4 Tdo 882/2020 — Nejvyšší soud

4 Tdo 882/2020 citace  Název judikátu:Podvod Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. l) tr.ř. Datum rozhodnutí:30. 9. 2020 Spisová značka:4 Tdo 882/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.882.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Podvod Dotčené předpisy:§ 209 odst. 1,5 písm. a) tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:12. 1. 2021 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 166/21 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 4 Tdo 882/2020-2329USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 9. 2020 o dovolání, které podal obviněný P. Ť., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 2. 2020, sp. zn. 4 To 29/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 1/2019, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. Ť. odmítá. Odůvodnění: Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2019, sp. zn. 45 T 1/2019, byl obviněný P. Ť. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“), uznán vinným pokusem zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů): „dne 13. 6. 2011 v XY, XY, do notářské kanceláře I. R., jako předseda představenstva společnosti G., v úmyslu neoprávněně zkrátit dědické právo oprávněných dědiců a na jejich úkor neoprávněně obohatit sebe o majetek po zůstaviteli V. Z. doručil v rámci probíhajícího dědického řízení, vedeného výše uvedenou notářkou coby soudní komisařkou pod sp. zn 20 D 639/2010, Nd 118/2010, vlastnoručně podepsaný dopis ze dne 9. 6. 2011 s nepravdivým sdělením o tom, že došlo k postoupení šesti níže uvedených pohledávek, a přílohové listiny – šest nedatovaných Oznámení o změně věřitele, všechny opatřené padělky podpisů ve znění „V. Z.“, které si v blíže nezjištěné době mezi dny 2. 4. 2010 a 13. 6. 2011 na blíže nezjištěném místě opatřil, když padělky podpisů ve znění „ V. Z.“ vznikly překopírováním pravého podpisu V. Z. z jiných listin na Oznámení o změně věřitele; uvedené listiny měly prokázat, že V. Z. coby postupitel postoupil své pohledávky vzniklé z následujících smluv, uzavřených mezi V. Z. jako věřitelem a G., jako dlužnicí: - Smlouva o půjčce ze dne 20. 12. 2004 na částku 5 000 000 Kč, k postoupení pohledávky mělo dojít dne 17. 8. 2005, - Smlouva o půjčce č. 4 ze dne 27. 4. 2006 na částku 1 000 000 Kč, k postoupení mělo dojít dne 19. 12. 2006, - Smlouva o půjčce č. 6 ze dne 1. 12. 2006 na částku 1 000 000 Kč, k postoupení mělo dojít dne 15. 5. 2007, - Smlouva o půjčce č. 11 ze dne 31. 8. 2007 na částku 250 000 Kč, k postoupení mělo dojít dne 14. 12. 2007, - Smlouva o půjčce č. 03/2008 ze dne 30. 4. 2008 na částku 4 000 000 Kč, k postoupení pohledávky mělo dojít dne 24. 7. 2008, - Smlouva o půjčce č. 05/2008 ze dne 5. 8. 2008 na částku 4 200 000 Kč, k postoupení pohledávky mělo dojít dne 16. 12. 2008, a totožné nepravdivé údaje o postoupení pohledávek obviněný P. Ť. sdělil ve vlastnoručně podepsaném dopise ze dne 19. 3. 2013, doručeném blíže nezjištěného dne právnímu zástupci dědiců JUDr. Luďku Krajhanzlovi, advokátu se sídlem Na Příkopě 22, 110 00 Praha 1, a dále prostřednictvím právního zástupce G., JUDr. Aleše Rozehnala, PhD., v dopise ze dne 18. 7. 2012, doručeném blíže nezjištěného dne právnímu zástupci dědiců JUDr. Luďku Krajhanzlovi, a konečně v dopise témuž adresátovi ze dne 20. 9. 2012, kterým JUDr. Aleš Rozehnal, Ph.D., dědicům zaslal výše uvedená oznámení o změněn věřitele, přičemž k postoupení žádné z výše uvedených pohledávek mezi V. Z. a obviněným P. Ť. ani k vystavení oznámení o změně věřitele ve skutečnosti nikdy nedošlo, o čemž obviněný věděl, čímž se obviněný P. Ť. pokusil uvést v omyl oprávněné dědice, poškozené G. Z., nar. XY, K. Z., nar. XY, a M. Z., nar. XY, a způsobit jim škodu v celkové výši nejméně 15 450 000 Kč; přičemž dědicové trvali na ponechání uvedených pohledávek v aktivech pozůstalosti a Obvodní soud pro Prahu 8, jednající soudní komisařkou I. R., ve svém usnesení ze dne 5. 12. 2011, které nabylo právní moci dne 5. 12. 2011, sp. zn. 20 D 639/2010, postoupení předmětných pohledávek při vypořádání dědictví nezohlednil “. Za pokus zločinu podvodu byl odsouzen podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku k odnětí svobody v trvání 5 roků a 6 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 300 denních sazeb, kdy denní sazba činí 25 000 Kč, celkem 7 500 000 Kč. Podle § 69 tr. zákoníku se pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoví náhradní trest odnětí svobody dva roky. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození G. Z., nar. XY, K. Z., nar. XY a M. Z., nar. XY, odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti uvedenému rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo Vrchním soudem v Praze podle § 256 tr. ř. zamítnuto, a to usnesením ze dne 6. 2. 2020, sp. zn. 4 To 29/2019. Proti shora citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Obviněný v úvodu odůvodnění podaného dovolání uvedl, že má za to, že v posuzované věci je zřejmé, že nemohl jednáním popsaným ve skutkové větě naplnit znaky pokusu trestného činu podvodu a právní posouzení věci soudy je nesprávné. Zahrnutí pohledávek zůstavitele do aktiv dědictví totiž nemohlo mít bez dalšího vliv na majetkovou sféru dědiců. Obviněný se mohl pokusu trestného činu podvodu dopustit pouze tehdy, pokud by realizoval takové jednání, které by bezprostředně směřovalo k zásahu do majetkové sféry dědiců a k vlastnímu obohacení. Obviněný je přesvědčen o tom, že závěry soudu prvního stupně, resp. soudu odvolacího nejsou správné, pokud se podle nich měl obviněný pokusit uvést v omyl oprávněné dědice a způsobit jim škodu. Tyto závěry jsou v rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními, neboť část pohledávek připadla poškozené G. Z. v rámci vypořádání společného jmění manželů. V rámci dědického řízení tak byla vypořádávána toliko polovina z předmětných pohledávek. Soudy tak nezahrnuly do svého rozhodování vypořádání společného jmění manželů a je tak nesprávný závěr soudů, k čemu směřoval úmysl obviněného a jaká měla být výše škody. V tomto směru je výrok rozsudku nepřezkoumatelný. Jestliže nekoresponduje výrok o vině se skutkovými zjištěními soudů, jedná se o projev nesprávného právního posouzení skutkových zjištění především soudu prvního stupně. Tento nesoulad je způsobilým dovolacím důvodem, jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. I. ÚS 2283/17. Dále se obviněný vyjadřuje k nemožnosti zasáhnout do majetkové sféry sdělením v rámci dědického řízení. Z výroku o vině vyplývá, že obviněný, jako předseda společnosti G., měl vyhotovit dopis doručený dne 13. 6. 2011 notářce I. R., soudní komisařce v dědickém řízení po zůstaviteli. Součástí tohoto dopisu je sdělení o postoupení pohledávek z celkem šesti smluv a jako příloha šest nedatovaných oznámení o změně věřitele, na kterých měl být padělán podpis zůstavitele. Tímto se měl obviněný pokusit uvést v omyl oprávněné dědice. Toto jednání popsané ve výroku rozsudku nebylo způsobilé naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, neboť obviněný v dědickém řízení nevyvíjel žádnou iniciativu a samostatnou aktivitu, nebyl účastníkem tohoto řízení a jeho jednání tak nemohlo mít na majetkovou sféru dědiců vliv. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že svého jednání se obviněný dopustil proto, aby odradil dědice od domáhání se zaplacení půjček, což se nepodařilo z důvodů, které byly na jeho vůli nezávislé. Takového cíle ani nemohl obviněný v dědickém řízení dosáhnout, neboť zaslaný dopis nemohl mít vliv na majetkovou sféru dědiců, a pokud by takový dopad měl, nemohl být takový negativní dopad zastaven vydáním usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 5. 12. 2011. Dědicové se mohli kdykoliv poté rozhodnout pohledávky uplatňovat. Právní hodnocení účinků závěrečného usnesení v dědickém řízení je ze strany obou soudů právně nesprávné. Obohatit se mohl obviněný pouze tak, že by inkasoval postoupené pohledávky, případně jejich prodej. O to se však obviněný nepokusil. V daném případě absentuje znak bezprostřednosti jednání pachatele. Jednání obviněného nelze posoudit jako ukončený pokus, neboť neučinil vše, co bylo nutné k d