4 Tdo 965/2022

Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 18. 3. 2022, sp. zn. 5 T 130/2021 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný J. M. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. b), d) tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že: jako advokát povinný dle § 16 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny, v přesně nezjištěné době mezi 21. 11. 2013 a 10. 3. 2017, poté co v ulici XY, v XY, na pobočce banky Unicredit Bank Czech Republic and Slovakia a. s., postupně vybral z na něj vedeného účtu advokátní úschovy č. XY, vedeného u společnosti Unicredit Bank Czech Republic and Slovakia, a.s., v hotovosti částku 3 500 000 Kč složenou mu do úschovy jeho klientkou, poškozenou I. H., dříve P., narozenou XY, včetně připsaných úroků ve výši 9 000 Kč, konkrétně dne 21. 11. 2013 částku 100 000 Kč, dne 13. 12. 2013 částku 100 000 Kč, dne 20. 12. 2013 částku 100 000 Kč, dne 29. 1. 2014 částku 100 000 Kč, dne 20. 2. 2014 částku 100 000 Kč, dne 28. 2. 2014 částku 150 000 Kč, dne 4. 3. 2014 částku 250 000 Kč, dne 5. 3. 2014 částku 100 000 Kč, dne 21. 3. 2014 částku 150 000 Kč, dne 17. 4. 2014 částku 1 350 000 Kč a dne 10. 6. 2014 částku 1 009 000 Kč, kterou měl dle dohody s poškozenou u sebe ukrýt do pravomocného skončení sporu poškozené o vypořádání společného jmění manželů poškozené a jejího tehdejšího manžela Z. P., a naložil s touto hotovostí v rozporu s touto dohodou a bez odpovídajících pokynů poškozené podle vlastní úvahy přesně nezjištěným způsobem tak, že k výzvě poškozené na vrácení uložené hotovosti dopisem ze dne 10. 3. 2017 sdělil, že žádné její peníze nemá.

Za uvedený zločin uložil soud prvního stupně dovolateli podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku soud výkon uloženého trestu obviněnému podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) let. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku stanovil obviněnému povinnost ve zkušební době podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku uložil dále obviněnému peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 1 500 Kč, tedy celkem 300 000 Kč (tři sta tisíc korun českých).

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozenou I. H. odkázal s nárokem na náhradu škody a nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 18. 3. 2022, sp. zn. 5 T 130/2021, podal dovolatel odvolání proti všem výrokům. Odvolání podala také poškozená I. H., a to do výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 6. 2022, sp. zn. 11 To 162/2022, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o náhradě škody. Za použití § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. je obviněný povinen nahradit poškozené I. H. na náhradě škody částku 3 500 000 Kč s 8,5% úrokem ročně počínaje dnem 23. 2. 2021 do zaplacení. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. poškozenou se zbytkem nároku na náhradu škody a na náhradu nemajetkové újmy odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného odvolací soud zamítl.

Obviněný podal prostřednictvím obhájkyně E. V. dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2022 [správně 16. 6. 2022], sp. zn. 11 To 162/2022, a to z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. b), c), g), h), m) [tr. ř.].

K dovolacímu důvodu § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolatel uvedl, že v přípravném řízení nevedl vyšetřování policejní orgán, ale fakticky dozorový státní zástupce. Podle něho vyšetřovatel svoji úlohu podle trestního řádu samostatně nezvládal, když například dříve mu bylo doručeno usnesení o zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 tr. ř. než vlastní usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání. Následně se státní zástupce osobně účastnil všech úkonů přípravného řízení a osobně vedl všechny výslechy. Podle dovolatele tak policejní orgán vedl přípravné řízení toliko formálně, přičemž vyjadřuje přesvědčení, že fakticky bylo přípravné řízení vedeno státním zástupcem. Proto byl daný státní zástupce vyloučen z rozhodování například o jeho stížnosti proti zahájení trestního stíhání, ale i dalších úkonů v řízení. Dovolatel rovněž zdůrazňuje, že působil jako advokát více jak dvacet let v XY a z postoje orgánů činných v trestním řízení dovozuje zaujatost, jakousi snahu jej odsoudit „za každou cenu“ (např. zamítnutí všech důkazních návrhů obhajoby, opakovaná lživá tvrzení o uzavření smlouvy o úschově, změna skutku v rozsudku oproti zjevně nesmyslné obžalobě apod.). Dodává, že i předseda odvolacího senátu původně dlouhá léta působil na Okresním soudě v Kladně. Doplňuje, že ale nemá krom výše zmíněného vedení vyšetřování dozorovým státním zástupcem jiných konkrétních poznatků zakládajících důvody k vyloučení orgánů činných v trestním řízení. Tento dovolací důvod proto uplatňuje „z jakési ‚procesní opatrnosti‘ (…) ve vztahu k dovolacímu senátu“. Připouští, že i přes vědomí skutečnosti, že orgánem trestního řízení není samotný protokolující úředník (zapisovatel), tak se domnívá, že byl naplněn daný dovolací důvod, což odůvodňuje dlouhodobou úzkou každodenní spoluprací členů odvolacího senátu se zapisovatelkou, jejíž dcera (bývalá advokátka) je osobou zainteresovanou na skutkovém ději. Proto tato skutečnost může být důvodem pro vyloučení takového senátu z rozhodování, a to tím spíše, že tato dlouholetá pracovnice odvolacího soudu byla zapisovatelkou i při samotném veřejném zasedání o odvolání, což dovolatel zjistil následně. Poté poukazuje na to, že dcera protokolující úřednice T., byla obhajobou navrhována již v přípravném řízení jako svědkyně, přičemž ji policejní orgán odmítl vyslechnout. V této souvislosti zdůrazňuje, že vyšetřovatel s posvěcením státního zástupce odmítl všechny jeho návrhy na doplnění dokazování. K důkazním návrhům se obdobně stavěl i senát prvostupňového soudu, který byl podle dovolatele rozladěn z „průtahů řízení“ působených jeho osobou, když opakoval své návrhy na dokazování z přípravném řízení a při pokračování hlavního líčení podpořil tyto návrhy i písemnými prohlášeními několika svědků. Následně podrobně rozvádí, k čemu měla být navrhovaná svědkyně vyslechnuta (jednání se svědkem H. ve věci pohledávky společnosti T. /S., převzetí části vyrovnání společnosti S.). Současně akcentuje, že původně soud prvního stupně chtěl jmenovanou svědkyni vyslechnut, což se pak nestalo. Podle jeho přesvědčení měla být jmenovaná svědkyně vyslechnuta, když její svědectví bylo důležité.

Ve vztahu k dovolacímu důvodu § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. dovolatel zdůrazňuje, že neměl v přípravném řízení od zahájení jeho trestního stíhání cca dva měsíce obhájce, tento mu nebyl ustanoven, přestože si sám obhájce ve stanovené lhůtě nezvolil. Sám dovolatel připouští, že toto pochybení zřejmě nemělo podstatné důsledky, nicméně si není jistý, zda v této době byly činěny nějaké podstatné úkony řízení, a proto z opatrnosti uplatňuje i tento dovolací důvod.

K naplnění dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se obviněný vyjádřil tak, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech a ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Konkretizuje, že skutková zjištění obsažená v „upravené“ skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, jsou ve zjevném rozporu s obsahem dále uvedených důkazů, když vyslovuje přesvědčení, že provedené dokazování naopak svědčí jeho obhajobě. Zdůrazňuje, že od samého počátku zahájení trestního řízení tvrdí, že finanční prostředky od poškozené obdržel na svůj profesní účet, jako právní zástupce věřitele poškozené, společnosti T. Následně tyto peníze v hotovosti předal právnímu nástupci této společnosti – S. Obvinění ze zpronevěry považuje za formu msty (a snahy se obohatit) ze strany bývalého obchodního partnera a přítele - svědka H. a jeho známé poškozené, kteří až následně (přibližně 3 roky po ukončení dané kauzy) vytvořili falzum „Smlouvy o úschově“ a celou konstrukci obviňující jak jeho, tak i další spřízněné osoby. Poté obviněný ve svém dovolání poukazuje na konkrétní rozpory, které závěr o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. potvrzují.

