4 Tdo 428/2020

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 45 T 8/2019, byl obviněný N. Z. uznán vinným návodem ke zločinu krádeže podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k § 205 odst. 1 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a k přečinu porušování domovní svobody podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k § 178 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku. Obvinění A. O. a C. T. byli uznáni vinnými zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku spáchaných ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že: obžalovaný N. Z., nar. XY, v přesně nezjištěné době od 20.9.2018 do 16.10.2018 v XY úmyslně vzbudil v obžalovaném C. T. rozhodnutí vloupat se do domu na adrese XY, a odcizit z něho peněžní hotovost v částce cca 6.000.000 Kč, které se nacházejí v sejfu, a zlato, to poté, co se obžalovaný N. Z. prostřednictvím odděleně stíhaného S. T., nar. XY, setkal s obžalovaným C. T. a ukázal mu předmětnou nemovitost, když podmínkou obžalovaného N. Z. bylo, že se s dalšími pachateli nechce setkat, a žádal pro sebe podíl na kořisti, načež obžalovaní C. T., A. O., odděleně stíhaný I. C., nar. XY, a odděleně stíhaný V. S., nar. XY, po předchozí domluvě po dobu několika dní sledovali rodinný dům obývaný poškozenými G. I. a P. G., aby zjistili denní režim majitelů domu, obstarali si kovovou tyč, dvě zdravotní roušky, rukavice, a zároveň průběžně získávali konkrétní informace od obžalovaného N. Z. o tom, kde jsou G. I. a P. G., např. že jsou aktuálně na dovolené, to prostřednictvím S. T., který je předával obžalovanému C. T., a dne 16.10.2018 v době od 12:45 hodin do 13:20 hodin v XY, obžalovaný C. T. společně s I. C., nar. XY, hlídali venku před domem, zatímco V. S., nar. XY, společně s obžalovaným A. O., maskováni rouškou, vnikli přes francouzské okno ze zahrady do rodinného domu, kde byla přítomna hospodyně O. M., nar. XY, to tím způsobem, že V. S. nejprve zabránil O. M., která si ho všimla a chtěla dveře zavřít, tím, že do nich zatlačil, následně je odsunul a vešel do domu následován obžalovaným A. O., a poté V. S. O. M. řekl, že pokud nebude klást odpor, zůstane naživu a současně dotyčné pohrozil kovovou tyčí, kterou držel v ruce, dále požadoval sdělit, kde jsou v domě peníze, následně našli ve skříni dva trezory, ve kterých byla uložena mimo jiné i peněžní hotovost ve výši 6.250.0000 Kč, obžalovaný A. O. a V. S. předmětné trezory i s obsahem uložili do tašek a z domu odnesli, kdy před odchodem z domu V. S. spoutal O. M. nohy a ruce za zády a přelepil jí ústa lepicí páskou, kterou mu za tím účelem podal obžalovaný A. O., a dále jí odcizili z kabelky peněžní hotovost ve výši 2.300 Kč, mobilní telefon zn.Samsung Grand Prime, rovněž z kabelky G. I., nar. XY, odcizili mobilní telefon zn. APPLE iPhone SJ, a ku škodě téže poškozené zlatý prsten, poté oba z domu odešli na ulici, kde od nich obžalovaný C. T. a I. C. převzali jeden z trezorů a z místa odešli, následně se C. T., I. C., V. S. a A. O. o odcizené peníze rozdělili stejným dílem, přičemž díl pro obžalovaného N. Z. ve výši 1.000.000 Kč, která měla být předána prostřednictvím S. T., měl při sobě C. T., a tímto jednáním způsobili poškozené O. M. škodu ve výši 1900,-Kč na odcizeném mobilním telefonu Samsung GrandPrime a 2300,-Kč odcizením peněžní hotovosti, poškozené G. I. škodu ve výši 6.250.000,-Kč odcizením peněžní hotovosti, škodu ve výši 4.200,-Kč na odcizeném mobilním telefonu zn. Apple iPhone SJ, škodu ve výši 5.000,-Kč na odcizeném zlatém prstenu a škodu ve výši 1.000,-Kč na odcizeném kovovém sejfu, a poškozenému P. G. škodu ve výši 620,-Kč na odcizeném kovovém sejfu.

Městský soud v Praze za návod ke zločinu krádeže podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k § 205 odst. 1 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a návod k přečinu porušování domovní svobody podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k § 178 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku uložil obviněnému N. Z. podle § 205 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 roků. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl tomuto obviněnému podle § 80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou.

Městský soud v Praze za zločin loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku spáchané ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku uložil shodně obviněným A. O. a C. T. podle § 173 odst. 3 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 roků. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byli tito obvinění pro výkon trestu zařazeni do věznice se zvýšenou ostrahou. Městský soud v Praze dále uložil těmto obviněným podle § 80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil všem obviněným rovněž povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozeným G. I., nar. XY, místo bydliště podle § 55 odst. 1 písm. c) tr. ř. skryto, částku ve výši 2.810.000 Kč jako náhradu majetkové újmy a O. M., nar. XY, místo bydliště podle § 55 odst. 1 písm. c) tr. ř. skryto, částku ve výši 2.300 Kč jako náhradu majetkové újmy.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 45 T 8/2019, podali všichni tři obvinění odvolání. Obvinění N. Z. a C. T. směřovali odvolání do všech výroků rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný A. O. směřoval své odvolání do výroku o uloženém trestu. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. 10. 2019, sp. zn. 2 To 84/2019, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 10. 2019, sp. zn. 2 To 84/2019, podali prostřednictvím obhájců dovolání obviněný A. O. a obviněný N. Z.

Obviněný A. O. podal dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění dovozuje z toho, že jeho jednání bylo soudy nižších stupňů nesprávně právně posouzeno, když obviněný má za to, že při hodnocení důkazů soudy postupovaly chybně a následně mu uložily nepřiměřeně přísný trest.

