5 Tdo 247/2007

5 Tdo 247/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. září 2007 o dovoláních, která podali obvinění Ing. P. S., I. K., a Ing. P. S., DrSc., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. 6 To 16/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 14/2001, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Ing. P. S., I. K. a Ing. P. S., DrSc. o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2004, sp. zn. 3 T 14/2001, byl obviněný Ing. P. S. pod bodem I. výroku uznán vinným společně s obviněnými Ing. J. E., J. V. a JUDr. L. T. trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. Obviněný Ing. P. S., DrSc., byl pod bodem II. výroku uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 2, odst. 4 tr. zák. a obvinění Ing. P. S. a I. K. pod body II. a III. výroku trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. Pod bodem IV. výroku rozsudku byl obviněný Ing. P. S. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 4 tr. zák.

Za tyto trestné činy byly obviněným rozsudkem soudu prvního stupně uloženy tyto tresty:

Obviněnému Ing. P. S. podle § 250 odst. 4 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti let nepodmíněně, přičemž pro výkon tohoto trestu byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně podle § 49 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající jednak v zákazu výkonu veškerých funkcí statutárních orgánů ve všech společnostech podléhajících zápisu do obchodního rejstříku, jednak v zákazu výkonu veškeré podnikatelské činnosti v oboru stavebnictví a realitní činnosti, a to vše na dobu deseti let.

Obviněným Ing. J. E., J. V. a JUDr. L. T. podle § 250 odst. 4 tr. zák. tresty odnětí svobody v trvání devíti a půl roku nepodmíněně u každého z nich, přičemž podle § 39a odst. 3 tr. zák. byli pro výkon těchto trestů zařazeni do věznice s ostrahou. Dále podle § 49 odst. 1 tr. zák. také tresty zákazu činnosti, spočívající jednak v zákazu výkonu veškerých funkcí statutárních orgánů ve všech společnostech podléhajících zápisu do obchodního rejstříku, jednak v zákazu výkonu veškeré podnikatelské činnosti v oboru stavebnictví a realitní činnosti, a to vše každému z nich na dobu deseti let.

Obviněnému I. K. podle § 256 odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání tří let. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Současně mu byl uložen podle § 49 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu veškerých funkcí statutárních orgánů ve všech společnostech podléhajících zápisu do obchodního rejstříku na dobu šesti let.

Obviněnému Ing. P. S., DrSc., byl podle § 256 odst. 4 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, přičemž podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Dále podle § 49 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu veškerých funkcí statutárních orgánů ve všech společnostech podléhajících zápisu do obchodního rejstříku na dobu pěti let.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněných Ing. P. S., Ing. J. E., J. V. a JUDr. L. T. zaplatit společně a nerozdílně náhradu škody poškozeným specifikovaným pod body 1. až 354. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození označení pod body 1. až 89. odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. soud prvního stupně rozhodl, že poškození uvedení pod body 1. až 612. se odkazují s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně projednal odvolání obviněných Ing. P. S., Ing. J. E., J. V., JUDr. L. T., I. K. a Ing. P. S., DrSc. a současně poškozených K. N., S., s. r. o., M. N., M. Ř., J. L., B. Z., P. Č., Mgr. J. S., PhDr. G. J., I. S., Z. M., Ing. J. B., Ing. Arch. I. Ř., Mgr. A. N., J. Š., B. M., M. A., Mgr. J. H., Z. V., M. L., A. L., A. P., J. V., J. S., P. K., K. V., J. P., L. a L. F., M. M., MUDr. P. L., Z. M., P. M., Ing. M. H., Dr., Ing. T. B., Ing. S. B., L. M., G. F. R. C., s. r. o., R. J. a K. J. a M. K. Rozsudkem ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. 6 To 16/2005, z podnětu odvolání všech obviněných a dále části ve výroku vyjmenovaných poškozených částečně zrušil napadený rozsudek z důvodů uvedených v § 258 odst. 1 písm. a), b), c), d) a f) tr. ř. za použití § 258 odst. 2 tr. ř., a to ve výroku o vině pod body I., II. a IV. a ve výrocích o uložených trestech a náhradě škody.

Podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. pak odvolací soud nově rozhodl tak, že uznal obviněného Ing. P. S. pod bodem I. výroku vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., kterého se podle popisu skutku dopustil v podstatě tím, že postupně v letech 1994 až 1997 jako majoritní akcionář a od 4. 12. 1997 také jako předseda představenstva společnosti H-S., a. s., kterou až do prohlášení konkursu dne 3. 11. 1998 plně ovládal, a jako akcionář a zároveň předseda představenstva 1. č. r. s., a. s., /dále v rozhodnutí dovolacího soudu jen 1. ČARS, a. s./, kterou po celou dobu až do prohlášení konkursu dne 30. 10. 2001 rovněž plně ovládal, na smluvních místech posledně uvedené obchodní společnosti zejména v P. i na jiných místech v Č. r., uzavřel prostřednictvím zaměstnanců těchto společností s nejméně 1095-ti osobami kupní smlouvy a zejména tzv. „Smlouvy o účasti klienta v H-S. “, které měly zaručovat:

Ing. P. S. – S. – S. č., r., i., částku nejméně 469.819.295,- Kč, R., a. s., částku nejméně 54.049.890,- Kč, B. H. H. a. s., částku nejméně 81.469.800, Kč, N., a. s., částku nejméně 23.875.430,- Kč a 1. ČARS, a. s., částku nejméně 31.506.536,- Kč. Dále dne 18. 12. 1996 Pozemkovému fondu České republiky částku 15.000.000,- Kč jako částečnou náhradu škody způsobenou trestným činem Ing. P. S., který je uveden pod bodem III. výroku rozsudku, přičemž tyto částky v celkové výši nejméně 675.720.950,- Kč tak nebyly použity na slibovanou výstavbu objektů bydlení,

tudíž obviněný Ing. P. S. při uzavírání smluv s klienty H-S., již od roku 1994 věděl, že je ve sjednaných termínech nedodrží, neboť slibované plnění je závislé na budoucích, značně nejistých a jím předem plánovaných investicích do projektů, které nijak nesouvisely se slibovanou výstavbou v rámci projektu H-S., jakými byly Loterie L. provozovaná společností N., a. s., a její servisní organizací B. H. H., a. s., a provozování třetího trhu s cennými papíry společností R., a. s., tyto své závazky vůči klientům s výjimkou 34 z nich nedodržel a způsobil tak celkovou škodu ve výši nejméně 982.655.845,40 Kč.

