5 Tdo 274/2019 — Nejvyšší soud

5 Tdo 274/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. l) tr.ř. Datum rozhodnutí:18. 4. 2019 Spisová značka:5 Tdo 274/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.274.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Týrání osoby žijící ve společném obydlí Urážka mezi vojáky Dotčené předpisy:§ 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku § 378 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku § 265k odst. 1 tr. ř. § 265l odst. 1 tr. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:6. 8. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 5 Tdo 274/2019-599 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 4. 2019 o dovolání, které podal obviněný R. N., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 14 To 100/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 7 T 149/2017, takto: Podle § 265k odst. 1 tr. řádu se zrušuje usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 14 To 100/2018. Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. 7 T 149/2017, byl obviněný por. Policie České republiky R. N. (dále též jen „obviněný“) uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), v souběhu s přečinem urážky mezi vojáky podle § 378 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, kterých se dopustil skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku. 2. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 2 roků a 6 měsíců. 3. Proti zmíněnému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, a to proti všem jeho výrokům. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 14 To 100/2018, tak, že ho podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné. II. Dovolání obviněného 4. Obviněný podal proti citovanému usnesení odvolacího soudu prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu a napadl jím rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu. 5. Obviněný předně vyslovil přesvědčení, že skutek, za který byl odsouzen, se nestal, a i kdyby soud dospěl k opačnému závěru, pak takový skutek není trestným činem, neboť ani u jednoho z trestných činů nebyly naplněny jejich materiální a formální znaky, přičemž nebyla prokázána ani příčinná souvislost mezi údajně spáchaným skutkem a následným škodlivým následkem. 6. Podle obviněného soudy nižších stupňů nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe, neboť jeho jednání nedosáhlo takové intenzity, aby byly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. K tomu dále obviněný odkázal na ustálenou judikaturu dovolacího soudu a konstatoval, že soudy nižších stupňů při svém rozhodování vycházely z toho, že poškozená musela pociťovat jednání obviněného jako příkoří, nikoli však, že takové jednání takto skutečně a zcela nevyvratitelně pociťovala. Jak dále obviněný zdůraznil, v řízení nebyla prokázána ani soustavnost jednání, naopak obviněný má s poškozenou harmonický vztah. 7. Pokud jde o přečin urážky mezi vojáky podle § 378 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, podle přesvědčení obviněného v řízení nebylo prokázáno, že by poškozenou jakkoliv hrubě urazil. Kdyby obviněný čistě teoreticky poškozenou počastoval hrubým výrazem v rámci osobního manželského sporu, nemohl spáchat přečin urážky mezi vojáky, neboť zde zcela chyběl úmysl obviněného spáchat takový čin a dále objekt trestného činu, tedy samotný voják, jelikož v rámci manželské hádky o sobě oba aktéři nesmýšleli jako o vojácích. Obviněný ani nemohl svým jednáním urazit vojáka, jelikož své údajně pronesené urážky nesměřoval vůči manželce jako vojákovi. 8. Jak dále obviněný zdůraznil, orgány činné v trestním řízení zcela rezignovaly na zjištění materiální pravdy, nebyl řádně zjištěn skutkový stav věci a obviněný byl odsouzen pouze na základě domněnek. Podle něj soudy nižších stupňů nerespektovaly zásadu „in dubio pro reo“, a porušily tak právo obviněného na spravedlivý proces. 9. Obviněný ve svém dovolání vytkl řadu dalších vad, jichž se podle jeho názoru dopustily soudy nižších stupňů zejména při provádění dokazování a hodnocení jednotlivých důkazů. Podle obviněného mu soudy upřely možnost vyjadřovat se během soudního řízení k prováděným důkazům, přičemž soud ani nepřečetl listinné důkazy. 10. Obviněný rovněž namítl, že v řízení nebylo provedeno znalecké zkoumání osoby poškozené, která jej sice nejprve odmítala, avšak následně se ho rozhodla podstoupit, nicméně soud prvního stupně to již odmítl. Soudy navíc neprovedly důkaz znaleckým posudkem, který si obviněný nechal sám vypracovat. V této souvislosti obviněný poukázal na zásadu oficiality a vyslovil přesvědčení, podle kterého soudy neučinily vše pro splnění účelu trestního řízení, neboť znalecký posudek k osobě poškozené byl v tomto řízení klíčovým důkazem. Podle obviněného je zcela nepřípustné, aby soud prvního stupně sám hodnotil věrohodnost svědků a stavěl se tak sám do role znalce. 11. Pokud jde o hodnocení důkazů, podle obviněného soud prvního stupně zcela svévolně, selektivně a účelově zdůrazňoval pouze výsledky hodnocení důkazů svědčících v neprospěch obviněného. Jak dále obviněný v této souvislosti zdůraznil, výpovědi svědků, kteří svědčili v jeho neprospěch, se nápadně spojují u jedné osoby, a to u svědka Z. S., který byl podle názoru obviněného nezdravě citově vázán na poškozenou. Obviněný vyslovil domněnku, že tento svědek byl frustrován z toho, že poškozená neopětovala jeho city, proto nasměroval své jednání ke snaze rozbít manželství poškozené a obviněného. V této souvislosti obviněný zdůraznil obsah výpovědi svědkyně D. H., podrobně jej rozebral a vyslovil přesvědčení, že její svědectví jasně potvrzuje praktiky svědka Z. S. 12. V další části svého dovolání obviněný poukázal na výpověď svědkyně O. G., kterou neměly soudy vůbec brát v potaz a hodnotit jako relevantní důkaz, neboť tato svědkyně pracovala na celé věci z titulu své pozice u Policie České republiky. Podle obviněného uvedená svědkyně orientovala svoji výpověď na úřední záznam o podání vysvětlení sepsaný podle § 61 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, který vypracovala v době před zahájením úkonů trestního řízení, ovšem jak obviněný zdůraznil, úřední záznam sepsaný před „sdělením obvinění“ nelze použít jako důkaz, neboť tomu výslovně brání ustanovení § 158 odst. 3 tr. řádu. Obviněný dále v této souvislosti odkázal na judikaturu Ústavního soudu, podle níž to, s čím se policisté seznámili před zahájením trestního stíhání a před „sdělením obvinění“, je jako důkaz v trestním řízení ústavně nepřípustné. Navíc tato svědkyně měla po celou dobu přístup do trestního spisu, a tudíž svoji svědeckou výpověď mohla u soudu podle obsahu spisu vhodně upravovat, a tím ovlivnit i celý průběh hlavního líčení a nestranného rozhodování soudu. 13. Obviněný dále namítl, že soud nepřikládal důležitost tzv. facebookové konverzaci mezi svědkem Z. S. a svědkyní O. G., z jejíhož obsahu je podle názoru obviněného patrný zájem zinscenovat celou věc bez vědomí poškozené. Obviněný spatřuje pochybení také v tom, že soud nepřihlédl k výpovědím svědků F. V. a M. B., kteří svědčili ve prospěch obviněného, stejně tak ke zprávě orgánu sociálně-právní ochrany dětí, který provedl šetření u obou nezletilých synů, přičemž bylo potvrzeno, že žádný z nich si není vědom špatné situace v rodině. 14. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích v celém rozsahu a současně aby podle § 265k odst. 2 tr. řádu zrušil i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Chrudimi a aby poté podle § 265m tr. řádu ve věci rozhodl sám a obvi