého tvrzení o své nevině odkazuje svoji výpověď u hlavního líčení, výpověď dcery (K. H.), odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně, který uvedl, že nebylo možné dovodit, jaké finanční prostředky a v jakém rozsahu je získala od své dcery a umožnila je uložit na svůj účet, a nezákonnost pořízených odposlechů. Neztotožňuje se s hodnocením výpovědí spoluobviněné Š., když soud prvního stupně přečetl její výpověď z přípravného řízení, ačkoliv pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky, neboť se nejednalo o případ jednání v nepřítomnosti obviněné Š. nebo že by odepřela vypovídat anebo že by se v její výpovědi objevily podstatné rozpory mezi její výpovědí dřívější a v rámci hlavního líčení. Z provedeného dokazování nelze ani usuzovat, že by měla předmětné prostory uklízet, podílet se na jejich pronájmu (vybírat a ukládat nájemné na svůj účet). Nelze ani opomenout, že svědek A. H. (manžel) vyvrátil nepodložené úvahy soudu o finančních prostředcích na jejich účtech a ložním prádle. Obviněná dále upozorňuje na listinné důkazy (protokol o provedení domovní prohlídky, výpis z běžného účtu GE Money Bank, potvrzení o zaměstnání, finanční šetření, odposlechy). Není jí jasné, co by měl výpis z banky prokazovat, když údajně peníze vkládala, nikoliv vybírala, soud prvého stupně se sjetinami výpisů zjevně nezabýval. Namítá, že soud pominul výdělečnou činnost jejího manžela a neprovedl k tomu žádné dokazování. Není jí ani zřejmé, jak měla umožnit dceři nakládat s účtem, když žádné platby se k dceři nemohly dostat zpět, což nevysvětlil ani jeden ze soudů. Obviněná zdůrazňuje, že ona sama není na odposleších zachycena. V otázce viny dle jejího názoru nelze vycházet ani z výslechu svědka A., když tento svědek v procesně použitelné výpovědi neuvedl, kde měly být sexuální služby nabízeny.

Obdobně jako obviněná K. H., tak i obviněná H. H. obsáhlou část svého mimořádně opravného prostředku věnuje nezákonnosti odposlechů, když v podstatě je její argumentace totožná a Nejvyšší soud pro stručnost v tomto směru odkazuje na obsah dovolání K. H. (viz bod 24. tohoto usnesení).

V závěru podaného dovolání obviněná vyjadřuje nesouhlas s odsouzením své osoby, shrnuje veškeré dokazování, argumentuje tím, že nikdy nebyly v rámci zajištění peněžních prostředků vklady konkretizovány ani blíže uvedeny, ztotožněny v čase, či jiným způsobem a nepohybují se v nadlimitních hodnotách a ničím nebylo prokázáno, že hotovostní vklady pochází z trestné činnosti. Poukazuje i na důkazy, které prokazují původ finančních prostředků, které vložila na svůj účet (kupní smlouva na prodej domu její sestry, doklad o výši jejích příjmů, pracovní smlouva, smlouva o nájmu bytu s nájemcem, smlouva o nájmu dopravního prostředku). Současně poukazuje na důkazy, které nebyly provedeny a jaké skutečnosti chtěla těmito důkazy prokázat. Obviněná upozorňuje na pochybení soudů v rámci rozhodnutí o propadnutí věcí bez splnění podmínek § 70 tr. zákoníku.

V závěru podaného dovolání obviněná H. H. navrhuje, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání v souladu s § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 44 To 40/2018, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 3 T 21/2016, jakož i všechna případná další rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a rovněž aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 16. 8. 2018, sp. zn. 1 NZO 613/2018, nejprve uvedl, jaký uplatnili obvinění dovolací důvody a v jakých skutečnostech spatřují jejich naplnění, poté shrnuje podstatu dovolacích důvodů a následně vyjadřuje stanovisko ke každému z dovolatelů.

