5 Tdo 99/2021 — Nejvyšší soud

5 Tdo 99/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. l) tr.ř. Datum rozhodnutí:27. 4. 2022 Spisová značka:5 Tdo 99/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:5.TDO.99.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:11. 10. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 5 Tdo 99/2021-3272 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 4. 2022 o dovolání, které podal v neprospěch obviněných T. P., nar. XY v XY, a O. P., nar. XY ve XY, nejvyšší státní zástupce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. 7 To 44/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 14/2018, t a k t o: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá. O d ů v o d n ě n í : I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Obviněný T. P. byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 4 T 14/2018, uznán vinným zločinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009, trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“). Za to mu byl podle § 220 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému T. P. uložena povinnost nahradit poškozené České republice – XY, majetkovou škodu ve výši 49 659 840 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu byla poškozená se zbytkem nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Obviněný O. P. byl týmž rozsudkem podle § 226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a zločin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. 2. Rozsudek soudu prvního stupně napadl odvoláním obviněný T. P., jeho dcera E. P. a státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. 7 To 44/2020, z podnětu odvolání obviněného T. P. a jeho dcery napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil, a to ohledně tohoto obviněného v celém rozsahu, a podle § 259 odst. 3 tr. řádu sám rozhodl tak, že obviněného podle § 226 písm. b) tr. řádu zprostil obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a zločin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Podle § 229 odst. 3 tr. řádu byla poškozená Česká republika – XY odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 256 tr. řádu odvolací soud dále zamítl odvolání státního zástupce Vrchního státního zastupitelství podané v neprospěch obou obviněných. 3. Uvedeného skutku se měl obviněný T. P. ve stručnosti dopustit tím, že v postavení místopředsedy pověřeného řízením XY (dále jen „XY“), v rámci plnění úkolů místopředsedy pověřeného řízením XY, jako úřední osoba ve smyslu § 127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, vědomě v rozporu se Smlouvou o ochraňování státních hmotných rezerv č. 2004 08 84, uzavřenou dne 30. 4. 2004 (dále jen „Smlouva“) mezi XY jakožto ukladatelem a obchodní společností V. A. (dále jen „XY“) v postavení ochraňovatele, ve znění Dodatku č. 11 k této Smlouvě (dále jen „Dodatek č. 11“), uzavřeného dne 18. 2. 2010, podle něhož měla XY hradit XY skutečné náklady za uvolněnou skladovací kapacitu o velikosti 125 000 m3 na ropu v centrálním tankovišti ropy v XY (dále jen „XY“) provozovanou společností MERO ČR, a. s., navrhl XY ukončit povinnost hradit skutečné náklady za užívání volné skladovací kapacity v XY, a to uzavřením příslušného dodatku ke Smlouvě. Následně dne 21. 6. 2012 dal svým podřízeným pokyn, aby již od 1. 6. 2012 fakturu za pronájem nádrže v XY XY neodesílali, v důsledku čehož XY od uvedené doby nepožadovala od XY úhradu nákladů za uvolněnou skladovací kapacitu. Obviněný takto postupoval bez oboustranně odsouhlaseného, oběma smluvními stranami podepsaného dodatku ke smlouvě, který podepsal pouze on dne 3. 10. 