5 Tdo 1024/2010 – Nejvyšší soud

5 Tdo 1024/2010-59 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. února 2011 o dovolání, které podal obviněný T. P. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 9 To 27/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 6/2008, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á . O d ů v o d n ě n í Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2010, sp. zn. 46 T 6/2008, byl obviněný T. P. uznán vinným trestný činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“). Za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák., dílem dokonaný dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 148 odst. 1, 4 tr. zák. byl obviněnému T. P. uložen podle § 148 odst. 4 tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon ho soud zařadil podle § 39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Dále byl obviněnému T. P. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí statutárních orgánů v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti roků. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. soud zrušil výrok o trestu ohledně obviněného T. P. z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2006, sp. zn. 3 To 15/2006, jakož i na zrušený výrok navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně městský soud rozhodl také o vině a trestu spoluobviněného Ing. M. Z. O odvoláních obviněných T. P. a Ing. M. Z. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2010, sp. zn. 46 T 6/2008, rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 9 To 27/2010, jímž napadený rozsudek městského soudu podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a sám nově rozhodl podle § 259 odst. 3 tr. ř. Obviněného T. P. uznal vrchní soud vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák., a uložil mu za uvedený trestný čin a za sbíhající se trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák. dílem dokonaný dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 148 odst. 1, 4 tr. zák. souhrnný trest podle § 148 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. a to trest odnětí svobody v trvání šesti roků. Pro výkon uloženého trestu soud obviněného zařadil podle § 39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. soud obviněnému T. P. uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí statutárních orgánů v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti roků. Současně odvolací soud nově rozhodl o vině a trestu spoluobviněného Ing. M. Z. Za pomoc k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a § 255 odst. 1, 3 tr. zák. byl tento obviněný odsouzen podle § 255 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon soud podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků. Dále mu byl podle § 49 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí statutárních orgánů v obchodních společnostech a družstvech na dobu tří roků. Od doručení opisu rozsudku odvolacího soudu obhájci obviněného T. P., proti němuž bylo konáno řízení proti uprchlému, počala běžet dvouměsíční lhůta ve smyslu § 265e odst. 1 tr. ř., tj. lhůta, během níž může obviněný uplatnit mimořádný opravný prostředek – dovolání. Obviněný T. P. svého práva využil a dne 20. 7. 2010 podal proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání. Učinil tak v zákonné lhůtě, u soudu prvního stupně, prostřednictvím svého obhájce. Svůj mimořádný opravný prostředek obviněný opřel o důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř., tj. že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona nebylo přípustné, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podle přesvědčení obviněného T. P. nastala nepřípustnost trestního stíhání v důsledku jeho promlčení, které současně jako otázku hmotného práva soudy nesprávně právně posoudily. Dovolací argumentace k oběma deklarovaným dovolacím důvodům se tedy překrývala. Obviněný T. P. vyslovil zásadní nesouhlas se stanoviskem, které k otázce promlčení jeho trestního stíhání, resp. k účinkům dvou usnesení o zahájení trestního stíhání zaujal Vrchní soud v Praze. Namítl, že procesně vadné usnesení o zahájení trestního stíhání nemá vždy účinky jeho přerušení, což byl i jeho případ. První dvě usnesení o zahájení trestního stíhání vykazovala zásadní