Jednání pod bodem II. výroku napadeného rozsudku bylo u obviněného P. S. kvalifikováno jako trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. a u obviněných I. K. a Ing. P. S., DrSc. jako pomoc k trestnému činu poškozování věřitele podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. Těchto trestných činů se dopustili v podstatě tím, že Ing. P. S. jako předseda představenstva společnosti H-S., a. s., na straně jedné a I. K., předseda představenstva Stavebního bytového družstva S., /dále jen SBD S. /, který byl současně členem představenstva H-S., a. s., a Ing. P. S., DrSc., jako člen představenstva SBD S., na straně druhé, s vědomím, že H-S., a. s., je minimálně od konce roku 1997 trvale neschopna dostát splatným závazkům vůči svým věřitelům, kterými byli odvolacím soudem ve výroku specifikovaní věřitelé v počtu 44, včetně uvedeného rozsahu jednotlivých splatných závazků, jakož i další věřitelé přihlášení později do konkursního řízení, uzavřeli ke škodě těchto věřitelů mezi společností H S., a. s., a SBD S. dvě nájemní smlouvy s přílohami včetně souvisejících dodatků a dohod a dále také tzv. dohodu – smlouvu o spolupráci a výstavbě včetně dodatku, přičemž tyto nájemní smlouvy a dodatky byly specifikovány shodně s výrokem soudu prvního stupně s tím, že se jednalo o nájemní smlouvy ze dne 18. 5. 1998 a ze dne 2. 6. 1998 a dodatek č. 1 ze dne 20. 7. 1998 k nájemní smlouvě z 18. 5. 1998 a dodatek č. 1 s datem 20. 7. 1998 k nájemní smlouvě z 2. 6. 1998, dohodu k nájemní smlouvě ze dne 18. 5. 1998, dohodu k nájemní smlouvě ze dne 2. 6. 1998, dohodu – smlouvu o spolupráci a výstavbě ze dne 12. 3. 1998 a dodatek č. 1 k dohodě – smlouvě o spolupráci a výstavbě ze dne 12. 3. 1998, který je datován dnem 19. 3. 1998, jež podepsali pouze obvinění Ing. P. S. a I. K., v nichž bylo dohodnuto, že ke dni podpisu tohoto dodatku dochází ke změně stavebníka v lokalitách V. P., H., S., L., N. a T. (B.), dále se dohodli na tom, že SBD S. se zavazuje, že objekty rozestavěné a již přidělené klientům společnosti H-S., a. s., kteří se nestanou členy SBD S., družstvo po dostavbě prodá, a to bez zbytečného odkladu poté, kdy bude příslušným katastrálním úřadem zapsán na konkrétním listu vlastnictví jako výlučný vlastník předmětných nemovitostí, společnosti H-S., a. s. Tato společnost po uvedeném převodu prodá tyto objekty třetím osobám a z výtěžku z prodeje se zavazuje postupně uspokojovat ostatní věřitele dle jejich pořadí. Dále se obvinění dohodli, že již vydané směnky ke „Smlouvám o účasti klienta v H-S.,“ budou od klientů SBD S. vybírány a za účasti společnosti H-S., a. s., skartovány s tím, že H-S., a. s., neprodleně po jejich skartaci bude vydávat ve prospěch SBD S. směnky nové. Rovněž se dohodli, že nejpozději do jednoho roku od podpisu tohoto dodatku společně určí nemovitosti – pozemky vhodné k přímému odprodeji, z něhož budou přednostně hrazeny náklady SBD S., přičemž teprve vzniklý zůstatek měl být použit k postupnému uspokojování ostatních věřitelů úpadce společnosti H-S., a. s.,

přičemž obvinění tímto jednáním poškodili majetkovou podstatu úpadce H S., a. s., o nejméně 47.781.293,- Kč (tj. 55.209.293,- Kč po odečtení úhrady 7.428.000,- Kč SBD S.), v důsledku snížení celkové tržní hodnoty smluvně pronajatých nemovitostí, a to vše ke škodě oprávněných věřitelů úpadce a jeho splatných pohledávek, které činily v době úpadku společnosti H-S., a. s., jen vůči věřitelům uvedeným pod body 1 - 44 nejméně 1.500.000.000,- Kč, dále měli pohledávky vůči společnosti H-S., a. s., také neuspokojení klienti v počtu nejméně 1094 mimo B. I. B., a. s., v celkové výši nejméně 973.215.338,80 Kč, a učinili tak za situace, kdy všichni obvinění nejenže věděli o stavu úpadku obchodní společnosti H-S., a. s., ale věděli i o tom, že na majetek úpadce byl dne 5. 12. 1997 podán věřiteli návrh na prohlášení konkursu.

Pod bodem III. výroku o vině byl obviněný Ing. P. S. uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1997, jehož se dopustil tím, že jako předseda představenstva 1. ČARS, a. s., v rozporu se smlouvami, uzavřenými s Pozemkovým fondem České republiky, a to smlouvou o obchodním zastoupení z 20. 5. 1994, účinnou v rozhodném období podle dodatků z 21. 5. 1995 a 6. 5. 1996, smlouvou mandátní z 12. 12. 1995 a zejména smlouvou z 23. 2. 1996 o zprostředkování prodeje pozemků ve vlastnictví státu zapsaných na listu vlastnictví Katastrálního úřadu T., obec R., katastrální území S. K. u R. (bod III. 1 výroku rozsudku vrchního soudu), podle které bylo povinností 1. ČARS, a. s., převést kupní cenu 118.683.500,- Kč, uhrazenou postupně od 27. 2. 1996 do 27. 3. 1996 společností S. C. R., a. s., na účet Pozemkového fondu České republiky u K. b., a. s., nejpozději následujícího pracovního dne po dni, kdy jí bude doručena kupní smlouva s doložkou o povolení vkladu práva vlastnického ve prospěch strany kupující, tj. 20. 9. 1996, rozhodl o použití výše uvedené částky, která se nacházela na účtu 1. ČARS, a. s., vedeném u I. a p. b., a. s., a na základě jeho závazných pokynů

a) 5. 3. 1996 Ing. M. O. vyzvedl z tohoto účtu částku 7.000.000,- Kč, kterou téhož dne v hotovosti převedl ve prospěch obviněného Ing. P. S. podnikajícího pod jménem Ing. P. S. – S. – s. č., i., r., k úhradě dluhu 1. ČARS, a. s., vedeném jako tzv. vratka dočasné finanční výpomoci,

b) 15. 3. 1996 Ing. M. O. vyzvedl z tohoto účtu částku 4.868.350,- Kč, z níž poté byla částka 4.000.000,- Kč uložena 16. 3. 1996 na účet 1. ČARS, a. s., vedený u společnosti E., a. s., a zbylá částka byla ponechána v hotovosti pro další činnost 1. ČARS, a. s.,

c) 2. 4. 1996 Ing. M. O. nechal z tohoto účtu převést částku 104.333.500,- Kč na stejný účet 1. ČARS, a. s., jako pod písm. b), ze kterého Ing. M. O. dne 9. 4. 1996 převedl částku 59.510.000,- Kč na fyzickou osobu Ing. P. S. – S. – s. č., i., r., k úhradě dluhu 1. ČARS, a. s., vedeném jako tzv. vratka dočasné finanční výpomoci, a Ing. M. B. nechal částku 53.310.000,- Kč převést dne 29. 4. 1996 na účet R. I., a. s., vedený u V. b., a. s., a použil ji jako depozitum k vystavení depozitních směnek, které byly zajišťovacím instrumentem k úvěru poskytnutému společnosti R. I., a. s., dne 30. 4. 1996 ve výši 52.000.000,- Kč u V. b., a. s.,

v důsledku čehož ke sjednanému převodu kupní ceny dne 20. 9. 1996 nedošlo a Pozemkovému fondu České republiky obviněný Ing. P. S. způsobil po odečtení čtyřprocentní smluvní odměny z realizované kupní ceny škodu 113.936.160,- Kč.

Teprve v souvislosti s jednáním s pracovníky Pozemkového fondu České republiky z 9. 12. 1996 a následně uzavřenou dohodou z 18. 12. 1996 byla výše uvedená škoda uhrazena, a to

a) 18. 12. 1996 převodem částky 15.000.000,- Kč z prostředků složených klienty společnosti H-S., a. s., z účtu na účet 1. ČARS, a. s., oba vedené u U. b., a. s., a následně převodem na účet Pozemkového fondu České republiky vedený u K. b., a. s.,

b) 10. 2. 1997 složením částky 10.000.000,- Kč J. V. jménem 1. ČARS, a. s., v hotovosti na účet Pozemkového fondu České republiky, vedený u K. b., a. s.,

c) 11. 2. 1997 převodem částky 50.000.000,- Kč z účtu vedeného u Č. s., a. s., na účet Pozemkového fondu České republiky vedený u K. b., a. s.,

d) 14. 3. 1997 složením částky 2.400.000,- Kč v hotovosti na účet Pozemkového fondu České republiky vedený u K. b., a. s.,

e) 17. 3. 1997 složením částky 7.600.000,- Kč Ing. J. E. jménem 1. ČARS, a. s., v hotovosti na účet Pozemkového fondu České republiky vedený u K. b., a. s.,

f) 21. 7. 1997 složením částky 1.000.000,- Kč Ing. M. B. v hotovosti na účet Pozemkového fondu České republiky vedený u K. b., a. s.,

g) 25. 2. 1998 převodem částky 13.585.000,- Kč z blokačního účtu majitele společnosti G., s. r. o., vedeného u G. S. B. P., a. s., přičemž tuto částku tvořila dílem sjednaná kupní cena za nemovitost zapsanou v k. ú. Ž., P., dům s pozemkem v částce celkem 14.300.000,- Kč, a která byla součástí základního jmění formou nepeněžitého vkladu ve společnosti N. d., a. s., v jejímž čele stál v rozhodném období jako předseda představenstva obviněný Ing. P. S.,

h) 30. 10. 1998 složením částky 4.100.000,- Kč obviněným I. K. v hotovosti jménem SBD S. na účet Pozemkového fondu České republiky vedený u K. b. a. s., s tím, že stejný subjekt uhradil do konce roku 1998 včetně částky výše uvedené na vzniklé škodě celkovou částku 19.098.500,- Kč.

Dále k zajištění náhrady této škody použil obviněný Ing. P. S. směnečné rukojemství společnosti H-S., a. s., za čtyři směnky vystavené 1. ČARS, a. s., na celkovou částku 49.899.034,- Kč, podepsané za výstavce obviněným a ve dvou případech za avala H-S., a. s., J. V. dne 18. 12. 1996 a ve dvou případech Ing. J. E. dne 9. 5. a 2. 6. 1997, a jako zástavu použil nemovitosti H-S. L., a. s., a to pozemky zapsané na listu vlastnictví u Katastrálního úřadu P.

Za tyto trestné činy byly odvolacím soudem obviněným nově uloženy tresty. Obviněný Ing. P. S. byl odsouzen podle § 250 odst. 4 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle § 49 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající jednak v zákazu výkonu veškerých funkcí statutárních orgánů ve všech společnostech podléhajících zápisu do obchodního rejstříku a jednak v zákazu výkonu veškeré podnikatelské činnosti v oboru stavebnictví a realitní činnosti, a to na dobu deseti let.

Obviněnému I. K. byl uložen podle § 256 odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let, za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Současně mu byl podle § 49 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu veškerých funkcí statutárních orgánů ve všech společnostech podléhajících zápisu do obchodního rejstříku na dobu šesti let.

Obviněnému Ing. P. S., DrSc., byl uložen trest odnětí svobody podle § 256 odst. 4 tr. zák. v trvání dvou let, přičemž výkon trestu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Současně mu byl uložen i trest zákazu činnosti podle § 49 odst. 1 tr. zák. spočívající v zákazu výkonu veškerých funkcí statutárních orgánů ve všech společnostech podléhajících zápisu do obchodního rejstříku na dobu pěti let.

Nově bylo rozhodnuto odvolacím soudem i o náhradě škody tak, že obviněnému Ing. P. S. byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit celkově 389 poškozeným specifikovaným ve výroku rozsudku náhradu škody a současně podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla část těchto poškozených se zbytkem jejich nároků na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. pak byla další podstatná část poškozených vyjmenovaných ve výroku rozsudku soudu druhého stupně na straně 43 až 47 odkázána se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla pak trestní věc v části týkající se obviněných Ing. J. E., J. V. a JUDr. L. T. vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Podle § 253 odst. 1 tr. ř. byla zamítnuta odvolání poškozených K. V. a G. F. R. C., s. r. o., neboť byla podána osobami neoprávněnými a odvolání poškozené K. N. bylo zamítnuto podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

Dále podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. a § 223 odst. 2 tr. ř. z důvodů uvedených v § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výroku o vině pod bodem III. a nově bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání obviněných Ing. P. S. a I. K. pro tento skutek, jenž byl posouzen soudem prvního stupně jako dílčí útok trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák.

Pro úplnost je třeba konstatovat, že Vrchní soud v Praze samostatným usnesením ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 6 To 16/2005, zamítl podle § 253 odst. 1 tr. ř. odvolání poškozených PhDr. A. K., Ing. M. L., Mgr. H. K., P. S. a J. H., neboť byla podána opožděně a odvolání poškozených Ing. M. E. a R. S. zamítl, neboť byla podána osobami neoprávněnými (usnesení na č. l. 36993, svazek 139 trestního spisu).

Shora citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze napadli obvinění Ing. P. S., I. K. a Ing. P. S., DrSc., dovoláními, podanými prostřednictvím svých obhájců, ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř., všichni z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný Ing. P. S., vědom si toho, že pod uvedený dovolací důvod tato skutečnost nespadá, označil proces za nespravedlivý jak pro délku jeho trvání, tak pro další okolnosti, které dále v dovolání rozvedl. Poukázal na to, že trestní stíhání probíhalo od prosince roku 1999 do června 2006, přičemž tato délka je v rozporu s článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod /dále jen Úmluvy/, zajišťujícím právo účastníků soudního řízení na spravedlivý proces a vyřízení věci v přiměřené lhůtě. Porušení téhož článku Úmluvy spatřoval dále v nevhodných mediálních vystoupeních tehdejšího předsedy vlády k této trestní věci a tiskových sděleních intervenujícího státního zástupce. Již tyto skutečnosti měly podle přesvědčení dovolatele vést k zastavení jeho trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř.

