4 Tdo 624/2015 — Nejvyšší soud

4 Tdo 624/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:15. 7. 2015 Spisová značka:4 Tdo 624/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.624.2015.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Adhezní řízení Dovolací důvody Dotčené předpisy:§ 228 tr. ř. § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:29. 9. 2015 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 4 Tdo 624/2015-24 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. července 2015 o dovolání obviněného Ing. J. D., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. 8 To 460/2014, v trestní věci vedené Městským soudem v Brně pod sp. zn. 7 T 105/2014,  t a k t o :           Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.  s e dovolání obviněného Ing. J. D.                        o d m í t á.                                                  O d ů v o d n ě n í :Obviněný Ing. J. D. byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 3. 9. 2014 sp. zn. 7 T 105/2014 uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že dne 7. 7. 2011 v B. na základě předchozí domluvy od poškozeného P. K., vylákal pod záminkou investice do podnikání zapůjčení oproti směnce vlastní částky 450.000 Kč, ačkoliv si byl vědom, že zapůjčenou finanční hotovost nebude schopen ke dni splatnosti směnky 7. 7. 2012 vrátit, a dále dne 11. 7. 2011 za stejných okolností vylákal od téhož poškozeného P. K. zapůjčení oproti směnce vlastní částku 450.000 Kč, ačkoliv si byl vědom, že zapůjčenou finanční hotovost nebude schopen ke dni splatnosti směnky 11. 7. 2012 vrátit, kdy po převzetí druhé částky přerušil s poškozeným veškerý kontakt a do současné doby zapůjčené peníze nevrátil a to ani částečně, čímž způsobil poškozenému P. K. škodu v celkové výši 900.000,- Kč. Za to mu byl podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyřicet dva měsíců. Zároveň mu byla podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku uložena povinnost, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Poškozený P. K., byl v souladu s § 229 odst. 1 tr. ř. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Citovaný rozsudek napadli obviněný a poškozený P. K. odvoláním. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. 8 To 460/2014 z podnětu odvolání poškozeného pod bodem I. podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody. Za podmínek ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. pak nově rozhodl podle § 228 odst. 1 tr. ř., když obviněnému uložil, aby poškozenému P. K., nahradil škodu ve výši 900.000,- Kč. Pod bodem II. téhož rozsudku odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.       Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to výslovně pouze do výroku o náhradě škody. V konkrétní rovině namítl, že přestože měl poškozený svůj nárok ze dvou předmětných směnek náležitě podložen i sjednanou rozhodčí doložkou, zaslal obviněnému toliko výzvu k zaplacení a svůj nárok neuplatnil v civilním řízení. Insolvenční soud usnesením ze dne 19. 9. 2012 sp. zn. KSLB 57 INS 2640/2012 zjistil úpadek obviněného, povolil řešení úpadku oddlužením a zároveň vyzval věřitele, aby do 30 dnů přihlásili své pohledávky za obviněným. V době podání výzvy k zaplacení ze dne 17. 7. 2012 a posléze trestního oznámení tedy již probíhalo vůči obviněnému insolvenční řízení, což mohl právní zástupce poškozeného zjistit z insolvenčního rejstříku. Poškozený řádně a včas svoji pohledávku za obviněným do insolvenčního řízení nepřihlásil a nebyl tak zahrnut do oddlužení obviněného, ač tak učinit měl a mohl. Poškozený trestní oznámení tudíž podal z důvodu promeškání lhůty k přihlášce, nikoli z přesvědčení, že ho obviněný chtěl podvést, neboť jiný přiměřený postup v civilním řízení mu nezbyl. Obviněný měl za to, že poškozený skutečným věřitelem není, protože s ním v minulosti obchodoval a byl přesvědčen, že poškozený dluží obviněnému. Je s podivem, že trestní oznámení obviněného vůči jeho dlužníku bylo odmítnuto s poukazem na subsidiaritu trestní represe, avšak obviněný, ačkoliv se jedná o případ v podstatných částech podobný, byl pravomocně odsouzen.     