2012, ze strany XY nikdy nebyl podepsán. Obviněný takto jednal, ačkoliv podle smluvního ujednání odst. 8, článku VI. „Majetkové sankce a ostatní ujednání“ Dodatku č. 11 neměla XY povinnost úhrady nákladů, pouze pokud by tuto skladovací kapacitu XY využila k uložení svého zboží nebo ji pronajala třetí osobě, přičemž si obviněný byl vědom, že ani jedna z těchto situací v době jeho rozhodnutí nenastala, neboť XY skladovací kapacitu třetímu subjektu nepronajala a ani k pronájmu třetímu subjektu kroky nečinila a k naskladnění vlastní hmoty XY v době jeho rozhodnutí nedošlo. K ukončení fakturace obviněný přistoupil, ačkoliv si byl plně vědom, že XY skladovací kapacitu do okamžiku naskladnění ropy nevyužije a že jeho rozhodnutí představuje pro XY pouze finanční újmu a nedůvodně zvýhodňuje XY. Z pozice své funkce si také byl vědom, že naskladnění konkrétní hmoty je proces, na jehož počátku je několikaměsíční vyjednávání o samotném jejím nákupu a že podle Dodatku č. 11 ani nebylo zapotřebí ukončení povinnosti XY hradit náklady za uvolněnou skladovací kapacitu smluvně upravovat, neboť by k ukončení této povinnosti došlo faktickým úkonem naskladnění hmoty do nádrže. Obviněný takto postupoval, ačkoliv mohl vědět, že jeho předchůdce L. Z. návrh XY ze dne 13. 5. 2011 na ukončení povinnosti XY hradit náklady za uvolněnou skladovací kapacitu v XY odmítl jako nedůvodný. Obviněný následně dne 29. 3. 2013 svým podpisem schválil obsah referátníku označeného jako „Dodatek č. 14 ke smlouvě o ochraňování SHR č. 2004 0884 u společnosti V. A.“ pod č.j. 01755/13-SSHR (dále jen „Dodatek č. 14“), a předložil jej osobně předsedovi XY O. P. k podpisu, kterým se pod bodem C) měnila Smlouva ve znění svých dodatků takto: „V souvislosti s ukončením pronájmu skladovací kapacity v XY ke dni 31. 5. 2012 se stává ustanovení odst. 8, článku VI. ¨Majetkové sankce a ostatní ujednání¨ smlouvy obsolentní, a proto se smluvní strany dohodly, že toto ustanovení ruší bez náhrady s tím, že v článku VI. smlouvy se bude u odst. 8 uvádět ¨Vypuštěno.¨ Smluvní strany tímto prohlašují, že vůči sobě nemají žádné závazky vyplývající z ukončení pronájmu skladovací kapacity v XY a dále prohlašují, že žádné takovéto závazky vůči sobě nebudou uplatňovat ani v budoucnu.“ Přitom si byl vědom, že fakturaci plateb vůči XY nechal bez právního důvodu ode dne 1. 6. 2012 zastavit a že do uvedené doby k naskladnění ropného produktu do volné skladovací kapacity XY nedošlo a že XY neučinila takové kroky, aby mohla stanovit reálný termín, v němž do volné kapacity hmotu naskladní. Přitom k žádné náhradě mezi stranami smlouvy nedošlo, tudíž vědomě nehájil zájmy České republiky, jelikož řádně nehospodařil se svěřeným majetkem a nebránil jeho ztrátám, jak mu ukládalo ustanovení § 14 odst. 1 a § 47 odst. 1, odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o majetku ČR“), tedy spravovat cizí majetek s péčí řádného hospodáře. Takto způsobil České republice zastoupené XY škodu minimálně ve výši 49 659 840 Kč, jelikož od června 2012 svým pokynem zastavil odesílání faktur XY a teprve na konci března 2013 předložil k podpisu O. P. citovaný Dodatek č. 14, kterým v souladu s Dodatkem č. 11 mohlo dojít k řádnému ukončení povinnosti XY hradit XY skutečné náklady za uvolněnou skladovací kapacitu na ropu v XY. 4. Obviněný O. P. se měl skutku, jenž mu byl kladen za vinu, ve stručnosti dopustit tím, že dne 9. 4. 2013 jako předseda XY, v rámci plněních svých úkolů, jako úřední osoba ve smyslu § 127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, v rozporu se smlouvou o ochraňování státních hmotných rezerv č. 2004 0884, uzavřenou dne 30. 4. 2004 mezi XY jako ukladatelem a XY jako ochraňovatelem, ve znění Dodatku č. 11 uzavřeného dne 18. 2. 2010, který zavazoval XY hradit XY skutečné náklady za uvolněnou skladovací kapacitu v XY provozovanou společností MERO v uvedené době ve výši 4 953 600 Kč měsíčně, poté, co mu byl předložen k podpisu výše uvedený Dodatek č. 14 ke Smlouvě měnící pod bodem C) Smlouvu, resp. její Dodatek č. 11, a rovněž mu byl předložen Dodatek č. 11, a měl tak před podpisem Dodatku č. 14 posoudit předložený materiál a vyhodnotit všechny důsledky spojené s uzavřením Dodatku č. 14, př