Dále obviněný Ing. P. S. uplatnil námitky k jednotlivým bodům výroku o vině napadeného rozsudku. Pokud jde o skutek popsaný ve výroku o vině napadeného rozsudku, jímž byl uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. považuje jej za diametrálně odlišný od popisu skutku, jak byl formulován při zahájení trestního stíhání i ve zrušeném rozsudku Městského soudu v Praze. Z této skutečnosti dovodil, že neměl řádnou možnost hájit se proti vznesenému obvinění, a to nejenom v celém přípravném řízení, ale dokonce i v průběhu řízení před soudem. Konstatoval, že výrok o vině odvolacího soudu není v souladu s provedenými důkazy, když přes neobyčejně rozsáhlé důkazní řízení, konané zejména před soudem prvního stupně, nebyly provedeny žádné důkazy, které by odůvodňovaly závěr, že obviněný Ing. P. S. uzavíral smlouvy přinejmenším od roku 1994 až do roku 1997 a že tak činil jako majoritní akcionář. Předmětné smlouvy sjednávaly toliko statutární orgány příslušných společností nebo jejich zmocněnci na základě plné moci. Podle jeho názoru nebylo prokázáno, že by zaměstnanci jednotlivých společností byli jakýmkoliv způsobem obviněným Ing. P. S. instruováni o tom, jaké informace mají či nemají zájemcům o účast v tzv. H-S. podávat. Naopak podle jeho přesvědčení byly provedeny důkazy potvrzující, že takovéto instrukce byly podávány zaměstnancům zcela jinými osobami. O provedené důkazy se podle názoru obviněného rovněž neopírá závěr soudu, že od samého počátku byl obviněný Ing. P. S. veden podvodným úmyslem. Projekt H-S. jako projekt dostupného bydlení pro nižší a střední vrstvy obyvatelstva byl připravován neobyčejně vážně, velmi pečlivě a důsledně, což samo o sobě vylučuje možnost jej označit za podvodný. Obviněný Ing. P. S. nesouhlasil rovněž s počtem osob, jež soudy považovaly za poškozené (celkem 1095). Jak v přípravném řízení, tak před soudem prvního stupně byl vyslechnut pouze zlomek celkového počtu účastníků H-S. Vyslýcháni byli zejména klienti, kteří vstupovali do tohoto projektu v hlavním městě, a nikoliv zásadně ti, kteří tak činili v pobočkách společnosti v jednotlivých krajích Č. r. Samotnou generalizaci, kterou učinil soud prvního stupně a aplikoval ji i soud odvolací v tom směru, že by jednotliví klienti H-S. příslušné smlouvy neuzavřeli, kdyby jim byly známy všechny okolnosti, označil tento dovolatel za zcela nepřípustnou. Jestliže podstatná část takovýchto svědků nebyla v řízení před soudem vyslechnuta a nebylo možno přečíst jejich výpovědi z přípravného řízení, pak nebylo možné dovodit, že tito klienti byli podvedeni, a výrok o vině považuje při opominutí takovýchto důkazů za vadný. Důkazní řízení považoval obviněný Ing. P. S. za neúplné i proto, že nebyli vyslechnuti pracovníci společnosti H-S., a. s., zaměstnanci jednotlivých poboček v krajích. Celá řada klientů H-S. v rámci svědecké výpovědi uvedla, že byli informováni o zatížení pozemků určených ke stavbě zástavním právem. Skutkovou podstatu trestného činu podvodu nemůže zakládat podle jeho názoru použití finančních záloh k jinému účelu, než k jakému byly poškozenými společnosti předány. Pokud jde o termíny výstavby, nebylo v roce 1994 možno předpokládat, že nebudou dodrženy. Důvody zpožďování výstavby byly dokladovány dokumenty, z nichž je zřejmé, že v prvé řadě spočívaly v byrokratických průtazích při stavebním řízení a v nutnosti uspokojovat postupně vznášené požadavky zúčastněných obcí. Podle názoru dovolatele se soudy obou stupňů nevypořádaly s obhajobou opírající se o rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 4 Tz 54/99 a Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 438/2000, v situaci, kdy zálohy byly řádně zaúčtovány jako příjem.

Obviněný Ing. P. S. poukázal na výrok odvolacího soudu ohledně spoluobviněných JUDr. L. T., J. V. a Ing. J. E., kteří byli společně s ním v rozsudku soudu I. stupně uznáni vinnými stejným trestným činem, s tím, že jejich vina nebyla dostatečně prokázána. Proto se domnívá, že tato situace v plném rozsahu dopadá i na posouzení jeho viny.

Další okruh námitek obviněného Ing. P. S. se týkal znaleckého posudku vypracovaného společností A-C. p., s. r. o., který označil za nepřezkoumatelný. Odvolací soud v rozsudku napadeném dovoláním na jedné straně konstatoval, že vzhledem k ekonomickým vazbám na další subjekty je jmenovaná společnost v dané trestní věci podjatá, ale jenom zčásti, s čímž se obviněný nemůže ztotožnit. Za tohoto stavu byl podle jeho názoru výrok o vině opřen o důkaz, získaný v rozporu s trestním řádem.

Nesprávným a nevykonatelným je podle přesvědčení obviněného výrok napadeného rozsudku týkající se náhrady škody, a to v části, v níž byl nárok přiznán jednotlivým klientům zúčastněným na projektu H-S. Obviněný opakovaně upozorňoval na skutečnost, že klienti, kterým byla přiznána náhrada škody, se se svými nároky z titulu své účasti v H-S. přihlásili v konkursním řízení. Pokud nebylo vypracováno rozvrhové usnesení, nelze zjistit, do jaké míry byly tyto osoby poškozeny. Z těchto důvodů měli být poškození odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Výrok o povinnosti k náhradě škody shledává obviněný Ing. P. S. nesprávným i v tom směru, že tato mu byla uložena i ve vztahu k osobám, vůči nimž ke spáchání trestného činu dojít nemohlo, neboť se staly účastníky H-S. nikoliv na základě uzavření smlouvy se společností H-S., a. s., v jejíž prospěch by skládaly zálohy, ale převzaly smlouvu od jiných osob, kterým také zaplatily. Poškozeným v daném trestním řízení by měl být především úpadce a správce konkursní podstaty, který měl ve věci být jako poškozený poučen. V průběhu řízení se tak nestalo a správce se tak nepřipojil s nárokem na náhradu škody v trestním řízení, ač tak učinit měl z titulu svého postavení. Za nevykonatelný považuje obviněný Ing. P. S. výrok o uložené povinnosti k náhradě škody proto, že on sám jako povinný nemůže žádným způsobem uspokojit tvrzené nároky poškozených. Pokud by tak činil a uspokojil jednoho z nich, pak by byl po právu obviněn ze zvýhodňování věřitele. Poměrné uspokojování považuje i z technického hlediska za vyloučené, vzhledem k množství poškozených, mezi něž by měl finanční prostředky rozdělit.

