4 Tz 136/2006 — Nejvyšší soud

4 Tz 136/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 12. 2006 Spisová značka:4 Tz 136/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:4.TZ.136.2006.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 4 Tz 136/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 20. prosince 2006 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněné V. K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 7 To 182/2002, a rozhodl takto: Podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. 7 T 102/2002, byla obviněná V. K. uznána vinnou zosnováním pokusu trestného činu vraždy podle § 10 odst. 1 písm. a), § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák., kterého se dopustila společně s obviněnými M. P. a ml. M. B. tak, že na její žádost o usmrcení manžela A. K., za slíbenou odměnu ve výši 2.000,- Kč každému ze spoluobviněných a po předchozí dohodě s již pravomocně odsouzeným synem T. K. obvinění M. P. a ml. M. B. dne 30. 5. 2001, kolem 23.00 hodin v K. – K., v J. ulici poté, co jim T. K. umožnil vstup do domu a předal jim montážní klíč o váze 2.260 gramů, udeřili velkou silou tímto klíčem spícího A. K. do hlavy a způsobili mu otevřenou zlomeninu klenby lební v levé spánkové krajině, otevřenou zlomeninu kůstek nosních s posunem úlomků, přičemž pro tato zranění byl poškozený ohrožen na životě. Za toto jednání byl obviněné V. K. uložen podle § 219 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvanácti roků, pro jehož výkon byla podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s dozorem. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. 7 T 102/2002, podala obviněná V. K. i spoluobvinění M. P. a ml. M. B. v zákonné lhůtě odvolání. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 7 To 182/2002, bylo rozhodnuto tak, že se podle § 256 tr. ř. všechna podaná odvolání zamítají. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 7 To 182/2002, podal ministr spravedlnosti České republiky podle § 266 odst. 1, 2 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněné V. K. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanoveních § 254 odst. 1 a § 256 tr. ř., a v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím, rovněž v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovení § 10 odst. 1 tr. zák. V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti namítl, že odsuzujícímu rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. 7 T 102/2002, je třeba vytknout pochybení při právním posouzení předmětného jednání i neúplnost v učiněných skutkových zjištěních. Obviněná V. K. byla uznána vinnou účastenstvím na pokusu trestného činu vraždy, a to ve formě \"zosnování\", tedy organizátorství ve smyslu § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. Již tato právní kvalifikace však vzhledem k popisu skutkového děje popsaného ve výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. 7 T 102/2002, vzbuzuje závažné pochybnosti. Podle skutkových zjištění se na spáchání trestného činu vraždy měla obviněná V. K. podílet v podstatě tím, že měla ostatní obviněné (a samostatně trestně stíhaného svědka T. K.) požádat o usmrcení poškozeného A. K. a zároveň slíbit za toto usmrcení odměnu ve výši 2.000,- Kč. Jakékoli další záměrné jednání, které by bylo možno podřadit pod pojem „zosnování“ či „řízení“ trestného činu, se ve výroku uvedeného rozsudku neobjevuje a ani z odůvodnění tohoto rozhodnutí není patrné, z čeho konkrétně nalézací soud dovodil, že jednání obviněné V. K. je právě organizátorstvím a nikoli pouze návodem. Dle jeho názoru se aktivní úloha obviněné V. K. omezila na přislíbení finanční odměny pachatelům, obviněným M. P. a ml. M. B. Jednání obviněné mělo být proto posouzeno jako návod k trestnému činu ve smyslu ustanovení § 10 odst. 1 písm. b) tr. zák. Další pochybnost vzbuzuje skutečnost, že obviněná V. K. byla uznána vinnou účastenstvím na pokusu trestného činu vraždy. Pokud jak nalézací, tak odvolací soud dospěly k závěru naplnění zásady akcesority účastenství, dle názoru