4 Tz 134/2004 — Nejvyšší soud

4 Tz 134/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 8. 2004 Spisová značka:4 Tz 134/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:4.TZ.134.2004.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 4 Tz 134/2004 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 26. srpna 2004 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnost České republiky ve prospěch obviněného M. P., proti pravomocnému rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 24. 6. 1992, sp. zn. 1 T 134/92, a rozhodl takto: Podle § 268 odst. 1 písm. a) tr.ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 24. 6. 1992, sp. zn. 1 T 134/92, byl obviněný M. P. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 3. 4. 1992 do 12.00 hod. a ani do 24.00 hod. poté nenastoupil výkon vojenské služby u v. ú. D., jak byl povinen na základě povolávacího rozkazu vydaného OVS K. Za to byl obviněnému M. P. uložen podle § 269 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 písm. a), § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Rozsudek nabyl právní moci dne 8. 7. 1992. Proti rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 24. 6. 1992, sp. zn. 1 T 134/92, podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného M. P. Vytkl v ní, že zákon byl napadeným usnesením porušen v ustanoveních § 2 odst. 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovení § 269 odst. odst. 1 tr. zák. V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti České republiky uvádí, že obviněný M. P. byl odveden vojenskou komisí v říjnu 1991. Přestože znal zákonné podmínky pro výkon civilní služby, neučinil prohlášení o odmítnutí vojenské služby, neboť odmítal vykonávat i službu civilní. Důvodem jednání obviněného bylo jeho náboženské přesvědčení – příslušnost k sektě S. J. Ve stanoveném termínu obviněný vojenskou službu nenastoupil a s poukazem na své náboženské přesvědčení ji odmítl i nadále vykonávat. Podle ministra spravedlnosti je nanejvýš zřejmé, že obviněný M. P. odmítl akceptovat civilní službu z toho důvodu, že v ustanovení § 16 odst. 2 zákona č. 73/1990 Sb., o civilní službě, který platil v době odvodu obviněného, byla zakotvena možnost za branné pohotovosti státu povolat občany, kteří byli povinni výkonem civilní služby, k osobním úkonům pro potřeby ozbrojených sil. Dne 16. 1. 1992 nabyl účinnosti nový zákon o civilní službě č. 18/1992 Sb., který již neobsahoval ustanovení obdobné citovanému § 16 odst. 2 zákona č. 73/1990 Sb. Nový zákon o civilní službě však v ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) stanovil, že prohlášení o odepření výkonu vojenské základní (náhradní) služby nebo vojenských cvičení může písemně podat jen odvedenec nejpozději do 30 dnů od ukončení odvodního řízení. Ve svém nálezu ze dne 10. 12. 1992 publikovaném ve Sbírce zákonů v částce 132/1992 vyslovil Ústavní soud České a Slovenské federativní republiky právní názor, že ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 73/1990 Sb., o civilní službě, v rozsahu, ve kterém se vztahuje i na odvody uskutečněné před účinností tohoto zákona, není v souladu s čl. 1 a čl. 15 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, dnem vyhlášení ve Sbírce zákonů pozbývá toto ustanovení účinnosti ve vztahu k odvodům uskutečněným před 16. 1. 1992. Zákonem č. 135/1992 Sb. byla následně stanovena dodatečná lhůta (1. 6. – 1. 7. 1993) k podání prohlášení o odepření výkonu vojenské (náhradní) služby, pokud jde o odvedence před 16. 1. 1992. Obviněný M. P. této lhůty využil, příslušné prohlášení učinil, v důsledku čehož byl dne 17. 11. 1993 převeden k výkonu civilní služby k Okresnímu úřadu v Karviné. Z uvedených skutečností ministr spravedlnosti dovozuje, že obviněný M. P. byl v době od 16. 1. 1992 – a tedy i v době, kdy měl nastoupit vojenskou službu dne 4. 3. 1992 – protiústavně zbaven svého práva na odepření výkonu vojenské služby podle čl. 15 odst. 1, odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Za této situace bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci pochybil, pokud obviněného M. P. uznal vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák. V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti České republiky navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 24. 