Obviněný současně odkázal na ustanovení § 413 a 414 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon“) upravující možnosti dlužníka nakládat se svými prostředky, a uvedl, že neuplatnil-li poškozený svou pohledávku za obviněným v insolvenčním řízení včas, neměla by být v jiném soudním řízení přiznána, respektive mělo by s ní být naloženo jako s pohledávkou promlčenou. Opačným postupem by se vytratil princip a smysl oddlužení, zvláště pokud má věřitel uloženo zákonem se domáhat svých práv v určité lhůtě a určitým způsobem. V daném případě se nadto nejednalo o náhradu škody obtížně zjistitelnou, respektive vymahatelnou. Další námitkou obviněného je tvrzení, že přiměřená povinnost k náhradě škody podle svých sil a schopností podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku jemu uložená mu znemožňuje osvědčit se ve zkušební době, neboť při povolení oddlužení nemůže disponovat se svými prostředky libovolně a na úhradu vlastních potřeb mu zbývá pouze minimum, přičemž doba trvání oddlužení pokrývá dobu podmíněného odkladu výkonu trestu odnětí svobody. Obviněný je proto ohrožen výkonem tohoto trestu, ač má minimální či žádnou možnost uhradit škodu během podmíněného odsouzení a nepříznivou hrozbu tak odvrátit. Dosud byl osobou bezúhonnou nemající sklony k protizákonnému jednání, která se dostala v souvislosti se svým podnikáním do tíživé situace, neměl tedy všechny předpoklady k tomu, aby se za normálních okolností osvědčil. Jistou záruku pro obviněného představuje podle jeho názoru ustanovení § 83 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož s ohledem na okolnosti případu nemusí neuhrazení škody pro probíhající oddlužení vést k případnému výroku o neosvědčení. Dovolatel dále poukázal, že odvolací soud obecně konstatoval, že je-li škoda pojmovým znakem skutkové podstaty trestného činu, a je alespoň v minimální výši zjištěna, musí být rozhodnuto o povinnosti škodu nahradit, nejsou-li dány okolnosti hodné zvláštního zřetele. Obviněný se domnívá, že v nyní posuzovaném případu jsou právě tyto okolnosti dány a jejich pominutím může odsouzení obviněného vést k nepříznivějšímu výsledku, tj. přímému výkonu trestu, zatímco poškozený jako věřitel se zcela vyhnul nutnému následku nedostatečné péče o svou pohledávku, což může být modem operandi pro jiné věřitele.             Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. 8 To 460/2014 ve výroku I. zrušil a podle § 265 tr. ř. rozhodl sám tak, že poškozenému nárok na náhradu škody nepřizná. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného shrnul, že jeho námitky nepovažuje za důvodné. Odvolací soud u výroku o náhradě škody vycházel ze skutečnosti, že obviněný poškozenému způsobil trestnou činností škodu ve výši 900.000,- Kč a že vznik této škody zavinil (§ 2894 a § 2910 občanského zákoníku), tudíž bylo podle odvolacího soudu nezbytné postupovat podle § 228 odst. 1 tr. ř. a obviněnému povinnost k náhradě škody uložit. Neuložil-li soud prvního stupně obviněnému povinnost k náhradě škody a odkázal poškozeného podle § 229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních, tak pochybil. Svým rozhodnutím o náhradě škody odvolací soud jeho pochybení napravil. Státní zástupce se ztotožnil s argumentací odvolacího soudu, že insolvenční zákon neobsahuje žádné omezení ve vztahu k trestnímu řízení o náhradě škody, takže není překážkou pro rozhodnutí o náhradě škody podle § 228 tr. ř. okolnost, že je obviněný dlužníkem, o jehož majetku probíhá insolvenční řízení, a že  poškozený nebyl účastníkem insolvenčního řízení. Nad rámec uvedeného státní zástupce doplnil, že insolvenční zákon je obecným právním předpisem upravujícím problematiku úpadku a jeho řešení. Insolvenční řízení jako takové je druhem civilního soudního řízení. Za situace, kdy insolvenční zákon neobsahuje zvláštní normy týkající se