4 Tdo 960/2025 – Nejvyšší soud

4 Tdo 960/2025-358 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 11. 2025 o dovolání, které podala obviněná A. K., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 11. 2024, sp. zn. 7 To 160/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 6 T 132/2022, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá. Odůvodnění: 1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 30. 5. 2024, sp. zn. 6 T 132/2022, byla obviněná A. K. uznána vinnou přečinem výtržnictví dle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustila tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů) „v Plzni dne 31. 8. 2022 v době kolem 07:00 hod., na XY, zastávce městské hromadné dopravy „XY“, za přítomnosti nezjištěného počtu dalších cestujících a náhodných chodců, nejméně však více než tří osob, poté, kdy byla L. Z., kontrolována jako revizorem při cestě tramvajovou linkou č. 1, kdy bylo zjištěno, že nemá platný cestovní doklad, přičemž na základě výzvy jmenovaného vystoupila společně s ním z tramvaje, kde se již nacházel další revizor J. Č., oběma jmenovaným odmítla prokázat totožnost a na jejich opakované výzvy, aby na místě setrvala, se stále pokoušela odejít, kdy současně oba verbálně napadala přesně nezjištěnými nadávkami, stejně tak odmítala uhradit uloženou pokutu, přičemž následně poté, kdy se před ní postavil J. Č., jmenovaného fyzicky napadla nejméně úderem pravé ruky do oblasti levé tváře, v důsledku čehož jmenovaný neutrpěl žádné zranění, následně poškrábala L. Z. na předloktí ruky, s časovým odstupem několika minut se poté na místo dostavila přivolaná uniformovaná motorizovaná hlídka Policie ČR ve složení M. T. a L. P., přičemž když oba jmenovaní policisté vyzvali obviněnou k prokázání totožnosti, ta to odmítala a policisty verbálně napadala mimo jiné vulgárními výrazy „čuráci, hajzlové“, a když byla poučena, že bude k prokázání totožnosti předvedena, odmítala se z místa hnout, v důsledku čehož byli oba policisté přinuceni užít donucovací prostředky v podobě přiložení pout na ruce obviněné za účelem jejího předvedení k dalším úkonům na služebnu Obvodního oddělení Policie ČR, Plzeň – XY“. 2. Za uvedené jednání byla obviněná odsouzena podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 12 měsíců. 3. Proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 30. 5. 2024, sp. zn. 6 T 132/2022, podala obviněná A. K. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 14. 11. 2024, sp. zn. 7 To 160/2024, tak, že odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl. 4. Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 11. 2024, sp. zn. 7 To 160/2024, podala následně obviněná prostřednictvím obhájkyně dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., přičemž uvedla, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, když rozhodná skutková zjištění nemají oporu ve spise a jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. 5. Obviněná dále namítla, že soudy svá rozhodnutí založily výlučně na výpovědích svědků, u nichž nelze vyloučit jejich zájem na výsledku řízení. Uvedla, že ji svědci v rámci incidentu fyzicky a slovně napadli a dopouštěli se vůči ní brutálního, ponižujícího a nelidského zacházení a vulgárních urážek. S jejím oznámením těchto skutečností se však podle jejího názoru dosud nikdo nevypořádal. Dále uvedla výčet nezákonných jednání páchaných vůči ní revizory či policisty, konkrétně zmínila zneužití pravomoci úřední osoby, ublížení na zdraví a nepřípustné brutální fyzické napadání revizorem, který neměl oprávnění zasahovat do její osobní svobody, odmítnutí přivolání Rychlé záchranné služby přes její zranění utrpěné při zákroku, případně nevhodné a zastrašující slovní narážky a výhrůžky směřované na její původ a spojené s výroky šířícími nenávist a podněcujícími k násilí. 