Obviněný namítá, že pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 45 T 8/2019, mu byl uložen nepřiměřeně vysoký trest, a současně zdůrazňuje, že soud druhého stupně měl při ukládání trestu postupovat podle ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku, kdy mu měl uložit trest odnětí svobody pod dolní hranici stanovené trestní sazby. Následně dovolatel rozebírá důvody, na základě kterých měl soud podle jeho názoru snížit výši trestu pod spodní hranici trestní sazby. Připomíná, že od počátku trestního řízení plně spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, přičemž poukazuje na skutečnost, že právě díky informacím, které poskytl při výslechu policii, byla celá věc řádně prošetřena, a to v relativně krátké době. Akcentuje své osobní poměry a dovolává se závislosti své přítelkyně a dětí na jeho osobě. Poukazuje na skutečnost, že v Moldávii vedl dosud řádný život. Obviněný je toho názoru, že v jeho případě jsou splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku a soudy měly podle tohoto ustanovení postupovat.

Dovolatel rovněž vyjadřuje nesouhlas s jeho zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou, přičemž poukazuje na ustanovení § 56 odst. 3 tr. zákoníku a zdůrazňuje, že jiný typ věznice na něj bude mít lepší výchovný charakter. Poukazuje na uložený trest vyhoštění, který by spolu s uložením trestu odnětí svobody pod dolní hranici nepochybně zajistil jeho nápravu a odůvodňuje použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku.

V závěru podaného dovolání obviněný A. O. navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 10. 2019, sp. zn. 2 To 84/2019 zrušil a podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl tak, že se mu ukládá přiměřený trest pod spodní hranici trestní sazby a zařadí jej pro výkon trestu do věznice s ostrahou, případně aby věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. vrátil zpět Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání.

Obviněný N. Z. uplatnil v dovolání důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., když rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení a byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Následně namítá existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, neprovedení všech požadovaných důkazů a nedostatečné odůvodnění uloženého trestu vyhoštění.

Obviněný namítá celou řadu pochybení, kdy předně uplatňuje námitku nezákonných důkazů a tzv. opomenutých důkazů. Dovolatel zmiňuje konkrétní návrhy na provedení dokazování, se kterými se soudy adekvátně nevypořádaly (emailová komunikace s D. L., výslech L., znalecký posudek z oboru psychologie a psychiatrie, spis vedený k trestnímu stíhání svědka I. C.). Takovým postupem byla porušena zásada spravedlivého procesu. Ve vztahu k existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem zdůrazňuje, že skutková zjištění nemají oporu v provedených důkazech a jsou dovozovány spekulacemi a na základě pochybnosti, čímž došlo k porušení zásady presumpce neviny a in dubio pro reo. Je přesvědčen, že výrok o vině ve vztahu k jeho osobě je založen na důkazech, o kterých soud tvrdí, že nebyly provedeny (protokoly o rekognici a výslechy spoluobviněných), přesto z nich čerpá. Následně namítá, že došlo k porušení jeho ústavního práva na tlumočení a překlad listin, když jeho osobě nebyly doručeny překlady listin v jeho mateřském jazyce. Obviněný vytýká soudům, že mu nebyl poskytnut překlad listin trestního spisu a uplatňuje námitky proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2019, sp. zn. 45 T 8/2019, o zamítnutí jeho žádosti o písemný překlad listin, respektive proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 10. 2019, sp. zn. 2 To 94/2019 o zamítnutí jeho stížnosti proti výše uvedenému rozhodnutí soudu prvního stupně, kdy má za to, že soudy se nedostatečně vypořádaly s jeho argumenty. Tím, že mu nebyly přeloženy příslušné listiny do ruského jazyka, došlo podle obviněného k porušení jeho práva na obhajobu v rodném jazyce podle ustanovení § 28 tr. ř., a současně k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Poukazuje rovněž na skutečnost, že o jeho stížnosti proti tomuto citovanému usnesení soudu prvního stupně bylo rozhodnuto 3 dny před konáním veřejného zasedání, když o tomto byl toliko vyrozuměn jeho obhájce. Současně odkazuje na znění § 28 odst. 2, odst. 4 tr. ř.

Dovolatel dále zmiňuje konkrétní důkazy, hodnotí je a vyhodnocuje z nich vlastní skutkové závěry. Zdůrazňuje, že žádný svědek neuvedl, že to byl právě on (obviněný), kdo navedl spoluobviněné T. a O. ke spáchání trestného činu, neboť ani jeden z obviněných ho bezpečně nepoznal. Rovněž z výpovědi spoluobviněného C. podle jeho názoru nevyplývá, že by byl návodcem. Tuto jeho pozici pak podle dovolatele vylučuje také výpověď poškozené I., která uvedla, že nikdy nebyl u ní doma, a proto nemohl vědět, kde si poškozená schovává peníze. Ve vztahu k výpovědi poškozené ohledně jeho vědomosti o tom, kde peníze schovává a jejich přesnou výší namítá neprovedení výslechu L. a že výpověď poškozené je nevěrohodná. Současně podrobně rozvádí výpověď poškozené. Obviněný dále tvrdí, že právní závěry obou soudů nemají oporu v provedeném dokazování, jsou dovozovány spekulacemi, a proto nebyla jeho vina prokázána nadevše pochybnost, v čemž spatřuje porušení zásady in dubio pro reo a z ní vyplývající zásady presumpce neviny.

Dovolatel má rovněž za to, že trestní řízení vykazuje velké množství vad. Předně namítá, že soud použil nepřípustné důkazy a nesouhlasí s průběhem rekognice a jejím následným použitím soudem prvního stupně. Je toho názoru, že před podáním obžaloby došlo k porušení ustanovení § 176 odst. 2 tr. ř., neboť státní zástupkyně ho, stejně jako jeho obhájce neupozornila (JUDr. Vladimíru Pelcovi, PhDr. nebylo upozornění na změnu právní kvalifikace doručeno vůbec) na změnu právní kvalifikace a správně nezjistila, zda obhajoba navrhuje vyšetřování doplnit. Obviněný zdůrazňuje, že měl v úmyslu podat návrh na předběžné projednání obžaloby, avšak o tuto možnost byl připraven, když o podání obžaloby se dozvěděl dne 18. 6. 2019 a již dne 21. 6. 2019 bylo nařízeno hlavní líčení. Dovolatel se dovolává absence protokolů o hlavním líčení, a má za to, že když mu protokoly o hlavním líčení byly doručeny bezprostředně před konáním veřejného zasedání o odvolání, nebylo mu umožněno účinně uplatnit právo na obhajobu, neboť nemohl podat námitky proti protokolaci. Současně vyjadřuje přesvědčení, že v obžalobě byl chybně vymezen skutek, neboť označený skutek není trestným činem. Obviněný nesouhlasí ani s právní kvalifikací jednání obviněného T., jako spolupachatelství loupeže, když se jednalo o formu pomoci a odkazuje v tomto směru na příslušnou judikaturu. Dále se dovolává existence tzv. opomenutých důkazů, když poukazuje na podání ze dne 13. 8. 2019 a ze dne 5. 10. 2019, ve kterých požadoval provedení řady důkazů, přičemž soud se s těmito návrhy vůbec nevypořádal (např. důkaz emailovou komunikaci s L.) popř. zcela nedostatečně. V neposlední řadě dovolatel namítá uložení nepřiměřeně přísného trestu neodpovídajícího jeho podílu na spáchané trestné činnosti, byť setrvává na tvrzení, že se žádné trestné činnosti nedopustil. Dále namítá, že u něho nebyly ani splněny podmínky pro uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou.

