4 Tdo 83/2021 — Nejvyšší soud

4 Tdo 83/2021 citace  Název judikátu:Krádež Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:9. 2. 2021 Spisová značka:4 Tdo 83/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.83.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Krádež Dotčené předpisy:§ 205 odst. 1,4 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:17. 5. 2021 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 981/21 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 4 Tdo 83/2021-414 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 2. 2021 o dovolání obviněné H. R., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 9. 2020, sp. zn. 4 To 92/2020, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 6 T 15/2020, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá. Odůvodnění: Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 6 T 15/2020, byla obviněná H. R. uznána vinnou zločinem krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustila tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů) „dne 22. 4. 2013 v budově pobočky České spořitelny, a. s., na XY č. XY v XY využila toho, že měla majitelkou Z. H., narozenou XY, zřízeno dispoziční právo k účtu č. XY vedenému touto bankovní společností pro jeho majitelku, které však měla zřízeno pouze za účelem zabezpečení potřeb uvedené poškozené, v zištném plánu svého neoprávněného obohacení, bez souhlasu a v rozporu s předchozí dohodou o účelu její dispozice, převedla z téhož účtu částku ve výši 1.000.000 Kč, a to na svůj účet č. XY vedený u Metropolitního spotřebního družstva, načež dne 29. 4. 2013 vybrala v hotovosti zbývající částku z účtu poškozené ve výši 6.966 Kč a účet zrušila, čímž tak poškozené Z. H. způsobila škodu odcizením celkem ve výši 1.006.966 Kč“. Za uvedené jednání byla obviněná H. R. odsouzena podle § 205 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněné výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněné uložena povinnost, aby ve zkušební době uhradila podle svých sil škodu, kterou trestným činem způsobila. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněné uložen peněžitý trest ve výši 250 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby se stanoví na částku 2.000 Kč, tedy celkem 500.000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost nahradit poškozené L. K., narozené XY, bytem XY, škodu ve výši 1.006.966 Kč. Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 6 T 15/2020, podala obviněná H. R. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 8. 9. 2020, sp. zn. 4 To 92/2020, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. byl napadený rozsudek částečně zrušen ve výroku o uloženém peněžitém trestu (bod I. usnesení). Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 9. 2020, sp. zn. 4 To 92/2020, podala následně obviněná H. R. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, a to podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Dovolatelka uvedla, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzením skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a byla vydána ve zjevně nespravedlivém procesu, při kterém byla porušena její základní lidská práva, a to z důvodů: 1. Rozsudkem soudu prvního stupně byla obviněné uložena povinnost nahradit škodu ve výši 1.006.966 Kč poškozené L. K., která však poškozenou není a být nemůže, neboť není dědicem a právním nástupcem údajné poškozené Z. H. 2. Soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily námitku promlčení pohledávky poškozené na náhradu škody. 3. Soudy obou stupňů nesprávně posoudily výši škody, k jejíž úhradě byla obviněná adhezním výrokem zavázána, neboť nevzaly v úvahu započtení její pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení, které vzniklo na straně poškozené Z. H., neboť obviněná zabezpečovala její potřeby od smrti jejího bratra dne 8. 1. 2007 do dne 16. 11. 