Dovolatel spatřuje především tvrzený rozpor ve skutečnosti, že poškozená se po celé řízení opakovaně vyjadřuje tak, že důvodem pro poukázání předmětných peněz na jeho účet, byl jejich odklon z objemu jejího společného jmění manželů (dále „SJM“). Soud prvního stupně tento důvod definoval de facto shodně tak, že měl dle „dohody s poškozenou u sebe peníze ukrýt do pravomocného skončení sporu poškozené o vypořádání SJM s jejím tehdejším manželem Z. P.“ Podle dovolatele, pokud soud opírá své rozhodnutí především o výpovědi poškozené a jí v řízení založené listinné důkazy, nelze podle něho učinit jiný závěr, než že dohoda o „ukrytí peněz“ byla dohodou protiprávní, v rozporu se zákonem a nelze ji tedy podřadit pod pojem právní služby podle zákona o advokacii. Dovolatel je toho názoru, že pokud klient (poškozená) uzavře s advokátem protiprávní dohodou (kterou navíc klient sleduje cíl poškodit třetí osobu), nemůže se dovolávat vyšší úrovně ochrany, jakou očekává od svého právního zástupce (advokáta) takový klient, který čerpá legální služby advokáta v souladu se zákonem. Proto nemůže takové protiprávní „dohodě“ zákon poskytovat vyšší ochranu ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty § 206 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku.

Obviněný dále poukazuje na to, že soudy dospěly ke skutkovému zjištění, že poškozená mu svěřila předmětnou částku do úschovy, když dále hovoří „o dohodě o ukrytí peněz“, uzavřené mezi ním a poškozenou. V tomto směru ovšem zdůrazňuje, že z výpovědi poškozené, jejích písemných podání a jí předložených listin vyplývá, že poškozená s ním o „ukrytí peněz“ nikdy osobně nejednala. Naopak z její výpovědí je zřejmé, že ho osobně nezná, a to včetně její výpovědi při hlavním líčení, kdy poškozená tvrdí, že v něm nepoznává muže, se kterým se setkala v listopadu 2013 v restauraci McDonald‘s. Současně ve své výpovědi poškozená vypověděla, že ani s tím jiným mužem v restauraci McDonald‘s nic neprojednávala. To dovolatel podporuje odkazem na podle jeho názoru nepovolený audiozáznam ze schůzky poškozené s ním v prosinci 2016, ve kterém poškozená sama tvrdí, že ho nezná, dokonce se mu představuje. Dovolatel tak namítá, že soudy si v zásadě nekladou (a nezodpovídají) otázku kdy, kde a jak došlo k dohodě mezi ním a poškozenou, jejíž existenci tvrdí ve výroku rozsudku. Jedná se tak o zřejmý rozpor s výsledky dokazování, neboť jak on, tak poškozená shodně vylučují společné jednání (dojednávání) jakékoliv dohody (smlouvy) o ukrytí či úschově peněz před prosincem 2016. Předmětnou otázku nezodpovídá podle dovolatele ani tzv. Smlouva o úschově předložena poškozenou na Policii ČR při podání trestního oznámení, když poškozená opakovaně tvrdila, že tato listina vznikla až přibližně rok po poukázání peněz na jeho účet a že „podpis“ dovolatele na této listině vytvořila snad v přítomnosti poškozené třetí osoba. Dovolatel zdůrazňuje, že existenci takové listiny popírá od samého počátku, nicméně potřeba poškozené dodatečně „vyrobit“ důkaz o úschově nebo podle soudu o „ukrytí“ peněz, je ve zřejmém rozporu se skutkovým zjištěním soudu o jakési prvotní dohodě mezi ním a poškozenou. Dále dovolatel namítá, že z výslechu svědka P. vyplývá, že o údajně ukrývaných penězích věděl, když se jednalo o kupní cenu za nemovitosti, které byly před prodejem „napsané“ na jeho firmu. Svědek tyto peníze vědomě nechal poukázat na účet poškozené a při vypořádání SJM si je nenárokoval. Obviněný si pak v dovolání klade otázku, že pokud i poškozená ve svých dalších vyjádřeních během hlavního líčení tvrdila, že na základě dohody se svědkem P., byly předmětné peníze její a svědek o ně neměl zájem, jaký pak byl důvod jejich složitého ukrývání prostřednictvím jeho osoby, potažmo společností T. a S. Uzavírá, že výsledky dokazování, jmenovitě svědecké výpovědi poškozené, jejího bývalého manžela svědka P. (ale i dalších osob) ve spojení i s dalšími důkazy (smlouva o úschově, audionahrávka), jsou ve zřejmém rozporu se skutkovým zjištěním soudu o uzavření dohody o ukrytí peněz patřících do SJM mezi dovolatelem a poškozenou.

Podle dovolatele soud prvního stupně považuje zločin zpronevěry za dokonaný dnem 10. 3. 2017, kdy dopisem z tohoto data poškozené sdělil, že „žádné její peníze nemá“. I toto je podle obviněného v rozporu s provedeným dokazováním. Uvádí, že z audionahrávky (2016) vyplývá, že poškozené sdělil, že předmětné peníze opravdu nemá a že se pokusí o vrácení peněz od společnosti S. Toto sdělení dovolatele poškozená na nahrávce chápe a je s tím srozuměna. Tedy podle dovolatele je ve výsledku dokazování výpovědí poškozené a audionahrávkou rozpor se závěrem soudu o tom, že dovolatel naložil s penězi podle svého a současně, že poškozené oznámil, že její peníze nemá až dopisem 10. 3. 2017. Mimo to, je ve výroku soudu obsaženo i další zmatečné skutkové zjištění, které nemá žádnou oporu v provedeném dokazování. Soud tvrdí, že podle „dohody“ měl pro poškozenou ukrývat předmětné peníze „do pravomocného skončení sporu poškozené o vypořádání SJM“. Tato zjištění podle dovolatele však nevyplývají z žádného důkazu. Nad to namítá, že právní moc rozhodnutí o vypořádání SJM poškozené nastala až v roce 2019 či 2020 soudním smírem rozvedených manželů. Klade si otázku, že pokud soud tvrdí, že měl peníze „ukrývat“ až do roku 2019, jak je mohl zpronevěřit už v březnu 2017?

Dále shledává rozpor s provedeným dokazováním a závěru soudů, že předmětné peníze v hotovosti vybral a „naložil s touto hotovostí v rozporu s touto dohodou a bez odpovídajících pokynů poškozené podle vlastní úvahy přesně nezjištěným způsobem tak, že k výzvě poškozené na vrácení uložené hotovosti dopisem ze dne 10. 3. 2017 sdělil, že žádné její peníze nemá.“ Uvádí, že provedené důkazy opakovaně potvrzují uznání existence závazku poškozené vůči společnosti T. a vůli poškozené uhradit penězi poukázanými na jeho účet tento závazek alespoň z části. Závěr soudů, že naložil s penězi v rozporu s dohodou s poškozenou, tak podle dovolatele nemůže obstát. Toto následně podporuje konkrétní argumentací zejména s odkazem na výpovědi poškozené, podání a její vyjádření před soudem v civilním řízení o vypořádání SJM. Současně dovolatel označuje za nesprávný i závěr soudů, že jednal „bez odpovídajících pokynů poškozené, podle vlastní úvahy, přesně nezjištěným způsobem…“ Toto zjištění je podle dovolatele v rozporu nejen s výpověďmi svědků, ale i celou řadou listinných důkazů. Uvádí, že soud prvního stupně provedl mj. důkaz třemi různými písemnými plnými mocemi, kterými ho poškozená výslovně zmocňuje dovolatele k vypořádání svého závazku vůči společnosti T. a následně i S. Současně namítá, že takový závěr soudů je i v rozporu s již výše zmíněnou audionahrávkou. Podle dovolatele poškozená dokonce uvádí, že počítala s tím, že dovolatel bude tyto peníze v mezidobí „točit“.