V závěru podaného dovolání obviněný N. Z. navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil, jakož i další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný dále navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc soudu druhého stupně znovu projednat a rozhodnout.

Opisy dovolání byly za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslány k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání jednotlivých obviněných vyjádřil samostatně.

Ve vyjádření k dovolání obviněného A. O. ze dne 24. 3. 2020, č. j. 1 NZO 151/2020-25, nejprve uvádí, jaký dovolací důvod obviněný uplatňuje a v čem spatřuje jeho naplnění, přičemž následně se vyjadřuje k jeho argumentaci.

Státní zástupce zastává názor, že obviněný svou argumentací zcela míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť napadá uložený trest odnětí svobody a skutečnost, že nedošlo k uplatnění institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody, fakticky tedy obviněný namítá nepřiměřený trest. Ve vztahu k této argumentaci státní zástupce předestírá, že námitky proti druhu a výměře trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatňovat jen v rámci zákonného dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to pouze tehdy, jestliže byl uložen obviněnému druh trestu, který zákon nepřipouští nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za předmětný trestný čin. Jiná pochybení, tedy ani nepřiměřeně přísný trest, nelze v dovolání úspěšně namítat. Ve vztahu k nemožnosti domáhat se zrušení napadeného rozhodnutí pouze s odkazem na nepřiměřeně přísný uložený trest pak výslovně zmiňuje rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 2866/07.

Ve vztahu k výroku o trestu a dovolacím námitkám státní zástupce dodává, že za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, považovat jen jiné vady tohoto výroku, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Státní zástupce uzavírá, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu, který mu byl vyměřen v rámci příslušné trestní sazby, a dodává, že s ohledem na soudní praxi [srov. rozhodnutí sp. zn. 5 Tdo 411/2003 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2004, seš. 26, č. T 617), obdobně srov. též usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 11 Tdo 530/2002, sp. zn. 11 Tdo 422/2012, či sp. zn. 3 Tdo 362/2014], platí, že v řízení o dovolání se nelze na základě dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) ani h) tr. ř. s úspěchem domáhat uplatnění mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku.

Ve vyjádření k dovolání obviněného N. Z. ze dne 18. 2. 2020, č. j. 1 NZO 151/2020-18, nejprve opětovně státní zástupce shrnul, jaké dovolací důvody obviněný uplatňuje a v čem spatřuje jejich naplnění, a následně se vyjadřuje ke zvolené argumentaci dovolatele.

Státní zástupce má za to, že dovolací argumentaci obviněného nelze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přiřadit [a to ani ve spojení s dovolacím důvodem dle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.]. Poukazuje na to, že na podkladě uplatněného dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, ani prověřovat správnost a úplnost provedeného dokazování a hodnocení důkazů, neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Zdůrazňuje, že dovolatel se domáhá právě přezkumu skutkových zjištění a snaží se o změnu hodnocení provedených důkazů, přičemž prosazuje svoji vlastní verzi o skutkovém stavu. Zmiňuje, že přezkum skutkového stavu by byl možný za výjimečné situace, a to v případě, kdy by existoval extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Je však toho názoru, že k žádné extrémní vadě v případě obviněného nedošlo, neboť skutkové závěry soudů mají oporu v provedeném dokazování, především ve výpovědích spoluobviněných O. a T., výpovědi odděleně stíhaného C. či výpovědi svědkyně I. Pokud výpovědi uvedených osob vykazují nesrovnalosti, jedná se o okolnosti, které by neměly vliv na naplnění skutkové podstaty posuzované trestné činnosti.

Ve vztahu k hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním svědčících o vině obviněného, odkazuje státní zástupce na str. 9–10 usnesení Vrchního soudu v Praze, přičemž je toho názoru, že v případě dovolatele nedošlo k porušení zásady in dubio pro reo. Má za to, že ve věci není dána ani vada opomenutých důkazů, když z usnesení soudu druhého stupně je zjevné, že veškeré otázky důležité pro rozhodnutí v trestním řízení byly dodatečně a řádně objasněny a vina obviněného byla zjištěna bez důvodné pochybnosti, a proto by další dokazování bylo nadbytečné. S odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 733/01 připomíná, že neprovedení nadbytečného důkazu vadu opomenutých důkazů nezakládá.

Státní zástupce je toho názoru, že výhrady obviněného směřující do procesní oblasti, nelze pod zvolený dovolací důvod podřadit. Poukazuje na to, že v právu na užití mateřského jazyka nebyl obviněný zkrácen způsobem, který by zakládal zásah do jeho práva na spravedlivý proces, když ty nejpodstatnější listiny i úkony byly obviněnému tlumočeny, a současně měl obviněný k dispozici obhájce. Jeho právo na obhajobu tak nebylo dotčeno. Odmítá námitku obviněného týkající se nezákonných důkazů, když z obsahu odsuzujícího rozsudku je zjevné, že výrok o vině vybudoval soud zejména na výpovědích, které byly provedeny v hlavním líčení. Ve vztahu k právní kvalifikaci a jejím změnám, také neshledává žádné porušení základních práv a svobod, jelikož obviněnému bylo po celou dobu známo, pro jaký skutek je vedeno trestní stíhání, na což nemá změna právní kvalifikace vliv a akcentuje, že trestní stíhání je vedeno pro skutek, nikoliv pro právní kvalifikaci. Stran právní kvalifikace skutku a její změny pak zdůrazňuje, že obviněný se o změně reálně dozvěděl s dostatečným předstihem. Za bezpředmětné označuje námitky obviněného týkající se absence protokolů z hlavního líčení a kvality obžaloby. Z hlediska dovolání obviněného považuje za bezvýznamnou námitku týkající se právní kvalifikace jednání spoluobviněného T., neboť podstatné je, že odpovídá právní kvalifikaci činu dovolatele. K námitce nepřiměřeně přísného trestu pak s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 11 Tdo 817/2014 uvádí, že tuto námitku nelze úspěšně uplatňovat pod zvoleným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ani pod žádným jiným (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 5 Tdo 149/2003).

