5 Tdo 490/2025 – Nejvyšší soud

5 Tdo 490/2025-1086 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 7. 2025 o dovolání, které podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného Ing. Oldřicha Lomeckého, trvale bytem Hellichova č. 458/1, Praha 1 – Malá Strana, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2025, sp. zn. 67 To 424/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 44 T 187/2021, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítá. Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 10. 2024, sp. zn. 44 T 187/2021, byl obviněný Ing. Oldřich Lomecký uznán vinným zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. f) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Podstata těchto trestných činů měla spočívat ve stručnosti v tom, že obviněný jako starosta městské části Praha 1 uzavřel dne 8. 4. 2013 za tuto městskou část jako převodce s K. Č. jako nabyvatelem smlouvu o převodu vlastnictví bytové jednotky č. XY na adrese XY, o dispozici 7 + 1 a podlahové ploše 227,8 m2 za cenu ve výši 7 100 000 Kč. Učinil tak přesto, že na 18. zasedání zastupitelstva městské části Praha 1 konaném dne 18. 10. 2012, jehož se jako zastupitel účastnil, bylo přijato usnesení zastupitelstva městské části Praha 1 č. UZ12_0307, kterým bylo schváleno ukončení výběrového řízení, vyhlášeného v souladu s usnesením zastupitelstva městské části Praha 1 ze dne 19. 6. 2012 č. UZ12_0279, a podle jehož bodu 22. byl prodej této bytové jednotky schválen O. G. za částku ve výši 18 949 000 Kč. Obviněný tedy měl postupovat v rozporu se slibem člena zastupitelstva městské části podle § 50 odst. 3 za užití § 87 odst. 2 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění účinném do 30. 6. 2016, a v rozporu s § 35 odst. 1 a § 36 odst. 2 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Podle těchto ustanovení musí být majetek hlavního města Prahy využíván účelně a hospodárně a při úplatném převodu majetku musí být cena sjednána zpravidla ve výši, která je v daném místě a čase obvyklá, přičemž obvyklá cena zmíněné bytové jednotky byla ve výši 8 800 000 Kč. Takovým jednáním měl obviněný způsobit městské části Praha 1, které byla hlavním městem Prahou ve smyslu § 19 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, svěřena tato bytová jednotka do správy a hospodaření, škodu ve výši 1 700 000 Kč. 2. Za uvedené trestné činy byl obviněnému uložen podle § 329 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Podle 82 odst. 3 tr. zákoníku byla obviněnému uložena přiměřená povinnost, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou způsobil trestným činem. Dále byla obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit jako náhradu škody poškozené městské části Praha 1 částku ve výši 1 700 000 Kč, včetně zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 1 700 000 Kč, a to ode dne 24. 9. 2021 do zaplacení. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněný, státní zástupce v neprospěch obviněného a proti výroku o náhradě škody i poškozená městská část Praha 1. O nich rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 2. 2025, sp. zn. 67 To 424/2024, jímž z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušil v celém rozsahu napadený rozsudek soudu prvního stupně a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu sám ve věci rozhodl tak, že podle § 226 písm. b) tr. ř. obviněného zprostil podané obžaloby, neboť skutek označený v žalobním návrhu není trestným činem. Odvolání státního zástupce a poškozené podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná. Poškozenou městskou část Praha 1 odkázal podle § 229 odst. 3 tr. ř. s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 4. Takto rozhodly soudy nižších stupňů poté, co nejdříve soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 4. 2024, sp. zn. 44 T 187/2021, zprostil obviněného obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř. Odvolací soud poté tento rozsudek zrušil usnesením ze dne 24. 7. 