5 Tdo 225/2005 — Nejvyšší soud

5 Tdo 225/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 2. 2005 Spisová značka:5 Tdo 225/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.225.2005.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 5 Tdo 225/2005 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 2. 2005 o dovolání obviněného R. P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 9 To 230/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 6 T 56/2003, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. P. o d m í t á . Odůvodnění: Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 4. 2004, sp. zn. 6 T 56/2003, byl obviněný R. P. uznán vinným: 1) trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., kterého se dopustil tím, že v průběhu měsíce října a listopadu 1998 v době, kdy již věděl o tom, že na společnost B. R. P., spol. s r. o., byl podán u Krajského obchodního soudu v Praze návrh na prohlášení konkursu, provedl opakované hotovostní výběry z účtu společnosti B. R. P., spol. s r. o., vedeného u IPB, a. s., v celkové výši 1.274.798,- Kč, přičemž tyto prostředky nepoužil k úhradě závazků společnosti B. R. P., spol. s r. o., a svým jednáním znemožnil jejich zařazení do konkursní podstaty za účelem uspokojení věřitelů poté, co na společnost B. R. P., spol. s r. o., byl rozhodnutím Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. 94 K 11/98, prohlášen konkurs, a 2) trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že v době od 1. 4. 1998 do prohlášení konkursu na společnost B. R. P., spol. s r. o., rozhodnutím Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. 94 K 11/98, nevedl účetní knihy podle § 13 a násl. zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, přestože mu tuto povinnost jakožto jednateli ukládá obchodní zákoník, a tímto svým jednáním ke škodě věřitelů společnosti umožnil jednání popsané v bodě 1) rozsudku. Za tyto trestné činy byl obviněný R. P. podle § 256 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 11 měsíců, přičemž podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 22 měsíců. Městský soud v Praze projednal ve veřejném zasedání konaném dne 12. 8. 2004 odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný R. P., a usnesením ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 9 To 230/2004, podle § 256 tr. ř. je jako nedůvodné zamítl. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu ve spojení s citovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 4. 2004, sp. zn. 6 T 56/2003, podal obviněný R. P. prostřednictvím obhájce JUDr. B. Ch. dovolání, a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění tohoto dovolání obviněný s odkazem na obsah jím podaného odvolání v této trestní věci namítl, že ve vztahu k trestnému činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák. je interpretace výpovědi svědka K. H. ze strany soudu jednoznačně účelová a jednostranná, a obviněný je přesvědčen, že předmětné ustanovení trestního zákona nemůže postihnout jeho samotného jako osobu, která nebyla schopná (s ohledem na své vzdělání a kvalifikaci) vést účetní evidence. Dále uvedl, že na základě dohody s K. H. přijal taková opatření, aby účetní evidence mohly být doplněny kdykoli to bude potřeba. Přitom také zdůraznil, že je přesvědčen, že z provedeného dokazování nevyplývá jeho úmysl zkreslovat údaje o stavu hospodaření a jmění, jelikož přijatá opatření umožňovala kdykoli doplnit údaje v účetních evidencích. Následně obviněný namítl, že jej zcela jistě nelze trestat za skutečnost, že v době omezování podnikatelských aktivit společnosti se účetní evidence nevedly stejně jako v době prosperity společnosti. Poté dovolatel zdůraznil, že již v odvolání navrhoval, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a svědky H. a JUDr. K. vyslechl znovu, protože jejich výpovědi se po provedeném dokazování jevily jako neúplné, avšak tomuto jeho návrhu nebylo odvolacím soudem vyhověno, když z jeho pohledu tento soud zcela nepřesvědčivě dospěl k závěru, že dopis svědka H., odeslaný po jeho výslechu tomuto soudu a navrhující správnou interpretaci jeho výpovědi, není řádným důkazem. K trestnému činu poškozování věřitele obviněný v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že se neztotožňuje se závěry soudu prvního ani druhého stupně, jelikož provedeným dokazováním nebyla jednoznačně prokázána jeho vina. Dovolatel je totiž přesvědčen, že pokud by se měl dopustit spáchání předmětného trestného činu, musela by být prokázána subjektivní stránka ve formě úmyslu, která však řádně prokázána nebyla. Na podporu tohoto svého tvrzení opět uvedl polemiku se závěry nalézacího soudu, vyplývajícími z provedeného dokazování. V neposlední řadě obviněný v dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud v celém rozsahu zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 9 To 230/2004, a v návaznosti na to zrušil i rozsudek soudu prvního stupně, který tomuto usnesení předcházel. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu k tomuto dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné. Obviněný R. P. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kde je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Jedinou námitkou hmotně právní povahy, vztahující se však pouze k trestnému činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák., je tvrzení obviněného, že soudy obou instancí nesprávně právně posoudily otázku souladu dovolatelova postupu ohledně vedení účetní evidence s ustanovením § 12 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví. Podle názoru obviněného bylo jeho jednání zcela v souladu s tímto ustanovením v tehdy platném znění, neboť chybějící údaje v účetní evidenci bylo možno kdykoli doplnit, a povinnost provádět účetní zápisy průběžně v účetním období přinesla až pozdější novela citovaného zákona. Trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 tr. zák. spáchá ten, kdo nevede účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, ač je k tomu podle zákona povinen. Při posuzování opodstatněnosti dovolání obviněného se Nejvyšší soud nejprve zabýval námitkou obviněného týkající se použití ustanovení § 12 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění účinném v době spáchání posuzovaného činu, tedy v době od 1. 4. 1998 do prohlášení konku