5 Tdo 335/2012 – Nejvyšší soud

5 Tdo 335/2012-161 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 4. 2012 o dovoláních obviněného T. D., obviněné P. D., a obviněného J. V., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2011, sp. zn. 3 To 14/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 82/2008, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných T. D., P. D. a J. V. o d m í t a j í . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 25. – 26. 10. 2010, sp. zn. 7 T 82/2008, byl podle § 45 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“) zrušen v celém výroku o vině a trestu v části týkající se obviněného T. D. rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 11. 11. 2004, č. j. 2 T 75/2004 – 279, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2005, č. j. 10 To 101/2005 – 304, a trestní příkaz Okresního soudu v Příbrami ze dne 13. 11. 2003, č. j. 2 T 147/2003 – 255, a znovu rozhodnuto tak, že se obvinění T. D., P. D. a J. V. uznávají vinnými pokračujícím zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 k § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, kterého se ve stručnosti dopustili tím, že v období od 25. 1. 1999 do 16. 7. 2001 na Celním úřadu v Příbrami deklarovali v celkem 399 případech při celním řízení o propuštění zboží do režimu volného oběhu celními deklaracemi, ve společném úmyslu zkrátit clo a daň z přidané hodnoty (dále DPH), za pomoci falešných faktur, znějících na neexistující belgické společnosti, s nepravdivě a účelově sníženými kupními cenami za vozidla různých továrních značek, přestože vozidla byla ve skutečnosti zakoupena na faktury od belgické obchodní firmy ETS MEACCI, za vyšší než deklarovanou cenu, a tímto jednáním obvinění způsobili a pokusili se způsobit Českému státu, zastoupenému příslušným celním úřadem, škodu, a to obviněný T. D. zkrátil a pokusil se zkrátit clo o 2.310.231,- Kč a DPH o 9.379.660,- Kč, celkem způsobil a pokusil se způsobit škodu ve výši 11.689.891,- Kč, obviněná P. D. zkrátila a pokusila se zkrátit clo o 1.323.592,- Kč a DPH o 5.876.850,- Kč, celkem tak způsobila a pokusila se způsobit škodu ve výši 7.200.442,- Kč, obviněný J. V. zkrátil a pokusil se zkrátit clo o 2.053.145,- Kč a DPH o 6.893.505,- Kč, celkem tak způsobil a pokusil se způsobit škodu ve výši 8.946.650, Kč. Za tento pokračující zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaný a dílem ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 k § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, byl obviněný T. D. odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 45 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 a 1/2 (šest a půl) roku, podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem, podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl dále odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 250 (dvěstěpadesát) denních sazeb ve výši 3.000,- Kč jedné denní sazby a podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl stanoven pro případ, že peněžitý trest nebude ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců. Obviněná P. D. byla podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 5 a 1/2 (pět a půl) roku, podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byla pro výkon trestu zařazena do věznice s dozorem, podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byla dále odsouzena k peněžitému trestu ve výměře 250 (dvěstěpadesát) denních sazeb ve výši 2.000,- Kč jedné denní sazby a podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku jí byl stanoven pro případ, že peněžitý trest nebude ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti) měsíců. Obviněný J. V. byl podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 45 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) roků, podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem, podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl dále odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 250 (dvěstěpadesát) denních sazeb ve výši 2.500,- Kč jedné denní sazby a podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl stanoven pro případ, že peněžitý trest nebude ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi) měsíců. Vrchní soud v Praze, který rozhodoval jako soud odvolací o odvolání obviněných T. D., P. D. a J. V., rozhodl rozsudkem ze dne 2. 9. 2011, sp. zn. 3 To 14/2011, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek u všech obviněných ve výrocích o trestech odnětí svobody a způsobu jejich výkonu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obvinění T. D., P. D. a J. V. se při nezměněném výroku o vině pokračujícím zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu, podle § 21 odst. 1 k § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku odsuzují, a to obviněný T. D. podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 45 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, přičemž podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem, obviněná P. D. podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, přičemž podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku jí byl výkon trestu podmíněně odložen a podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku jí byla stanovena zkušební doba v trvání pěti let, a obviněný J. V. podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 45 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, přičemž podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2011, sp. zn. 3 To 14/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 25. – 26. 10. 2010, sp. zn. 7 T 82/2008, podal obviněný J. V. prostřednictvím obhájce Mgr. Radka Vachtla dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. V podrobnostech dovolatel uvedl, že od počátku trestního stíhání namítá nepřípustnost trestního stíhání z důvodu uvedeného v ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. V rozsudku vymezené útoky, které jsou dovolateli kladeny za vinu, jsou dílčími útoky pokračujícího trestného činu podle § 148 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák.“). Pro tento skutek však již byl odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Příbrami ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 2 T 147/2003, který nabyl právní moci dne 10. 12. 2003. Tímto trestním příkazem byl odsouzen za celkem čtyři útoky, a to útoky uvedené v napadeném rozsudku pod č. 109, 123, 161 a 231. Současně poznamenal, že odůvodnění soudů nižších stupňů jsou pro svou stručnost nepřezkoumatelná, přičemž soudy se dostatečně nevypořádaly s jeho obhajobou týkající se nepřípustnosti trestního stíhání v projednávané věci. Uvedené dílčí útoky (109, 123, 161 a 231) měl spáchat v období od 10. 8. 1999 do 9. 5. 2000. První dílčí útok vymezený rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 25. – 26. 10. 2010, sp. zn. 7 T 82/2008, měl spáchat dne 25. 1. 1999 a poslední dne 5. 12. 2000. Dílčí útoky, pro něž byl odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Příbrami ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 2 T 147/2003, jsou dílčími útoky pokračujícího trestného činu ve smyslu § 83 odst. 3 tr. zák. V dovolatelově případě je nutné za dobu spáchání trestného činu považovat nejpozději den 5. 12. 2000. Počínaje dnem 1. 1. 2002, tedy dnem účinnosti novely trestního řádu podle zák. č. 265/2001 Sb., obsahuje trestní řád ustanovení § 12 odst. 12. V návaznosti na toto nové ustanovení potom došlo rovněž ke změně ustanovení § 11 odst. 2 tr. ř., podle kterého lze od 1. 1. 2002 konat trestní stíhání ohledně zbylé části pokračujícího trestného činu v situaci, kdy existuje důvod uvedený v § 11 odst. 1 tr. ř., týkající se jen některého dílčího útoku takového činu, který jinak zakládá nepřípustnost trestního stíhání. Vymezení skutku, jakož i samotný pojem skutku, je zejména pojmem hmotně právním, a tedy ustanovení § 12 odst. 12 tr. ř. má mimo jiné i podstatné hmotně právní důsledky, například ve vztahu k § 16 odst. 1, § 89 odst. 3 tr. zák. aj. Podle názoru dovolatele se při posuzování trestnosti činu konkrétní čin pachatele musí nejprve podřadit pod souhrn všech v úvahu přicházejících trestněprávních norem účinných v době spáchání trestného činu, neboť trestnost činu se zásadně posuzuje podle doby jeho spáchání. Dovolatel měl poslední trestnou činnost vymezenou v napadeném rozsudku spáchat ke dni 5. 12. 2000, tedy před novelou provedenou zák. č. 265/2001 Sb. Stejný závěr platí i pro ustanovení § 11