stěžovatele učiněná skutková zjištění nejsou pro takovýto závěr dostatečným podkladem. Úmysl obviněné V. K. zorganizovat vraždu poškozeného A. K. je dovozován z výpovědi svědka T. K., z níž ovšem vyplývá, že obviněná V. K. projevila zájem, aby známí T. K. poškozeného \"zmlátili\" či \"zbili\". Úmysl usmrtit poškozeného pak tento svědek popřel. O úmyslu obviněné V. K. poškozeného pouze zbít svědčí i nápadně nízká částka, kterou za čin obviněná přislíbila. K věci se vyjadřovaly i svědkyně D. B. a T. K., kdy v přípravném řízení svědkyně T. K. uvedla, že obvinění se před ní vyjadřovali, že měli někoho \"zmlátit či zabít\", a svědkyně D. B., že měli někoho zabít. V hlavním líčení svoje výpovědi změnily s tím, že se mělo jednat o zbití a nikoli zabití. Nelze však přehlédnout, že důkazní hodnota těchto výpovědí ve vztahu k posouzení případného skutečného úmyslu obviněné V. K. jako účastníka je velmi nízká. Svědkyně se vyjadřovaly pouze zprostředkovaně k vyjádřením obou obviněných (pachatelů), a to navíc až po spáchání činu. K tomuto velmi nízkému důkaznímu významu jejich výpovědí ve vztahu k obviněné V. K. však soudy obou stupňů nijak nepřihlédly. Za této situace je zřejmé, že závěr o vině obviněné V. K. účastenstvím na pokusu trestného činu vraždy nemůže obstát, neboť se opírá v podstatě jen o závěr o vině obviněných M. P. a ml. M. B. (tj. pachatelů) pokusem z trestného činu vraždy. Úmysl obviněné V. K. je konstruován zpětně až na základě pozdějšího skutečného průběhu událostí, přičemž soudy se žádným způsobem nezabývaly zohledněním možnosti, že v průběhu celé události došlo k excesu obviněných M. P. a ml. M. B. z jejich dohody s obviněnou V. K., která původně směřovala pouze k \"potrestání\" poškozeného zbitím. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací tato porušení zákona završil, pokud v rozporu se svou přezkumnou povinností danou mu ustanovením § 254 odst. 1 tr. ř. tato porušení zákona nenapravil, ale odvolání obviněné V. K. podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti České republiky navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 7 To 182/2002, byl porušen zákon ve vytýkaném směru, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř. Obviněná V. K. se přípisem ze dne 9. 11. 2006, i prostřednictvím svého obhájce k závěrům obsaženým ve stížnosti pro porušení zákona připojila, tuto považuje za důvodnou a navrhla stížnosti pro porušení zákona vyhovět. Ke stížnosti pro porušení zákona se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Podanou stížnost pro porušení zákona považuje za nedůvodnou, když soudem učiněná skutková zjištění hodnotí jako správná a úplná, umožňující vydání spravedlivého rozhodnutí. Dle jeho názoru skutek, jak je popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, naplňuje znaky organizování ve smyslu § 10 odst. 1 písm. a)tr. zák., neboť obviněná požádala T. K. o zajištění vhodných osob k provedení jejího záměru, s těmito osobami sama jednala, sdělila jim své požadavky a dohodla s nimi jak výši odměny, tak i umožnění vstupu do objektu v němž se poškozený nacházel. Dle jeho názoru k porušení zákona v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. nedošlo a ani odvolací soud ustanovení § 254 odst. 1 a § 256 tr. ř. neporušil. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podanou stížnost pro porušení zákona podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl a aby tak učinil podle § 274 tr. ř., věta poslední, v neveřejném zasedání. Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) přezkoumal podle ustanovení § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům. Podle § 266 odst. 1 věty první tr. ř. lze v řízení o stížnosti pro porušení zákona přezkoumávat jen rozhodnutí, které je pravomocné. Z citovaného ustanovení vyplývá presumpce správnosti a zákonnosti takového rozhodnutí, což znamená, že Nejvyšší soud musí vycházet z předpokladu, že napadené rozhodnutí bylo učiněno v souladu se zákonem, není-li zjištěn opak. Porušení zákona tedy může Nejvyšší soud vyslovit