4 Tdo 999/2018 – Nejvyšší soud

4 Tdo 999/2018-24 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 8. 2018 o dovolání obviněného Z. V., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 9 To 30/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 1 T 62/2017, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění: Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 11. 12. 2017, sp. zn. 1 T 62/2017, byl obviněný Z. V. uznán vinným ze spáchání přečinu obecného ohrožení z nedbalosti podle § 273 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů): „dne 20.9.2016 kolem 05.51 hod. v obci L., okres P. – j., jako řidič autobusu zn. IRISBUS SFR160 jedoucího po silnici III. tř. č. 0275 ve směru od obce D. L. k silnici I. tř. č. 27, ve kterém se nacházela jedna cestující J. V., při přejíždění železničního přejezdu č. P867 bez závor nedbal náležité opatrnosti, když za uvedeným přejezdem před křižovatkou silnice III. tř. č. 0275 se silnicí I. tř. č. 27 zastavil tak, že zadní část autobusu zůstala stát v prostoru přejezdu, přičemž po zastavení autobusu následně došlo ke spuštění signalizace na tomto železničním přejezdu, kdy byla dávána jak zvuková výstraha, tak i výstraha dvěma červenými střídavě přerušovanými světly signálu přejezdového zabezpečovacího zařízení po dobu 44 vteřin, na tuto výstrahu nijak nereagoval a v důsledku toho pak došlo ke střetu zadní části jím řízeného autobusu s přední částí elektrické lokomotivy vedoucí osobní vlak řízený strojvedoucím J. S., který měl 5 drážních vozidel a nacházelo se v něm nejméně 17 cestujících, jedoucí po železniční trati ve směru od obce B. na obec L.; při nehodě utrpěla J. V., která se nacházela v autobusu, otřes mozku, zhmoždění hrudníku, dolní části zad a pánve vlevo s hematomem, přičemž pro toto zranění byla hospitalizována od 20.9.2016 do 23.9.2016 a dále ambulantně léčena a práce neschopna ještě ke dni 2.12.2016, když podstatně omezena v obvyklém způsobu života byla po dobu nepřesahující 6 týdnů, a dále byla při nehodě způsobena celkem škoda ve výši 1.688.950,- Kč, a to společnosti ČSAD autobusy Plzeň a.s. poškozením autobusu zn. IRISBUS SFR160 škoda ve výši 1.059.500,- Kč, společnosti České dráhy a. s. poškozením elektrické lokomotivy škoda ve výši 455.876,- Kč, státní organizaci Správa železniční dopravní cesty s. o. poškozením železničního svršku a zabezpečovacího zařízení škoda ve výši 172.775,- Kč a příspěvkové organizaci Správa a údržba silnic Plzeňského kraje p. o. poškozením svislé dopravní značky škoda ve výši 799,- Kč.“ Za uvedené jednání byl obviněný Z. V. odsouzen podle § 273 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 20 měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození České dráhy, a. s., IČ 70994226, se sídlem Nábřeží L. Svobody 1222, Praha 1, Odborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, IČ 47114321, se sídlem Roškotova 1225/1, Praha 4 a Správa železniční dopravní cesty, státní organizace, Oblastní ředitelství Plzeň, IČ 70994234, se sídlem Sušická 23, Plzeň, odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 11. 12. 2017, sp. zn. 1 T 62/2017, podal obviněný Z. V. v zákonné lhůtě odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 9 To 30/2018, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o uloženém trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný Z. V. byl při nezměněném výroku o vině odsouzen podle § 273 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 9 To 30/2018, podal obviněný Z. V. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že stav komunikace v místě nehody, který vznikl na základě nedodržení projektové dokumentace a znamenal faktickou past, vznikl před nehodou a zcela logicky představoval obecné ohrožení všech účastníků silničního provozu. Pokud by nedošlo k porušení projektové dokumentace, která tuto past způsobila, pak by nemohlo dojít ani k dopravní nehodě. Nikoliv tedy jednání obviněného, ale předcházející shora popsaná skutečnost (porušení projektové dokumentace) naplňuje skutkovou podstatu trestného činu podle § 273 tr. zákoníku. Obviněný neporušil a ani nemohl porušit žádnou z tvrzených právních norem. I při vynaložení maximálního možného úsilí nemohl nehodě zabránit, neboť se ocitl v neřešitelné dopravní situaci, způsobené porušením projektové dokumentace v místě rekonstrukce komunikace. Z výše uvedeného je proto zřejmé, že existuje příčinná souvislost mezi nedodržením projektové dokumentace při rekonstrukci komunikace osobou odlišnou od obviněného a následkem, tedy nehodou. Obviněný dodává, že v komentáři Šámal a kolektiv (r. 2012) je k subjektivní stránce předmětného trestného činu uvedeno, že rozhodným je, zda pachatel věděl, nebo vědět mohl a měl, že porušením některého předpisu bude jednat za takových okolností, že tím může způsobit obecně nebezpečný následek. Obviněný má za to, že k naplnění pojmu „způsobí obecné nebezpečí“ u trestného činu obecného ohrožení z nedbalosti podle § 273 tr. zákoníku nestačí jakékoliv jednání, jímž může být lidem způsobena smrt nebo těžká újma na zdraví nebo na cizím majetku škoda velkého rozsahu, ale musí jít o některé z jednání příkladmo uvedených v odst. 1 alinea první § 273, z něhož bezprostředně hrozí obecně nebezpečné následky, přičemž je typické přiblížení se k poruše a dále určitá živelnost a neovladatelnost průběhu událostí, při nichž porucha často závisí na nahodilých, vlivu pachatele se vymykajících událostí. Nestačí tedy, když pachatelovým jednáním byla vytvořena pouze taková situace, z níž by obecně nebezpečný následek za určitých okolností a splnění ještě dalších podmínek teprve mohl vzniknout. Dle nálezu Ústavního soudu I. ÚS 2882/14 v řízení o trestném činu je nutno prokazovat vinu pachatele nad všechnu pochybnost, tj. v souladu s principy nullum crimen sine lege podle čl. 39 Listiny základních práv a svobod a presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Prokazováno a dostatečně odůvodněno proto musí být i zavinění pachatele, a to ve formě, která je zákonem vyžadována pro skutkovou podstatu trestného činu. V projednávané věci je zřejmé, že vina pachatele nad vší pochybnost prokázána nebyla a ani být nemohla již s ohledem na předchozí nedodržení projektové dokumentace při rekonstrukci komunikace osobou odlišnou od obviněného. Tímto nedodržením byla vytvořena faktická past pro účastníky silničního provozu, tedy i pro obviněného. Důsledky tohoto pochybení mohly být jak na životě, tak na majetku daleko závažnější. Soudy obou stupňů sice na toto pochybení v odůvodnění rozsudků poukázaly, ale nevyvodily z něj patřičné závěry, čímž řízení zatížily vadou. Nalézací i odvolací soud se tak nevypořádaly se všemi skutečnostmi významnými pro rozhodnutí a skutková zjištění nebyla učiněna správně. Rovněž soud odvolací v rámci odvolacího řízení nepostupoval tak, jak ukládá ustanovení § 254 tr. ř., ačkoliv měl všechny potřebné podklady, aby napadený rozsudek zrušil z důvodu chybného hmotněprávního posouzení. Z uvedených důvodů proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 11. 12. 2017, sp. zn. 1 T 62/2017 a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 9 To 30/2018 zrušil a dle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k uvedenému dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostřed