5 Tdo 241/2013

5 Tdo 241/2013-97

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 6. 2013 o dovolání obviněného Mgr. J. O., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 11. 2012, sp. zn. 4 To 58/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 65/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Mgr. J. O. o d m í t á .

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. 2 T 65/2010, byl obviněný Mgr. J. O. uznán vinným pod bodem 1) zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů – dále jen „tr. zákoník“), pod bodem 2) zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, pod bodem 3) zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. b) tr. zákoníku a pod bodem 4) zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. b), d) tr. zákoníku. Za tyto zločiny byl odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) roků a 6 (šesti) měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu advokacie na dobu 10 (deseti) roků. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozeným škodu, a to: R. N., ve výši 1.000.000,- Kč, I. K., ve výši 1.165.000,- Kč, Ing. J. H., ve výši 853.000,- Kč, R. T., ve výši 901.000,- Kč, V. H., ve výši 2.600.000,- Kč, M. C., ve výši 1.250.000,- Kč, V. K., ve výši 2.300.000,- Kč, R. K., ve výši 500.000,- Kč, společnosti F., spol. s r. o., se sídlem V Z. …, R., ve výši 147.111,41 Kč a E. H., ve výši 54.000,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená E. H. s ostatními nároky na náhradu škody odkázána na občanskoprávní řízení. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození O. G., V. K., a P. Š., odkázáni s nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení.

Dále byl podle § 226 písm. b) tr. ř. obviněný Mgr. J. O. zproštěn obžaloby pro trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že v úmyslu se obohatit uzavřel se Z. N., dne 2. 3. 2006 v R. smlouvu o půjčce, znějící na částku 600.000,- Kč, a dne 26. 7. 2006 v R. smlouvu o půjčce na částku 1.000.000,- Kč a uvedl ho v omyl tím, že v obou smlouvách byla stanovena doba vrácení půjčky v trvání tří kalendářních měsíců po podpisu smluv, ačkoliv již při podpisu uvedených smluv Mgr. J. O. věděl, že uvedené finanční prostředky ve stanovené době nevrátí, a také je nevrátil a použil je pro vlastní potřebu, tedy měl sebe obohatit tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobit tak na cizím majetku značnou škodu.

Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byl poškozený Ing. Z. N. odkázán s nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení.

Vrchní soud v Praze, který projednal jako soud odvolací ve veřejném zasedání odvolání obviněného Mgr. J. O., rozhodl rozsudkem ze dne 15. 11. 2012, sp. zn. 4 To 58/2012, tak, že z podnětu odvolání obviněného Mgr. J. O. a poškozeného D. R. napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), f), odst. 2 tr. ř. zrušil v celé odsuzující části a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného Mgr. J. O. uznal vinným, že

Za tyto trestné činy byl odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) roků. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu advokacie na dobu 10 (deseti) roků. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozeným R. N., částku 1.000.000,- Kč, I. K., částku 1.165.000,- Kč, Ing. J. H., částku 853.000,- Kč, R. T., částku 685.000,- Kč, V. H., částku 2.600.000,- Kč, M. C., částku 1.250.000,- Kč, V. K., částku 1.255.000,- Kč, R. K., částku 500.000,- Kč, společnosti F. spol. s r. o., se sídlem V Z. …, R., částku 47.547,91 Kč, E. H., částku 26.000,- Kč, D. R., částku 341.000,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození E. H. a společnost F., spol. s r. o., se zbytky nároků na náhradu škody odkázáni na řízení občanskoprávní. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození O. G., V. K., P. Š., odkázáni s jejich nároky na náhradu škody na řízení občanskoprávní.

Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 11. 2012, sp. zn. 4 To 58/2012, podal obviněný Mgr. J. O. prostřednictvím obhájce Mgr. Petra Pazdery dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. b), g) a k) tr. ř. Dovolatel nejprve odkázal na odůvodnění svého odvolání a v návaznosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 1967, sp. zn. 3 Tz 5/1967, publikovaném pod č. 54/1967-I. Sb. rozh. tr., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2001, sp. zn. 7 Tz 304/2000, publikovaný pod č. 41, sv. 2/2001 Souboru tr. rozhodnutí Nejvyššího soudu, a nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2002, sp. zn. III. ÚS 575/2001 (č. 58/2002), zkonstatoval, že soudy obou stupňů dokazování vůbec nezaměřily, pokud jde o trestný čin podvodu, na prokazování úmyslu, neprokázaly jej a zároveň neprovedly důkazy, které dovolatel navrhl k vyvrácení úmyslného zavinění.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolatel vznesl námitku podjatosti JUDr. Oldřišky Rysové, neboť nepřipustila výslech znalce z oboru kriminalistiky, odvětví písmoznalectví, PhDr. Jiřího Závory, Ph. D., což odůvodnila tím, že by mohl být podjatý. U hlavního líčení nebyl kromě senátu, státního zástupce a obhájce nikdo přítomen. Je zcela zarážející, že tohoto znalce soudkyně nepřipustila, což se ukázalo jako zcela nesprávný postup, který takto označil i Vrchní soud v Praze. Obhájce dovolatele však má k dispozici stížnost, kterou ještě téhož dne, tedy 20. 9. 2011 sepsal poškozený P. Š. na znalce PhDr. Jiřího Závoru, Ph. D. Skutečnosti, které poškozený popisuje ve stížnosti ještě tentýž den se nemohl dozvědět jinak, než tak, že mu byly ze strany předsedkyně senátu sděleny. Následně dne 10. 10. 2011 sama JUDr. Oldřiška Rysová podala bez jakéhokoliv relevantního důvodu stížnost na postup znalce k rukám předsedkyně Krajského soudu v Praze JUDr. Ivaně Švehlové, a to za situace, aniž by se objevily nové skutečnosti, jež by znalce znevěrohodnily. Uvedené listiny dovolatel považuje za natolik závažné, že dávají důvod pro vyloučení JUDr. Rysové z věci a zároveň dovolatel deklaroval, že se tuto skutečnost dozvěděl až po vyhlášení rozsudku Vrchního soudu v Praze. Celou záležitost umocňuje také to, že podle vyjádření Ministerstva spravedlnosti České republiky ze dne 11. 6. 2012 nebyly prokázány žádné skutečnosti, na jejichž základě by bylo možno usuzovat o nepodjatosti znalce. Dále dovolatel zdůraznil, že Vrchní soud v Praze v odůvodnění rozsudku sám poukázal na to, že Krajský soud v Praze zcela nesprávně vyslovil podjatost a nepřipustil posudek znalce z oboru písmoznalectví PhDr. Jiřího Závory, Ph. D. Tento posudek, který byl ve spise založen, zcela jednoznačně konstatoval, že podpis P. Š. na předmětné kupní smlouvě je jeho pravým podpisem. Z tohoto důvodu měl soud tento důkaz provést, a to i v rámci odvolacího řízení, a to i bez návrhu stran řízení, a to z úřední povinnosti. Z větší části byly důkazy zamítnuty, znalecký posudek v dovolatelův prospěch nebyl připuštěn, na znalce byla podána stížnost a posudek nebyl konstatován ani před odvolacím soudem.

K dovolacímu důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel, pokud jde o body 3. a 4. výroku rozsudku odvolacího soudu, namítal, že mělo být použito nového trestního zákoníku, který je z hlediska všech konkrétních okolností pro dovolatele příznivější, a proto měl být aplikován nový trestní zákoník, jak bylo původně soudem posouzeno. Kromě toho je dovolatel přesvědčen, že jednotlivé útoky uvedené pod bodem 4. a) – f) výroku rozsudku odvolacího soudu nelze zhodnotit jako pokračující trestný čin, neboť jednotlivé skutky nemají navazující časovou posloupnost, kdy k odeslání jednotlivých prostředků na dovolatelův bankovní účet došlo v rozmezí 1 a půl roku, a to za zcela jiných objektivních okolností, což vyplývá i ze samotného popisu jednotlivých skutků. Není možné tedy jednotlivé útoky kvalifikovat jako jeden skutek. Nebylo také nijak prokazováno, kdy a za jakých podmínek si měl dovolatel tyto prostředky přisvojit. Pokud jde o bod 1. e) výroku rozsudku, nebyla podle dovolatele zachována totožnost skutku. Popis skutku je naprosto odlišný od popisu skutku, tak, jak byl popsán v původním rozsudku nalézacího soudu a především ve sdělení obvinění. Tak jak je skutek v současné době popsán, tak zcela vylučuje P. Š. jako poškozeného a je zcela nepochybné, že by za těchto okolností neměl mít práva poškozeného. Na tento nesprávný popis skutku pak jednoznačně navazuje i výrok o tom, že je s nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Následně se dovolatel zaměřil na popisy jednotlivých útoků uvedených v bodě. 1 a), b) a d) výroku rozsudku. Tyto útoky jsou popsány tak, že z jejich popisu nevyplývá trestnost popsaného jednání a chybí základní znak skutkové podstaty trestného činu. Oproti jiným útokům, kde je jednání popsáno tak, že si dovolatel vypůjčil finanční prostředky, zde jsou útoky popsány tak, že uzavřel smlouvu o půjčce a nikoliv tak, že si prostředky vypůjčil. Samotným uzavřením smlouvy o půjčce se ničeho nedopustil a nemohl nikomu způsobit škodu. Toto mohl učinit pouze tím, že si peníze půjčil, což však z popisu jednotlivých útoků vůbec nevyplývá. Odvolací soud se rovněž podle dovolatele zcela neoprávněně vypořádal s výší škody u skutku uvedeného pod bodem 1. i) výroku rozsudku. Jednak popis skutku neodpovídá provedeným důkazům, a to ani výslechům poškozených bratrů K., výslechu obviněného, svědka H. a svědka J. F., a zároveň stanovení výše škody je zcela v rozporu s objektivním stavem i hmotně právními okolnostmi. V trestním řízení bylo nepochybně prokázáno, že na pozemku č. 1792/1 je stavební uzávěra, která podstatně snižuje hodnotu nemovitosti. Ve věci byl vypracován znalecký posudek na cenu předmětné nemovitosti policií přibranou znalkyní, která posudek podala a při jeho obhajobě v rámci hlavního líčení se nedokázala se skutečností o stavební uzávěře vypořádat. Hlavní líčení bylo odročeno za účelem přepracování závěrů znalkyně, ale ta již nový posudek nepodala a soud od jejího dalšího výslechu upustil. Cena nemovitosti je stavební uzávěrou výrazně snížena a nedosahuje v žádném případě ani částky, za kterou Ing. J. F. nemovitosti koupil. Výše způsobené škody tak nemůže dosahovat částky stanovené soudem.

