5 Tdo 795/2012 — Nejvyšší soud

5 Tdo 795/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:28. 11. 2012 Spisová značka:5 Tdo 795/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.795.2012.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Nedbalost Dotčené předpisy:§ 224 odst. 1 tr. zák. § 208 tr. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:8. 1. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 5 Tdo 795/2012-25 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. listopadu 2012 o dovolání, které podal obviněný J. D., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 9 To 484/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 2 T 250/2009, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání J. D. o d m í t á . O d ů v o d n ě n í Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 2 T 250/2009, byl obviněný J. D. uznán vinným trestným činem omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, účinný do 31. 12. 2009, (dále jen „tr. zák.“), trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. a trestným činem neposkytnutí pomoci podle § 208 tr. zák. Za to byl odsouzen podle § 208 a § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Obviněnému byla uložena povinnost nahradit škodu podle § 228 odst. 1 tr. ř. jednak Všeobecné zdravotní pojišťovně a jednak poškozenému P. S.. Tento poškozený byl se zbytkem svého nároku odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Na podkladě odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 9 To 484/2011, jímž podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a znovu sám rozhodl podle § 259 odst. 3 tr. ř. tak, že obviněného uznal vinným trestnými činy ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. a neposkytnutí pomoci podle § 208 tr. zák. Uložil mu úhrnný trest odnětí svobody podle § 208 a § 35 odst. 1 tr. zák. v trvání pěti měsíců s podmíněným odkladem na dobu jednoho roku podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. Oba poškozené odvolací soud odkázal s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních podle § 229 odst. 1 tr. ř. Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni podal obviněný J. D. dovolání prostřednictvím svého obhájce JUDr. Miroslava Hlavničky. Odkázal v něm na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Úvodem je vhodné uvést, že obviněný nejprve podal dovolání, v němž neoznačil žádný dovolací důvod. Na výzvu soudu v souladu s § 265h odst. 1 tr. ř. doplnil své podání a také korigoval jeho původní rozsah. Jak správně připomněl státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření, dovolatel totiž původně v podstatě uplatňoval výhrady víceméně proti rozsudku soudu prvního stupně včetně právní kvalifikace skutku jako trestného činu omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zák. V doplňujícím dovolání se již obviněný soustředil na výhrady proti skutku popsanému v rozsudku soudu druhého stupně, resp. proti právní kvalifikaci tímto soudem aplikované. Podle obviněného skutek nevykazuje znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví, a to jak jednání, tak příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem a především zavinění ke způsobení následku ve složce vědění. Podle přesvědčení obviněného soud nevěnoval dostatečnou pozornost samotnému vyjádření poškozeného, že trpí „psychickými záchvaty“ ve vypjatých situacích. Stejně se zachoval v automobilu a obviněný tak nemohl jeho chování předpokládat ani zabránit škodlivému následku. Připomněl rovněž tzv. princip omezené důvěry, který vylučuje odpovědnost obviněného za neočekávaný exces z běžného chování, jímž si poškozený vyvolal následek na zdraví. U druhého trestného činu neposkytnutí pomoci nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty, neboť obviněný jednak nezavinil dopravní nehodu, maximálně připustil, že byl jejím účastníkem. Ze všech důkazů vyplynulo, že se po zastavení svého vozidla vrátil neprodleně na místo, kde poškozený vyskočil a i přes odpor pracovníků zdravotní služby i samotného poškozeného mu poskytoval pomoc. V žádné obviněnému dostupné judikatuře není stanovena doba, během níž by měl účastník nehody poskytnout pomoc, proto se mu zdá nepochopitelné, že soudy jej uznaly vinným trestným činem neposkytnutí pomoci podle § 208 tr. zák., resp. též trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. V závěru svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu projednání (zřejmě omylem nenavrhl též zrušení rozsudku soudu prvního stupně). Jak již bylo naznačeno, nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Radka Doležela. Připomněl především výklad dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který nepřipouští námitky proti skutkovým zjištěním včetně správnosti provedeného dokazování. Nelze tudíž přihlížet k té části dovolání, v níž obviněný vyjádřil nesouhlas právě se způsobem hodnocení dokazování v této věci. Výhrady, které poté vznesl proti právní kvalifikaci oběma trestnými činy, označil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství za nedůvodné. Zjištění o průběhu chování obviněného a poškozeného, jež předcházelo vyskočení z okna jedoucího automobilu, a rovněž časová prodleva mezi tímto okamžikem a návratem obviněného na místo nehody poskytují dostatečný podklad pro uznání viny oběma trestnými činy. Poškozený navíc reagoval na výhrůžky obviněného, nešlo tak o zkratkovitou reakci a obviněný měl dostatek času alespoň výrazně snížit rychlost a zmírnit újmu na zdraví poškozeného. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství tak považuje zavinění z vědomé nedbalosti ve vztahu ke všem znakům skutkové podstaty trestného činu podle § 224 odst. 1 tr. zák. za prokázané. Stejně tak bylo namístě kvalifikovat skutek jako neposkytnutí pomoci podle § 208 tr. zák., neboť povinností obviněného bylo ihned po nehodě zastavit své vozidlo a poskytnout poškozenému potřebnou pomoc „neodkladně“. Ve vztahu k právní kvalifikaci oběma trestnými činy tak státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství neshledal žádnou vadu a navrhl odmítnout dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné. Obviněný J. D. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.] prostřednictvím svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§ 265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], a po včasném doplnění původního podání obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. ř.). Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Právním posouzením skutku se ve smyslu tohoto důvodu dovolání rozumí jeho hmotně právní posouzení. Jeho podstatou je podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Není možné se jej dovolávat výhradami proti aplikaci procesních ustanovení soudy, tj. především ustanovení trestního řádu. Proto otázka dodržení procesních ustanovení včetně § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů při tomto posuzování nehraje žádnou roli. Předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudem. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, ale nelze namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy a jaké skutkové závěry z nich vyvodil, jak postupoval při dokazování apod. Dovolací soud je tak v podstatě vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, k němuž dospěly soudy nižších stupňů a v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto může výlučně přezkoumávat postup ve věci rozhodujících soudů při aplikaci norem hmotného práva. Obviněný učinil obsahem svých dovolacích výhrad zčásti takové námitky, které nemohou spadat pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Směřují totiž proti způsobu, jakým soudy obou stupňů hodnotily jednotlivé provedené důkazy a jaké z