Obviněný dále nesouhlasí se závěrem soudů, že pohledávka T./S. byla pouze fiktivní. V tomto směru následně odkazuje na originál Smlouvy o zprostředkování s pravými podpisy stran, Smlouvu o postoupení pohledávky a Dohodou o narovnání, kvitance, ústřižky z vnitřní evidence nakládaní s hotovostí v advokátní kanceláři. Současně poukazuje na to, že i svědek H. pravost listin původně potvrzoval, ale jak sám svědek uvedl, při návštěvě policie ve výkonu trestu mu policista sdělil, že jsou to všechno falza, a tak při hlavním líčení podepsání těchto listin popřel. Nicméně pravost podpisů potvrzují znalecké posudky. Existenci pohledávky T./S. a její částečnou úhradu prostřednictvím dovolatele potvrzuje opakovaně i sama poškozená, před civilním soudem, v řízení o vypořádání SJM.

Rovněž závěr soudů nižších stupňů o výši způsobené škody v částce 3 500 000 Kč je ve zřejmém rozporu s výpovědí poškozené, kterou soud jinak považuje za stěžejní. Uvádí, že poškozená opakovaně v trestním řízení (jinak ale v civilním řízení) tvrdí, že peníze na účet dovolatele poukázala, aby tyto skryla před manželem a vyloučila je z vypořádání SJM. Obviněný však namítá, že pokud tyto peníze byly součástí SJM, tak byl ve smyslu zákonné domněnky vypořádání SJM v době rozhodování trestního soudu majitelem (dost možná také poškozeným) poloviny částky svědek P. Vedle toho zdůrazňuje také částku 550 000 Kč jako postupně poskytnuté půjčky, kterou poškozená označuje jako vrácení „uschovaných“ peněz.

Dále obviněný namítá existenci procesně nepoužitelných důkazů. Uvádí, že skutková zjištění soudů jsou založená vedle výpovědí poškozené, především na nepovoleném audiozáznamu schůzky poškozené s ním v prosinci 2016. Namítá, že řada skutečností z této nahrávky je v přímém rozporu se závěry soudů a naopak potvrzují jeho verzi obhajoby. Soud prvního stupně si podle dovolatele z nahraného rozhovoru účelově vybírá jednotlivé, ze souvislostí vytržené, fragmenty a ty použil pro podporu svých závěrů, když dokonce pozměnil celé věty a vydával je v odůvodnění rozsudku za citace [toto však obviněný ve svém dovolání nijak nekonkretizuje]. Namítá, že daný audiozáznam je účelový a od počátku zamýšlený a vytvořený jako provokace ze strany poškozené. Jí vyvolané jednání tak nesplňuje podle jeho názoru podmínky pro připuštění takové nepovolené nahrávky jako důkazu v trestním řízení. V této souvislosti odkazuje na judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu a konkrétně cituje pasáž z „ÚS II. 143/06“. Dovolatel je toho názoru, že pokud poškozená iniciovala schůzku za účelem vyprovokování jakéhosi jeho doznání, tedy aby získala „důkaz“ o neexistující advokátní úschově, neměla by být taková nahrávka jako důkaz připuštěna. Poškozená navíc tajně nahrávala na provokační schůzce i svojí právní zástupkyni, tedy třetí osobu. Proto se dovolatel domnívá, že v daném případě zájem na ochraně provokovaných osob převládá nad zájmem poškozené pořídit další falešný důkaz. Obdobně je podle dovolatele nutno hodnotit i poškozenou doloženou údajnou e-mailovou korespondenci. Tyto údajné e-maily, které se orgány řízení ani nepokusily jakkoliv ověřit, mají zachycovat komunikaci mezi poškozenou a tehdejší její právní zástupkyní, která však při své výpovědi pravost těchto mailů zpochybnila. Současně namítá, že na dané komunikaci se žádným způsobem nepodílel a není zde ani zmiňován.

Současně namítá nedůvodně neprovedení všech navrhovaných podstatných důkazů. Konkrétně uvádí, že nebyly provedeny výslechy navrhovaných svědků T., A. st. a A. ml., přitom tito svědci mohli soudu potvrdit či vyvrátit, zda společnost S. nějaké peníze od dovolatele obdržela či nikoliv v situaci, kdy nikdo u dané společnosti nezjišťoval, zda vůbec pohledávku vůči poškozené daná společnost eviduje či evidovala. V této souvislosti namítá, že nebyl proveden navrhovaný důkaz účetnictvím společnosti S.

Namítá také neprovedení výslechu osob S. a K. První zmíněný byl podle dovolatele zřejmě obeznámen o existenci splacení pohledávky T./S., a mohl tak osvětlit soudu tuto významnou skutkovou okolnost. K. měl (podle jeho vyjádření) na objednávku poškozené vymáhat část předmětných peněz po svědkovi H., přičemž poškozená a svědek H. popírají, že by se vůbec znali. Dodává, že řadu podstatných okolností by jistě mohli objasnit i bývalí zaměstnanci jeho advokátní kanceláře, nebo navrhovaný svědek B., který provozoval kancelář sídla společnosti S.

Následně dovolatel konstatuje, že soud provedl důkaz listinou – Smlouvou o úschově, nicméně jedná se o nekvalitní kopii. Nikdy mu nebyl předložen originál této listiny. Dodává, že opakovaně se dožadoval originálu, přičemž mu bylo vždy řečeno, že je neznámo kde. Doplňuje, že až krátce před vyhlášením rozsudku se originál zázračně našel na policii a byl vydán poškozené a ta jej založila do soudního spisu. Takovým postupem mu bylo fakticky znemožněno nechat tuto listinu znalecky zkoumat, když orgány činné v trestním řízení jeho návrhy na znalecké zkoumání listiny po celou dobu řízení ignorovaly. Nedočkal se také vysvětlení, proč nebyl údajný originál listiny založen ve spise dříve. Doplňuje, že jak v přípravném řízení, tak i v řízení před soudem bylo odmítnuto znalecky zkoumat Smlouvu o zprostředkování, ohledně pravosti listiny, resp. podpisů stran, a to za situace, kdy poškozená uzavření takové smlouvy ze své strany popírá. Znalecký posudek byl pořízen a proveden pouze u dvou ze tří Plných mocí vystavených poškozenou dovolateli. Sic znalec konstatoval pravost podpisů poškozené i dovolatele, tak v jednom případě zkoumal pouze kopii dané plné moci. Znalecké zkoumání zadávala policie ve fázi prověřování a z neznámých důvodů si od dovolatele nevyžádala originál dané listiny. Dovolatel tedy navrhoval již v přípravném řízení znalecké zkoumání originálů dvou různých plných mocí, ale nebylo mu vyhověno, a to ani později v řízení před soudem.

Dovolatel navrhoval také při hlavním líčení provést důkaz písemnými vyjádřeními osob, které takové vyjádření poskytly obhájci dovolatele. Soud však tyto listiny k důkazu neprovedl.