2016, přičemž do roku 2014 bez jakékoli náhrady a poté za částečnou náhradu spočívající v příspěvku na péči. 4. Soudy obou stupňů nesprávně aplikovaly hmotné právo, konkrétně občanský zákoník, který v ustanovení § 1670 jasně stanoví: „Nabytí dědictví potvrzuje soud. Soud potvrdí nabytí dědictví osobě, jejíž dědické právo bylo prokázáno.“ Stejně tak bylo nesprávně aplikováno ustanovení § 9 odst. 1 tr. ř., podle kterého si orgány činné v trestním řízení nemohou posoudit předběžnou otázku (kdo je právním nástupcem zemřelé poškozené) samostatně, pokud o takové otázce existuje pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, kterým jsou pak orgány činné v trestním řízení vázány. V tomto případě takové rozhodnutí existuje, a to shora uvedené pravomocné rozhodnutí pozůstalostního soudu, kterým bylo pozůstalostní řízení po Z. H. zastaveno bez určení dědice. Stejně tak bylo porušeno ustanovení § 45 odst. 3 tr. ř., podle kterého platí, že jde-li o uplatnění práva na náhradu škody, přecházejí práva poškozeného na jeho právního nástupce. Pohledávka na náhradu škody, uplatněná zemřelou poškozenou Z. H., navíc nebyla jako aktivum předmětem pozůstalostního řízení, není tedy pozůstalostním soudem rozhodnuto, kdo tuto pohledávku nabyl. Navíc nebylo s L. K. v dědickém řízení nakládáno jako s dědičkou, ale jako s vypravitelkou pohřbu, které byl vydán majetek nepatrné hodnoty po zemřelé Z. H., a to bez ohledu na to, komu by jinak svědčilo dědické právo. Pokud by totiž pohřeb poškozené Z. H. vypravil někdo jiný než L. K., byl by mu vydán majetek nepatrné hodnoty a jméno osoby uvedené v závěti by v rozhodnutí o zastavení pozůstalostního řízení ani nijak nefigurovalo. 5. Napadené rozhodnutí nebylo vydáno v souladu se zásadami spravedlivého procesu vyplývajícími z článku 36 odst. 1 Listiny, neboť soud druhého stupně neprovedl navrhovaný důkaz, a to důkaz lékařskými zprávami, resp. znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a to přesto, že provedení těchto důkazů bylo dovolatelkou navrhováno (s odkazem na zjištění, že údajná poškozená Z. H. byla ve 2. polovině roku 2018 opakovaně hospitalizována na psychiatrii). V této souvislosti vyjádřila názor, že argumentace soudů obou stupňů, že výslech poškozené byl proveden za účasti soudkyně, a není tak možné zpochybnit obsah její výpovědi, nemůže uspět, neboť soudkyně nedisponuje znalostmi z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a není nejen oprávněna kvalifikovaně posuzovat duševní stav. Řízení je tedy zatíženo zcela zásadní vadou tzv. „opomenutých důkazů“, jejichž provedením mohla být potvrzena její obhajoba, resp. vyvráceno obvinění její osoby. Z uvedených důvodů obviněná závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil výrok II. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 9. 2020, sp. zn. 4 To 92/2020, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 6 T 15/2020, a věc přikázal Městskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněné se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že v postupu při zjišťování skutkového stavu nelze shledat žádnou libovůli ani ignorování obhajoby. Soudy konkrétně vyložily, že obhajoba obviněné, podporovaná zejména svědkem T. R., byla již sama vnitřně rozporná, a proto ji nebylo možno přijmout, a že naopak důkazy, o které byl výrok o vině opřen, spolu korespondovaly. Při tomto způsobu hodnocení důkazů nelze dovodit, že by mezi obsahem důkazů a skutkovými zjištěními soudů existoval extrémní rozpor. Podle názoru státního zástupce nelze porušení práva na spravedlivý proces spatřovat v tom, že soudy se opřely o výpověď Z. H., učiněnou před zahájením trestního stíhání podle § 158a tr. ř., neboť že tato výpověď nebyla jediným ani rozhodujícím usvědčujícím důkazem, ale že zapadala do řady dalších svědeckých výpovědí a jiných důkazů. Požadavek obviněné na kompenzaci toho, že sama nebo její obhájce nemohli být výslechu Z. H. přítomni a nemohli jí klást otázky, lze spatřovat již v tom, že ve vztahu k dalším svědkům, kteří ji usvědčovali, mohla obviněná tato práva uplatnit. Pokud odvolací soud neprovedl obviněnou navrhované důkazy o duševním stavu Z. H., byl by tento postup protiústavní teprve v případě, kdyby