K dovolacímu důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. dovolatel uvedl, že v rozsudku chybí výrok o náhradě škody ve vztahu k panu Z. K., který je v řízení zmiňován jako poškozený a kterému jako podílovému spoluvlastníkovi mohla vzniknout škoda v hodnotě obvyklé ceny jedné ideální poloviny jeho nemovitosti. Škoda nemohla vzniknout pouze V. K..

Dovolatel současně podal žádost o odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku podle § 265h odst. 3 tr. ř. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 11. 2012, sp. zn. 4 To 58/2012, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. 2 T 65/2010, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo dovolání obviněného Mgr. J. O. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se vyjádřila tak, že je namístě zdůraznit, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. vychází ze dvou kumulativně stanovených podmínek: jednak, že ve věci rozhodl vyloučený orgán (§ 30 tr. ř.) a jednak že tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Přitom prvá podmínka uplatnění tohoto dovolacího důvodu o tom, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, by byla v dovolatelově případě naplněna tehdy, jestliže by se na rozhodování v jeho trestní věci v dřívějším stadiu řízení podílela vyloučená soudkyně JUDr. Oldřiška Rysová, která měla být v souvislosti se způsobem vedení předmětného řízení ve fázi hlavního líčení podjatá vůči dovolatelově osobě. Přitom je zřejmé, že taková námitka ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. pokrývá tvrzený důvod vyloučení pro poměr k (těm) osobám, kterých se dotčený procesní úkon předmětného trestního řízení přímo dotýká. Z hlediska komentovaného výkladu naplnění uvedeného znaku „poměr k osobám“ by při zjevné absenci příbuzenského či jiného obdobného vztahu soudkyně JUDr. Oldřišky Rysové na straně jedné a dovolatele na straně druhé tedy muselo jít o jejich přátelský, resp. nepřátelský vztah takové povahy, že o nestrannosti předsedkyně senátu 2 T Krajského soudu v Praze by musely být dány důvodné pochybnosti. Dále je třeba poukázat na rozhodnutí Ústavního soudu České republiky pod sp. zn. Pl. ÚS 13/06, podle kterého i zdání podjatosti může mít při posouzení důvodnosti takové námitky jistý význam. Jeho význam však nelze přeceňovat, neboť i takový subjektivní pocit či přesvědčení stěžovatele musí být při uplatnění námitky podjatosti podloženy zcela konkrétními skutečnostmi ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř., tj. v daném případě takovými, které vypovídají o tom, že poměr jmenované předsedkyně senátu prvostupňového soudu a dovolatele je natolik nepřátelský, že by se mohl odrazit na objektivitě jejího přístupu při projednávání a rozhodování jeho trestní věci, a to konkrétně do té míry, v jaké z jejích skutkových a právních závěrů vycházel soud odvolací. Takové skutečnosti však v daném případě nebyly namítány ani zjištěny. Při bližším odůvodnění této námitky totiž dovolatel poukázal na průběh hlavního líčení ze dne 20. 9. 2011, při kterém předložil znalec z oboru kriminalistika, odvětví písmoznalectví, PhDr. Jiří Závora, Ph. D. znalecký posudek, kterým posuzoval pravost podpisu P. Š. na kupní smlouvě uzavřené s Ing. H. [viz ad 1. e) výroku o vině], a to se závěrem vyznívajícím v dovolatelův prospěch, přičemž soudkyně znalcův výslech nepřipustila s tím, že by mohl být podjatý, což se podle jeho názoru ukázalo jako nesprávný postup. Jak však vyplynulo z obsahu protokolu z výše datovaného jednacího dne, znalec PhDr. Jiří Závora Ph. D., po poučení ve smyslu § 106 tr. ř. a § 346 tr. zákoníku uvedl, že obviněného zná, neboť jej v minulosti zastupoval ve dvou občanskoprávních sporech, z toho u druhého z nich se s ním dostal do opozice, nicméně se i přesto necítí vůči němu podjatý. Na podkladě námitky státní zástupkyně o tom, že znalcův poměr k osobě obviněného nemůže být nestranný, neboť může být určitou kompenzací s ohledem na jejich předchozí vztahy, bylo podle § 105 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto o zrušení opatření předsedkyně senátu o přibrání jmenovaného znalce. Přezkoumáním správnosti postupu jmenované soudkyně při provádění důkazů se zabýval i soud odvolací (viz č. l. 32 jeho rozsudku), který zcela správně uzavřel, že prvostupňový soud nepochybil, pokud odmítl znalecký posudek PhDr. Jiřího Závory, Ph. D., z důvodu podjatosti znalce, který dovozoval z jeho dřívějšího klientského poměru k dovolateli v postavení osoby poskytující mu právní služby podle zákona o advokacii. Navíc je z povahy tvrzeného důvodu podjatosti soudkyně JUDr. Oldřišky Rysové zřejmé, že byl dovolateli, jakož i jeho obhájci znám již před vydáním prvostupňového rozsudku, aniž by bylo zapotřebí vyčkávat jím poukazovaného a blíže specifikovaného stanoviska ministerstva spravedlnosti. Proto bylo za takového stavu věci namístě, aby taková námitka podjatosti byla ještě před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. To se však zjevně nestalo, neboť se odvolací soud zabýval pouze standardní otázkou dodržení postupu podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř., a pokud v této souvislosti řešil problematiku podjatosti, pak pouze na straně znalce PhDr. Jiřího Závory, Ph. D., a tedy ve smyslu § 11 odst. 1 zák. č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, nikoliv však z důvodu namítané podjatosti jmenované soudkyně ve smyslu překážek její nestrannosti, uvedených v § 30 tr. ř.

