4 Tdo 711/2015 – Nejvyšší soud

4 Tdo 711/2015-27 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. června 2015 o dovolání obviněného J. J., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 7. 2014, sp. zn. 5 To 227/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 24 T 97/2012, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 4. 2. 2014, sp. zn. 24 T 97/2012, byl obviněný J. J. uznán vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že „dne 6. 8. 2011 kolem 12.00 hod. v H., okr. D., v 1. patře rodinného domu, po předchozí slovní hádce, kdy jej poškozená M. N., v jednu chvíli udeřila do tváře rukou, jí oběma rukama prudce strčil do hrudníku, v důsledku čehož narazila zády na zábradlí u schodiště, poté spadla na hýždě, přičemž utrpěla kompresivní zlomeninu těla 3. obratle bederní páteře spojenou s obratlovým syndromem, když zranění si vyžádalo hospitalizaci v nemocnici v Děčíně do 11. 8. 2011 a následné léčení s vyřazením z běžného způsobu života po dobu 3 měsíců“. Za uvedené jednání a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 22. 3. 2012, sp. zn. 24 T 183/2011 a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, se zařazením do věznice s dozorem a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 30 měsíců, byl obviněný J. J. odsouzen podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 30 měsíců. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 22. 3. 2012, sp.zn. 24 T 183/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozeným: - M. N., náhradu škody ve výši 12.000,- Kč, - VZP ČR, územní pracoviště Ústí nad Labem, náhradu škody ve výši 19.581,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená M. N. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 4. 2. 2014, sp. zn. 24 T 97/2012, podali obviněný J. J. a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Děčíně odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 31. 7. 2014, sp. zn. 5 To 227/2014, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný J. J. byl uznán vinným ze spáchání zločinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že „dne 6. 8. 2011 kolem 12.00 hod. v H., okr. D., v 1. patře rodinného domu, po předchozí slovní rozepři napadl poškozenou M. N., a to tak, že ji oběma rukama prudce strčil do hrudníku, v důsledku čehož narazila zády na zábradlí u schodiště a poté spadla na hýždě, v důsledku čehož utrpěla kompresivní zlomeninu těla třetího obratle bederní páteře spojenou s obratlovým syndromem, když zranění si vyžádalo hospitalizaci v nemocnici v Děčíně do 11. 8. 2011 a následné léčení s vyřazením z běžného způsobu života po dobu 3 měsíců“. Za uvedené jednání a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 22. 3. 2012, sp. zn. 24 T 183/2011, a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, se zařazením do věznice s dozorem a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 30 měsíců, byl obviněný J. J. odsouzen podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 30 měsíců. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 22. 3. 2012, sp.zn. 24 T 183/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozeným: - M. N., náhradu škody ve výši 12.000,- Kč, - VZP ČR, územní pracoviště Ústí nad Labem, náhradu škody ve výši 19.581,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená M. N. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněného J. J. bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 7. 2014, sp. zn. 5 To 227/2014, podal následně obviněný J. J. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí pochybil, když nesprávně vyhodnotil skutkový děj, který se odehrál dne 6. 8. 2011, a nevzal na vědomí ani polehčující okolnosti, na které poukazoval v rámci odvolání a které zhodnotil v jeho prospěch také soud prvního stupně. Dále uvedl, že odvolací soud z hlediska hmotného práva neoprávněně použil souhrnný trest nepodmíněného odnětí svobody, a to vzhledem k trestu, který mu byl uložen dříve a který byl amnestován, a to proto, aby ho potrestal výrazně vyšším nepodmíněným trestem, než byl vzhledem ke všem známým souvislostem případu oprávněn. V této souvislosti vyjádřil názor, že rozsudkem odvolacího soudu mohl být zrušen pouze trest zákazu činnosti a ne celý výrok o trestu. Odvolací soud je dle obviněného limitován i tím, aby nečinil tzv. překvapivá rozhodnutí, jimiž by byl obviněný omezen v právu na obhajobu, pokud neměl dostatečnou možnost připravit se na podstatnou změnu skutkového stavu a právní kvalifikace. Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a aby vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k uvedenému dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostř