5 Tdo 365/2024 — Nejvyšší soud

5 Tdo 365/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. h) tr.ř. Datum rozhodnutí:25. 4. 2024 Spisová značka:5 Tdo 365/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:5.TDO.365.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání Neoprávněné podnikání Dotčené předpisy:§ 251 odst. 1 tr. zákoníku § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:2. 7. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 10.09.2024II.ÚS 2522/24 Kateřina Ronovská odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost13. 11. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 5 Tdo 365/2024-495 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 4. 2024 o dovolání, které podala obviněná R. K. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2023, sp. zn. 8 To 315/2023, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 30 T 63/2022, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné R. K. odmítá. Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 30 T 63/2022, byla obviněná R. K. uznána vinnou pod bodem 1) výroku o vině přečinem neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), a pod bodem 2) výroku o vině přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy jí byl podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 36 měsíců za současného uložení dohledu. 2. Uvedené trestné činnosti se podle rozsudku soudu prvního stupně obviněná dopustila (zjednodušeně uvedeno) následovně. Pod bodem 1) výroku o vině byla shledána vinnou, že v období minimálně od 28. 5. 2021 do 8. 6. 2022 ve svém rodinném domě v XY provozovala zařízení určené k ubytování a poskytování pobytových služeb, ve skutečnosti zde poskytovala služby sociální péče odpovídající domovu se zvláštním režimem ve smyslu § 50 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších změn (dále též ve zkratce jen „ZSS“), a zdravotní služby ošetřovatelské péče ve smyslu ustanovení § 5 odst. 2 písm. g) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, ve znění pozdějších změn (dále též ve zkratce jen „ZZS“). Do tohoto zařízení totiž přijala na základě písemných či ústních smluv klienty uvedené ve výroku rozhodnutí a přijala od nich platby specifikované ve výroku rozhodnutí. Těmto klientům přitom poskytovala nepřetržitě sociální péči bez řádné registrace poskytovatele sociálních služeb u místně příslušného Krajského úřadu Jihomoravského kraje podle ustanovení § 78 odst. 1, odst. 2 ZSS, jakož i zdravotnické služby naplňující zejména znaky ošetřovatelské péče, což činila bez oznámení místně příslušnému Krajskému úřadu Jihomoravského kraje podle ustanovení § 11 odst. 8 ZZS, a taktéž v rozporu s požadavky uvedenými v § 11 odst. 3 a 5 ZZS, neboť péče byla poskytována osobami bez dostatečné odborné kvalifikace a v prostorách, které nebyly kvalifikovány jako zdravotnické zařízení ani jako sociální zařízení ve smyslu § 50 ZSS. Uvedené prostory nebyly fakticky uzpůsobeny pobytu osob se zdravotním omezením, zejména omezením mobility. Tyto služby poskytovala za úplatu ve výši 1 000 Kč za osobu na den, která byla hrazena klienty či jejich rodinnými příslušníky v hotovosti bez vystavení příjmového dokladu, nebo do 31. 12. 2021 převodem na její osobní bankovní účet a od 1. 1. 2022 i na jiné bankovní účty, které obviněná R. K. klientům či jejich rodinným příslušníkům osobně sdělila. Tímto jednáním získala příjem od ubytovaných klientů ve výši nejméně 1 376 896 Kč. 3. Pod bodem II. výroku rozsudku byla obviněná uznána vinnou, že od 16. 9. 2021, kdy nabyl právní moci trestní příkaz Okresního soudu Brno-venkov ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 12 T 93/2021, do 8. 6. 2022 ve vlastním rodinném domě v XY na základě uzavřených smluv poskytovala seniorům ubytovací služby a služby osobního charakteru, za které jim účtovala poplatek ve výši 1 000 Kč za osobu na den. Provozovala tak soustavnou činnost srovnatelnou s výkonem zaměstnání s cílem získat trvalý zdroj finančních příjmů, a to bez registrace poskytovatele sociálních služeb podle ustanovení § 78 odst. 1 ZSS a bez oprávnění k poskytování zdravotní péče podle ustanovení § 11 ZZS, ačkoli jí byl shora uvedeným trestním příkazem uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské činnosti v oblasti poskytování sociálních a pobytových služeb spojených s ošetřovatelskou péčí na dobu 5 let. 4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání, které podle § 256 tr. ř. zamítl Krajský soud v Brně svým usnesením ze dne 21. 