K námitkám dovolatele k bodu ad 1. a), b) a d) výroku o vině státní zástupkyně uvedla, že ve všech třech poukazovaných případech byl uznán vinným tím, že dotčená smluvní ujednání s poškozenými uzavřel v úmyslu vlastního obohacení, který realizoval jejich uvedením v omyl o době vrácení peněz, ačkoliv již při podpisu smluv a při obdržení peněz věděl, že finanční prostředky v přislíbené době nevrátí, což také neučinil, a to ke škodě tam uvedeného věřitele. Jeho námitka o tom, že se ničeho nedopustil a že nemohl nikomu způsobit škodu a že tedy za takové útoky nemohl být uznán vinným, se tak jeví zcela lichou. Ve vztahu k námitce dovolatele ke skutku ad 1. e) výroku o vině státní zástupkyně poukázala na to, že námitka nedodržení obžalovací zásady, rozvedené v ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř. z důvodu své ryze procesní povahy není podřaditelná jak pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak ani pod žádný jiný z katalogu zákonných dovolacích důvodů, uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř. a překračuje tak limit dovolacího přezkumu. Nadto v obou odsuzujících výrocích o vině přisouzená a vyjádřená podstata podvodného jednání vůči poškozenému Ing. J. H., jakož i její trestný následek, co do jeho povahy i výše, zůstaly zcela beze změn, když je současně zřejmé, že prve přisouzený popis skutkového děje byl převzat z téhož bodu obžaloby Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. KZV 111/2009. Pokud jde o dovolatelovy námitky ve vztahu k bodu 1. i) výroku o vině, je zřejmé, že uvedenou výhradou, směřující ke zpochybnění výše škody, dovolatel poukázal na chybějící respekt obou soudů k zákonným pravidlům o stanovení výše škody ve smyslu § 137 tr. zákoníku. Obvyklá cena v daném případě obchodovaných nemovitostí V. a Z. K. sice byla předmětem znaleckého dokazování znalkyně příslušné odbornosti, nicméně poukazované zohlednění jejích znaleckých závěrů v duchu namítané stavební uzávěry v dotčeném katastrálním území H. ve smyslu vyhl. hl. města Prahy č. 33/1999 nebylo namístě za stavu, kdy znalkyně ohodnotila předmětné pozemky pouze minimální částkou, kterou by bylo možno za ně při jejich prodeji požadovat. V daném případě však nebyla skutečná hodnota převáděných pozemků předmětem dovolatelova podvodného jednání, ale poškození K. jím byli uvedeni v omyl v tom, že svoje pozemky prodávají za jimi požadovanou a podle jejich přesvědčení i dohodnutou cenu ve výši 22.878.800,- Kč namísto kupujícím Ing. J. F. skutečně uhrazené poloviční částky 11.439.400,- Kč, ze které jim byla z dovolatelovy strany až po opakovaných urgencích vyplacena pouze symbolická částka 150.000,- Kč. Výše způsobené škody tak představovala rozdíl mezi dohodnutou a uhrazenou kupní cenou tak jak je vyčísleno výše.

Následně se státní zástupkyně zabývala tím, že soudy učinily správný právní závěr, pokud jde o subjektivní stránku, která je dostatečným způsobem podložena takovými skutkovými okolnostmi dovolatelova jednání, ze kterých úmyslná forma jeho zaviněného jednání přímo vyplývá. Výsledky provedeného dokazování k naplnění znaku uvedení někoho v omyl totiž vypovídaly o tom, že při uzavírání smluv o půjčkách ad 1. a) – h) výroku o vině sliboval dovolatel poškozeným vrácení peněz v dohodnutých a poměrně krátkých termínech splatnosti za situace, kdy již byl výrazně zatížen splatnými závazky z dřívější doby, které pokrýval dalšími a dalšími půjčkami a jež tak nebyl schopen uhradit. K námitkám dovolatele u skutků ad 3. a ad 4. výroku o vině státní zástupkyně uvedla, že obviněný Mgr. O. neuvádí žádné konkrétní argumenty o tom, v jakém směru či směrech spatřuje ve vztahu k uvedeným částem výroku o vině příznivost aplikace pozdější právní úpravy jakožto celku a odkázala na závěry odvolacího soudu na č. l. 26 jeho rozsudku.