K dovolání obviněného D. T. uvádí, že převážnou část námitek obviněného pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze, neboť obviněný polemizuje s provedenými důkazy a způsobem jejich hodnocení. Ve vztahu k odpovědnosti za pronájem uvádí, že dovolatel zcela opomenul podstatnou skutkovou okolnost, že nešlo o pouhý pronájem prostor jiným subjektům. Trestná činnost byla naopak páchána organizovanou skupinou více pachatelů, přičemž dělba úkolů mezi jednotlivé členy zajišťovala jejich koordinovanost umocňující zdárné páchání trestného činu (provedení rekonstrukce k provozování prostituce, plnění konkrétních úkolů jednotlivými členy organizované skupiny). Klíčová role obviněného na páchání trestné činnosti vyplynula zejména z výpovědí spoluobviněných a z hovorů zachycených v provedených odposleších a z některých listinných důkazů. Ve vztahu k údajné nezákonnosti odposlechů, jejichž nezákonnost namítají všichni dovolatelé, poukázal na rozhodnutí soudů nižší instance a konstatoval, že příkazy k odposlechu, byť byly odůvodněny spíše stručněji, elementární požadované náležitosti obsahovaly, když současně zdůraznil, že ve vztahu k odůvodnění příkazu nelze přistupovat formálně, nýbrž i z pohledu existence materiálních důvodů pro jeho nařízení, přičemž poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017 sp. zn. 6 Tz 3/2017, nález Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 1221/16. Mělo by být přihlédnuto k charakteru trestné činnosti, která byla páchána členy organizované skupiny způsobem promyšleným a propracovaným. Pod uplatněný dovolací důvod je možno podle státního zástupce podřadit námitku obviněného, že se nejednalo o kuplířství, neboť vše se dělo na bázi dobrovolnosti a bez jakéhokoli donucení. Jde však o námitku zjevně neopodstatněnou. Státní zástupce upozorňuje, že znakem skutkové podstaty trestného činu kuplířství není nucení osob k prostituci násilím, hrozbou či jiným obdobným způsobem a nevylučuje ho ani dobrovolné jednání osob poskytujících sexuální služby. Ohledně námitky věnované dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvádí, že obviněný míjí zcela podstatu dovolacího důvodu a jeho argumentace stojí mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu.

Ve vztahu k dovolání obviněné I. D. státní zástupce uvádí, že výhrady obviněné jsou převážně procesní a skutkové povahy, jejichž prostřednictvím obviněná nesouhlasí s hodnocením provedených důkazů soudy. Státní zástupce akcentuje, že obviněné bylo dobře známo, k čemu její bytové jednotky sloužily. Pod uplatněný dovolací důvod lze podřadit výhradu zpochybňující možnost naplnění znaku spáchání činu členy organizované skupiny, avšak tato je neopodstatněná. Jak vyplývá z konstantní judikatury zejména Nejvyššího soudu, organizovanou skupinou se rozumí sdružení více (nejméně tří) osob, v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje jistou plánovitostí a koordinovaností, což pak také zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, čímž jsou současně umocněny jeho škodlivé dopady pro společnost (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 46/1986 Sb. rozh. tr.). Zdůrazňuje, že se nevyžaduje výslovné přijetí za člena skupiny nebo výslovné přistoupení ke skupině, ale postačí, že se do ní pachatel včlenil a aktivně se na její činnosti podílel. U organizované skupiny se ani nevyžaduje nějaká složitá vnitřní organizační struktura, která by byla charakterizovaná vztahy nadřízenosti a podřízenosti, jak je tomu např. u organizované zločinecké skupiny. Obdobně není u organizované skupiny ani vyloučeno, že při plánovitém a promyšleném rozdělení úkolů mezi její členy dochází ze strany některých členů jen k dílčím jednáním, která se sama o sobě jeví jako méně závažná, a to jak z hlediska své povahy, tak i z hlediska příčinného významu pro způsobení následku. Pro účast na organizované skupině přitom rozhodně není potřeba, aby obviněný znal veškeré osoby podílející se na její činnosti nebo znal jejich úkoly. Postačuje, že se svým jednáním do takovéto koordinované činnosti začlení, resp. naváže se na její činnost a je obeznámen s jejím účelem. K tomu státní zástupce poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2010 sp. zn. 8 Tdo 237/2010, usnesení téhož soudu ze dne 22. 2. 2018 sp. zn. 11 Tdo 155/2018. Poukazuje na skutečnost, že obviněná I. D. poskytla prostory k provozování prostituce, přestože hlavními pachateli trestné činnosti byl obviněný D. T. a obviněná K. H. a proto se trestné činnosti dopustila jako člen organizované skupiny. S jistou mírou tolerance lze podle státního zástupce považovat za právně relevantní námitku výtku týkající se skutečnosti, že nikdo nebyl k prostituci nucen s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio, avšak zjevně neodůvodněnou. V tomto směru odkazuje na své závěry ohledně obviněného D. T., který uplatnil stejnou námitku a ve vztahu k subsidiaritě trestní represe odkazuje na dobu páchání trestné činnosti, její koordinovanost a propracovanost, zištný motiv. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. státní zástupce konstatuje, že tyto námitky nelze pod zvolený dovolací důvod podřadit a že obviněná jen zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu obsažená ve výroku o vině a ve skutečnosti nenamítá, že by některý výrok chyběl či byl neúplný.