Ohledně důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel uvádí, že podle jeho názoru skutková věta ve výroku rozsudku spíše naplňuje znaky trestného činu podvodu podle 209 tr. zákoníku, ovšem spáchaného ve spolupachatelství s poškozenou ku škodě svědka P. blíže tuto vlastní kvalifikaci předmětného jednání však obviněný v dovolání nespecifikoval]. Dovolatel následně rozporuje verzi, ke které se přiklonily soudy nižších stupňů, a domnívá se, že verze obhajoby, tedy, že on sám byl uveden poškozenou a svědkem H. v omyl, se jeví jako mnohem pravděpodobnější. Rozporuje, že soud „dohodu o ukrytí“ peněz pojal jako legální právní službu podle zákona o advokacii [kvalifikace § 206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a porušení této dohody jeho osoby, který podle soudu „zapřel“ poškozené „ukryté“ peníze, považuje za zpronevěru (zpronevěru potencionálního výnosu z trestné činnosti)]. Vyjadřuje názor, že skutku se nemohl dopustit jako advokát ke škodě poškozené. To následně detailněji rozvádí skrze citaci textu svého odvolání. V tomto zejména namítá, že poškozená s ním neuzavřela smlouvu o právní službě či právní pomoci, ale podle soudu se s ním dohodla na spáchání zločinu. Z toho dovozuje, že ani naprostý laik by nemohl tvrdit, že advokát má uloženou zvláštní povinnost napomáhat „klientovi“ v páchání trestné činnosti, a že pokud mu neposkytne potřebnou (nezákonnou) součinnost, poruší tím své povinnosti advokáta. Rozporuje aplikaci kvalifikované skutkové podstaty § 206 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku [podle kontextu má dovolatel zřejmě na mysli § 206 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku]. Současně namítá, že soud ze skutku „odsekl“ jen určitou část protiprávního jednání a tu posoudil jako zpronevěru, přitom namítá určitý paradox, že zpronevěry výnosu ze společné trestné činnosti, se dopustil jeden ze spolupachatelů, tedy obviněný, vůči svému komplici – poškozené. Dovolatel je toho názoru, že pokud by mělo být usuzováno podle soudem upravené skutkové věty, pak trestného jednání se dopustil ve spolupachatelství s poškozenou a to ke škodě jiného poškozeného, a sice svědka P. Akcentuje, že podle upravené skutkové věty neuzavřel s poškozenou žádnou smlouvu o úschově, ale jakousi „dohodu o ukrytí“, která je, evidentně i v pojetí soudu, dohodou nezákonnou ve smyslu kriminálním. Pouze dokonání dané trestné činnosti (podvodu) není podle soudu prokázáno a není zřejmá výše případně způsobené škody. Namítá, že podle prvoinstančního soudu jeho protiprávní jednání nespočívalo v převzetí peněz do advokátní úschovy a jejich použití pro vlastní potřebu. Trestné jednání údajně spočívalo v uzavření dohody o ukrytí peněz před (ex)manželem a jejich následné zapření poškozené. S ohledem na tento závěr ovšem namítá, že se nemohlo jednat o smlouvu o úschově či jinou smlouvu, jelikož předmět smlouvy je podle soudu jiný, tedy předstíraný právní akt, nad to je její účel protiprávní. Jedná se podle soudu o dohodu mezi spolupachateli trestného činu, tedy dohodu, jejíž dodržení nelze vymáhat právními prostředky. Spolupachatel trestného činu nemůže být vůči ostatním spolupachatelům v postavení osoby, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy „poškozeného“ spolupachatele. Nelze uzavřít smlouvu o poskytnutí právních služeb, jejímž předmětem je jakási pomoc při trestné činnosti. Namítá tak nesprávnou právní kvalifikaci a má za to, že byl odsouzen pro jiný skutek, než pro který byl obviněn a obžalován, což v dovolání detailněji rozebírá. Přitom odkazuje na článek JUDr. Bednáře, Problematika totožnosti skutku, Eprávo.

Následně dovolatel poukazuje na porušení práva na řádný proces. Podle obviněného je řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí stiženo podstatnými vadami. Jako trestně stíhaný pro zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1 a odst. 4 tr. zákoníku, tedy v trestní věci s tzv. nutnou obhajobou, byl po dobu cca dvou měsíců trestního stíhání bez obhájce. Opakovaně namítá, že dozorový státní zástupce fakticky vedl vyšetřování věci (odkazuje na okolnosti vydání prvního usnesení o zahájení trestního stíhání, účast u výslechu svědků). Postup státního zástupce není jen jakýmsi formálním pochybením – jak tvrdí soud, ale zásadním způsobem porušil práva obhajoby, když osoba, která fakticky vedla vyšetřování, současně toto vyšetřování dozorovala a rozhodovala o opravných prostředcích, včetně jeho stížnosti proti zahájení trestního stíhání. Proto postup dozorového státního zástupce považuje za podjatý a namítá, že v rozhodnutí o stížnosti proti zahájení trestního stíhání evidentně vědomě lže a stejné lži opakuje i v obžalobě. Příkladem uvádí, že ve fázi prověřování poškozená opakovaně uváděla, a to i v přítomnosti státního zástupce, že údajná smlouva o advokátní úschově byla vyhotovena bez účasti dovolatele a mnohem později, než je datována. Při svědeckém výslechu poškozené pak státní zástupce, přes zákonný zákaz, předkládal vyslýchané jedno vybrané podání vysvětlení s evidentním cílem, aby svoji výpověď opravila ve smyslu usnesení o zahájení trestního stahání (viz protokol výpovědi poškozené). Obdobně pak státní zástupce tvrdil, že „fiktivnost“ smlouvy se společnosti T. dokazují jakési ručně psané poznámky právní zástupkyně na zadní straně smlouvy, což není podle dovolatele pravda, neboť ručně psané poznámky byly v originálu na samostatném papíru a na smlouvy se dostaly v průběhu kopírování dokumentů v přípravném řízení, což bylo vysvětleno až při hlavním líčení. Zdůrazňuje, že všechny návrhy obhajoby na doplnění dokazování byly státním zástupcem zamítnuty. Policií, resp. státním zástupcem, byl např. i zatajen originál stěžejní listiny tzv. Smlouvy o úschově, na základě které byl dovolatel stíhán i obžalován. Před ukončením vyšetřování podával dovolatel podnět k dohledu okresního vedoucího státního zástupce ve smyslu § 12e zákona o st. zastupitelství. Toto podání bylo bez jakéhokoliv odůvodnění, posouzeno dozorovým státním zástupcem, který tak znovu sám rozhodoval o stížnosti proti své osobě, jako podnět k instančnímu dohledu podle § 12d zákona o státním zastupitelství a postoupil jej nadřízenému státnímu zastupitelství. V reakci na tento nezákonný postup státního zástupce, podával podnět přímo nadřízenému krajskému státnímu zastupitelství, ale na tento mu nebylo nikdy odpovězeno. Rozhodnutí krajského státní zastupitelství o původním podnětu k dohledu okresního vedoucího státního zástupce, nebylo dovolateli ani jeho obhájci doručeno. Až z podané obžaloby se dovolatel dozvěděl, že bylo krajským zastupitelstvím ve věci rozhodnuto, a i pak dozorový státní zástupce odmítl toto rozhodnutí byť jen v kopii vydat a obhájce ho složitě získával od krajského státního zastupitelství. Postup státního zástupce tak považuje dovolatel za další vážný zásah do práv obhajoby, když Ústavní soud judikoval, že podnět k dohledu nadřízeného státního zástupce, je opravným prostředkem svého druhu, jehož podání je v některých případech nutnou podmínkou pro případnou pozdější ústavní stížnost.

Dovolatel také vyjadřuje přesvědčení, že fáze prověřování (3 roky) a i fáze vyšetřování (téměř 1 rok) byla stižena neodůvodněnými průtahy. Fakticky orgány činné v trestním řízení danou věc, ke které mělo dojít v roce 2013, řešily od roku 2017 více jak pět let. Dodává, že na uvedené vady ve svém návrhu na předběžné projednání obžaloby upozorňoval, ale na tento návrh soud vůbec nereagoval.

Obviněný také namítá porušení práva na řádný proces a práva na obhajobu ve změně skutku rozsudkem soudu prvního stupně. Od zahájení trestního stíhání se bránil obvinění ze zpronevěry peněz poškozené z advokátní úschovy, založené údajně na písemné smlouvě o úschově, kterou měl s poškozenou uzavřít. Od počátku zahájení trestního stíhání poukazoval na to, že takovou smlouvu nikdy neuzavřel, a to ani v ústní formě a že předmětné peníze nepřevzal do úschovy, ale inkasoval je jako právní zástupce věřitele poškozené. Přesto orgány činné v trestním řízení trvaly ještě při přednesu obžaloby na existenci oné písemné smlouvy o úschově a jejím porušení. Poté co bylo toto obvinění v hlavním líčení vyvráceno, přičemž několik nově provedených důkazů naopak svědčilo pro verzi obhajoby, soud odmítl další dokazování a vynesl rozsudek se změněnou skutkovou větou. Podle nové skutkové věty se však nedopustil zpronevěry advokátní úschovy, nýbrž zpronevěry výnosu z trestné činnosti poškozené, na které se vědomě podílel. Namítá, že tak došlo k nové konstrukci, kdy měl uzavřít dohodu u ukrytí peněz ze SJM. Je tak přesvědčen, že se v rozsudku jedná o jinou trestnou činnost, o jiný skutek. Pokud by býval byl seznámen s tímto novým obviněním, musel by začít z logiky věci prokazovat při své obhajobě jiné skutečnosti a vyvracet nové obvinění. Podle dovolatele se tak jedná o jinou trestnou činnost ve spolupachatelství dovolatele a poškozené, s jiným poškozeným – svědkem P. a s jinou škodou, resp. škodlivým následkem. Tedy skutek, pro který byl odsouzen, není totožný ani v jednání ani v následku a není totožný částečně ani v jednání a následku. Trestné jednání je podle soudu podstatně širší, protože neuzavřel právem aprobovanou smlouvu o úschově, nýbrž nezákonnou dohodu o podílu na trestné činnosti poškozené. Jeho závadové jednání nespočívá v porušení legální smlouvy při výkonu advokacie, ale v podílu na podvodném jednání poškozené vůči jejímu bývalému manželovi. Následek také není totožný ani z části, protože poškozeným je zde bývalý manžel poškozené, svědek P. Pokud tedy k nějaké takové škodě vůbec došlo, neboť i soud prvního stupně o tomto vyjadřuje své pochybnosti.

Závěrem dovolání se obviněný domnívá, že napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Kladně nemůže obstát a navrhuje, aby oba rozsudky Nejvyšší soud zrušil.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 6. 10. 2022, sp. zn. 1 NZO 798/2022, nejprve stručně zrekapituloval předchozí průběh trestního řízení. Poté se obecně vyjádřil ke zvoleným dovolacím důvodům obviněným. Konstatuje, že dovolatel uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), c), g), h) a m) tr. ř. Podle státního zástupce jsou ovšem jeho námitky z valné části námitkami opakovaně zmiňovanými v předchozích stadiích trestního řízení, s nimiž se soudy obou stupňů bez zbytku (a také správně) vypořádaly. Konstatuje, že vzhledem k charakteru jednotlivých námitek je toho názoru, že dílem je pod žádný dovolací důvod podřadit nelze a dílem jsou zjevně neopodstatněné. Své závěry následně konkretizuje.

K uplatněnému dovolacímu důvodu § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. připomíná, že zákon s tímto dovolacím důvodem spojuje naplnění dvou podmínek, které musejí být dány současně. Tedy, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a tato okolnost – tedy rozhodnutí vyloučeným soudcem, buď nebyla tomu, kdo podává dovolání, v původním řízení známa, anebo již byla dovolatelem před rozhodnutím orgánu druhého stupně neúspěšně namítnuta. Musí jít přitom o orgán, který je nejen vyloučen, ale který ve věci samé rozhodl, tj. vydal rozhodnutí, které je napadáno dovoláním opřeným o důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 8 Tdo 444/2019 či Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 3157 s.). Ponechávaje stranou případný závěr o naplnění či nenaplnění druhé zmíněné podmínky, státní zástupce zastává názor, že dovolatel ve vztahu k soudcům a přísedícím senátu nalézacího ani odvolacího soudu, kteří ve věci rozhodovali, neuvádí žádný faktický a reálný důvod, jenž by, byť jen vzdáleně, svědčil o naplnění některé z okolností zakládajících podjatost ve smyslu § 30 tr. ř. Obviněný tak ve své podstatě vyjadřuje pouze názory abstraktního rázu založené v podstatě na nespokojenosti s rozhodováním soudů nižších stupňů a s tím, že jeho výhradám nevyhověly. Takovou námitku pod zmíněný dovolací důvod nelze podle státního zástupce podřadit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 7 Tdo 983/2009). Dovolatel totiž výhrady vznáší primárně k osobám státního zástupce či protokolující úřednice, jejíž dcera měla být údajně – podle jeho názoru – zainteresovaná na skutkovém ději. To však nejsou osoby, které se podílely na napadeném rozhodnutí. Státní zástupce nadto považuje námitku dovolatele směřující k osobě státního zástupce o to absurdnější, že obviněný mu v podstatě vytýká aktivní výkon dozoru nad zachováváním zákonnosti přípravného řízení. Zcela pomíjí kupříkladu práva a povinnosti státního zástupce vyplývající z § 174 tr. ř.

Námitku k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. považuje státní zástupce také za zjevně neopodstatněnou. Podle státního zástupce uvedený dovolací důvod je dán pouze tehdy, jestliže po tu část řízení, kdy obviněný neměl obhájce, ačkoliv ho mít měl, orgány činné v trestním řízení prováděly úkony směřující k vydání meritorního rozhodnutí, které bylo posléze napadeno dovoláním. Pokud se orgány činné v trestním řízení takových úkonů ale zdržely a vůbec je neprováděly, uvažovaný dovolací důvod naplněn není (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 528/2022). Státní zástupce připouští, že obviněný skutečně po jistou dobu po zahájení trestního stíhání nebyl zastoupen obhájce. Tato skutečnost však průběh ani výsledek řízení žádným způsobem neovlivnila ani ovlivnit nemohla, protože po uvedenou dobu nebyly činěny žádné úkony, které by byly jakkoliv relevantní z hlediska odsuzujícího rozsudku okresního soudu či rozsudku krajského soudu o odvolání.

Za zjevně neopodstatněné považuje státní zástupce i námitky, které obviněný podřazuje pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Konstatuje, že Okresní soud v Kladně realizoval komplexní a bezvadné dokazování, a to nejen pokud jde o jeho rozsah, ale rovněž co do problematiky navazujícího formování skutkových závěrů. Svým povinnostem současně dostál též odvolací soud, který odvolání řádně přezkoumal a s uplatněnými námitkami se přesvědčivě a správně vypořádal. Konkrétně u tvrzeného neúplného dokazování uvádí, že to bylo provedené soudy co do rozsahu vyčerpávajícím způsobem, žádný důkaz nezůstal stranou jejich pozornosti, přičemž pokud konkrétnímu návrhu na doplnění dokazování pro nadbytečnost nebylo vyhověno, tak příslušný soud důvody takového postupu řádně odůvodnil. Odkazuje jak na příslušné protokoly dokladující průběh jednání soudů, tak i na odstavce 124, 135, 150, 151 odsuzujícího rozsudku. S těmito se státní zástupce ztotožňuje a nemá nic, co by nad soudy uváděný rámec doplnil a rozhodnutí žádného ze soudů netrpí vadou opomenutého důkazu (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01).

Pokud jde o námitku procesně nepoužitelných důkazů, konkrétně námitek týkajících se předloženého audiozáznamu, tak se státní zástupce vyjadřuje, že s touto se soudy přesvědčivě vypořádaly. Státní zástupce přitom odkazuje na odstavec 66 rozhodnutí soudu prvního stupně a odstavec 13 odůvodnění rozsudku druhého stupně. Státní zástupce neshledává důvod, pro který by bylo možno této výtce dovolatele přisvědčit. Odkazuje přitom především na nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 1774/14 (zejména str. 9), dále na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1120/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020 sp. zn. 3 Tdo 79/2020 – jehož závěry aproboval také Ústavní soud v usnesení ze dne 6. 10. 2020, sp. zn., II. ÚS 2195/20).