Rozhodnutí odvolacího soudu a řízení, které mu předcházelo, obviněný Ing. P. S. vytkl, že odvolací soud v rámci veřejného zasedání nepřehrál zvukové záznamy z hlavního líčení před soudem prvního stupně, a vycházel tak z pouhé nepřesné protokolace o průběhu hlavního líčení. Obhajobě nebyla dána reálná možnost porovnat písemné protokoly o hlavním líčení se zvukovým záznamem.

K bodu II. výroku o vině napadeného rozsudku, jímž byl uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., obviněný Ing. P. S. vytkl nesprávné posouzení subjektivní stránky. Podle názoru obviněného z dokumentů citovaných v napadeném rozsudku vyplývá, že smyslem jednání obviněných bylo dokončení výstavby objektů bydlení a uspokojení ostatních věřitelů úpadce společnosti H-S., a. s. Úmysl obviněného Ing. P. S. ani ostatních obviněných nesměřoval ke způsobení škodlivého následku, tedy poškození věřitelů této společnosti, nýbrž k zamezení vzniku dalších škod na rozestavěných objektech. Podle jeho názoru se soudy obou stupňů vůbec nezabývaly tím, k jakým škodám by na rozestavěných objektech díky plynutí času, atmosférickým vlivům, vandalismu a rozkrádání materiálu došlo, kdyby nebyla učiněna opatření k řádnému zabezpečení těchto objektů a jejich postupnému dokončení. V důsledku opomenutí těchto faktů nebylo zjišťováno, v jakém rozsahu by věřitelé byli fakticky poškozeni, kdyby obvinění aktivními kroky nezabránili vzniku daleko vyšší škody. Podle názoru obviněného zcela chybí subjektivní stránka trestného činu a nesprávné právní posouzení věci vyplývá jak ze skutečnosti, že soudy v předchozích rozhodnutích nesprávně hodnotily provedené důkazy, tak i z okolnosti, že mnohé důkazy provedeny nebyly.

Pokud se jedná o námitky dovolání Ing. P. S. k bodu III. výroku o vině rozsudku Vrchního soudu v Praze, jímž byl uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 3 tr. zák., omezil je na tvrzení, že odvolací soud v situaci, kdy dospěl k závěru, že popsané jednání nemůže splňovat zákonné podmínky pro použitou právní kvalifikaci trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 4 tr. zák., neboť prostředky na účtu není možno považovat za věc ve smyslu trestního zákona, nepřípustným způsobem rozšířil skutek, jestliže jej kvalifikoval podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák. Obviněný Ing. P. S. nastolil otázku, zda utržená částka kupní ceny v dražbě prodané nemovitosti, došlá na účet 1. ČARS, a. s., je v právním smyslu cizím majetkem za situace, kdy nešlo o depozitum. Dále je podle názoru obviněného třeba zodpovědět otázku, co je třeba rozumět opatrováním či spravováním cizího majetku ve smyslu skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák. Vyslovil domněnku, že jde nepochybně o činnost mnohem širší než splnění povinnosti, jejíž porušení soudy obou stupňů obviněnému vytýkaly. Domnívá se proto, že tento skutek spadá do oblasti civilního práva, kupní cenu byl nepochybně povinen poškozené společnosti uhradit, resp. tato povinnost náležela 1. ČARS, a. s., ale zákonné znaky skutkové podstaty zvoleného trestného činu naplněny nebyly. Současně zdůraznil, že použití právní kvalifikace určitého jednání jako trestného činu, který má soukromoprávní základ, je nutno považovat za krajní prostředek mající význam z hlediska ochrany základních společenských hodnot, ovšem nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivých osob v oblasti soukromoprávních vztahů, s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04.

Závěrem svého dovolání obviněný Ing. P. S. navrhl, aby Nejvyšší soud přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku. Ohledně bodu I. výroku o vině teprve na základě dalšího dokazování by bylo možno posoudit, zda takové jednání by nemělo být kvalifikováno jen jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák. Ve vztahu k bodu II. výroku o vině považoval postup odvolacího soudu za porušení dvouinstančnosti řízení vzhledem k doplněnému dokazování o nový znalecký posudek, který považoval také za neodborně zpracovaný. Tak došlo k nahrazení činnosti soudu prvního stupně a odebrání možnosti řádného opravného prostředku obviněnému. K bodu III. výroku o vině s ohledem na výše uvedenou argumentaci by mělo být jednání obviněného posouzeno jen jako porušení práva civilního v situaci, kdy druhá smluvní strana byla ve svých nárocích dokonce mimosoudně zcela uspokojena. Obviněný Ing. P. S. proto navrhl, aby Nejvyšší soud po přezkoumání výroků o vině, trestu i náhradě škody napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil, a pokud nerozhodne sám o zastavení trestního stíhání z důvodů uvedených v § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí a aby současně rozhodl ve smyslu ustanovení § 265l odst. 4 tr. ř. o vazbě obviněného.

Dovolatelé obviněný I. K. a obviněný Ing. P. S., DrSc., podali společné dovolání prostřednictvím obhájce opírající se o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., proti výroku o vině v bodu II. rozsudku Vrchního soudu v Praze a proti výroku o trestu. Obvinění spatřovali pochybení soudů obou stupňů v právní kvalifikaci zjištěného skutkového stavu, neboť soudy nebraly v úvahu existenci norem civilního práva, zejména zákona o konkursu a vyrovnání. Vyslovili názor, že soudy pochybily i při aplikaci ustanovení trestního zákona, výsledkem čehož je kriminalizace jednání, které není trestným činem. První okruh jejich dovolacích námitek se týká hodnocení následků trestného činu.

Podle názoru dovolatelů pronájem předmětných nemovitostí nemohl fakticky zmenšit majetek úpadce, a tím jakýmkoliv způsobem poškodit věřitele, kteří doposud nebyli uspokojeni nikoliv pro jakoukoliv aktivitu obviněných, ale proto, že konkurs na majetek úpadce H-S., a. s., stále probíhá a vyrovnání bude provedeno teprve na jeho konci, po kompletním zpeněžení majetku z konkursní podstaty na základě rozdělení jeho výtěžku. V situaci, kdy pronajaté nemovitosti náležející do konkursní podstaty nebyly ještě zpeněženy, nelze tvrdit, že by byli věřitelé zkráceni, byť jenom o jedinou korunu.

