4 Tdo 805/2020 — Nejvyšší soud

4 Tdo 805/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:15. 9. 2020 Spisová značka:4 Tdo 805/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.805.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zanedbání povinné výživy úmysné Dotčené předpisy:§ 265k odst. 1, 2 tr. ř. § 265l odst. 1 tr. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:21. 11. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 4 Tdo 805/2020-880 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 9. 2020 o dovolání obviněného G. N., nar. XY ve XY, trvale bytem ve XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 12. 2019 sp. zn. 5 To 289/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 21 T 88/2013, takto: Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 12. 2019 sp. zn. 5 To 289/2019. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ostravě přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: Obviněný G. N. byl rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 26. 4. 2019 sp. zn. 21 T 88/2013 uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 2 tr. zákoníku, za což mu byl podle téhož ustanovení uložen trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl v souladu s § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Poškození R. N., nar. XY a K. N., nar. XY, oba bytem XY, byli podle § 229 odst. 1 tr. ř. se svým nárokem na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. 12. 2019 sp. zn. 5 To 289/2019 podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadené rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a v souladu s § 259 odst. 3 tr. ř. jej znovu uznal vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 2 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že v době od 1. 1. 2012 do 25. 6. 2013 v XY, okr. XY a jinde, neplnil řádně vyživovací povinnost na syna R. N., nar. XY a na syna K. N., nar. XY, která mu vyplývá ze zákona o rodině a jejíž výše byla upravena rozsudkem Obvodního soudu v Ambergu, SRN, č. j. 001 F 00688/05 ze dne 31. 3. 2006 ve výši 142 € měsíčně na syna R. a ve výši 120,50 € měsíčně na syna K., od 1. 1. 2013 pak přispíval nepravidelnými dílčími platbami v úhrnné výši 3 000 Kč každému z nich, za uvedené období dluží na výživné syna R. N. 2 435 €, a syna K. N. 2 048 €, a v tomto období činil kroky k tomu, aby se vyživovací povinnosti a splnění existujícího dluhu zbavil, ztížil jeho vymáhání tím, že se ve prospěch své matky vzdal dědického podílu v hodnotě nejméně 1 200 000 Kč po svém zemřelém otci F. N., a zbavil se tak možnosti mít finanční prostředky, ze kterých by mohl platit běžné výživné a zaplatit dlužné výživné. Za to mu byl podle § 196 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Rozsudek soudu druhého stupně napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněný jej obsahově zdůvodnil tím, že nebyly správně posouzeny předběžné otázky ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř. o tom, zda existuje jeho vyživovací povinnost a v jaké výši s ohledem na jeho situaci a osobní a majetkové důvody, zda nepodání žaloby na neplatnost závěti je úkonem, kterým se obviněný vyhnul vyživovací povinnosti, a zda občan SRN je oprávněn uhradit výživné jednorázově, aniž by tím splnil hmotněprávní podmínky zákona o rodině, respektive zda se jedná o právní omyl, nesplní-li formální podmínky českého práva. Soudy nižších stupňů porušily jeho právo na obhajobu, neboť nezohlednily, že obviněný není schopen plnit vyživovací povinnost z důvodu jeho zdravotního stavu, neboť trpí chronickou obstrukční plicní nemocí spojenou s plicní fibrózou, cukrovkou II. typu, takže nesmí vykonávat fyzicky náročnou práci, v prašném prostředí, v kolektivu zaměstnanců a musí pracovat v teple. Není zaměstnatelný a je řádně evidován na Úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání. Jediným jeho příjmem je sociální dávka ve výši 2.200 Kč a příspěvek na dietu ve výši 1.130 Kč, což vylučuje placení výživného. Obviněný