Státní zástupce nespatřuje ve věci ani obviněným tvrzený zjevný nesoulad zásadních skutkových zjištění nalézacího soudu a provedených důkazů, neboť postupem respektujícím klíčové zásady trestního řízení vyplývající především z ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6, 11 a 12 tr. ř. zformoval nalézací soud takový průběh skutkového děje, který s provedenými důkazy naprosto koresponduje. V podrobnostech státní zástupce odkazuje především na odstavce 136 až 162 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, ale také na odstavce 9 až 11 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.

Ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce konstatuje, že pod tento lze námitky dovolatele podřadit jen s velkou dávkou tolerance, jelikož podstatu jeho námitek tvoří výhrady proti skutkovým závěrům soudů. I přes to, je však hodnotí jako zjevně neopodstatněné. Upozorňuje, že meritem projednávané trestné činnosti nebylo to, z jakých důvodů se poškozená rozhodla „odklonit“ peníze za prodej nemovitosti ze SJM a do jaké míry bylo takové jednání amorální či dokonce porušovalo právní normy. Podstatou ale bylo jednání dovolatele a to, jakým způsobem s peněžními prostředky ve výši 3 500 000 Kč svěřenými mu poškozenou naložil. V naznačeném směru přitom podle skutkových zjištění soudů obviněný jako advokát přijal od poškozené předmětnou finanční částku (není podle státního zástupce podstatné, že v té době nebyla podepsána písemná smlouva o úschově), tuto částku vybral (a nebylo prokázáno, že ještě v tomto momentě konal proti vůli poškozené), nicméně namísto slíbeného následného vrácení peněz poškozené začal tvrdit, že tyto nemá. Podle státního zástupce není podstatná jeho vědomost o tom, zda se v případě oněch peněz jednalo o prostředky, na které měla mít poškozená nárok z titulu osobního vlastnictví, či šlo o součást SJM (případně kdo by na ně po vypořádání SJM získal nárok). Také není podstatné ani to, jak konkrétně s nimi obviněný naložil a zda právě on získal značný prospěch, neboť znakem uvedeného trestného činu není obohacení se, ale způsobení škody na majetku. Obviněný si nepochybně podle státní ho zástupce přisvojil cizí svěřené peněžní prostředky a tohoto jednání se dopustil jako advokát s vědomím, že poškozená má k němu právě z tohoto titulu větší důvěru. Státní zástupce proto ve shodě s oběma soudy zastává názor, že dovolatelovo jednání bylo důvodně kvalifikováno jako zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. b), d) tr. zákoníku (podvodný úmysl obviněného v momentě převzetí peněz od poškozené prokázán nebyl).

Ohledně zbylých námitek na str. 13 až 15 dovolání, státní zástupce uvádí, že ani tyto nelze podřadit pod vytýkané ani jiné dovolací důvody. Obviněný na str. 13 opakuje výhrady k postupu státního zastupitelství. Následně namítá změnu skutkové věty, kde v podstatě zpochybňuje zachování totožnosti skutku v reakci na změnu skutkové věty v porovnání s usnesením o zahájení trestního stíhání a obžalobou, kterou provedl Okresní soud v Kladně. Dodává, že taková námitka dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) ani h) tr. ř. nenaplňuje (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1483/2019, usnesení téhož soudu ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 4 Tdo 528/2020). Zmíněný pojem je totiž podle státního zástupce institutem trestního práva procesního a nikoliv trestního práva hmotného (viz § 220 tr. ř.). Připouští, že výjimečně by námitka stran nerespektování obžalovací zásady mohla naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 3 Tdo 177/2017), pokud by takové porušení mělo nebo mohlo mít přímý a bezprostřední dopad na konečné právní posouzení jednání obviněného. Jak ale bylo naznačeno výše, o takový případ se v dané věci podle státního zástupce nejedná.

Státní zástupce zároveň dodává, že i podle ustálené judikatury je třeba rozlišovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010). Totožnost v trestním řízení je zachována alespoň totožností jednání nebo totožností následku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 1979, sp. zn. 5 Tz 2/79, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Tzn 12/94). Podle státního zástupce totožnost skutku neznamená, že mezi skutky postupně uvedenými v usnesení o zahájení trestního stahání, obžalobě a odsuzujícím rozsudku musí být naprostá shoda. Totožnost skutku je dána při zachování totožnosti jednání a následku, ale i v případě zachování jen totožnosti jednání nebo jen totožnosti následku nebo dokonce jen při částečném zachování totožnosti jednání a následku (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Tzn 12/94). Totožnost skutku je zachována jak v případě, kdy některé ze skutečností pojatých původně do souhrnu skutečností charakterizujících jednání nebo následek odpadnou, tak i tehdy, když takovému souhrnu skutečností přistoupí skutečnosti další, tvořící s původními jedno jednání, popř. následek (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 143/02, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 3 Tdo 384/2014). Podle státního zástupce tak není pochyb, že i při modifikaci popisu jednání obviněného ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu, do kterého se v porovnání s podanou obžalobou promítla jeho aktuální zjištění, byla totožnost skutku zachována, neboť byla zachována přinejmenším částečná totožnost jednání a úplná totožnost následku. K porušení totožnosti skutku podle státního zástupce tedy rozhodně dojít nemohlo.

K dovolacímu důvodu podle § 265 odst. 1 písm. m) tr. ř. ve druhé variantě uvádí státní zástupce, že z uvedených pasáží jeho vyjádření vyplývá, že rozsudek nalézacího soudu není zatížen vadami jež mu vytýkal dovolatel. Není tak logicky vadný ani rozsudek Krajského soudu v Praze.

Státní zástupce tak shledává dovolání obviněného zjevně neopodstatněným a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjadřuje souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodováno ve smyslu § 265 odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud musí dále konstatovat, že dovolatelem bylo zasláno další dovolání, prostřednictvím jím nově zvoleným obhájcem Mgr. Svatoplukem Šplechtnou, datované k 6. 10. 2022. Poté bylo doručeno další dovolání ze dne 7. 10. 2022, ve kterém zvolený obhájce uvádí, že jím zaslané předchozí dovolání nebylo dovoláním finálním, a proto společně s danou písemností zaslal dovolání nové.

Dne 18. 10. 2022 bylo Nejvyššímu soudu doručeno vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 13. 10. 2022, sp. zn. 1 NZO 798/2022. V tom státní zástupce uvedl, že k dovolání vyhotovenému Mgr. Svatoplukem Šplechtnou, se již vyjadřovat nebude. Doplnil, že ze strany Nejvyššího státního zastupitelství nadále trvá souhlas s tím, aby Nejvyšší soud o podaných dovoláních rozhodl v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud, jak níže detailněji rozvede, k dovoláním podaným obviněným prostřednictvím Mgr. Svatopluka Šplechtny, v řízení nepřihlížel, neboť je vázán pouze rozsahem dovolání podaného v zákonné lhůtě (viz část III. tohoto usnesení).

Jak již bylo naznačeno shora, ve věci byly podány celkově tři dovolání obviněným prostřednictvím dvou obhájců. Nejvyšší soud se musel nejprve zabývat tím, které podání splňuje náležitosti dovolání zejména ve smyslu § 265d a § 265e tr. ř. a ke kterému musí přihlížet a po věcné stránce se jím zabývat.

Při řešení této otázky považuje Nejvyšší soud za nutné v krátkosti předestřít procesní situaci související s otázkou podaných dovolání, ale i řízení před jejich podáním. Předně je třeba uvést, že přestože se jednalo o trestní řízení, kde byly splněny důvody nutné obhajoby (viz § 36 odst. 3 tr. ř.) rozhodnutí druhostupňového soudu bylo doručeno pouze obviněnému (srov. § 265e odst. 2 tr. ř.), a to dne 12. 7. 2022 (č. l. 1096–verte), jelikož v průběhu řízení se obviněný vzdal výslovně svého obhájce postupem podle § 36b tr. ř. (č. l. 549). Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 16. 6. 2022, sp. zn. 11 To 162/2022, zaslal obviněný v zákonné lhůtě (viz § 265e odst. 1 tr. ř.), konkrétně dne 12. 9. 2022 dovolání prostřednictvím zvolené obhájkyně E. V. k Okresnímu soudu v Kladně včetně jejího zmocnění pro podání dovolání (č. l. 1108–1117) a zastupování obviněného v dovolacím řízení.