Při úvahách o eventuálním snížení hodnoty pronajatých nemovitostí (s výhradou výše uvedenou) soudy podle dovolatelů nezohlednily fakt, že účelem pronájmu nemovitostí bylo pokračování ve výstavbě za cenu dalších investic členů SBD S., tedy úpadce nemohl být zkrácen na svém majetku tím, že na jeho pozemcích byly rozestavěné objekty, případně vystavěny další a pozemky byly zhodnoceny výstavbou inženýrských sítí. Bez této investiční a stavební činnosti SBD S. by zbyly z řady rozestavěných objektů bezcenné ruiny. Při posuzování, zda, případně o kolik, mohli být konkursní věřitelé zkráceni, mělo být proto vyčísleno i zhodnocení pozemků touto dostavbou financovanou SBD S.

Soudy obou stupňů se podle tvrzení obviněných dostatečným způsobem nezabývaly jejich obhajobou založenou na tvrzení, že aktuální výtěžnost již prodaných pozemků odpovídala tržní ceně tohoto majetku určené znaleckým posudkem. Na základě této skutečnosti nebylo proto možné, aby jednání obviněných negativně ovlivnilo tržní cenu pronajatých nemovitostí. I z tohoto pohledu není možné posoudit případný vznik újmy dříve, než bude veškerý tento majetek úpadce prodán v řízení o konkursu.

Dovolatelé upozornili dále na to, že prodej majetku v konkursním řízení nemá charakter běžné tržní operace, neboť správce konkursní podstaty musí prodat majetek úpadce co možná nejrychleji a případný zájemce si je této skutečnosti dobře vědom. Prohlášením konkursu se tržní cena majetku úpadce snižuje v podstatě automaticky a je otázkou, zda lze při tomto snížení vyčíslit, jaký konkrétní podíl na snížení prodejní ceny mělo zatížení majetku nájemními smlouvami. Z ryze právního hlediska zde podle názoru dovolatelů chybí kauzální nexus mezi uzavřením nájemních smluv a následným poklesem ceny majetku úpadce – pronajímatele. Současně zdůraznili, že v rámci úvah o možnosti posouzení jednání obviněných jako pomoci k trestnému činu poškozování věřitele podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. se měly soudy obou stupňů zabývat především tím, zda uzavření citovaných smluv vedlo k některému z důsledků předvídaných v tomto ustanovení trestního zákona, a nikoliv spekulovat, zda došlo ke snížení tržní hodnoty smluvně pronajatých nemovitostí nebo ke snížení jejich prodejnosti. Ustanovení § 256 tr. zák. totiž nesankcionuje jednání, které by komplikovalo uspokojování věřitelů nebo jej případně oddalovalo. Naopak poškozování věřitele spočívá podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák. v tom, že pachatel trestného činu majetek zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelným nebo odstraní. Podle jejich přesvědčení i s ohledem na odbornou právní literaturu jednání obviněných uvedené znaky trestného činu nenaplnilo.

Další okruh pochybení soudů obou stupňů shledávali obvinění v nesprávném posouzení subjektivní stránky citovaného trestného činu. Poukázali na svůj původní vztah ke společnosti H-S., a. s., jejímiž byli klienty až do situace, kdy se tato společnost ocitla na pokraji úpadku. Po zjištění zastavení výstavby, resp. faktického stavu výstavby v rámci projektu H-S. se jim nabízela pouze dvě řešení. Buď se smíří s tím, že pravděpodobně o všechny peníze přijdou a někdy v budoucnu jim bude vyplacena nějaká část vložených finančních prostředků z vypořádaného konkursu, nebo se pokusí o tzv. revitalizaci společnosti, která byla těsně před úpadkem a kterou považovali za zcela legální. Zvolili tak jedinou možnost záchrany finančních investic stavebníků, původně formou občanské aktivity části klientů, jež se následně transformovala do družstva SBD S. Smyslem vzniku tohoto družstva bylo zabránit prohlášení konkursu na majetek společnosti H-S., a. s., a to získáním kontroly nad jejími pohledávkami, a tím ji relativně oddlužit. K zajištění tohoto cíle bylo vedeno jednání s největším věřitelem K. b., a. s., o odprodeji pohledávek. Snahou obviněných bylo rovněž získat úvěr za účelem odkoupení pohledávek a byla vedena jednání o dalších souvisejících krocích, které směřovaly k ovládnutí společnosti a pokračování výstavby objektů bydlení i za cenu dalších osobních investic členů družstva. Jistý majetkový potenciál, spočívající v nezastavěných pozemcích mohl předpokládat generování zisku a snížení celkové ztráty společnosti. Součástí takové operace bylo získání kontroly nad pozemky a rozestavěnými stavbami, neboť nebylo možné investovat bez určité jistoty a stability právních vztahů. Za tímto účelem byly uzavřeny nájemní smlouvy. Ničím nebylo prokázáno, že by obvinění nebo někdo další uvažoval o možnosti zkrátit tímto postupem věřitele společnosti H-S., a. s.

Obvinění poukazovali i na to, že všechny své kroky v rámci činnosti SBD S. konzultovali s právníky, kteří jednotlivé právní podklady připravovali, a žádný z nich je neupozornil na možnost vnímat pronájem majetku potencionálního úpadce jako jednání na úkor jiných věřitelů této obchodní společnosti. Byli tedy ujištěni, že takovéto kroky jsou zcela legální. Neznalost zákona nemůže podle názoru obviněných být sice omluvou protiprávního jednání, ovšem víru v korektnost a zákonnost určitého postupu, imputovanou jednáním najatého právníka, při posuzování trestní odpovědnosti v žádném případě nelze přehlédnout. Z provedeného dokazování před soudem nalézacím a jeho skutkovými zjištěními, s nimiž se bez výhrad ztotožnil i odvolací soud, nelze dospět k závěru, že by v jakékoli fázi řešení problému vzniklého úpadkem společnosti H-S., a. s., oba obvinění pojali chladnokrevně rozhodnutí vyřešit jej na úkor jiných věřitelů. Dovolatelé současně nastolili otázku, jaký by měl být v dané věci legální postup a konstatovali, že soudy obou stupňů se jejím zodpovězením nezabývaly. Obvinění směřovali své prvotní úsilí k záchraně svého majetku, ale i majetku dalších poškozených. Jestliže soudy ve svých rozhodnutích dospěly k závěru, že při tomto jednání překročili zákonné meze, považují jej po věcné stránce za nesprávný.

Obvinění tedy navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze i rozsudek Městského soudu v Praze a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněných vyslovila ve dvou samostatných vyjádřeních, jejichž obsah v zájmu stručnosti Nejvyšší soud reprodukuje společně.