Závěrem státní zástupce v obou vyjádřeních k dovolání jednotlivých obviněných navrhnul, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, a současně Nejvyššímu soudu navrhnul, aby tak učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání vyslovil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného stanoviska Nejvyššího soudu.

Obviněný prostřednictvím zvolené obhájkyně využil možnosti repliky k podanému vyjádření státního zástupce. Obviněný uvádí, že s vyjádřením státního zástupce nesouhlasí, když poukazuje na obsah svého dovolání. Opětovně namítá, že skutkové závěry soudu druhého stupně nemají oporu v provedených důkazech a dovolává se existence tzv. opomenutých důkazů. Za zcela nepřijatelné považuje, že soud druhého stupně k věci nevyslechnul navrhovaného svědka L. a neprovedl důkaz založenou emailovou komunikaci s tímto navrhovaným svědkem a že o tomto důkazů nebylo žádným způsobem rozhodnuto. Obdobně postupoval ve vztahu k důkazům týkajícím se spoluobviněného T. Dále namítá nepoužitelnost provedené rekognice a její vadný způsob provedení, a že se k této námitce státní zástupce nijak nevyjádřil. Opětovně uplatňuje námitku porušení práva na tlumočení. V závěru zdůrazňuje, že má za to, že jeho dovolání je zcela důvodné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], jsou podaná osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněných obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci je uplatňována ta alternativa uvedeného dovolacího důvodu, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Nejvyšší soud v dané věci považuje nejprve za vhodné uvést, že oba obvinění v podaných dovoláních uplatňují v podstatě stejné námitky jako v rámci řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto na jejich obhajoby reagovaly, tedy zabývaly se jimi. V souvislosti s námitkami, které obvinění uplatnili v rámci podaných dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaných odvoláních je třeba uvést, že na situaci, kdy obvinění v rámci podaných dovolání opakují shodné námitky, které uplatnili před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněná. O takový případ se v dané věci jedná. Bez ohledu na uvedené pokládá Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit určité skutečnosti vztahující se k jednotlivým argumentům obviněných.

Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. oba obvinění shodně dovozují z toho, že jim byl uložen nepřiměřeně přísný trest. Obviněný A. O. současně namítá, že soud měl při ukládání trestu postupovat podle ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku, kdy mu měl uložit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, a to s ohledem na skutečnost, že od počátku trestního řízení spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, jakožto i s ohledem na jeho osobní poměry. Současně má za to, že soudy měly v případě jeho zařazení pro výkon uloženého trestu aplikovat ustanovení § 56 odst. 3 tr. zákoníku. N. Z. nepřiměřenou přísnost uloženého trestu dovozuje z jeho role na páchané trestné činnosti a z dalších okolností (dosavadní trestní bezúhonnost, absence finančního přínosu) a ze skutečnosti, že v dané věci nebyly splněny podmínky pro uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou.

K této argumentaci obviněných, je třeba připomenout, že námitky vůči druhu a výměře uložených trestů (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Zde je také třeba zdůraznit, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňuje ani námitka nepoužití § 58 odst. 1 tr. zákoníku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 4 Tdo 890/2016, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 6 Tdo 969/2016).

Vzhledem ke shora uvedeným teoretickým východiskům nelze námitky obviněných ohledně uložených trestů podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani jiný důvod dovolání podle § 265b tr. ř.). Nad tento prezentovaný závěr lze stručně dodat, že obviněnému O. byl uložen přípustný druh trestu v rámci trestní sazby stanovené zákonem, když za zločin loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody podle nejpřísnějšího ustanovení § 173 odst. 3 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku v trvání 8 roků, což je trest odnětí svobody na samé spodní hranici zákonné trestní sazby. V rámci úvah o trestu se oba soudy zabývaly všemi polehčujícími okolnostmi (doznání, poskytnutí informací orgánům činným v trestním řízení pro objasnění trestné činnosti ve vztahu k dalším spolupachatelům a ve vztahu k návodci, trestní bezúhonnost na území České republiky), když však musely přihlédnout i k řadě přitěžujících okolností (spáchání skutku s rozmyslem, spáchání vícero trestných činů), a současně se výslovně zabývaly i otázkou aplikace ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku (viz bod 80. – 82. rozsudku Městského soudu v Praze, bod 15. usnesení Vrchního soudu v Praze) a při rozhodování tyto skutečnosti v dostatečné míře vzaly oba soudy v úvahu. I pro výkon trestu odnětí svobody byl obviněný zařazen v souladu s § 56 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou, když pro použití § 56 odst. 1, 3 tr. zákoníku nebyly shledány důvody, zde je totiž na místě zdůraznit, že obviněný se dopustil trestné činnosti násilného charakteru vůči slabší osobě a dvou trestných činů. Obviněnému Z. byl také uložen přípustný druh trestu v rámci trestní sazby stanovené zákonem, když za návod ke zločinu krádeže podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k § 205 odst. 1 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a přečin porušování domovní svobody podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k § 178 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody podle nejpřísnějšího ustanovení § 205 odst. 5 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku v trvání 6 roků, takže soud prvního stupně mu uložil trest odnětí svobody na takřka samé spodní hranici zákonné trestní sazby (byl ohrožen trestem odnětí svobody na 5 – 10 let). V rámci úvah o trestu se oba soudy i u tohoto obviněného zabývaly všemi rozhodnými okolnostmi týkající se tohoto obviněného (dosavadní trestní bezúhonnost, spáchání vícero trestných činů, opakované navádění ke spáchání trestného činu, zneužití důvěry poškozené osoby), a současně se rovněž zabývaly i otázkou aplikace ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku (viz bod 83. – 84. rozsudku Městského soudu v Praze, bod 16. usnesení Vrchního soudu v Praze) a při rozhodování tyto skutečnosti v dostatečné míře vzaly oba soudy v úvahu. Soudy se také zabývaly otázkou nutnosti uložení trestu vyhoštění u tohoto obviněného, přičemž dospěly k závěru, že uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou vyžaduje právě závažnost jednání obviněného, když ovšem skutečnosti, že obviněnému je uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou daly výraz ve výměře uloženého trestu odnětí svobody (viz bod 84. rozsudku Městského soudu v Praze, bod 16. usnesení Vrchního soudu v Praze). Soudy nižších stupňů při ukládání trestů u obou obviněných zjevně respektovaly příslušná zákonná ustanovení, zejména ustanovení § 38 a § 39 tr. zákoníku. Nelze tedy činit závěr o tom, že by v případě dovolatelů šlo o trest nepřiměřený či dokonce extrémně nepřiměřený, když navíc, jak již bylo naznačeno, námitky obviněných nejsou podřaditelné pod zvolený dovolací důvod.