Po podání dovolání soud prvního stupně dne 16. 9. 2022, tedy poté, co prokazatelně uplynula obviněnému zákonná lhůta k podání dovolání (dovolání bylo podáno poslední den lhůty) rozhodl mimo veřejné zasedání usnesením, sp. zn. 5 T 130/2021, o vyloučení obhájkyně E. V. podle § 37a odst. 1 písm. a) tr. ř. ve spojení s § 35 odst. 3 tr. ř., a to ve věci dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2022, sp. zn. 11 To 162/2022 (č. l. 1120). Důvodem takového postupu byla skutečnost, že zvolená obhájkyně pro dovolací řízení E. V. vypovídala jako svědkyně v předmětné trestní věci (viz protokol z hlavního líčení ze dne 18. 2. 2022, č. l. 804 a násl.). Proto soud prvního stupně shledal, že v dané věci jsou dány důvody k vyloučení této obhájkyně z obhajování obviněného v dovolacím řízení z úřední povinnosti. Soud prvního stupně současně v předmětném usnesení vyzval obviněného, aby ve lhůtě dvou týdnů od právní moci předmětného usnesení doložil zastoupení obhájcem pro dovolací řízení proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2022, sp. zn. 11 To 162/2022. Proti předmětnému usnesení byla přípustná stížnost (viz § 137 odst. 1 a 2 tr. ř.) s odkladným účinkem. Uvedené usnesení nabylo právní moci dne 23. 9. 2022 (stížnost nebyla podána, na usnesení je nesprávně vyznačena právní moc dne 22. 9. 2022). Od tohoto dne tak započala běžet 14 denní lhůta pro doložení zastoupení obviněného obhájcem. Poslední den dvoutýdenní lhůty dopadal na 7. 10. 2022 (č. l. 1132). Dne 3. 10. 2022 doručil advokát Mgr. Svatopluk Šplechtna plnou moc, ve které ho obviněný zmocňuje, aby jej zastupoval ve věci dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2022, sp. zn. 11 To 162/2022. Obviněný prostřednictvím jmenovaného advokáta následně zaslal nové dovolání dne 6. 10. 2022, které bylo doručeno téhož dne soudu prvního stupně. Následně v přípise ze dne 7. 10. 2022 (doručeném ve shodný den soudu prvního stupně) Mgr. Svatopluk Šplechtna uvedl, že 6. 10. 2022 zaslal Okresnímu soudu v Kladně omylem jiný soubor obsahující neúplnou pracovní verzi dovolání. Proto společně s tímto přípisem ze dne 7. 10. 2022 doručil úplnou „finální“ verzi dovolání.

Nejvyšší soud musí předně akcentovat, že shledává postup soudu prvního stupně ohledně vyloučení zvolené obhájkyně V. z obhajování dovolatele v dovolacím řízení jako souladný se zákonem. Lze totiž mít za to, že i na dovolací řízení se vztahuje ustanovení § 37a tr. ř., které upravuje, v jakých případech je obhájce vyloučen z obhajování obviněného. Předmětné ustanovení je třeba nepochybně aplikovat i na dovolací řízení, které představuje určitou část trestního řízení (blíže viz § 12 odst. 10 tr. ř.), přičemž ustanovení § 35 odst. 2 tr. ř., které upravuje neslučitelnost postavení obhájce s postavením svědka, znalce nebo tlumočníka se rovněž vztahuje k trestnímu řízení. V dané věci zároveň není pochyb o tom, že obviněným zvolená obhájkyně V. nemohla přijmout jeho obhajobu v dovolacím řízení, neboť v dané věci vypovídala jako svědek v rámci hlavního líčení před soudem prvního stupně. Obecně lze ještě připustit, že trestní řád výslovně neupravuje, který soud rozhoduje o vyloučení obhájce z obhajování v dovolacím řízení, pokud nastane situace upravena v § 37a tr. ř. v dovolacím řízení. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že tímto soudem by měl být soud prvního stupně za předpokladu, že důvody pro vyloučení zvoleného popř. ustanoveného obhájce jsou zřejmé v době podání dovolání a vyvstaly ještě před předložení spisu soudem prvního stupně Nejvyššímu soudu (viz § 265h odst. 2, věta poslední, tr. ř.). Naznačený závěr podporuje i skutečnost, že nalézací soud sice nemůže postupem podle § 265h tr. ř. posuzovat zda dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (viz Draštík, A. a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017, § 265h tr. ř.), ale ve smyslu § 265 odst. 1 tr. ř. může rozhodně posoudit, zda obviněný splnil požadavek, aby dovolání bylo podáno skrze obhájce ve smyslu § 265d odst. 2 tr. ř. Proto byl předseda senátu soudu prvního stupně ve spojení s § 35 tr. ř., oprávněn rozhodnout o vyloučení zvolené obhájkyně v dovolacím řízení per analogiam podle § 37a odst. 1 písm. a) tr. ř.

Nejvyšší soud považuje za vhodné dále uvést, že předseda senátu soudu prvního stupně sice v rozporu s § 37a odst. 3 tr. ř. obviněného a zvolenou obhájkyni nevyzval k vyjádření se k vyloučení zvolené obhájkyně, avšak v tomto nelze seznat nějakého významnějšího pochybení, jestliže protokol o hlavním líčení ze dne 18. 2. 2022, ve kterém je zachycena rozsáhlá výpověď V. jako svědkyně, zakládá nezpochybnitelný důvod pro její vyloučení (viz Vantuch, P. Trestní řízení z pohledu obhajoby. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, str. 59-60). Navíc samotné toto porušení ustanovení § 37a odst. 3 tr. ř. nezakládá takovou vadu řízení, která by byla důvodem ke zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o mimořádných opravných prostředcích (viz přim. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 7 Tdo 569/2018), neboť v předmětné věci skutečně není pochyb o tom, že obhájkyně zvolená dovolatelem pro podání dovolání a jeho obhajobu v dovolacím řízení vystupovala a vypovídala ve věci obviněného jako svědek, takže důvody pro její vyloučení z obhajování v dané věci byly podle § 35 odst. 3 tr. ř. naplněny. Zde považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že jak dovolatel, který je osobou práva znalou, když jak sám opakovaně uvedl, působil více než dvacet let jako advokát, tak i zvolená obhájkyně, si museli být vědomi toho, že V. nemůže v daném řízení působit jako obhájce, a to vzhledem k ustanovení § 35 odst. 3 tr. ř.

Nejvyšší soud se musel následně zabývat tím, zda lze v dovolacím řízení přihlížet k dovolání podanému zvolenou obhájkyni, jež byla následně vyloučena z obhajování dovolatele v dovolacím řízení a tímto se věcně zabývat a zda je povinen přihlížet k obsahu dovolání podaných obviněným následně jeho nově zvoleným obhájcem Mgr. Svatoplukem Šplechtnou dne 6. 10. 2022 a dne 7. 10. 2022.

