4 Tdo 70/2019 — Nejvyšší soud

4 Tdo 70/2019 citace  Název judikátu:Podvod Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:28. 5. 2019 Spisová značka:4 Tdo 70/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.70.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Podvod Dotčené předpisy:§ 209 odst. 1, 4 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:11. 8. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 4 Tdo 70/2019-71 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 5. 2019 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněných M. L., nar. XY, bytem XY a V. M., nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 6 To 148/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 181/2011, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá. Odůvodnění: Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 3 T 181/2011, byl obviněný M. L. uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a obviněná V. M. byla uznána vinnou trestným činem nadržování podle § 166 odst. 1 tr. zákona. Obvinění se těchto trestných činů dopustili podle skutkových zjištění jmenovaného soudu tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů) „M. L., který na základě pověření V. M. vykonával činnost pro společnost C. M. C., IČ: XY, předložil nejpozději dne 24. 9. 2008 poškozenému F. M., nar. XY, pod záminkou vyřízení exekucí váznoucích na jeho nemovitém majetku, kdy zneužil jeho podprůměrné inteligence a důvěřivosti, k podpisu kupní smlouvu a další písemnosti, sloužící k převodu vlastnického práva k nemovitostem ve vlastnictví poškozeného, a to rodinného domu č.p. XY postaveného na pozemku p.č. XY a pozemku p.č. XY, vše v k.ú. XY, obec XY, zapsané na listu vlastnictví č. XY u Katastrálního úřadu pro XY kraj, Katastrální pracoviště XY, s uvedením kupní ceny v částce 1,250.000,- Kč, kterou však poškozenému vyjma částky 143.017,- Kč, jež byla užita na zaplacení exekučně vymáhaných částek, nevyplatil (a ani neměl v úmyslu vyplatit) a za účelem zastření této skutečnosti předložil poškozenému k podpisu pět výdajových pokladních dokladů vystavených společností C. M. C., IČ: XY, jimiž mělo být prokázáno, že poškozený částku kupní ceny postupně v období od 19. 8. 2008 do 24. 9. 2008 převzal, přičemž veškeré zmíněné písemnosti předkládal poškozenému k podpisu s tím, že se jedná o písemnosti nezbytné pro vyřešení exekucí a jako takové je tedy poškozený podepisoval, kdy na základě takto podepsaných písemností byl s účinností ke dni 9. 10. 2008 proveden vklad vlastnického práva k uvedeným nemovitostem ve prospěch společnosti C. M. C., IČ: XY, načež V. M. jako jednatelka společnosti C. M. C., IČ: XY, a osoba odpovědná za činnost a ekonomickou stránku této společnosti, předmětnou kupní smlouvu a další písemnosti za tuto společnost podepsala a následně prostřednictvím výdajových pokladních dokladů zanesla do účetnictví společnosti údaje o tom, že v období od 19. 8. 2008 do 24. 9. 2008 byla poškozenému F. M. vyplacena M. L. ze zdrojů společnosti kupní cena v částce 1,250.000,- Kč, přestože se tyto údaje nezakládaly na pravdě, přičemž V. M. byla k tomuto jednání vedena snahou zastřít skutečný stav věci a pomoci tak M. L. vyhnout se trestnímu stíhání, čímž ohrozila majetková práva poškozeného F. M., jemuž byla v důsledku jednání obou obžalovaných způsobena škoda v částce 1.106.983,- Kč“. Za uvedené jednání byl obviněný M. L. odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Dále mu byla podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku uložena povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradil škodu, kterou svým jednáním poškozenému způsobil. Obviněná V. M. byla odsouzena podle § 166 odst. 1 tr. zákona k trestu odnětí svobody v délce trvání 1 roku. Podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zákona byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Dále jí bylo podle § 59 odst. 2 tr. zákona uloženo, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradila škodu, kterou svým jednáním poškozenému způsobila. Vedle toho jim byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně škodu poškozenému F. M., nar. XY, trvale bytem XY, ve výši 1 106 983 Kč. Poškozený F. M. byl podle § 229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem svého nároku odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 3 T 181/2011 podali oba obvinění i poškozený F. M. odvolání. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 6 To 148/2016, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že oba obviněné zprostil obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř., neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byli obvinění stíháni. Poškozeného F. M. odkázal podle § 229 odst. 3 tr. ř. se svým nárokem na vydání bezdůvodného obohacení na řízení ve věcech občanskoprávních, přičemž jeho odvolání výrokem II. podle § 256 tr. ř. zamítl. Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněných M. L. a V. M. dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť toto rozhodnutí podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení, přičemž zrekapituloval, z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněných soud prvního stupně vycházel, jak je hodnotil i jaká skutková zjištění z nich vyvodil (tj. z výpovědi poškozeného, jež byla nepřímo podporována dalšími výpověďmi svědků, ze znaleckého posudku, z výpovědí samotných obviněných apod.). Následně uvedl, že odvolací soud rozhodl tak, jak je uvedeno v předchozím odstavci poté, co v průběhu veřejného zasedání sám ve smyslu § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. provedl důkazy neprovedené v hlavním líčení, přičemž se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o vině obviněných. Odvolací soud totiž poukázal na to, že od počátku trestního stíhání obviněných přicházejí do úvahy dvě základní možné varianty skutkového děje. Bylo odvolacím soudem konstatováno, že při nepochybné existenci poškozeným vlastnoručně uzavřené kupní smlouvy a jí časově předcházejících výdajových pokladních dokladů dokumentujících postupné uhrazení kupní ceny jsou k dispozici vzájemně protichůdné verze obou stran, přičemž ani v průběhu dokazování učiněném u soudu prvního stupně, ani po jeho doplnění v rámci odvolacího řízení o listinné důkazy, které dle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně bezdůvodně neprovedl, se nepodařilo s potřebnou dávkou jistoty prokázat, která z těchto skutečně možných a představitelných variant odpovídá fakticky proběhlému skutkovému ději. Existují přitom důkazy, které nasvědčují buď jedné, nebo druhé variantě, přičemž ze závěrů odvolacího soudu vyplývá, že pro vyslovení viny obviněných neshledal dostatečné množství důkazů, a bylo proto namístě uplatnit zásadu in dubio pro reo. Odvolací soud závěrem uvedl, že nebylo s naprostou jistotou prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byli obvinění stíháni. S těmito nastíněnými závěry však nejvyšší státní zástupce vyjádřil svůj nesouhlas. Především považoval za nutné zdůraznit, že soud prvního stupně při posouzení jednání obviněných postupoval v souladu se zásadou uvedenou v § 2 odst. 5 tr. ř. a také se zásadou podle § 2 odst. 6 tr. ř., když provedené důkazy vyhodnotil a vyvodil z nich skutková zjištění, která odpovídajícím způsobem právně kvalifikoval. Jinak řečeno, soud prvního stupně vyhodnotil a popsal průběh skutkového děje, a to za neexistence důvodných pochybností, které by odůvodňovaly jiný postup než v konečném důsledku dovození viny obviněných. Následně však odvolací soud zcela zásadním způsobem oproti soudu prvního stupně změnil hodnocení klíčových důkazů a dospěl k úplně opačným skutkovým závěrům o vině obviněných, přičemž tak učinil na základě jím provedeného dokazování ve smyslu § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř., které ovšem spočívalo pouze ve čtení opisu rejstříku trestů syna poškozeného, svědka M. N. a dalších listinných důkazů z exekučního řízení vedeného Exekutorským úřadem Cheb. Tyto nově provedené důkazy, které byly podle nejvyššího státního zástupce zcela okrajové a nepodstatné, samy o sobě ani ve spojení s důkazy dříve provedenými evidentně nemohly tvořit spolehlivý podklad pro vyvození opačných skutkových závěrů,