Na rozdíl od obviněného O., který mimo námitku nepřiměřeně přísného trestu žádnou jinou námitku ve svém dovolání neuvedl, obviněný Z. ve svém dovolání uplatnil celou řadu dalších námitek.

Obviněný Z. naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozuje v existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, dále namítá nesprávné posouzení naplnění znaků skutkové podstaty daného trestného činu, v existenci tzv. opomenutých důkazů a závažných procesních pochybeních, které mají za následek porušení práva na spravedlivý proces.

Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že obviněný Z. uplatnil námitky částečně právně relevantním způsobem, přestože převážná část zvolené dovolací argumentace má procesní charakter (námitka opomenutých důkazů, porušení presumpce neviny, námitka týkající se rekognice, změna právní kvalifikace, námitka ve vztahu k předběžnému projednání obžaloby, absence protokolů o hlavním líčení, chybné vymezení skutku v obžalobě). Za právně relevantním způsobem uplatněnou argumentaci lze považovat toliko námitku týkající se porušení práva na spravedlivý proces, když součástí tohoto práva je i právo na obhajobu, zejména pak právo na tlumočníka podle čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), jehož porušení v kvalitě znamenající porušení práva na spravedlivý proces se obviněný fakticky argumentačně dovolává.

Ohledně zbývající části uplatněných námitek obviněného, jež se vztahují k naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze uvést, že obviněný sice své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem jím namítané vady pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze. Uplatněné argumenty totiž primárně směřují do oblasti skutkových zjištění. Obviněný vytýká soudům především nesprávné vyhodnocení provedených důkazů, když namítá zejména vadná skutková zjištění (ani jeden ze spoluobviněných ho neidentifikoval, nebylo prokázáno, obviněný věděl, jak velká hotovost se nachází v domě poškozených a na jakém místě), a přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně – sekundárně – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Námitky obviněného tedy fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, ale proti způsobu hodnocení důkazů. Takto formulované dovolací námitky, jak již bylo naznačeno, nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.

Přesto považuje Nejvyšší soud ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem za potřebné zdůraznit, že vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), může existence extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 11 Tdo 151/2017). Současně je ale třeba uvést, že nestačí pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Platí, že extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Nejvyšší soud zároveň považuje za vhodné v dané souvislosti konstatovat, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Zároveň platí, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).

Lze konstatovat, že obviněný existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem fakticky dovozuje ze způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, se kterým vyslovuje nesouhlas. Z pohledu uplatněné argumentace obviněného je především třeba uvést, že soudy nižších stupňů své skutkové a právní závěry řádně a náležitým způsobem odůvodnily, a to zejména soud prvního stupně. Uvedený soud velmi podrobně vyslechnul všechny osoby, které mohly k řádnému objasnění posuzované trestné činnosti přispět (obviněného O., obviněného T., obviněného Z., svědky C., G., svědkyně M., I., B., S.), a následně jejich výpovědi hodnotil v kontextu dalších provedených důkazů, zejména listinné povahy (např. protokoly o ohledání místa činu na č. l. 2, 61, 940 a násl., odborné vyjádřeními z oboru kriminalistiky, odvětví genetiky na č. l. 574, úřední záznam o prodejní historii a aktivaci zájmových SIM karet, úřední záznam o vyhodnocení údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu na č. l. 485) a dalších důkazů (např. záznamy bezpečnostních kamer, znalecký posudek na č. l. 517, znalecký posudek z oboru kybernetiky, odvětví výpočetní techniky na č. l. 524 a násl.). Lze tedy uzavřít, že všechny provedené důkazy hodnotil v jejich vzájemném kontextu, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., nikoliv izolovaně, tak jak to činí obviněný. Poté své úvahy ohledně hodnocení důkazů řádně rozvedl, když přesvědčivým způsobem objasnil, k jakým dospěl skutkovým závěrům a na podkladě jakých důkazů (viz body č. 3., 18.-21., 55.-61., 67.-79. rozsudku soudu prvního stupně, potažmo body 11.-14. usnesení soudu druhého stupně). V dané souvislosti je třeba poznamenat, že soudy závěr o vině obviněného nestaví pouze na výpovědi dalších obviněných, a rozhodně je nestaví na protokolech o rekognici (když tyto ani jako důkazy nebyly provedeny), jak naznačuje obviněný, ale i na ostatních provedených důkazech (výpověď svědkyně G. I., svědkyně O. M., výpovědi svědka Y. C., dále ve světle okolností zjištěných zkoumáním dat uložených v mobilních telefonech všech tří obžalovaných, záznamy bezpečnostních kamer), když je třeba zdůraznit, že výpovědi spoluobviněných a svědků hodnotí v kontextu dalších důkazů a to i z pohledu jejich věrohodnosti, přičemž, jak již bylo naznačeno, všechny provedené důkazy hodnotí, na rozdíl od obviněného, v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu. Lze tedy uzavřít, že soudy nižší instance svá rozhodnutí přesvědčivě odůvodnily a Nejvyšší soud v podrobnostech pro stručnost na rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně odkazuje.