Především vyslovila nesouhlas s tvrzením dovolatele obviněného Ing. P. S. o přecenění jeho úlohy v projektu H-S., neboť to byl on, kdo inicioval založení společnosti H-S., a. s., a poskytl finanční prostředky ke složení základního jmění této společnosti. Přestože nezastával po dlouhou dobu funkci statutárního orgánu, je jednoznačné, že měl vždy hlavní slovo při určování použití finančních prostředků této společnosti, jakož i ve společnostech sdružených v H-S. K., k jednotlivým finančním převodům dával pokyny a ostatní osoby spjaté s těmito obchodními společnostmi se na majetkových dispozicích prakticky nijak nepodílely. Nejvyšší státní zástupkyně se podrobně zabývala okolnostmi, z niž vyplývá způsob informování klientů H-S. prostřednictvím jednotlivých zaměstnanců společnosti H-S., a. s., a 1. ČARS, a. s., kteří byli instruováni Ing. P. S., resp. jemu podřízenými osobami. Klienti nebyli informováni, že peníze, které svěřili společnosti za účelem opatření bydlení, měly být přednostně použity k odlišnému, rizikovému podnikání, případně k výstavbě v jiných lokalitách. V rozporu s obsahem jednotlivých důkazů je tvrzení obviněného Ing. P. S., že samotný projekt výstavby domů a bytů H-S. byl připraven neobyčejně vážně, velmi pečlivě a důsledně. V projektu neexistoval žádný plán organizace výstavby, který byl pro takovýto záměr zcela nezbytný. Samotné slibované ceny výstavby byly oproti reálným cenám podhodnoceny a se svěřenými zálohami klientů bez jejich vědomí bylo nakládáno jinak, než jako se zdrojem výstavby rodinných domů a bytů. Nebylo proto reálné uspokojit větší množství klientů na základě tzv. smluv o účasti klienta v H S., zejména s ohledem na skutečnost, že podstatná část finančních prostředků, která k výstavbě objektů mohla sloužit, byla převedena formou jakéhosi vnitřního bankovnictví na různé, obviněným Ing. P. S. řízené podnikatelské projekty.

Námitky týkající se rozsahu provedeného dokazování považovala nejvyšší státní zástupkyně za nedůvodné. V rámci trestního řízení bylo vyslechnuto přibližně 700 svědků, kteří byli poškozeni zapojením do projektu H-S., přičemž tento počet považoval státní zástupce za naprosto dostatečný, aby ve spojení s dalšími důkazy provedenými v trestním řízení byl prokázán skutečný smysl celého projektu, který nesloužil k uspokojení všech klientů, ale prioritně vedl k pochybným podnikatelským aktivitám obviněného Ing. P. S. a k jeho osobnímu obohacení.

Také tvrzení, že vyšetřování celé kauzy bylo ovlivněno politickou proklamací vlády sociální demokracie nazvanou akce „čisté ruce“ a politickou aktivitou této strany, neodpovídají skutečnosti. Všechny orgány činné v trestním řízení zapojené z úřední povinnosti do úkonů v této věci vykonávaly činnost podle zákona a nebyly působením politické strany nijak ovlivněny. Ostatně dovolatel neuvedl jediný konkrétní případ, v němž by tyto orgány postupovaly podle politického zadání. Za takový akt nelze považovat převzetí trestního oznámení, na jehož podání měl být zainteresován bývalý ministr J. B. Také námitka ohledně mediálního vystupování státního zástupce JUDr. B. H. není podle nejvyšší státní zástupkyně podložena žádným konkrétním argumentem směřujícím k výroku, jehož obsah by bylo možno vyhodnotit za rozporný s ustanovením § 8a odst. 1 tr. ř. a s pokynem obecné povahy nejvyšší státní zástupkyně č. 11/2000, které stanoví rámec pro informování veřejnosti v trestních věcech. Obviněný Ing. P. S. také nekonkretizoval žádné skutečnosti, jež by měly význam na závěry znaleckého posudku A-C. P., s. r. o., a které by byly ovlivněny údajnou podjatostí tohoto znaleckého ústavu. Pokud se jedná o námitky Ing. P. S. vztahující se k rozhodnutí o náhradě škody, samotná jím namítaná nereálnost možnosti úhrady škody z jeho prostředků nemůže vyloučit aplikaci ustanovení § 228 odst. 1 tr. ř. Důvodem, proč nebylo rozhodováno v adhezním řízení o nároku správce konkursní podstaty úpadce společnosti H-S., a. s., byla nepochybně skutečnost, že se tento subjekt s nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení nepřipojil.

Pokud se týká bodu III. výroku o vině napadeného rozsudku, nejvyšší státní zástupkyně se plně ztotožnila s vyhodnocením skutkových zjištění a z nich vyplývajícími právními závěry, jak je učinil odvolací soud.

K argumentaci obviněných Ing. P. S., I. K. a Ing. P. S., DrSc. k výroku o vině ohledně skutku pod bodem II. napadeného rozsudku, považovala nejvyšší státní zástupkyně právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí za opodstatněné a zákonné. Řešení vyhrocené a svízelné situace klientů projektu H S., v níž se ocitli v důsledku jednání obviněného Ing. P. S. a dalších spoluobviněných, bylo možné toliko v souladu se zákonem. Obviněným byla známa hlavní příčina neúspěšnosti projektu, jež vedla k insolvenci společnosti H-S., a. s., a nemohla vyústit jinam než do konkursu. V jeho rámci tak mohly být majetkové nároky věřitelů uspokojeny alespoň částečně v souladu se zákonem o konkursu a vyrovnání. Projekt tzv. revitalizace by mohl být úspěšný pouze za předpokladu, že se jej ujme mimořádně silná kapitálová společnost s dostatkem disponibilního kapitálu, která by bezodkladně koupila veškeré závazky společnosti H-S., a. s., čímž by eliminovala opodstatněné soudní rozhodnutí o prohlášení konkursu. Následně by uzavřela s klienty příslušné kupní smlouvy a na pozemcích k tomu určených by zrealizovala výstavbu příslušných domů a bytových jednotek. Charakter a možnosti SBD S. však neodpovídaly silné kapitálové společnosti, která by tímto způsobem dokázala postupovat. Podstatu revitalizace obvinění deklarovali pouze v ideové rovině a k základnímu záměru oddlužení úpadce chyběly SBD S. finanční prostředky. Je evidentní, že nebylo možno od K. b., a. s., očekávat další úvěrovou angažovanost v tomto projektu. V takové situaci měli obvinění od záměru revitalizace ustoupit a samotný běh majetkového vypořádání přenechat konkursnímu správci. Místo toho se ovšem SBD S. po prohlášení konkursu přihlásilo mezi věřitele, stalo se jedním z pěti členů věřitelského výboru a soustředilo se na obstrukce v jeho činnosti. Následně také ignorovalo pravomocné a vykonatelné soudní rozhodnutí, jímž mu bylo uloženo zdržet se pokračování v investiční výstavbě objektu bydlení na nemovitostech v k. ú. V. P. i v k. ú. H.