11. 2023, sp. zn. 8 To 315/2023. II. Dovolání obviněné 5. Proti shora uvedenému usnesení odvolacího soudu podala v dovolací lhůtě obviněná R. K. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které opřela o dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení skutku a v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a to s odkazem na § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s poukazem na zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. 6. Konkrétně (po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení) obviněná namítla, že nebyly naplněny předpoklady vzniku trestní odpovědnosti za přečin neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku. Výrok o vině přečinem neoprávněného podnikání i maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání byl podle dovolatelky nesprávný, nebyly splněny předpoklady vzniku trestní odpovědnosti, neboť chyběly pojmové znaky těchto přečinů, jako je protiprávní jednání, příčinná souvislost mezi jejím jednáním a škodlivým následkem (kauzální nexus). Vytýkala i absenci zavinění. Měla za to, že ji nebylo možné uznat vinnou přečinem neoprávněného podnikání, neboť žádné sociální služby neposkytovala, pouze pronajímala byt. Pronájem bytu podle jejího přesvědčení není podnikáním, neboť k němu není třeba ani živnostenské oprávnění. Její odsouzení pro tento trestný čin tak bylo v rozporu s ustanovením § 2 zákona č. 455/1991, živnostenského zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce též jen ŽZ), podle nějž živností (tj. podnikáním) je soustavná činnost provozovaná samostatně, vlastním jménem, na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku a za podmínek stanovených tímto zákonem. Ona sama však žádný zisk nezískala, ani získat nemohla, neboť pronájem bytu nebyl podnikáním, a podnikáním nebyl ani výkon činnosti asistenta sociální péče. Odměna za výkon činnosti asistenta sociální péče podle jejího názoru nebyla ani předmětem odvodů zdravotní pojišťovně, správě sociálního zabezpečení ani finančnímu úřadu. 7. Dále obviněná rozporovala, že by poskytovala ubytování a služby asistenta, neboť podle jejího mínění pouze pronajímala samostatný byt v rodinném domě a poskytovala trvalé bydlení. Určité činnosti realizovaly asistentky sociální péče, s nimiž měla řádně uzavřenou smlouvu. Pokud tedy někdo poskytoval ošetřovatelské služby ve smyslu § 5 odst. 2 písm. g) ZZS, rozhodně to nebyla dovolatelka v postavení neoprávněného podnikatele, ale byly to osoby v postavení asistenta sociální péče. Dovolatelka se dále hájila tím, že vykonávala asistenční sociální služby, do kterých jí vytýkané činnosti spadají. Namítla, že z žádného z provedených důkazů nevyplynulo, že by prováděla převazování a ošetřování ran, že by nad rámec povinností asistentů sociálních služeb byla prováděna jakákoliv další péče o umírající osoby. V této souvislosti namítla zjevný rozpor skutkového a právního vymezení skutku s provedenými důkazy. Péče ze strany asistentek sociálních služeb nebyla realizována v prostorách zdravotnického zařízení či v sociálním zařízení, ale jen jako součást povinností asistenta sociálních služeb. 8. V další části dovolání obviněná vznesla námitku chybné aplikace zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku a porušení zásady ultima ratio. Uplatnila rovněž námitky zjevného nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, zejména ohledně vytýkaného příjmu z neoprávněného podnikání, stanoviska krajského úřadu a hodnocení svědeckých výpovědí svědkyň M. U. a A. K. Podle jejího názoru byly jejich výpovědi rozporuplné a soudy nižších stupňů tyto výpovědi nehodnotily ve všech souvislostech. Nesouhlasil