5 Tdo 740/2015 — Nejvyšší soud

5 Tdo 740/2015 citace  Název judikátu:Znaky trestného činu Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:15. 7. 2015 Spisová značka:5 Tdo 740/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:5.TDO.740.2015.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi Dotčené předpisy:§ 270 odst. 1,2 písm. c) tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:15. 1. 2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 5 Tdo 740/2015-30 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 7. 2015 o dovolání, které podal obviněný J. T., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 6 To 33/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 91/2014, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Obviněný J. T. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 2 T 91/2014, uznán vinným přečinem porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 270 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), jehož se dopustil skutkem konkretizovaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle § 270 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Postupem podle § 229 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích poškozených. Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 6 To 33/2015, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že uznal obviněného vinným přečinem porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 270 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jehož se dopustil skutkem uvedeným ve výroku o vině v citovaném rozsudku. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle § 270 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Postupem podle § 229 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích poškozených. Obviněný J. T. podal dne 1. 5. 2015 prostřednictvím svého obhájce proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný především popírá, že by naplnil znaky žalovaného přečinu. Podle jeho názoru nebyla v posuzované trestní věci dodržena zásada totožnosti skutku. Obviněný namítá i porušení svého práva na spravedlivý proces. Dále obviněný zpochybnil, že by mohl být pachatelem přečinu, pro který byl stíhán a odsouzen. Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek, a aby ho podle § 226 písm. c) tr. řádu zprostil obžaloby, nebo aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Přitom učinil návrh, „aby mu byly uhrazeny náklady řízení“. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného J. T. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru námitky obviněného nenaplňují dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Popis rozhodných skutkových okolností vtělených do tzv. skutkové věty výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu svědčí podle státního zástupce o naplnění všech zákonných znaků přečinu porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 270 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Námitky obviněného považuje státní zástupce jen za obecné a vycházející z jiných skutkových závěrů, než ke kterým dospěly soudy nižších stupňů. Proto státní zástupce závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než které jsou uvedeny v § 265b tr. řádu. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům. Pokud jde o dovolací důvod, obviněný J. T. opírá své dovolání o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Tomuto dovolacímu důvodu však neodpovídá jen obecné tvrzení obviněného, podle něhož se soudy nižších stupňů údajně nevypořádaly s hodnocením provedených důkazů, z nichž dovodily konkrétní právní závěry. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu však nenaplňují ani obecně formulované námitky obviněného J. T., v kterých soudům nižších stupňů vytkl, že nemohl být pachatelem přečinu porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 270 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a jimiž zpochybnil skutkové závěry, které se týkaly posouzení i dalších zákonných znaků citovaného přečinu. I tyto výtky totiž obviněný dovozuje z nedostatků, jimiž jsou podle jeho názoru zatíženy provedené důkazy, a zpochybňuje skutkové závěry, které vyvodily soudy nižších stupňů z těchto důkazů. Nad rámec uplatněného dovolacího důvodu k námitce obviněného týkající se otázky subjektu žalovaného přečinu Nejvyšší soud uvádí, že ho může spáchat kdokoli, kdo je trestně odpovědným, přičemž se nevyžaduje existence konkrétního ani speciálního subjektu ve smyslu § 114 tr. zákoníku. Jak přitom jednoznačně vyplývá z provedeného dokazování, které není Nejvyšší soud oprávněn v tomto řízení nijak zpochybňovat, pachatelem uvedeného přečinu byl jen obviněný J. T., aniž by se v řízení prokázala trestní odpovědnost jakýchkoli jiných osob. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu neodpovídají ani námitky obviněného, jimiž vytkl porušení zásady totožnosti skutku. K těmto námitkám Nejvyšší soud uvádí následující. Totožnost skutku má význam především z hlediska obžalovací zásady (§ 220 odst. 1 tr. řádu), tj. soud může rozhodovat v hlavním líčení jen o skutku, pro který byla podána obžaloba. V tomto smyslu je totožnost skutku zachována, existuje-li při porovnání skutku popsaného v obžalobě a v rozsudku shoda buď alespoň v jednání obviněného při rozdílném následku, anebo shoda v následku při rozdílném jednání obviněného. Uvedená shoda jednání či následku pak nemusí být úplná a bezvýjimečná, ale stačí i shoda částečná v podstatných skutkových okolnostech (viz rozhodnutí pod č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr.). Jeden skutek jako předmět trestního stíhání pak tvoří nedělitelný celek, který nelze v rámci takového řízení rozdělit do samostatných částí a není možné rozhodnout o každé z nich jiným výrokem; výjimku představuje jen pokračování v trestném činu (§ 116 tr. zákoníku), které je z hlediska trestního práva hmotného jediným skutkem, ale jeho jednotlivé dílčí útoky se podle trestního práva procesního považují za samostatné skutky a lze je projednat zvlášť (§ 11 odst. 2, § 12 odst. 12 tr. řádu) a poté případně uložit společný trest za pokračování v trestném činu (§ 45 tr. zákoníku). Na zachování totožnosti skutku nemají přitom vliv změny v okolnostech, které jen individualizují žalovaný skutek z hlediska času, místa a způsobu spáchání činu (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2722). U obviněného J. T. pak byla totožnost skutku ve vztahu k posuzovanému trestnému činu zachována, a to při úplné shodě jednání obviněného (jehož podstatou bylo neoprávněné zpřístupnění rozmnoženin audiovizuálních děl bez souhlasu jejich autorů) a při shodě jím způsobeného následku (vznik újmy na chráněných právech autorů a dalších nosit