K dovolání obviněné K. H. státní zástupce uvádí, že v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná uplatnila výlučně námitky procesní a skutkové povahy, které pod vytýkaný ani žádný jiný podřadit nelze. V návaznosti na uvedené považuje za vhodné doplnit, že nalézací soud u hlavního líčení provedl všechny potřebné důkazy, které byly pro řádné objasnění skutkového stavu potřebné. K výtce obviněné, že nebylo vyhověno jejímu návrhu na doplnění dokazování, považuje za vhodné se zmínit, že není povinností soudu provést všechny důkazy, které jedna či druhá strana navrhnou. Podstatné je, aby soud realizoval a posléze řádně hodnotil ty důkazy, které jsou z hlediska náležitého objasnění skutkového stavu nezbytné. Rozhodnutí o zamítnutí návrhu na doplnění dokazování přitom soud prvního stupně také postačujícím způsobem odůvodnil. Je pravdou, že soud prvního stupně se dopustil jistého pochybení, když při rozhodování vycházel i z důkazů procesně nevyužitelných, avšak tento nedostatek soud druhého stupně napravil a o vině a trestech rozhodl znovu. Ze samotné okolnosti, že obviněná se skutkovými závěry a s odsuzujícím rozsudkem nesouhlasí, ještě nelze dovodit, že by rozhodnutí soudů byla zatížena vadou založenou na extrémním rozporu skutkových zjištění a provedených důkazů. Ke zmínce obviněné o doktríně „plodů z otráveného stromu“ považuje za vhodné doplnit, že tento princip do českého trestního řízení převzat nebyl a je pouhou polemikou s právními závěry soudů vyslovených v otázce procesní účinnosti důkazů a v navazující otázce z nich vyvozených skutkových zjištění (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2016 sp. zn. 6 Tdo 675/2016, usnesení ze dne 24. 6. 2015 sp. zn. 11 Tdo 122/2015, nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 1677/13). Obviněnou K. H. uplatněné námitky se pak míjí rovněž s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když zdůrazňuje, že použitá argumentace je velmi strohá a že ji obviněná pravděpodobně vztahuje k uloženému trestu propadnutí věci podle § 70 tr. zákoníku. Ve skutečnosti ovšem obviněná obdobně jako v předchozích pasážích svého dovolání, rozporuje skutková zjištění. Podle státního zástupce ovšem ze skutkových zjištění vyplývá, že trest propadnutí věci byl soudem druhého stupně uložen jen ve vztahu k věcem, u kterých bylo důkazně podloženo, že byly získány trestným činem nebo byly užity k jeho spáchání. Protože nebyl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohl být naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