K dovolatelem uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. státní zástupkyně uvedla, že jeho námitka se vztahuje ke tvrzené neúplnosti adhezního výroku, vycházejícího z části výroku o dovolatelově vině pod bodem 1. i), přičemž v popisu jeho tzv. skutkové věty skutečně vystupují jak V., tak i Z. K. v postavení prodávajících právě z titulu svého spoluvlastnického vztahu k obchodovaným nemovitostem. Lze tedy souhlasit s dovolatelovým názorem, že škoda nemohla v daném případě vzniknout pouze V. K.. Podle státnímu zastupitelství dostupného spisového materiálu však splnil podmínky § 43 odst. 3 tr. ř. pouze V. K., který se tak dostal do výlučného procesního postavení poškozeného. Nelze akceptovat názor dovolatele, že soudy obou stupňů pochybily, pokud o nároku na náhradu škody, způsobené jeho jednáním ad 1. i) výroku o vině nerozhodovaly vůči poškozenému Z. K. a že tedy takový adhezní výrok odsuzujícího rozsudku, adresovaný vůči jmenovanému poškozenému, chybí a že tedy adhezní rozhodnutí, týkající se pouze poškozeného V. K., nemůže (z hlediska podmínek vykonatelnosti) obstát.

Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud o dovolání obviněného Mgr. J. O. rozhodl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. tak, že se odmítá jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby takto bylo podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání a dále vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g) a k) tr. ř. byly uplatněny alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.

Dříve než se bude Nejvyšší soud zabývat jednotlivými námitkami obviněného Mgr. O., považuje za nutné dovolatele upozornit, že nebylo přihlíženo k té části dovolání, v níž odkázal na námitky uplatněné v jeho odvolání. Dovolání lze podat jen z taxativně vymezených důvodů, čemuž musí odpovídat mimo jiné i podřazení námitek pod konkrétní dovolací důvod, který je v dovolání deklarován. Námitky obsažené v odvolání nelze bez dalšího akceptovat jako námitky dovolací, neboť smysl a účel těchto opravných prostředků není totožný.

Obviněný Mgr. J. O. jako jeden z dovolacích důvodů uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., spočívající v tom, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Chybějící nebo neúplný výrok v napadeném rozhodnutí jako dovolací důvod podle tohoto ustanovení spočívá ve dvou alternativách. Podle první nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou. Chybějícím je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran. Podle druhé alternativy určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem.

Dovolatel konkrétně namítal, že v rozsudku chybí výrok o náhradě škody ve vztahu k panu Z. K., který je v řízení zmiňován jako poškozený a kterému jako podílovému spoluvlastníkovi mohla vzniknout škoda v hodnotě obvyklé ceny jedné ideální poloviny jeho nemovitosti. Škoda tak nemohla vzniknout pouze V. K..

Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku zapsal, že nárok na náhradu škody uplatnil kromě jiných poškozených i V. K.. Bylo zjištěno, že poškozený G. a V. K. již mají k dispozici vykonatelný exekuční titul, který jim umožňuje dosáhnout výkonu rozhodnutí. Nebylo zjištěno, zda již svůj nárok neuplatnili, a protože by rozhodnutí o povinnosti obviněného škodu uhradit mohlo vést ke dvojímu výkonu rozhodnutí, soud o nároku poškozených nerozhodl a odkázal je na občanskoprávní řízení (srov. str. 79 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud, který zrušil napadený rozsudek nalézacího soudu v celé jeho odsuzující části, ve svém novém rozhodnutí odkázal pouze V. K. podle ustanovení § 229 odst. 1 tr. ř. s jeho nárokem na náhradu na řízení občanskoprávní. Z toho vyplývá, že o nároku poškozeného Z. K. tak stejně jako soud nalézací nerozhodl. V odůvodnění svého rozsudku pouze uvedl, že s celým nárokem na náhradu škody byli podle § 229 odst. 1 tr. ř. na občanskoprávní řízení odkázáni poškození O. G., V. K. a P. Š. (srov. str. 30 – 31 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

Podle ustanovení § 206 odst. 2 tr. ř. po přednesení obžaloby se předseda senátu dotáže poškozeného, zda navrhuje, aby obžalovanému byla uložena povinnost k náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích způsobené trestným činem nebo k vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem a v jakém rozsahu. Nedostavil-li se poškozený k hlavnímu líčení a je-li jeho návrh obsažen už ve spise, předseda senátu přečte tento návrh ze spisu. Toto ustanovení umožňuje realizaci práv poškozeného v hlavním líčení a upravuje provádění úkonů předsedy senátu, které jsou vlastně zahájením adhezního řízení před soudem. Navazuje na vymezení postavení a práv poškozeného jako strany v trestním řízení, který může kromě jiného též navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit škodu, kterou poškozenému způsobil trestným činem (§ 43 odst. 3 věta první tr. ř.). Neuplatnil-li poškozený v dosavadním průběhu trestního řízení svůj nárok na náhradu škody náležitým způsobem (viz § 43 odst. 3 tr. ř.), je postup podle § 206 odst. 2 tr. ř. poslední příležitostí, aby tak poškozený mohl v trestním řízení učinit. Nárok na náhradu škody totiž musí být uplatněn včas, tj. nejpozději v hlavním líčení před zahájením dokazování (§ 43 odst. 3 věta druhá tr. ř. – srov. č. 6/2001 Sb. rozh. tr.). Dokazování se pak u hlavního líčení zahajuje právě bezprostředně po provedení úkonů podle § 206 tr. ř., proto pozdější uplatnění nároku poškozeného, např. v rámci jeho výslechu jako svědka, by už nebylo účinné a soud by o něm nemohl vůbec rozhodovat. Z toho vyplývá, že pokud je poškozený (nebo jeho zákonný zástupce, opatrovník, zmocněnec či společný zmocněnec) přítomen, předseda senátu se ho po přednesení obžaloby dotáže, zda poškozený navrhuje, aby obžalovanému byla uložena povinnost k náhradě škody způsobené trestným činem a v jakém rozsahu. Předseda senátu učiní dotaz na poškozeného, který je přítomen u hlavního líčení, i když ten již uplatnil řádně svůj nárok na náhradu škody ještě před tímto úsekem hlavního líčení. V takovém případě pak postačí, jestliže poškozený odkáže na svůj dříve uplatněný nárok a potvrdí, že na něm trvá, popřípadě upřesní jeho výši. Nevyjádří-li se poškozený vůbec, má být podkladem pro rozhodování soudu o náhradě škody předchozí účinné uplatnění nároku na náhradu škody obsažené ve spise, které je však třeba přečíst ve smyslu § 206 odst. 2 věta druhá tr. ř. Z tohoto důvodu, jestliže poškozený (nebo jeho zákonný zástupce, opatrovník, zmocněnec či společný zmocněnec) není přítomen při hlavním líčení před zahájením dokazování, přečte jeho návrh na náhradu škody předseda senátu z trestního spisu, byl-li učiněn a je-li ve spise obsažen. Jestliže předseda senátu opomene tuto svou povinnost, nemůže i přesto, že je návrh poškozeného ve spise obsažen, o takovém uplatněném návrhu soud rozhodovat podle § 228 a § 229 tr. ř., neboť obviněný se k němu nemohl v rámci své výpovědi a ani v pozdějším dokazování vyjádřit (srov. dikci § 207 odst. 1 tr. ř., podle které je obviněný vyslýchán i k uplatněnému nároku poškozeného). Z těchto důvodů, zejména z důvodu dotčení práv obviněného na vyjádření se k uplatněnému nároku poškozeného v hlavním líčení, soud nemůže ani akceptovat pozdější uplatnění nároku poškozeného a vůbec o něm rozhodovat, a to ani jeho odkázáním na řízení ve věcech občanskoprávních (stejně jako byl odkázán podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozený V. K. – srov. str. 10 rozsudku odvolacího soudu). Přitom nezáleží na tom, zda poškozený svůj nárok neuplatnil včas a řádně v důsledku nedostatku poučení, nesprávného poučení, opomenutí předsedy senátu vyzvat k uplatnění nároku na náhradu škody poškozeného přítomného u hlavního líčení, který svůj nárok dosud řádně neuplatnil, nebo z jiných důvodů na jeho straně (např. v důsledku pasivity poškozeného) nebo na straně soudu.

Z předloženého spisového materiálu přitom vyplývá, že Z. K. se po poučení podle § 43 odst. 3 tr. ř. připojil jako poškozený k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody v celkové výši 11.439.400,- Kč a navrhl, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obviněnému povinnost nahradit tuto škodu (srov. č. l. 584 spisu). Poškozený Z. K. byl opakovaně řádně předvolán k hlavnímu líčení (srov. č. l. 1131, 1189 a 1217 spisu). U hlavního líčení konaného dne 13. 7. 2011 byl přítomen pouze poškozený V. K., nikoliv Z. K. (srov. č. l. 1226 – 1227 spisu). Předsedkyně senátu přečetla vyjádření poškozených, mj. i vyjádření poškozeného V. K., ovšem vyjádření Z. K. opomněla přečíst (srov. č. l. 1228 – 1229 spisu), a to přesto, že podle obžaloby (bod 2. i) i podle výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně (bod 1. i) a v rozsudku odvolacího soudu (bod 1. i) byly poškozenými oba dva poškození V. K. a Z. K.. Podle ustanovení § 265p odst. 1 tr. ř. v neprospěch obviněného může Nejvyšší soud změnit napadené rozhodnutí jen na podkladě dovolání nejvyššího státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného. Ke zhoršení postavení obviněného, a to i ohledně rozhodnutí o uplatněném nároku na náhradu škody, tak může dojít jen v důsledku dovolání podaného nejvyšším státním zástupcem v jeho neprospěch nebo současně v jeho prospěch i v neprospěch. Nejvyšší soud je zde limitován navíc i ustanovením § 265m tr. ř. Ze všech těchto důvodů tak Nejvyšší soud nemohl napravit pochybení předsedkyně senátu nalézacího soudu, a rozhodnout o nároku poškozeného Z. K. na náhradu škody.