6. 1992, sp. zn. 1 T 134/92, byl porušen zákon ve vytýkaném směru, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud se při projednání stížnosti pro porušení zákona zabýval předně otázkou, zda je podaná stížnost pro porušení zákona přípustná podle § 266 odst. 1 tr. ř., a dospěl k následujícím závěrům. Podle § 269 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 11. 1999, platilo, že trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách spáchá ten, kdo v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě nebo zvláštní službě nenastoupí službu v ozbrojených silách do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze. Podle čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je zaručena svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání. Podle odst. 3 citovaného ustanovení platí, že nikdo nemůže být nucen vykonávat vojenskou službu, pokud je to v rozporu s jeho svědomím nebo s jeho náboženským vyznáním s tím, že podrobnosti stanoví zákon. Takovým zákonem je zákon č. 18/1992 Sb., o civilní službě, který nabyl účinnosti dne 16. 1. 1992. Podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) zákon č. 18/1992 Sb., ve znění účinném do 11. 5. 1993, mohl odvedenec podat písemně prohlášení o odepření výkonu vojenské základní (náhradní) služby z důvodů uvedených v § 1 odst. 1 zákona (tj. z důvodů svědomí nebo náboženského vyznání) nejpozději do 30 dnů od ukončení odvodního řízení. Citované ustanovení však bylo Ústavním soudem České a Slovenské federativní republiky v nálezu ze dne 10. 12. 1992 publikovaném ve Sbírce zákonů v částce 132/1992 shledáno protiústavním pro rozpor s čl. 1 a čl. 15 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a to v rozsahu, ve kterém se vztahuje i na odvody uskutečněné před účinností tohoto zákona, tj. přede dnem 16. 1. 1992. V této souvislosti je třeba upozornit, že Ústavní soud České a Slovenské Federativní Republiky v rozhodné době rozhodoval o souladu zákona č. 18/1992 Sb., o civilní službě (jako zákona Federálního shromáždění) s Listinou základních práv a svobod (jako ústavního zákona Federálního shromáždění) podle čl. 2 písm. a) ústavního zákona č. 91/1991 Sb., o Ústavním soudu České a Slovenské Federativní Republiky. Podle čl.3 odst. 1 ústavního zákona č. 91/1991 Sb. platilo, že pokud Ústavní soud svým nálezem vysloví, že je nesoulad mezi právními předpisy uvedenými v čl. 2, pozbývají dotčené předpisy, jejich části, popřípadě některá jejich ustanovení účinnosti; orgány, které tyto předpisy vydaly, jsou povinny je do šesti měsíců od vyhlášení nálezu Ústavního soudu uvést do souladu s ústavními zákony a pokud tak neučiní, pozbývají takové předpisy, jejich části nebo ustanovení platnosti po šesti měsících od vyhlášení nálezu. Dále je třeba upozornit na tehdy platné ustanovení § 44 odst. 1 zákona č. 491/1991 Sb., o organizaci Ústavního soudu České a Slovenské Federativní Republiky a o řízení před ním, které stanovilo, že pokud byl na základě právního předpisu, který pozbyl účinnosti ve smyslu čl. 3 ústavního zákona č. 91/1991 Sb., vydán soudem v trestním řízení rozsudek, který nabyl právní moci, nebyl však dosud vykonán, je pozbytí účinnosti takového právního předpisu důvodem obnovy řízení podle ustanovení trestního řádu. V případě projednávané trestní věci je podle názoru Nejvyššího soudu třeba zákon č. 18/1992 Sb., o civilní službě, považovat ve smyslu citovaného § 44 odst. 1 zákona č. 491/1991 Sb. za právní předpis, na jehož základě byl vydán i rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 24. 6. 1992, sp. zn. 1 T 134/92. Jak již bylo uvedeno výše, podle čl. 15 odst. 3 Listiny základních práv a svobod nemůže být nikdo nucen vykonávat vojenskou službu, je-li je to v rozporu s jeho náboženským vyznáním. Není pochyb, že v rozsahu Listinou garantovaného práva na odepření výkonu vojenské služby nelze žádnou osobu trestně stíhat, nelze ji tedy ani uznat vinnou trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 tr. zák. Podrobnosti práva odep