Obviněný dále uplatnil ve svém dovolání námitku porušení práva na obhajobu v rodném jazyce, respektive práva na tlumočení a překlad listin, z čehož dovozuje porušení práva na spravedlivý proces. Obviněný v tomto směru konkrétně namítá, že je státním příslušníkem Ruské federace a ruské národnosti, a proto v závěru hlavního líčení požádal o překlad písemností podle § 28 odst. 4 tr. ř., které následně výslovně určil. Ve skutečnosti, že soudy jeho žádost posoudily zamítavě, spatřuje dovolatel porušení svého práva na obhajobu v rodném jazyce a v návaznosti na to porušení práva na spravedlivý proces. Stejný závěr dovozuje z nedoručení překladu usnesení o zahájení trestního stíhání a obžaloby a z toho, že při prostudování spisu neměl tlumočníka a nikdo se jej netázal, zda tlumočníka žádá či nikoliv.

Vzhledem k obsahu uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat, že vytýkané vady lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť uplatněná argumentace směřuje do porušení práva na spravedlivý proces, přičemž obviněný konkrétně zdůvodňuje, z jakých skutečností porušení tohoto práva dovozuje. V tomto směru je třeba zdůraznit, že vzhledem k výkladu Ústavního soudu, porušení práva na spravedlivý proces může zakládat naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz Stanovisko Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, bod 14. a 26., rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. ÚS II. 669/05) a proto považoval Nejvyšší soud za potřebné a nutné se touto námitkou zabývat právě z pohledu, zda v dané věci skutečně nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces.

Z pohledu zvolené argumentace je možno obecně říci, že právo na spravedlivý proces je realizováno také právem na obhajobu, zejména pak právem na tlumočníka podle čl. 37 odst. 4 Listiny, podle čl. 6 odst. 3 písm. e) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), a také podle čl. 2 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/64/EU ze dne 20. 10. 2010 o právu na tlumočení a překlad v trestním řízení (dále jen „Směrnice“).

Podle čl. 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy (právo na spravedlivý proces), každý, kdo je obviněn z trestného činu, má mít bezplatnou pomoc tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku používanému před soudem nebo tímto jazykem nemluví. Obdobně čl. 37 odst. 4 Listiny (právo na soudní a jinou ochranu) stanoví, že kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka. Byť Úmluva hovoří o soudu, je třeba mít za to, že na pomoc tlumočníka má obviněný právo v každé fázi trestního řízení, tedy i v přípravném řízení, čemuž odpovídá i znění ustanovení čl. 37 odst. 4 Listiny a ustanovení § 2 odst. 14 tr. ř. a § 28 odst. 1 tr. ř.

Podle § 28 odst. 1 tr. ř. pokud obviněný využije právo uvedené v § 2 odst. 14 tr. ř. (prohlásí, že neovládá český jazyk) ustanoví tlumočníka orgán činný v trestním řízení, kdy tímto orgánem se rozumí orgán, před kterým se v době ustanovení tlumočníka trestní řízení vede. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení, pak za podmínek uvedených v odstavci 1 je třeba obviněnému písemně přeložit usnesení o zahájení trestního stíhání, usnesení o vazbě, usnesení o nařízení pozorování obviněného ve zdravotnickém ústavu, obžalobu, dohodu o vině a trestu a návrh na její schválení, návrh na potrestání, rozsudek, trestní příkaz, rozhodnutí o odvolání a o podmíněném zastavení trestního stíhání; to neplatí, jestliže obviněný po poučení prohlásí, že pořízení překladu takového rozhodnutí nepožaduje. Týká-li se takové rozhodnutí více obviněných, přeloží se obviněnému jen ta část rozhodnutí, která se jej týká, pokud ji lze oddělit od ostatních výroků rozhodnutí a jejich odůvodnění. Pořízení překladu rozhodnutí a jeho doručení zajišťuje orgán činný v trestním řízení, o jehož rozhodnutí se jedná.

Podle § 28 odst. 4 tr. ř. za podmínek uvedených v odstavci 1 je třeba obviněnému písemně přeložit i písemnost neuvedenou v odstavci 2, je-li to zapotřebí pro zaručení spravedlivého procesu, zejména pro řádné uplatnění práva na obhajobu, a to v rozsahu určeném orgánem činným v trestním řízení, který je zcela nezbytný k seznámení obviněného se skutečnostmi, které jsou mu kladeny za vinu; není-li odůvodněnému návrhu obviněného, který využil právo uvedené v § 2 odst. 14, na pořízení překladu takové písemnosti vyhověno, orgán činný v trestním řízení, který řízení vede, o tom rozhodne usnesením. Namísto písemného překladu podle věty první lze písemnost nebo její podstatný obsah přetlumočit; ustanovení věty první se nepoužije, jestliže již byla tato písemnost nebo její podstatný obsah obviněnému přetlumočena nebo jestliže obviněný po poučení prohlásí, že pořízení jejího překladu nepožaduje. Proti rozhodnutí podle věty první je přípustná stížnost. Pořízení překladu a jeho doručení zajišťuje orgán činný v trestním řízení, který řízení vede.

Lze uzavřít, že právo na tlumočníka slouží k zajištění fair procesu jako kompenzace nevýhody na straně obviněného, který neovládá český jazyk. Takovému obviněnému zajistí právo na tlumočníka obhajobu v mateřském jazyku, případně jazyku, o kterém uvede, že ho ovládá (§ 2 odst. 14 tr. ř.). Právem na tlumočení se nepovažuje pouze překlad mluvené řeči, nýbrž i překlad písemností (tlumočení jejich obsahu). Z výše uvedených odstavců ustanovení § 28 tr. ř. je však nepochybné, že právo na tlumočníka je ale věcí volby a není třeba překládat, pokud obviněný po poučení prohlásí, že pořízení překladu nepožaduje.