Obviněný Mgr. J. O. dále uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Tento dovolací důvod předpokládá splnění dvou kumulativně stanovených podmínek: aa) ve věci rozhodl vyloučený orgán a bb) tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle § 31 tr. ř. Musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vyloučený soud (soudce) vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Proto k uplatnění dovolacího důvodu zde nestačí, že byla kterákoli z osob podílejících se na řízení vyloučena, třebaže učinila jiná než meritorní rozhodnutí. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. nelze použít, jestliže okolnost, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Zákon tedy neumožňuje, aby dovolatel – věděl-li o podjatosti soudce, který ve věci rozhodoval – namítal tuto skutečnost až v dovolání. Jestliže se o ní však dozvěděl až po rozhodnutí soudu druhého stupně, tj. nemohl-li ji namítat předtím, lze v ní spatřovat dovolací důvod podle tohoto ustanovení.

Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku popsal, že obviněný předložil jako důkaz znalecký posudek, který se zabýval podpisem svědka Š. na kupní smlouvě, zpracovaný znalcem PhDr. Jiřím Závorou, Ph. D. Tento znalec sice uvedl, že podpis Š. na kupní smlouvě ze dne 22. 10. 2009 podepsala tatáž osoba, která byla pisatelem srovnávacích podpisů, ale tento důkaz nemohl být proveden. Z vyjádření svědka Š. vyšlo najevo, že znalec byl v minulosti klientem obviněného. Znalec toto připustil a vyslovil stanovisko, že se necítí být podjatý. Podle § 11 odst. 1 zák. č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění předpisů následujících, nesmí znalec podat posudek, jestliže lze mít pro jeho poměr k věci, k orgánům provádějícím řízení, k účastníkům nebo k jejich zástupcům pochybnost o jeho nepodjatosti. Vzhledem k tomu, že znalec nevylučuje, že skutečně má vztah k věci či zúčastněným osobám, v tomto případě k obviněnému, a že vzhledem k takovému vztahu k věci nebo uvedeným osobám, může pochybnost o jeho nepodjatosti existovat, je podle citovaného zákonného ustanovení jako znalec vyloučen, bez ohledu na to, jak sám tento vztah vnímá. Pokud byl znalec klientem obviněného, je osobou, která si již v minulosti k němu vytvořila určitý vztah, a tato okolnost může vzbuzovat pochybnosti o jeho nestrannosti. Postačí, že existuje taková pochybnost, která by mohla zpochybnit vnímání objektivity takového posudku zvenčí, aniž by posudek fakticky musel neobjektivní být, neboť taková pochybnost by mohla ovlivnit vnímání objektivity celého rozhodnutí. Protože znalec je vyloučen a v tomto řízení nemůže působit, nebylo možno důkaz provést. Přesto se soud zabýval i tím, že závěr tohoto znalce je odlišný od závěru znalkyně PhDr. Musilové. Znalec PhDr. Závora pracoval metodou, která není obvyklá a uvádí dílčí závěry, které nejsou odůvodněny tak, aby byly přezkoumatelné. Tato okolnost vedla soud k tomu, že vycházel ze znaleckého posudku, který měl k dispozici, zpracovaného renomovanou kvalifikovanou znalkyní, která vysvětlila své závěry, o nichž ani po seznámení se závěry znalce PhDr. Závory nejsou pochybnosti (srov. str. 32 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud potvrdil, že krajský soud v zásadě nepochybil, pokud odmítl znalecký posudek PhDr. Jiřího Závory, Ph. D. z důvodu podjatosti tohoto znalce. A jestliže je tento znalec (jakožto klient obviněného) vyloučen pro podjatost, nelze k závěrům jeho posudku ani následného odborného vyjádření přihlížet (srov. str. 20 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