Těžiště problému spočívalo podle nejvyšší státní zástupkyně v uzavření nájemních smluv na pozemky a stavby mezi společností H-S., a. s., a SBD S. včetně jejich dodatků a dalších dohod, které byly základem revitalizačního programu SBD S. Podstatné je, že tato možnost dostavby se nemohla týkat celé klientely projektu. Pokud se týká tvrzení dovolatelů o výhodném prodeji pozemků v lokalitě kat. území T., je nutno konstatovat, že tyto pozemky byly dohodou o narovnání z května r. 2001 uvolněny ze smlouvy o nájmu. Naopak pozemky, které v nájmu zůstaly, nebylo možno v dosavadním průběhu konkursního řízení takovým způsobem zpeněžit. S ohledem na to, že do konkursu se přihlásilo přibližně 500 věřitelů, mezi nimi i SBD S., a 90 procent přihlášených bylo účastníky H-S., je zřejmé, že družstvo nekoncentrovalo více jak polovinu z portfolia všech klientů. Uzavření nájemních smluv k nemovitostem znamenalo pro nikoliv zanedbatelnou část klientely H-S., jež neměla členství v SBD S., faktickou diskvalifikaci v naději na splnění závazku i možnosti částečného uspokojení z výtěžku konkursní podstaty úpadce. Nájemní smlouvy uzavřené po podaném návrhu na konkurs nebyly koncipovány jen za nápadně nevýhodných podmínek, ale směřovaly proti smyslu a účelu vypořádání závazků způsobem předepsaným zákonem, spočívajícím v poměrném uspokojení všech věřitelů úpadce. Obvinění Ing. P. S., DrSc., a I. K. věděli o insolvenci společnosti a mohli takřka s jistotou očekávat prohlášení konkursu. Za tohoto stavu neměli za SBD S. uzavírat příslušné nájemní smlouvy a další dohody, neboť jejich důsledkem, s ohledem na dohodnutou výši smluvní pokuty a praktickou nevypověditelnost nájemních smluv na dobu 30 respektive na 35 let, muselo dojít k tržní neprodejnosti pozemků, případně za zlomek ceny ve srovnání s cenou nezatíženou břemenem nájmu. V konečném důsledku takto došlo k poškození věřitelů společnosti H-S., a. s., nejméně ve vztahu k těm, kteří nebyli členy SBD S. včetně 44 subjektů vyjmenovaných v obou soudních rozhodnutích. Právní posouzení jednání obviněných Ing. P. S., I. K. a Ing. P. S., DrSc., v napadeném rozhodnutí je proto zcela v souladu se zákonem.

Druhé z podaných vyjádření nejvyšší státní zástupkyně se v podstatě zabývalo pouze dovoláním obviněného Ing. P. S. Jeho výhrady označila za odporující uplatněnému důvodu dovolání s tím, že nesměřovaly proti hmotně právním závěrům soudu, nýbrž proti skutkovému základu věci. Argumentaci vrchního soudu v něm nejvyšší státní zástupkyně považovala za logickou a konformní se současnou právní teorií i soudní praxí v trestních věcech obdobné povahy. Pokud se jedná o tvrzení dovolatele, že popis skutku v napadeném rozhodnutí soudu druhého stupně (v bodu I. výroku o vině) je uveden odlišně od toho, jak byl skutek vymezen při zahájení trestního stíhání a v rozsudku soudu prvního stupně, odkázala na bohatou odbornou literaturu o praktické aplikaci obžalovací zásady v procesním právu trestním, přinejmenším na komentované vydání trestního řádu k ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř. Soud druhého stupně přehledně vyložil, proč přistoupil k upřesnění popisu skutku, což bylo nejen jeho právem, ale i povinností. V odůvodnění specifikoval, v jakém rozsahu se tak stalo, a vyjádřil i skutečnost, že tímto nedošlo k porušení zákazu reformationis in peius.

Za této situace nejvyšší státní zástupkyně konstatovala, že napadené rozhodnutí není zatížené žádnou vadou, kterou by bylo možno napravit cestou dovolání. Proto navrhla, aby bylo dovolání obviněného Ing. P. S. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než které jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Pokud jde o další dovolatele, neučinila ohledně jejich podání nejvyšší státní zástupkyně žádný konkrétní návrh na rozhodnutí dovolacího soudu. Konstatovala pouze, že napadené rozhodnutí ve vztahu k těmto obviněným považuje za správné a zákonné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že v posuzované věci je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.]. Dovolání byla podána všemi obviněnými jako oprávněnými osobami [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], prostřednictvím obhájců (§ 265d odst. 2 tr. ř.), v zákonné lhůtě a na místě, kde lze jeho podání učinit (§ 265e tr. ř.). Všechna dovolání obsahovala základní formální náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Pokud jde o dovolací důvod, všichni obvinění opírali jeho existenci o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomuto dovolacímu důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je naplněn zejména tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy obou stupňů, nebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podobně to platí i o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit jen tehdy, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle odlišného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Předpokladem jeho uplatnění je tedy námitka nesprávné aplikace ustanovení hmotného práva.

Dále Nejvyšší soud připomíná, že z vymezení obsahu dovolání podle § 265f odst. 1, 2 tr. ř. a z požadavku na konkretizaci dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř. vyplývá, že k účinnému podání dovolání nepostačuje pouhé formální uvedení některého z těchto důvodů dovolání s odkazem na určité zákonné ustanovení, ale uplatněný dovolací důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které mu odpovídají. Jde-li tedy o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolatel povinen uvést konkrétní hmotně právní vady, které spatřuje v právním posouzení stíhaného skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí, anebo jiné vady v posouzení podle norem hmotného práva. Podstatou citovaného dovolacího důvodu proto nemohou být procesní námitky vytýkající porušení ustanovení trestního řádu nebo jiného právního předpisu procesní povahy, jak to činí ve významné části svého dovolání obviněný Ing. P. S.

S ohledem na to, že dovolatelé v podstatné části odůvodnění svých mimořádných opravných prostředků polemizují se skutkovými závěry odvolacího soudu, který je významným způsobem přejal z rozsudku soudu prvního stupně, a dále je po podrobném hodnocení a rozsáhlém doplnění dokazování částečně upravil, nezbývá než zdůraznit, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemohou být jen samotná nesprávná skutková zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku, event. blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Navíc v § 265a odst. 4 tr. ř. je výslovně stanoveno, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Z toho plyne, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, příp. doplněného nebo pozměněného odvolacím soudem, a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu, nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, když nemá zákonnou možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám důkazy provádět či opakovat (viz § 265r odst. 7 tr. ř.), tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Tento závěr vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř. a přiměřeně i usnesení Ústavního soudu např. ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 a ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02). Zákonný výčet dovolacích důvodů v ustanovení § 265b tr. ř. je taxativní a přezkum skutkových zjištění včetně hodnocení důkazů v něm není uveden (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 296/04, ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 a ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 231/05). Na podkladě uplatněného dovolacího důvodu nebylo možno proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr.ř.

Dovolání obviněných, v podstatné části zejména obviněného Ing. P. S., přes proklamovaný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nesměřovala proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení skutkových zjištění, ale proti porušení určitých procesních ustanovení a zpochybňo