Z pohledu dané problematiky je současně třeba uvést, že s právem na spravedlivý proces a s právem na soudní ochranu a jinou ochranu nepochybně souvisí Směrnice č. 2010/64/EU ze dne 20. 10. 2010 o právu na tlumočení a překlad v trestním řízení. Právo na tlumočení a překlad pro osoby, jež nemluví jazykem řízení nebo tomuto jazyku nerozumějí, vyplývá, jak již bylo naznačeno, z čl. 6 odst. 3 Úmluvy. Citovaná Směrnice usnadňuje uplatňování tohoto práva v praxi. Cílem této směrnice je zajištění práva podezřelého nebo obviněného na tlumočení a na překlad v trestním řízení v zájmu zajištění jejich práva na spravedlivý proces v praxi (bod 14 preambule Směrnice). Směrnice by měla zajistit bezplatnou a přiměřenou jazykovou pomoc, jež umožní podezřelému nebo obviněnému, který nemluví jazykem trestního řízení nebo tomuto jazyku nerozumí, plně uplatnit právo na obhajobu a zaručit spravedlivé řízení (bod 17 preambule Směrnice). Podle čl. 2 odst. 1 této Směrnice členské státy zajistí, aby podezřelému nebo obviněnému, který nemluví jazykem trestního řízení nebo mu nerozumí, bylo bez prodlení poskytnuto tlumočení při trestním řízení před orgány činnými v trestním řízení, včetně policejního výslechu, všech soudních jednání a jiných nezbytných předběžných jednání.

Směrnice je závazná pro každý stát, kterému je určena, pokud jde o výsledek, jehož má být dosaženo, přičemž volba formy a prostředků je ponechána vnitrostátním orgánům. Uvedená Směrnice měla být implementována do 27. 10. 2013. Předmětná Směrnice byla do českého právního řádu promítnuta podle sdělení Ministerstva spravedlivosti novelou tř. ř. č. 105/2013 Sb.

Otázka, která je v dané věci namítána spočívá v tom, zda byl soud s ohledem na zajištění práva na spravedlivý proces povinen zajistit překlad listin podle § 28 odst. 4 tr. ř., jejichž přetlumočení obviněný po vyhlášení odsuzujícího rozsudku požadoval. Zde je na místě uvést, že z předloženého spisového materiálu se podává, že po vyhlášení odsuzujícího rozsudku učinil obviněný návrh na překlad celého spisu do jazyka ruského, přičemž po poučení o povinnosti svůj návrh odůvodnit jej doplnil prostřednictvím své obhájkyně, která určila konkrétní listiny, jež si obviněný přeje ve smyslu § 28 odst. 4 tr. ř. přeložit. Městský soud v Praze tento návrh obviněného přezkoumal, když dospěl k závěru, že návrh obviněného je nedůvodný, a proto ho zamítnul rozhodnutím ze dne 12. 8. 2019, sp. zn. 45 T 8/2019 na č. l. 1340-1343. Prvostupňový soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že některé listiny nebylo potřeba překládat, jelikož nemají charakter důkazu a jako takové nebyly v hlavním líčení jako důkazy provedeny (přičemž následně uvádí konkrétní navrhované listiny), některé listiny potenciál důkazu jako takového mají (protokoly o výsleších spoluobžalovaných a svědků) avšak nebyly jako důkazy v rámci hlavního líčení provedeny, když tomu tak bylo z důvodu jistých procesních pochybení pro jejich provádění v přípravném řízení. Důkazem v předmětné trestní věci se pak staly výpovědi svědků a spoluobviněných před soudem v hlavním líčení. Stran usnesení o zahájení trestního stíhání sice uvedl, že se jedná o listinu mající charakter rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení, avšak obviněný se dříve explicitně vyjádřil, že překlad nežádá (viz č. l. 249). K dalším listinám soud uvedl, že nebyly prováděny jako důkazy a ani ve světle provedeného dokazování potenciál důkazu dle závěru soudu v dané věci nenesou. Z uvedeného je tedy zjevné, že soud prvního stupně si ustanovení § 28 odst. 4 tr. ř. vyložil tak, že v případě, že listiny (jež obviněný požaduje přeložit) nedisponují žádnou důkazní silou a nejsou v hlavním líčení prováděny jako důkazy, pak jejich překladu není zapotřebí pro zaručení práva na spravedlivý proces, přičemž stejně tak postupoval, pokud se jedná o překlad listin uvedených v § 28 odst. 2 tr. ř., ohledně níž obviněný výslovně dříve prohlásil, že překlad nepožaduje. Ohledně návrhů na překlad listin, které byly fakticky v hlavním líčení podle § 213 odst. 1 tr. ř. stranám předloženy k nahlédnutí, případně podle § 213 odst. 2 tr. ř. byly čteny či podle § 211 odst. 6 tr. ř. či byly provedeny jako důkaz postupem podle § 211 odst. 5 tr. ř., případně byly čteny postupem podle § 211 odst. 1 tr. ř. dospěl soud k závěru, že překlad těchto listin není k zajištění práva na spravedlivý proces nutný, jelikož během hlavního líčení byl v jednací síni pro potřeby obviněného za účelem realizace jeho práva na obhajobu přítomen tlumočník do jazyka ruského, přičemž obviněný až do přednesu závěrečné řeči jeho služeb nevyužil a opakovaně výslovně uváděl, že český jazyk ovládá a tlumočení nepožaduje. Soud také zdůraznil, že obviněný v průběhu hlavního líčení vypovídal v jazyce českém, česky činil i dotazy ke svědkům a své vyjádření ve smyslu § 214 tr. ř. činil rovněž v českém jazyce, a to i přes poučení, že tlumočník může kteroukoliv část výpovědí, důkazů, průběhu hlavního líčení přetlumočit, avšak obviněný překlad nežádal. Soud současně uzavřel, že listiny, které obviněný žádal přeložit, a které byly v průběhu hlavního líčení provedeny jako důkaz, nepovažoval za nezbytné překládat, i z toho důvodu, že z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (kdy překlad rozsudku byl obviněnému doručen) je zcela zjevné, co z těchto důkazů vyšlo najevo a k jakým skutkovým závěrům na jejich základě soud dospěl, takže nepochybně je tak zřejmé, jaké skutečnosti jsou obviněnému rozsudkem kladeny za vinu. S tímto názorem soudu prvního stupně se ztotožnil i soud druhého stupně ve svém rozhodnutí ze dne 7. 10. 2019, sp. zn. 2 To 94/2019 na č. l. 1496-1498, kterým rozhodoval o stížnosti obviněného proti prvnímu zamítavému rozhodnutí jeho žádosti o překlad listin.