vady, pro které byla následně zrušena rozhodnutím státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze a to na základě stížností obviněných. Poprvé bylo trestní stíhání zahájeno pro skutek, který byl zcela jinak vymezen a popsán, než pro který byl následně obžalován a odsouzen a to i z hlediska jeho právní kvalifikace, a dokonce osoby spoluobviněné. Ani druhým usnesením o zahájení trestního stíhání nemohlo podle názoru obviněného dojít k přerušení promlčení, neboť se netýkalo činu, o jehož promlčení jde, jak vyžaduje § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák. Z těchto závažných důvodů byla obě usnesení zrušena státní zástupkyní a to nikoli pouze pro formální vadu. Proto se obviněný domníval, že obě usnesení nevyvolala účinky ve smyslu § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák., a rovněž je nemoha způsobit ani zrušující rozhodnutí státní zástupkyně. V návaznosti na závěry učiněné státní zástupkyní Městského státního zastupitelství v Praze v odůvodnění předmětných usnesení, která považovala za předčasná, vyjádřil obviněný T. P. domněnku, zda se tak ze strany policejního orgánu nestalo záměrně, tj. že oba formální úkony (usnesení o zahájení trestního stíhání) byly provedeny právě za účelem přerušit běh promlčecí doby. Takový úkon by však i podle názoru vrchního soudu nesplňoval předpoklady ustanovení § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák. V této souvislosti obviněný zdůraznil, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu zůstalo neúplné, neboť soud pouze vyslovil názor, že v daném případě první dvě usnesení o zahájení trestního stíhání nemají ryze formální charakter, avšak neuvedl jakékoli argumenty, jimiž by toto své konstatování podpořil či alespoň vysvětlil. Podle přesvědčení obviněného bylo v dané věci trestní stíhání zahájeno řádným způsobem až dnem 8. 12. 2005, kdy mu bylo doručeno třetí usnesení o zahájení trestního stíhání, tj. v době, kdy již pětiletá promlčecí lhůta marně uplynula. Vzhledem k uvedeným důvodům dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí soudů obou stupňů a sám rozhodl o zastavení trestního stíhání podle § 223 odst. 1 tr. ř., neboť je nepřípustné z důvodu promlčení podle § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. Dne 1. 12. 2010 bylo přímo Nejvyššímu soudu doručeno „doplnění dovolání“ obviněného T. P., které učinil prostřednictvím svého obhájce faxem a jež obdržel soud dne 3. 12. 2010 také v listinné podobě. Obviněný v něm zopakoval předcházející námitku o nepřípustnosti svého trestního stíhání z důvodu jeho promlčení. Na podporu svého názoru o tom, že první dvě usnesení o zahájení trestního stíhání v této věci nemohou mít účinky přerušení běhu promlčecí lhůty, poukázal na postoj soudů k výpovědím, jež on sám ve věci učinil. Přestože obviněný dvakrát ve věci vypovídal (ve dnech 12. 3. 2003 a 16. 4. 2004), vždy v době, kdy ještě nebylo zrušeno dané usnesení o zahájení jeho trestního stíhání, tj. v okamžiku, kdy proti němu bylo podle soudů „řádně“ vedeno trestní stíhání, již soud prvního stupně k těmto výpovědím vůbec nepřihlédl a rovněž soud odvolací vycházel z toho, že obviněný využil svého práva k věci nevypovídat. Z této skutečnosti proto podle přesvědčení obviněného vyplývá, že ačkoli soudy přiznaly prvním dvěma usnesením o zahájení trestního stíhání procesní účinky ve smyslu § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák., neměly stejný přístup k úkonům, které byly v době před zrušením obou usnesení provedeny. Z tohoto postupu soudů obou stupňů obviněný dovodil správnost svého přesvědčení, že první dvě usnesení o zahájení trestního stíhání vydaná policejním orgánem v jeho trestní věci neměla žádné procesní účinky a ani je mít nemohla. V další části doplnění svého dovolání obviněný uplatnil námitku, která se týkala hodnoty akcií společnosti Českomoravská finanční leasingová, a. s. Poukázal na cenu, za niž byly akcie v počtu 700 ks pořízeny společností Invest Oil Bohemia, a. s., a která v podstatě odpovídala i ceně, za kterou byly později prodány (v prosinci 2000) a to společnosti ovládané ČSOB, a. s. – Olejový holding, a. s. Odmítl proto jako zcela nedůvodný závěr soudů o tom, že by předmětných 700 kusů akcií společnosti Českomoravská finanční a leasingová,