5 Tdo 141/2012 — Nejvyšší soud

5 Tdo 141/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. l) tr.ř. Datum rozhodnutí:22. 2. 2012 Spisová značka:5 Tdo 141/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.141.2012.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Následek Porušení povinnosti v insolvenčním řízení Porušování povinnosti při správě cizího majetku Škoda Dotčené předpisy:§ 220 tr. zákoníku § 137 tr. zákoníku § 126 tr. zák. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:13. 4. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 5 Tdo 141/2012-22 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. února 2012 o dovolání, které podal obviněný F. S., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 9 To 339/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 2 T 40/2009, t a k t o : Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j í usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 9 To 339/2011, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 15. 4. 2011, sp. zn. 2 T 40/2009. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Okresnímu soudu v Hodoníně p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O d ů v o d n ě n í Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 15. 4. 2011, sp. zn. 2 T 40/2009, byl obviněný F. S. odsouzen pro přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného od 1. 1. 2010 (dále také jen „tr. zákoník“), a trestný čin porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 126 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „tr. zák.“). Za to mu byl uložen podle § 220 odst. 2 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Současně byl obviněnému uložen podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu všech druhů obchodních společností a družstev na dobu tří roků. Soud prvního stupně také rozhodl podle § 229 odst. 1 tr. ř. o nároku poškozené společnosti na náhradu škody. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 9 To 339/2011, zamítl odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné. Proti usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný F. S. prostřednictvím svého obhájce dovolání s odůvodněním, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenu g). Obviněný v úvodu svého dovolání obecně připomněl skutkový stav, ve kterém soudy obou stupňů shledaly naplnění trestných činů porušení povinnosti při správě cizího majetku a porušení povinnosti v insolvenčním řízení, a obecně konstatoval, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Zároveň odkázal na svá odvolání a v nich uplatněné důvody. Ve vztahu k trestnému činu porušení povinnosti při správě cizího majetku namítl, že vzhledem k tomu, že předmětné nemovitosti byly prodány v rámci realizace podnikatelského záměru jako část podniku, bylo možné prodej uskutečnit za tzv. výnosovou cenu určenou soudním znalcem podle § 24 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon č. 151/1997 Sb.“). Protože cena, za kterou jako jednatel společnosti ROSS – CR, s.r.o., převedl část podniku formou kupní smlouvy ze dne 1. 3. 2006 na společnost LIPINA-AGRO, s.r.o., byla vyšší než uvedená výnosová cena, nemohl svým jednáním způsobit původnímu vlastníku žádnou škodu. Soud prvního stupně se náležitě nevypořádal s tím, zda-li byl jeho postup v souladu s ustanoveními citovaného zákona. Soudy obou stupňů zároveň pominuly, že dosud nebylo pravomocně rozhodnuto o platnosti kupní smlouvy a zda mohou být nemovitosti zahrnuty do konkursní podstaty společnosti. V souvislosti s trestným činem porušení povinnosti v insolvenčním řízení upozornil na skutečnosti, že Mgr. K. C. ještě jako předběžná správkyně konkursní podstaty převzala účetní doklady společnosti ROSS – CR, s.r.o., před prohlášením konkursu na její majetek a že při návštěvě společnosti, kdy si prohlédla její sídlo a majetek, byla obviněným informována o společnosti a provedla soupis jejího majetku. Soud prvního stupně opřel svou argumentaci o tvrzení Mgr. K. C., že jí předal část zadržovaného účetnictví až v roce 2008, přičemž pominul, že se jednalo o staré účetnictví z let 1996 až 2004, které nebylo pro běh konkursu podstatné, o čemž svědčí i následná skartace těchto dokladů na pokyn samotné správkyně. Jemu adresované výzvy správkyně o poskytnutí součinnosti proto obviněný označil za ryze formální. Soud prvního stupně sice ve svém rozhodnutí poukázal na protokol o jednání konkursního soudu ze dne 3. 9. 2008, v němž správkyně namítala, že úpadce neplní své povinnosti ke zjištění podstaty, avšak současně pominul, že konkursní soud nevydal žádné usnesení, kterým by obviněnému nařídil plnění povinností úpadce v rámci konkursního řízení, jinak řečeno nepovažoval výtky správkyně za důvodné. Tvrzení svědkyně Mgr. K. C., ze kterých soud prvního stupně vycházel, jsou podle názoru obviněného nepravdivá, zkreslená a účelová, vedená snahou vyhnout se povinnostem správkyně konkursní podstaty. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. napadené usnesení i předcházející rozsudek a přikázal podle § 265l tr. ř. soudu prvního stupně věc k novému projednání a rozhodnutí nebo aby rozhodl podle § 265m odst. 1 a § 226 písm. b) tr. ř. a zprostil jej obžaloby. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný F. S. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§ 265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. ř.). Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dopadá na případy, kdy skutek, jímž je obviněný uznán vinným, naplňuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, event. nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení lze pak dovodit tehdy, jestliže určitá skutková okolnost byla soudy posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Dovolání je jako mimořádný opravný prostředek určen k nápravě v zákoně výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu není možné napadat samotné závěry soudů, jež učinily ohledně skutkového stavu včetně jeho rozsahu a především tento dovolací důvod není určen k námitkám proti způsobu, jakým soudy ve věci rozhodující provedené důkazy hodnotily ani jak postupovaly při dokazování. Předmětem právního posouzení je skutek tak, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, kterým je dovolací soud v podstatě vždy vázán. Jelikož dovolací námitky obviněného F. S., v podstatné části odpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu uvedenému v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud v rozsahu uvedeném v ustanoveních § 265i odst. 3 a 4 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, jakož i řízení, které mu předcházelo včetně rozsudku soudu prvního stupně. Přitom dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů pochybily v hmotně právním posouzení výše škody, kterou měl obviněný způsobit přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, a u druhého trestného činu podle § 126 tr. zák. shledal vadu spočívající v nedostatečné specifikaci následku jednání obviněného, kterým měl ztížit výkon správkyně konkursní podstaty. Nejvyšší soud proto zrušil jak usnesení odvolacího soudu tak i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo poruší podle zákona