Nejvyšší soud vzhledem k čl. 2 odst. 1 Směrnice a preambuli k této Směrnici i s přihlédnutím k obsahu práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 6 odst. 3 Úmluvy, ale i vzhledem k čl. 37 a čl. 40 Listiny dospěl k následujícím závěrům. Lze mít za to, že pokud obviněný využije svého práva uvedeného v § 2 odst. 14 tr. ř. a § 28 tr. ř. jsou orgány činné v trestním řízení povinny zajistit tlumočení písemností, ovšem nikoliv vždy a každé písemnosti. Právo na tlumočení podle § 28 odst. 4 tr. ř. totiž obviněnému automaticky negarantuje překlad celého spisového materiálu, který byl v předmětné věci orgány činnými v trestním řízení zajištěn, ale pouze takových listin, které jsou vzhledem ke svému charakteru a obsahu nezbytné k tomu, aby se obviněný, který neovládá jednací jazyk, mohl náležitě obeznámit se skutečnostmi, které jsou mu kladeny za vinu z pohledu požadavku práva na spravedlivý proces. Předpokladem pro takový postup je odůvodnění žádosti obviněného o překlad, a zejména s pohledu požadavku realizace práva na spravedlivý proces, konkrétně řádného uplatnění práva obviněného na obhajobu. Rozsah překládaných listin je tak odvislý od uvážení orgánu činného v trestním řízení, který v dané fázi řízení vede s přihlédnutím ke kontextu posuzovaného případu i na fázi řízení, ve které se věc nachází, když meze jeho uvážení jsou limitovány právem na spravedlivý proces.

V posuzované věci se Nejvyšší soud plně ztotožnil s názory soudů nižších stupňů, že vzhledem k tomu, že řízení dospělo až do vynesení odsuzujícího rozsudku (rozsudek byl obviněnému přeložen), který podrobně rozebírá všechny provedené důkazy, jsou z něj zjevné všechny okolnosti případu a není pochyb o tom, co je obviněnému kladeno za vinu, není následná žádost obviněného o překlad výslovně označených listin důvodná. Jelikož překlad slouží především pro řádnou realizaci práva obviněného na obhajobu, je nezbytné zdůraznit, jisté skutečnosti posuzovaného případu. Již od počátku řízení a v průběhu celého řízení byl obviněný poučován o možnosti využít svého práva na tlumočníka, když tlumočník se účastnil všech rozhodujících úkonů ve věci, u kterých byl obviněný (výslechy v přípravném řízení, rozhodování o vazbě a hlavní líčení), přičemž obviněný opakovaně orgánům činným v trestním řízení sděloval, že český jazyk ovládá a překlad nepotřebuje (viz č. l. 249, 10005, 1169). Po dobu celého hlavního líčení u prvoinstančního soudu (viz č. l. 1159, 1182, 1211), jakožto i celého veřejného zasedání u soudu druhého stupně (viz č. l. 1516) byl u soudů přítomen tlumočník do jazyka ruského, který byl kdykoliv připraven obviněnému tlumočit kteroukoliv část výpovědí, důkazů či průběhu hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale dovolatel jeho služeb až do přednesu závěrečné řeči u soudu prvního stupně nevyužil, byť byl opakovaně na možnost využití jeho služeb upozorňován. Rovněž je třeba mít na paměti, že obviněný měl od počátku řízení k dispozici obhájce, takže jeho práva na obhajobu byla plně respektována a pokud by snad obhájce měl pochybnosti o tom, že jeho klient něčemu nerozumí, vzhledem ke skutečnosti, že český jazyk není jeho rodným jazykem, tak by nepochybně zasáhl. S ohledem uvedené skutečnosti nelze dospět k jinému závěru, než že obviněný na svém právu na obhajobu rozhodně nebyl dotčen, a to i ve smyslu svého práva na obhajobu v mateřském jazyce podle § 2 odst. 14 tr. ř., neboť obviněným požadované listiny nebyly z přednesených důvodů zcela nezbytné k seznámení obviněného se skutečnostmi, které jsou mu kladeny za vinu.

Ze všech těchto důvodů proto Nejvyšší soud uzavřel, že nevyhověním žádosti obviněného o pořízení překladu listin podle § 28 odst. 4 tr. ř., nedošlo k porušení práva obviněného na tlumočení, neboť nevypracování těchto překladů se práva obviněného na spravedlivý proces a zejména jeho práva na řádné uplatnění obhajoby nedotýká.

Z pohledu shora naznačených závěrů bylo následně přistoupeno k další argumentaci obviněného uplatněné v rámci podaného dovolání.

Pokud obviněný namítá, že mu nebyly doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání a obžaloba Městského státního zastupitelství v Praze, pak je třeba říci, že obžaloba byla přeložena do ruského jazyka (viz č. l. 1044-1055). Je skutečností, že obviněnému překlad obžaloby nebyl zaslán, což však nezakládá porušení jeho práva na tlumočení a překlad a práva na obhajobu. Je tomu tak proto, že obviněný výslovně uvedl v rámci přípravného řízení, že překlad listin uvedených v § 28 odst. 2 tr. ř. nepožaduje, když své stanovisko změnil až u hlavního líčení konaného dne 10. 7. 2019, kdy byl vyhlášen odsuzující rozsudek. Zde je třeba opětovně zdůraznit, že obviněný v předchozích fázích trestního řízení nevyužil svého práva podle § 2 odst. 14 tr. ř., přičemž opakovaně uváděl, že tlumočníka nechce a český jazyk ovládá slovem i písmem (např. během hlavního líčení na začátku svého výslechu viz protokol o hlavním líčení na č. l. 1169 nebo zvukový záznam) a výslovně uvedl, že nepožaduje překlad písemnosti vyjmenovaných v § 28 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud dále dodává, že překlady listin zásadně zajišťuje orgán činný v trestním řízení, o jehož rozhodnutí jde. Překlad obžaloby tedy zajišťuje státní zástupce, který obžalobu podává u soudu současně s jejím překladem. Protože státní zástupce nemůže obžalobu, resp. její překlad i doručovat (§ 196 odst. 1 tr. ř.), vykládá se v těchto případech ustanovení § 28 poslední věty odstavce 2 tr. ř. tak, že státní zástupce zajišťuje překlad a doručení obžaloby včetně doručení překladu a připojených spisů soudu, ale nikoliv doručení obžaloby obžalovanému, jeho obhájci a dalším osobám uvedeným v § 196 odst. 1 tr. ř. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád I. § 1–156. Komentář. 7. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 365). Zde je n