neměl v úmyslu vyhnout se vyživovací povinnosti tím, že v dědickém řízení po jeho otci nevyslovil relativní neplatnost jeho závěti odkazující veškerý majetek jeho manželce (matce obviněného) Ž. N., neboť s ohledem na nedostatek informací o svých synech, s nimiž nebyl od roku 2003 v kontaktu, nevěděl, že jeho vyživovací povinnost trvá a že existuje dluh na výživném. Nemohl tedy vědět, že bude jeho nečinnost v dědickém řízení dodatečně posouzena jako vyhýbání se vyživovací povinnosti. Uvedené mu nelze klást k tíži ani z toho důvodu, že mu žádný právní předpis neukládá povinnost žalobu na neplatnost závěti podat. Soudy nemohly chování obviněného a jeho procesní úkony v dědickém řízení vyhodnotit jako vyhýbání se placení výživného, neboť obviněný sám jen respektoval poslední vůli svého otce. Nadto je zřejmé, že jako jediný syn Ž. N. veškerý majetek potencionálně zdědí v budoucnu. Obviněný neznal osobní a majetkovou situaci synů. Nevěděl, zda a kde studují. Mnoho let byli nekontaktní, o svého otce se nezajímali. Nedali mu vědět, zda vyživovací povinnost trvá či zda jim obviněný něco dluží. Obviněný se ani nedozvěděl, že se jeho synové odstěhovali ze SRN. Jediné právní jednání, které jeho synové učinili po 1. 1. 2012, bylo podání trestního oznámení v nyní posuzované věci, o němž se dovolatel dozvěděl až v únoru 2013. Závěr soudů o tom, že úhradu výživného poškozeným jednorázovou částkou do budoucna ve výši 600.500 Kč prostřednictvím matky obviněného nelze považovat za placení výživného z důvodu chybějící dohody mezi obviněným a matkou poškozených V. M. (N.), je nepřezkoumatelný. Žádný zákon s ohledem na smluvní volnost nevylučuje, že by musel přímo obviněný, který se dohodne s matkou svých synů, zaplatit výživné, a že by nemohla výživné předat třetí osoba, tj. babička poškozených. Obviněný byl přesvědčen, že má výživné uhrazeno z částky ve výši 600.500 Kč do budoucna, tedy soudy tuto částku měly započítat ve prospěch obviněného v období od 1. 1. 2012 na dobu 7 let (84 měsíců), tj. 262,5 EUR při průměrném kurzu 27 Kč za Euro. Obviněný byl v době poskytnutí předmětné částky občanem SRN, kde trvale bydlel, a byl přesvědčen, že takto výživné jednorázově dopředu poskytnout může, jelikož takový postup umožňuje německé právo. Nemohl znát a ani neznal české právo, tedy že by nebyly splněny formální podmínky pro hrazení výživného jednorázově do budoucna, kdy soudy naznačovaly, že taková dohoda nebyla schválena opatrovnickým soudem. K jeho tíži nemůže být ani přičtena neznalost českého rodinného práva. Oba soudy nižších stupňů neposoudily tuto skutečnost jako okolnost vylučující odpovědnost obviněného s ohledem na právní omyl ve smyslu § 19 tr. zákoníku. V neposlední řadě napadá právní posouzení skutku jako úmyslného přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 2 tr. zákoníku tak, že soudy jednoznačně neodlišily, kterým právním jednáním v dědickém řízení obviněný dovršil svůj úmysl se vyhnout vyživovací povinnosti, odkdy se jednalo o nedbalost a kdy jej obviněný učinil. Ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku jej dovodily jako odmítnutí dědictví, což je institut dědického práva upravený v ustanovení § 463 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.”), který však obviněný v dědickém řízení o pozůstalosti svého otce neučinil. Obviněný toliko nepodal žalobu na neplatnost závěti ve vztahu ke své matce jako jediné dědičce na konci roku 2012. Před uplynutím lhůty pro podání této žaloby podle § 175k o.s.ř. neměl možnost dědit, tudíž před tímto okamžikem se nemohl úmyslně vyhýbat vyživovací povinnosti. Oba soudy řádně neurčily jednání obviněného, jehož vykonáním se měl vyhýbat placení výživného. V období od 1. 1. 2012 obviněný neměl možnost získat dědictví. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 12. 2019 sp. zn. 5 To 289/2019 zrušil a věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal tomuto soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí, anebo aby Nejvyšší s