2024, sp. zn. 67 To 201/2024, a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, neboť nebyly splněny požadavky vyplývající z ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a § 125 odst. 1 tr. ř. Odvolací soud přitom dovodil, že soud prvního stupně neprovedl dokazování v potřebném rozsahu v souladu se zásadou materiální pravdy, jednostranně hodnotil provedené důkazy ve prospěch obviněného, zcela pominul důkazy svědčící o tom, že obviněný mohl jednat ve formě úmyslu či hrubé nedbalosti, a nezabýval se ani otázkou, zda nemohl obviněný naplnit znaky skutkové podstaty přečinu podle § 221 tr. zákoníku. Zároveň odvolací soud tímto svým rozhodnutím uložil soudu prvního stupně doplnit dokazování v potřebném rozsahu. II. Dovolání nejvyšší státní zástupkyně 5. Proti citovanému zprošťujícímu rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2025, sp. zn. 67 To 424/2024, podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného dovolání, které opřela o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř. V něm se neztotožnila se závěry odvolacího soudu, pro které byl obviněný zproštěn obžaloby, zejména pak s jeho názorem, že se nepodařilo prokázat alespoň v rovině nepřímého úmyslu tzv. druhý úmysl obviněného poškodit městskou část Praha 1. V této souvislosti se nejvyšší státní zástupkyně v celém podaném dovolání zmiňuje pouze o trestném činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a vůbec se nezabývá trestným činem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle 220 tr. zákoníku či jeho nedbalostní alternativou podle § 221 tr. zákoníku. 6. Pokud jde o subjektivní stránku, rozlišuje nejvyšší státní zástupkyně u přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku dva rozdílné znaky, a to zavinění jako obecně obligatorní znak skutkové podstaty a konkrétně obligatorní znak subjektivní stránky, a tzv. druhý úmysl, tedy úmysl přesahující objektivní stránku, obmysl. Tento druhý znak je vyjádřen slovy „v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch“. Podle nejvyšší státní zástupkyně je třeba dojít přinejmenším k závěru o nepřímém úmyslu obviněného Ing. Oldřicha Lomeckého ve vztahu ke způsobení škody městské části Praha 1 za současného majetkového obohacení nabyvatelky bytové jednotky K. Č. Přestože je pravděpodobné, že obviněný nebyl přímo a výlučně motivován k tomu, aby způsobil škodu, nevylučuje to existenci jeho úmyslného jednání. Rovněž ve vztahu ke znaku tzv. obmyslu, tj. cíli či konečnému účelu jednání, podle názoru dovolatelky postačuje, že obviněný musel být srozuměn s možností vzniku škody městské části nebo prospěchu na straně nabyvatelky bytové jednotky. V této souvislosti nejvyšší státní zástupkyně odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2004, sp. zn. 11 Tdo 919/2004, publikované pod č. 3/2006 Sb. rozh. tr., podle něhož lze dojít k závěru o nepřímém úmyslu pachatele i v případech, kdy jeho prvotním cílem bylo dosažení jiného (z hlediska trestního práva nevýznamného) výsledku, nicméně možnost vzniku následku uvedeného v trestním zákoníku byla v pachatelových úvahách reálně možná, ne-li jistá. Pokud pachatel věděl, že v důsledku jeho jednání může stejně tak namísto zamýšleného výsledku nastat následek uvedený v trestním zákoně, byť by mu byl i nepříjemný, přičemž nepočítal s žádnou konkrétní skutečností, která by takovému vývoji zabránila, a přesto tak jednal, neboť nechtěl ani za cenu tohoto rizika od svého záměru ustoupit, byl s takovým následkem srozuměn ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. 7. Jak dále nejvyšší státní zástupkyně z provedeného dokazování dovodila, obviněný byl prokazatelně seznámen s tím, že nejvyšší nabídka ve výběrovém řízení na převod dané bytové jednotky byla učiněna ve výši 18 949 000 Kč a že v pořadí druhá nabídka činila nabízenou částku ve výši 16 210 000 Kč. Přesto se obviněný sám o vlastní iniciativě rozhodl prodat tuto bytovou jednotku až pátému uchazeči v pořadí za částku zcela nepoměrně nižší, a to ve výši 7 100 000 Kč. Přitom mu nic nebránilo v tom, aby případný prodej zmíněné bytové jednotky ponechal na další zamýšlená kola výběrového řízení na privatizaci bytového fondu městské části, přičemž by za současného zachování zamýšleného záměru přispět k eliminaci odlivu obyvatel městské části bylo možno dosáhnout výhodnější kupní ceny za tuto bytovou jednotku. Obviněný nebyl odborníkem v oblasti oceňování nemovitostí a svůj názor o nepřiměřené výši první vítězné nabídky neměl podložený.