Podle předloženého spisového materiálu je v protokole o hlavním líčení zapsáno, že se dostavil znalec PhDr. Jiří Závora, Ph. D., kterého předsedkyně senátu opatřením podle ustanovení § 105 odst. 1 tr. ř. přibrala jako znalce. Jmenovaný znalec u hlavního líčení uvedl, že obviněného zná, neboť jej zastupoval ve dvou občanskoprávních sporech. Současně konstatoval, že se necítí být podjatý, nemá k obviněnému žádný osobní vztah, na posudku pracoval objektivně. Následně státní zástupce vznesl námitku, že pro poměr k obviněnému nemůže být závěr znalce nestranný. Na to předsedkyně senátu reagovala opatřením, kdy podle § 105 odst. 3 tr. ř. vyhověla námitce státního zástupce a zrušila opatření o přibrání PhDr. Jiřího Závory, Ph. D. jako znalce v tomto řízení (srov. č. l. 1408 – 1409 spisu). S ohledem na tyto skutečnosti nalézací soud postupoval správně, jestliže poukázal na ustanovení § 11 odst. 1 zák. č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů, které stanoví, že znalec (tlumočník) nesmí podat posudek (provést tlumočnický úkon), jestliže lze mít pro jeho poměr k věci, k orgánům provádějícím řízení, k účastníkům nebo k jejich zástupcům pochybnost o jeho nepodjatosti. Z provedeného dokazování je totiž zřejmé, že vztah znalce s obviněným minimálně vzbuzuje pochybnosti o znalcově nestrannosti, když spolu již v minulosti přišli opakovaně do právního vztahu. Podle ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Pro poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v tomto řízení bude vyloučen orgán v tomto odstavci uvedený, který je k uvedeným osobám zejména v poměru příbuzenském, švagrovském, druha a družky, popř. ve vztahu úzce přátelském, anebo naopak nepřátelském. Žádná z těchto demonstrativně uváděných možností však nedopadá na vztah mezi předsedkyní senátu JUDr. Oldřiškou Rysovou na straně jedné a dovolatelem na straně druhé. Ostatně ze spisového materiálu nevyplývá ani žádná jiná okolnost, která by mohla tyto vztahy jakkoliv ovlivnit, neboť takovou skutečností nemůže být ani stížnost předsedkyně senátu na uvedeného znalce, která vycházela ze skutečností zjištěných v hlavním líčení, které byly shora uvedeny, a již vůbec ne stížnost poškozeného či její obsah, který dovolatel dává do souvislosti s jmenovanou předsedkyní senátu. Na těchto závěrech nemůže ničeho změnit ani přípis Ministerstva spravedlnosti České republiky ze dne 11. 6. 2012, v němž se konstatuje, že nebyly prokázány žádné skutečnosti, na jejichž základě by bylo možno usuzovat na podjatost znalce PhDr. Jiřího Závory, Ph. D., neboť tuto skutečnost posuzují v konkrétní trestní věci především orgány činné v trestním řízení a v řízení před soudem nalézací soud, příp. odvolací soud. Pochybnost o podjatosti JUDr. Oldřišky Rysové tak nebyla shledána ani Nejvyšším soudem. Navíc je zřejmé, že v projednávané věci byl dovolateli i jeho obhájci tvrzený důvod podjatosti soudkyně znám již před vydáním rozsudku soudu prvního stupně, neboť tato otázka se řešila v hlavním líčení dne 20. 9. 2011, kde byl přítomen jak obviněný, tak i jeho obhájce, přičemž však žádný z nich námitku podjatosti předsedkyně senátu JUDr. Oldřišky Rysové nenamítl (srov. č. l. 1408 – 1409 spisu), a to ani v odvolání (viz č. l. 1801 – 1806 spisu) či v průběhu veřejného zasedání odvolacího soudu (srov. č. l. 1822 – 1833 spisu).

Obviněný Mgr. J. O. rovněž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69, ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34, ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Takový závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit.

Dovolatel předně namítal, že po subjektivní stránce nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu podvodu, neboť nikdy nejednal v úmyslu někoho podvést. Soudy obou stupňů podle odvolatele dokazování vůbec na prokazování úmyslu nezaměřily, neprokázaly jej a zároveň neprovedly důkazy, které k vyvrácení úmyslného zavinění navrhl.

Nalézací soud k úmyslu obviněného někoho podvést, kterého se měl dopustit pod bodem 1. a) – i) výroku rozsudku, poznamenal, že obviněný ve všech těchto případech uvedl poškozené v omyl tím, že využil toho, že byl vnímán lidmi, kteří jej znali, jako seriozní a spolehlivý, ale také majetný, takže považovali jeho požadavky na poskytnutí krátkodobé půjčky za mimořádné a důvěřovali jeho příslibu, že peníze vrátí v dohodnutém termínu. Soud dospěl k závěru, že všech útoků pod bodem 1. a) – i) výroku rozsudku se obviněný dopustil úmyslně. Obviněný si byl vědom toho, jaká je jeho finanční situace a pokud poskytoval finanční prostředky dalšímu subjektu, byl si nepochybně vědom i svého závazku a své odpovědnosti ve vztahu ke svému věřiteli, jakož i toho, že investice do neprosperujících firem nemohou být vráceny v krátké době. Obviněný poškozeným sliboval vrácení v konkrétním krátkém termínu. Stanovisko obviněného, že peníze vrátit chtěl, nerespektuje právo poškozených, aby znali před uzavřením smlouvy o půjčce podmínky půjčky a jejich právo na to, aby byly dohodnuté lhůty respektovány. Obviněnému muselo být od počátku zřejmé, že poškození se nespokojí s jeho vysvětlením, že jim peníze vrátí, až je bude mít. Věděl, že jeho finanční situace mu nedovoluje dluhy uhradit, a přesto se k tomu opakovaně zavazoval, jednal proto v úmyslu přímém ve smyslu § 15 odst. l písm. a) tr. zákoníku. U jednotlivých případů bylo nalézacím soudem uvedeno, že nemohl uvěřit vysvětlení obviněného, že byly dohodnuty jiné podmínky vrácení peněz, než bylo ve smlouvě. Vzhledem ke svému vzdělání si však obviněný musel uvědomovat, že taková dohoda nemůže být závazná, a pokud by chtěl smlouvu změnit, musel by to učinit písemně. Ačkoli to uváděl do smluv, které používal, nerespektoval to, i když mu v tom