Nejvyšší soud si při řešení naznačených otázek byl vědom i skutečnosti, že v usnesení Okresního soudu v Kladně, sp. zn. 5 T 130/2021, uvedl soud v odůvodnění, že v „… řízení před Nejvyšším soudem je třeba odstranit vadu spočívající v absenci řádného zastoupení, kdy navíc nelze vyloučit, že nevyloučený obhájce po přezkoumání podaného dovolání shledá, že je ho třeba pozměnit či doplnit, dovolání podat např. z jiných než použitých zákonných důvodů.“ (č. l. 1120 a 1120–verte). S tímto názorem ohledně možného nového podání dovolání se však Nejvyšší soud v předmětné věci neztotožňuje. Jak již bylo výše uvedeno, rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2022, sp. zn. 11 To 162/2022, bylo doručeno obviněnému dne 12. 7. 2022, takže poslední den lhůty pro podání dovolání dopadal na 12. 9. 2022. V § 265e odst. 4 tr. ř. zákon výslovně hovoří o nemožnosti navrácení lhůty pro podání dovolání. Tedy nelze prodlužovat období, v němž by mohlo být pravomocné rozhodnutí zpochybněno v souvislosti s podáním mimořádného opravného prostředku. Navrácení lhůty není možné ani v případě výjimečně nesprávného poučení o dovolání či za situace, když obhájce obviněného odmítá vyhovět jeho požadavku na podání dovolání a obviněný si případně zvolí jiného obhájce (viz ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3221). Uvedená přísnost pramení zejména z požadavku právní jistoty (viz čl. 1 odst. 1 Ústavy), který je prodlužováním lhůty pro podání mimořádného opravného prostředku určitým způsobem narušován. Nad to zákonodárcem poskytnutá lhůta pro podání dovolání je dostatečně velkorysá (dva měsíce od doručení rozhodnutí – viz § 265e odst. 1 tr. ř.). V tomto směru lze také odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 692/20, ve kterém výslovně zdůrazňuje, že podle § 265f odst. 2 tr. ř. se připouští dodatečná modifikace již podaného dovolání, a to pokud jde o rozsah, v němž je napadáno některé z rozhodnutí uvedených v § 265a odst. 1, 2 tr. ř., a to včetně konkrétního výroku, tak i co do důvodů dovolání. Tyto změny je však dovolatel vždy oprávněn činit jen do uplynutí dvouměsíční dovolací lhůty podle § 265e odst. 1 tr. ř. Změny provedené poté jsou již bez jakéhokoliv právního významu a Nejvyšší soud k nim nepřihlíží. Ústavní soud dále akcentoval, že zákonná dvouměsíční lhůta se uplatní nejen na případy, kdy doplněním dovolání nebyl měněn rozsah ani důvody ve smyslu § 265b odst. 1 písm. a) až l), odst. 2 tr. ř. původního dovolání, ale i na jakékoli doplňování důvodů dovolání v rámci těchto ustanovení. Také taková doplnění dovolání je nutno učinit ve lhůtě podle § 265e odst. 1 tr. ř. (viz bod 15. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 692/20).

Nejvyšší soud si je vědom ustanovení § 265h odst. 1 tr. ř. Ustanovení § 265h odst. 1 tr. ř. ovšem primárně slouží k odstranění vady v náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., a to ve lhůtě dvou týdnů. Při stanovení této lhůty, která je lhůtou zákonnou, a proto ji nelze zkrátit ani prodloužit, může dojít i k překročení dvouměsíční lhůty uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. (Draštík, A. a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017, § 265e tr. ř.). Postup podle § 265h odst. 1 tr. ř. však směřuje jen k odstranění nedostatku náležitostí obsahu dovolání nikoli k dosažení toho, aby bylo dovolání podáno i v dalších směrech v souladu se zákonem nebo aby bylo důvodné, resp. aby dovolatel dosáhl jeho věcného projednání a aby mu mohl Nejvyšší soud vyhovět. Zde je třeba opětovně akcentovat, že v § 265f odst. 2 tr. ř. je výslovně uvedeno, že rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. S vědomím výše uvedeného je však třeba připustit, že k prolomení dovolací lhůty jistým způsobem judikaturně dochází skrze již zmíněný § 265h tr. ř., a to v případech tzv. bianco/blanketních dovolání. Tedy dovolání, které neobsahuje bližší specifikaci dovolacích důvodů a související argumentaci. Čímž dochází de facto k prodloužení lhůty pro doplnění blanketního dovolání právě o čtrnáctidenní lhůtu podle § 265h tr. ř. (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. IV. ÚS 134/03, či ze dne 7. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 473/05, také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. 4 Tdo 567/2018).

Tato výjimka stran nepřekročitelnosti dvouměsíční lhůty k podání dovolání v podobě doplnění tzv. blanketního dovolání však na případ obviněného nedopadá, jelikož ten podal „standardní“ dovolání, tedy dovolání, které splňovalo veškeré zákonem požadované náležitosti, prostřednictvím své tehdejší zvolené obhájkyně, ohledně které bylo až po podání dovolání následně rozhodnuto o jejím vyloučení podle § 37a odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v § 35 odst. 3 tr. ř. Vlastní usnesení o vyloučení bylo vydáno až po uplynutí lhůty k podání dovolání (dříve nebylo možno ani rozhodnutí učinit, když dovolání bylo podáno poslední den zákonné lhůty k podání dovolání). Tedy důvodem postupu soudu prvního stupně nebyla existence vady dovolání ve smyslu § 265f tr. ř., nýbrž nutnost zastoupení obviněného v dovolacím řízení obhájcem novým, když jednak obviněný musí podat dovolání prostřednictvím obhájce (což v dané věci byly splněno) a jednak musí být v dovolacím řízení zastoupen obhájcem. Jinak vyjádřeno, soud prvního stupně neshledal v případě dovolání podaného zvolenou obhájkyní V. nějakou vadu podání ve smyslu § 265f tr. ř. Obviněný tak byl oprávněn pouze odstranit vadu spočívající v absenci řádného zastoupení v dovolacím řízení po podání dovolání. Nejvyšší soud proto k dovoláním podaným obviněným prostřednictvím Mgr. Svatopluka Šplechtny v řízení nepřihlížel, když tato dovolání byla prokazatelně podána až po uplynutí dovolací lhůty.

Nejvyšší soud se současně zabýval tím, zda dovolání podané v zákonné dvou měsíční lhůtě pro podání dovolání obhájkyní V. lze považovat za dovolání, když ohledně zvolené obhájkyně bylo následně rozhodnuto o jejím vyloučení z obhajování obviněného v dovolacím řízení. Tímto se dovolací soud zabýval z toho důvodu, že ustanovení § 265d odst. 2 tr. ř. výslovně požaduje, aby obviněný podal dovolání prostřednictvím obhájce. Podle § 35 odst. 1 tr. ř. může být obhájcem jen advokát. Dotazem na Českou advokátní komoru bylo zjištěno, že v době podání dovolání obviněným prostřednictvím V. dne 12. 9. 2022, byla jmenovaná zapsána do seznamu advokátů, přičemž společně s dovoláním byla soudu prvního stupně zaslána také plná moc zmocňující jmenovanou k tomu, aby obviněného zastupovala ve věci sepsání a podání dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2022, sp. zn. 11 To 162/2022 (č. l. 1117). Jak již bylo konstatováno, podle § 35 odst. 3 tr. ř. nemůže být obhájcem v trestním řízení advokát, který v něm vypovídá jako svědek. K tomu se z judikatury podává, že pokud je v hlavním líčení vyslýchán obhájce jako svědek, zaniká tak od tohoto okamžiku jeho postavení obhájce § 35 odst. 3 tr. ř. (viz TP 719/2009). Obecně je třeba uvést, že podle nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1855/08, je v zásadě věcí obviněného, kdy a koho z osob oprávněných k poskytování právní pomoci formou obhajoby v trestním řízení svou obhajobou pověří, příp. zda svého práva volby vůbec využije. Pokud si však obviněný obhájce sám zvolí, může stát do jeho svobodného výběru zasáhnout pouze za splnění zákonem stanovených podmínek, které je nutno vždy vykládat restriktivně se zřetelem na jeho ústavně zaručená práva. Odborná literatura k tomuto uvádí, že je-li advokát ve věci v pozici svědka, nemůže převzít obhajobu osoby v této věci obviněné (viz Draštík, A. a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017, § 35 tr. ř.). Obdobně se také Vantuch P. vyjadřuje, že pokud advokát vypovídá v určité věci jako svědek, nemůže následně převzít o