6. Poukázala na rozdíly v popisu skutku v trestním příkazu a v rozsudku a za nespolehlivý označila jediný klíčový důkaz, totiž zvukový záznam. Jednak namítla, že soudy vycházely pouze z manipulativního přepisu zvukové nahrávky, kdy záznam byl zkreslený a s ohledem na poškození nepřehratelný, jednak ho nepodrobily zkoumání z hlediska posouzení jeho autentičnosti, kdy byl podle ní účelově sestříhaný. Následně znovu popsala fyzické a psychické následky nastalé u ní jak v souvislosti s napadením, tak i v reakci na chování samosoudce Okresního soudu Plzeň-město, který lékařské zprávy a napadání její osoby zlehčoval a ignoroval. Vyjádřila tak primárně názor, že neměla být vůbec uznána vinnou. Rovněž namítla, že trest byl uložen ve výši neodpovídající společenské škodlivosti a pokud by již bylo její jednání prokázáno v rozsahu dovozeném Okresním soudem Plzeň-město, měl být patřičným způsobem snížen. 7. Rovněž uvedla, že absentuje subjektivní stránka trestného činu, neboť z provedených důkazů podle ní nevyplývá její úmysl se s revizory a policií přít. Soudy navíc neprovedly dostatečné zjištění ohledně jejího psychického stavu a motivace a nebylo prokázáno ani to, že byla dostatečně poučena nebo vyzvána způsobem, který by ji uváděl do právní povinnosti podřídit se. Odsuzující rozsudek pak obviněná označila za důsledek porušení zásady in dubio pro reo a práva na spravedlivý proces. 8. Ve vztahu k vytýkané vadě nesprávného právního posouzení skutku pak v odstavci IX dovolání jen krátce a obecně uvedla, že toto „… spočívá v jeho podřazení pod ustanovení § 358 odst. 1, tr. zákoníku, přečin výtržnictví, když … má i nadále za to, že svým jednáním tuto kvalifikaci skutku nemohla naplnit a nebyl řádně prokázán rozsah jejího skutku v tom smyslu, aby mohla naplnit citovaná ustanovení trestního zákoníku“. 9. Z uvedených důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, a aby věc vrátil Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí. 10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že podané dovolání a výhrady v něm obsažené jsou v podstatě jen opakováním obhajoby obviněné uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení, s níž se oba soudy beze zbytku vypořádaly. 11. Obviněná uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak podané dovolání je vystavěno z převážné části na výhradách proti způsobu, jakým soudy provedené důkazy hodnotily, potažmo proti závěrům, k nimž na podkladě takového (a z pohledu dovolatelky vadného) hodnocení důkazů dospěly. 12. Pokud jde o dovolatelkou vytýkaný nedostatek tzv. extrémního rozporu, nemůže být založen pouhou situací, kdy obviněná v návaznosti na vlastní hodnocení provedených důkazů dospěje k odlišným skutkovým závěrům než soudy a onen zjevný rozpor odvozuje právě jen z nesouladu skutkových zjištění soudů v porovnání se svou představou o tom, jak skutkový děj proběhl. Veškerá skutková zjištění Okresního soudu Plzeň-město, jejichž správnost aproboval rovněž Krajský soud v Plzni a jež se týkala okolností, za nichž skutkový děj proběhl, totiž z řádně provedených a procesně použitelných důkazů, po jejich vyhodnocení souladném s principy elementární logiky, nepochybně dovodit lze. Obviněná je primárně usvědčována výpověďmi revizorů a policistů J. Č., L. Z., M. T. a L. P. Nejedná se však o důkazy osamocené, neboť ve shodě s nimi je i obsah zvukového záznamu pořízeného J. Č., který zachycuje průběh incidentu a ve shodě s ostatními důkazy vylučuje, že by proběhl způsobem popisovaným dovolatelkou. Oba soudy současně v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně rozvedly důvody, pro které verzi předestřené obviněnou neuvěřily, skutkový děj vystavěly právě na tom, jak události na místě činu popisovali oba revizoři a členové přivolané policejní hlídky. Státní zástupce tedy uzavírá, že rozhodnutí soudů vadami, které by naplnily první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zatížena nejsou. 13. Obviněná současně ve svém mimořádném opravném prostředku označila rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněná sice formálně rozporuje správnost právního posouzení skutků, zjevně tak ale činí způsobem, který se s vytýkaným dovolacím důvodem zcela rozchází. 14. Nemohlo dojít ani k obviněnou tvrzenému porušení zásady in dubio pro reo, neboť podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li tyto důkazy o jeho vině (třebaže jsou mezi nimi určité dílčí a nevýznamné rozpory). Právě tak tomu bylo i v nyní posuzované trestní věci, neboť žádný ze soudů po vyhodnocení