K dovolání obviněné H. H. konstatuje, že její dovolání je z podstatné části shodné s dovoláním její dcery. S přihlédnutím k odlišnému charakteru trestného činu, který jí byl kladen za vinu, se pouze v některých pasážích mění výčet okolností, na něž dovolatelka odkazuje ve snaze podpořit své tvrzení, že peníze na jejích účtech byly legální a ona sama se žádného trestněprávního jednání nedopustila. Rovněž její námitky se proto podle státního zástupce s uplatněnými dovolacími důvody míjí. Na závěr vyjádření k dovolání obviněné H. H. státní zástupce doplňuje, že na rozdíl od rozsudku prvostupňového soudu jí už není kladeno za vinu, že všechny finanční prostředky na jejím účtu dosahující hodnoty značného prospěchu pochází z trestné činnosti její dcery. Nicméně obviněná věděla, jaká trestná činnost se v R. realizuje a že se na ní podílí i její dcera. Je také nepochybné, že část finančních prostředků získaných trestnou činností, byť přesně nezjištěnou část, na svůj účet skutečně převedla.

V závěru podaného vyjádření státní zástupce navrhl, aby podaná dovolání obviněných H. H. a K. H. byla podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuta a dovolání obviněných D. T. a I. D. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuta jako dovolání zjevně neopodstatněná a Nejvyšší soud tak učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání vyslovil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného stanoviska Nejvyššího soudu.

Obviněná I. D. využila možnosti repliky k podanému vyjádření státního zástupce a prostřednictvím svého obhájce uvedla, že ve vyjádření jsou nepravdivé skutečnosti. Vyjadřuje nesouhlas s tvrzením státního zástupce, že věděla, k čemu její bytové jednotky slouží, když v tomto směru poukazuje na obsah svého dovolání, zejména že nebylo prokázáno, že by v předmětných bytových jednotkách bydlela, když měla adresu trvalého bydliště na jiné adrese. Nesouhlasí ani s konstatováním státního zástupce ohledně tvrzené rekonstrukce bytových jednotek na samostatné pokoje, přičemž zdůrazňuje, že jen uzavřela řádnou nájemní smlouvu a na základě této nájemní smlouvy inkasovala nájemné a nelze jí klást k tíži, že soudy nebyly schopné zajištěné smlouvy mezi ní a K. H., resp. V. M. řádně srovnat. Poukazuje na datum, podle kterého se stala vlastníkem předmětných bytů na základě kupní smlouvy, a že se tak stalo až poté, co měla údajně začít páchat trestnou činnost. Současně namítá, že rekonstrukce bytových prostor byla provedena předtím, než se stala vlastníkem těchto bytových prostor, přičemž v tomto směru odkazuje na úřední záznam ze dne 26. 4. 2013, č. j. KRPA-112098-4/ČJ-2013-001176. Dále namítá, že v řízení před soudy nebyl proveden žádný důkaz, který by prokazoval, že to byla ona, kdo umožnil rekonstrukci předmětných bytů na 12 samostatných pokojů. Podle jejího názoru státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství pouze upravuje zjištěné skutečnosti tak, aby vyznívaly, že byla členkou jakési organizované skupiny, ačkoliv sám připouští, že ona sama kromě spoluobviněného D. T. nikoho dalšího neznala. Nesouhlasí ani s tvrzením státního zástupce, že jí namítané vady nelze podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., když výrok o vině je neúplný a je zcela v rozporu s provedeným dokazováním.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím jejich obhájců, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůty k podání dovolání byly ve smyslu § 265e tr. ř. zachovány.

Po zvážení všech shora uvedených skutečností Nejvyšší soud přikročil k projednání shora učiněných dovolání s tím, že na tomto místě je především nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., je dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutko